Jedle (Abies) je rod stálezelených, jednodomých, zpravidla dlouhověkých jehličnatých stromů z čeledi borovicovitých (Pinaceae), podčeledi jedlové (Abietoideae), zahrnující v různých pojetích 40–50 druhů rozšířených na severní polokouli, převážně v Severní Americe, střední a jihovýchodní Evropě, ve Středomoří a ve východní Asii.
Jedle dorůstají zpravidla výšek 30–60 metrů, některé druhy výjimečně i přes 80 metrů a dožívají se stáří i 700–800 let. Kmen mívá hladkou kůru, měnící se ve stáří v tenkou rozpukanou borku, u některých druhů v mládí s pryskyřičnými puchýřky. Jehlice jsou typicky na vrcholu tupě zaoblené a lehce vykrojené, vespod obvykle se dvěma bělavými proužky; to však neplatí pro všechny druhy (viz níže). Na rozdíl od smrku nevyrůstají na listových polštářcích a větvičky jsou proto hladké. Tvar jehlic a jejich postavení na větvičce jsou významným druhově určovacím znakem. Šišky na větvích nevisí, ale vyrůstají vzpřímeně a ve zralosti se rozpadají na stromech. Dřevo jedlí patří mezi měkká dřeva a neobsahuje pryskyřici, v hospodářství je ceněno méně než podobné dřevo smrkové. Řada druhů má značný sadovnický význam, využití mají i aromatické esenciální oleje a pryskyřice. Jedle též patří k nejoblíbenějším vánočním stromkům.
Dle paleobotanických nálezů jsou jedle známy již z období eocénu, tedy starších třetihor, rod jako takový vznikl patrně na konci druhohor. Těžiště jejich druhového bohatství leží ve východní Asii a na západě Severní Ameriky, kde patří k důležitým lesotvorným dřevinám, tvořícím smíšené i jednodruhové porosty. V jižních oblastech místy vystupují až k horní hranici lesa. Ve střední Evropě je původní pouze jediný druh – jedle bělokorá (Abies alba).
Etymologie Vědecký název rodu Abies pochází z latinského výrazu pro jedli abiēs a ten pravděpodobně z protoitalského *abiets. Možná souvisí se starořeckým označením jedle a jiných vzhledově podobných jehličnanů jako ἄβιν (ábin), ale tato souvislost není jistá, může se jednat i o přejímku z nějakého staršího neindoevropského jazyka. Dříve uváděnými etymologickými možnostmi jsou latinské abeo ve smyslu „překračuji, přesahuji“ podle toho, že jedle patří k nejvzrůstnějším evropským dřevinám a výškově často přerůstá okolní stromy. Výšku značí i řecký výraz pro jedli – ελάτη (eláté).
Názory na původ českého slova jedle (dříve i jedla či jedl) se v čase rovněž měnily. Je to všeslovanské slovo (srov. polsky jodła, rusky jeľ, srbochorvatsky jéla) vzniklé z praslovanského *edla, *edlь přidáním protetického „j-“. O tomto základu svědčí i příbuznost s baltskými jazyky: staroprusky addle, litevsky ēglė, lotyšsky egle. Zatímco však ještě Václav Machek odvozuje toto slovo ze zmíněného řeckého ελάτη z jakýchsi praevropských, nikoli však indoevropských kořenů, Jiří Rejzek v etymologickém slovníku z roku 2012 spojuje tento výraz i s latinským ebulus („černý bez“) a uvádí, že vychází z indoevropského kořene *edh-l od základu *edh- „ostrý“.
Vzhled
Kmen, větve, vzrůst náhled|Typický habitus jedle bělokoré s výhony na kmeni|alt=Vysoký strom na lesní pasece, s bílou kůrou, tmavě zelenou korunou a bočními výhony na kmeni, okolo několik menších stromů|229x229pixelů Jedle mají výrazně monopodiální větvení, s jediným, rovným, mohutným, plnodřevným kmenem. Větve prvního řádu vyrůstají v pravidelných přeslenech, zprvu téměř kolmo na kmen, v horní části koruny mírně vzhůru; větve nižších řádů jsou horizontálně rozprostřeny. Kůra bývá hladká, tenká, zpravidla šedá, v mládí u některých druhů často s pryskyřičnými puchýřky, ve stáří rozpukaná; některé asijské druhy však mají kůru drsně šupinovitou, např. jedle japonská (Abies firma), jehlicovitá (Abies holophylla) nebo nikkoská (Abies homolepis). Malá tloušťka kůry neposkytuje zpravidla dostatečnou ochranu proti ohni či holomrazům. Koruna bývá válcovitého či kuželovitého tvaru, na vrcholu často zaoblená nebo ukončená „čapím hnízdem“ ze zkrácených, deformovaných větviček (u některých druhů však zůstává i ve stáří špičatá). Pokroucené či jinak deformované vzrůstové formy mohou vznikat v extrémních podmínkách nebo u horní hranice lesa, jinak jedle typicky vyniká harmonicky pravidelným růstem s až geometrickou vyvážeností rozestupu přeslenů či délky větví. Při uvolnění ze zápoje vytváří některé druhy (mj. jedle bělokorá) nové boční výhony ze spících pupenů (tzv. „vlky“).
