Zárodky budoucího rozpadu Rakousko-Uherska lze vysledovat hluboko do minulosti tohoto soustátí, a to ještě do doby, která předcházela rakousko-uherskému vyrovnání z roku 1867, tedy do dob, kdy se státní útvar nazýval Rakouským císařstvím a jeho politická struktura byla značně odlišná.

náhled|288px|Rakousko-Uhersko roku 1914: Předlitavsko: 1. Čechy, 2. Bukovina, 3. Korutany, 4. Kraňsko, 5. Dalmácie, 6. Halič, 7. Rakouské přímoří, 8. Dolní Rakousy, 9. Morava, 10. Salcbursko, 11. Slezsko, 12. Štýrsko, 13. Tyrolsko, 14. Horní Rakousy, 15. Vorarlbersko; Zalitavsko: 16. Uhersko, 17. Chorvatsko-Slavonsko; 18. Bosna a Hercegovina; s vyznačením zemí Koruny české (1, 9, 11)

Dynasticko-stavovské základy na kterých habsburská monarchie v průběhu 16. století vznikala, začaly erodovat během 18. století, kdy byl tento proces pozastaven tereziánskými a josefínskými osvícenskými reformami s důrazem na sjednocení a racionalizaci habsburského státu. Významnou roli měla ztráta ústředního legitimizačního mýtu, kterým bylo od 16. století do začátku 18. století osmanské nebezpečí a následný úpadek velmocenského významu monarchie, který vedl od 60. let 19. století k postupné politické i ekonomické závislosti na Německu. Od přelomu 18. a 19. století se začalo oživovat národní cítění (respektive etnický nacionalismus), to záhy začalo úspěšně konkurovat shora budované nadnárodní identitě monarchie. Nastupující kapitalismus postupně narušoval společenské a politické uspořádání monarchie, které do roku 1848 stále právně odpovídalo pozdnímu feudalismu. V souvislosti s politickým liberalismem a nacionalismem došlo k první vážné vnitřní krizi Rakouska v letech 1848/1849 (tzv. jaro národů). Reakce státního aparátu na revoluci značně poškodila reputaci monarchie v očích svých obyvatel. Nový císař František Josef I. a jeho vlády dokázaly prozatím vždy politické i vojenské krize řešit, ale později už šlo jen o snahu zastavit nezastavitelné. Během 60. let 19. století byla monarchie nově uspořádána a v rámci vyrovnání rozdělena na dvě poloviny, Předlitavsko a Zalitavsko. Absolutistický režim nahradila konstituční monarchie. Především v Předlitavsku se politická sféra postupně demokratizovala. Tyto politické reformy ale nevyřešily národnostní otázku, která se vyrovnáním v roce 1867 dostala do nového politického kontextu. Vyčerpávající Světová válka představovala výzvu, se kterou se Rakousko-Uhersko už nedokázalo vyrovnat. Se smrtí starého císaře Františka Josefa I. v listopadu 1916 jakoby odcházela do dějin i sama monarchie. Pokusy mladého císaře Karla I. o záchranu svého dědictví se z dnešního pohledu zdají již od počátku marné.

Příčiny

Období Svaté aliance náhled|vlevo|Vídeňský mírový kongres Velká francouzská revoluce z let 1789–1799 stála na počátku období napoleonských válek. Krvavý průběh revoluce včetně popravy vládnoucího páru Marie Antoinetty a Ludvíka XVI. byl jistě postrachem pro ostatní vládnoucí dynastie v Evropě. Po Vídeňském kongresu z roku 1815, který období napoleonských válek ukončil, byla ustavena Svatá aliance, což byla dohoda pruského krále, rakouského císaře a ruského cara o vzájemné podpoře. Hlavním účelem existence Svaté aliance byla ochrana před jakýmikoliv projevy separatismu nebo radikalismu v jejich zemích, které by ohrožovaly centrální moc a územní integritu. Tyto státy tak byly připraveny se navzájem podporovat v případě vzniku revoluce či povstání v některém z nich. A povstání na sebe nenechala dlouho čekat – již roku 1830 došlo na území ruské části Polska k Listopadovému povstání, které bylo následujícího roku potlačeno.

náhled|vlevo|Polský povstalec na obraze Maksymiliana Gierymského. Území bývalého polského státu, jenž byl rozdělen mezi Prusko, Rusko a Rakousko (přičemž Rakousku připadlo území nazývané Halič), zůstávalo po dlouhá léta místem vzniku povstání, a to zejména v Rusy zabrané části. V rakouské Haliči došlo též k různým pokusům o státní převrat, tyto pokusy však narážely na to, že byly spíš záležitostí vyšších vrstev společnosti, kdežto drobní rolníci, kteří tvořili většinu obyvatelstva, žili v podřízeném postavení vůči těmto vyšším vrstvám, tedy zejména velkým pozemkovým vlastníkům. Životní úroveň rolníků byla veskrze špatná a tito rolníci mnohdy spíš podporovali rakouské úřady v boji proti pozemkovým vlastníkům, jimiž se cítili vykořisťováni a případné povstání by zde nemělo velkou podporu mezi lidmi. V sousedním ruském záboru Polska byla situace mnohem neklidnější, jelikož Poláci zde museli vzdorovat rusifikačnímu nátlaku i útlaku ze strany režimu samotného. Obrovské množství obětí si vyžádalo povstání v ruském záboru z let 1863–1864, které bylo armádou potlačeno. Na území Haliče se sice žádné povstání nerozhořelo, ale rakouské úřady zůstávaly v pohotovosti a na území provincie byl vyhlášen stav obležení.

Roku 1848 vypukly revoluce po celé Evropě a týkaly se i Rakouského císařství, které