Vytváří obvykle mohutně vyvinutý kůlovitý kořen s rozvětvenými postranními kořeny. Jako většina ostatních dřevin bohatě využívá mykorhizu, tedy vzájemně prospěšné soužití s houbami (podrobnosti viz níže).
Velká část druhů jedlí vyniká mohutným vzrůstem. K nejvyšším druhům se řadí jedle vznešená (A. procera), jedle nádherná (A. magnifica) nebo jedle líbezná (A. amabilis), které ve své domovině vyrůstají do výšek kolem 70–85 metrů. Dříve uváděný rekordní vzrůst jedle obrovské (A. grandis) až na 100 metrů není v novější literatuře potvrzen, stejně jako údajně až pětimetrový průměr kmene u stejného druhu. Introdukovány do nového prostředí, např. do Evropy, vyrůstají znatelně méně. Mezi nízké jedle se naopak řadí jedle korejská (A. koreana) nebo Fraserova (A. fraseri), dorůstající pouhých 10–15 metrů. Jedle obecně vytvářejí velký objem dřevní hmoty, největšího průměru kmene dosahují jedle obrovská, vznešená, nádherná a himálajská (A. spectabilis) (2,5–3 m).
Jehlice a pupeny vlevo|náhled|Trojice pupenů na konci letorostů odpovídá za leckdy až geometricky pravidelné přirůstání jedlových větví|alt=Pravidelně větvená jedlová větvička na zemi Jehlice vyrůstají víceméně spirálovitě okolo celé větvičky a jejich postavení, zbarvení i tvar jsou důležitými druhově určovacími znaky. U některých druhů jsou podélně zkroucené a „učesané“ do dvou řad (jedle obrovská, jedle bělokorá), jindy zakrývají větvičku i z horní strany, a to buď zcela (jedle kavkazská, vznešená, korejská), nebo s vynecháním užšího či širšího klínu ve tvaru písmene V (jedle jehlicovitá, Veitchova a další). V některých případech větvičku obrůstají i spirálovitě kolem dokola (jedle španělská a její blízce příbuzné středomořské druhy). Na rozdíl např. od borovice vyrůstají jehlice vždy jednotlivě, na rozdíl od smrku nasedají přímo na větvičku malým terčíkem – jedlové větvičky jsou proto na rozdíl od smrkových hladké, po opadaných jehlicích zbývají pouze okrouhlé listové jizvy. Délka jehlic se pohybuje od cca 1,5 cm (jedle španělská a příbuzné středomořské druhy) po 7,5 cm (jedle ojíněná a její varianty nebo jihoamerická Abies flinckii), šířka od 1 mm (jedle sibiřská) do 2–2,5 mm (většina druhů); až 4 mm široké jehlice má jedle japonská (Abies firma). Obsahují silice, při rozemnutí proto příjemně voní po citrusech či terpentýnu; výrazně vonné jehličí má např. jedle obrovská, ojíněná, sibiřská nebo balzámová. Na větvích jehlice obvykle vydrží 5 a více let, nejdéle u jedle líbezné (A. amabilis), která shazuje jehlice v intervalech přesahujících 20 let (zaznamenaný rekord je 53 let).
Jehlice většiny druhů jsou úzké, ploché. Na svrchní straně jsou nejčastěji tmavě zelené, lesklé, s podélnou středovou brázdičkou, na rubu mají kolem vystouplého středního kýlu dva více či méně výrazné bílé proužky průduchů, které jsou zanořeny pod úroveň pokožky. Některé druhy mají ale silnější jehlice s průduchy po obou stranách, typické bílé pruhy pak chybí a jehlice jsou ze všech stran ojíněné, matné: např. jedle španělská, vznešená nebo ojíněná. Jehlice jsou nejčastěji zakončeny tupou špičkou (ostře špičaté, pichlavé jehlice má jedle španělská, řecká či jehlicovitá) a lehce vykrojené, u některých druhů jsou na koncích zaoblené či uťaté. Co do tvaru mohou být relativně rovné, což je většina druhů, nebo výrazně zahnuté (jedle ojíněná či vznešená). Jehlice některých druhů jsou křehké, snadno lámavé, u jiných naopak ohebné, pružné.
Pupeny jsou nejčastěji vejčitě podlouhlé, na konci větvičky vyrůstají v souměrné trojici; podle druhu jsou buď smolnaté (většina druhů), nebo nesmolnaté (jedle bělokorá či kavkazská). Letorosty jsou buď lysé (jedle obrovská, řecká, ojíněná), nebo jemně pýřité (tmavě např. jedle bělokorá, rezavě jedle vznešená). Výrazně rýhované větvičky podobné smrkovým má jedle nikkoská (A. homolepis).
Rozmnožování Jedle se rozmnožují výhradně generativně, kořenová ani pařezová výmladnost není vyvinuta. Rozmnožování probíhá obvyklým způsobem u nahosemenných stromů. Všechny druhy jsou jednodomé, anemogamní (větrosnubné). Samčí šištice jsou červené, fialové nebo žluté, co do tvaru kulaté nebo oválné. Objevují se na jaře a jsou buď nahloučeny na koncích letorostů, nebo rozloženy uprostřed loňských větviček. Pylová zrna mají dva vzdušné váčky. Samičí šištice jsou vzpřímené, v mládí zelené, žluté, červené nebo fialové, dlouhé až 6 cm, vyrůstají na horní straně loňských výhonů zhruba v horní třetině koruny. Dobou květu je květen až červen. K oplodnění dochází zpravidla 4–5 týdnů po opylení, šištice dozrávají ještě téhož roku ve válcovité, vzpřímené, hnědé šišky, které se rozpadají přímo na stromě; zbylá vřetena na větvi vytrvávají několik dalších let. Semenné šupiny jsou široce okrouhlé až vějířovité, s úzkou bází a bez vnějšího hrotu („pupku“). Semena jsou trojhranná, pryskyřičná, s velkým, trojúhelníkovým (méně často okrouhlým), pevně přirostlým křídlem sloužícím k anemochornímu (vzdušnému) šíření. Na semenných šupinách jsou umístěna po dvou. Jejich podpůrné šupiny ze šišky obvykle vyčnívají; u jedle kalifornské a Forrestovy jsou protaženy v několik centimetrů dlouhou tenkou osinu. Velikost šišek se pohybuje od 3 cm (jedle Veitchova) až po 39 cm (jedle cilicijská) a jejich tvar od široce soudkovitých po úzké, válcovité. V dobrých podmínkách plodí většina druhů každoročně, při zhoršených v intervalech 2–6 let.
Klíčení semen je jako u jiných jehličnanů epigeické (nadzemní). Semenáčky mají 4–10 děložních lístků a v prvních letech rostou obvykle značně pomalu.
Ekologické nároky a interakce Jedle můžeme najít na severní polokouli od lesotundry boreální oblasti až po subtropy; kromě několika vysloveně severských druhů (jedle sibiřská, plstnatoplodá, balzámová) se však nejčastěji vyskytují v oblastech mírného až subtropického pásu na (sub)montánní až subalpínské úrovni. Jsou to dřeviny převážně horské, s vyššími nároky na vzdušnou vlhkost. Preferují bohatší, hlubší, středně těžké, dostatečně propustné a přiměřeně vlhké půdy, zpravidla mírně kyselé, některé druhy (např. jedle ojíněná) však snesou i bazičtější substráty. Až na výjimky nesnášejí vysychavá stanoviště, stejně jako přemokření. Většina druhů v mládí dobře snáší, či přímo vyžaduje zastínění, s růstem se nároky na světlo postupně zvyšují. Mladí jedinci mnoha druhů (jedle bělokorá, líbezná aj.) vydrží přežívat v zástinu pod korunami mateřské generace i stovky let, při vzrůstu pouhých několika metrů. Jedle vyžadují vesměs polohy chráněné před větrem a mrazem, nesvědčí jim ani zakouřené městské či průmyslové prostředí; oproti dříve rozšířeným názorům jsou však vůči exhalacím odolnější než kupříkladu smrky. V lesních porostech patří mezi klimaxové dřeviny, jako konkurenční (C-)stratégové dokáží ve stabilních ekosystémech a na klimaticky a živinově optimálních stanovištích dlouhodobě dominovat díky své dlouhověkosti a vzrůstu.
Ekologické vztahy vlevo|náhled|Jedle posvátná se zimujícími monarchy|alt=Větve jedle posvátné obsypané hejnem motýlů monarchů stahovavých Stálezelené větve jedlí využívají k hnízdění některé druhy ptáků, např. severoamerická hrdlička karolinská. Semena tvoří potravu některých sýkor, hýlů a křivek, pro jejich relativní velikost je vyhledávají též veverky. Jedlové jehličí tvoří částečný podíl potravy u tetřevů, v zimě je spásá též spárkatá zvěř. Mexická jedle posvátná (Abies religiosa) je preferovaným stromem pro zimování kolonií motýla monarchy stěhovavého (Danaus plexippus).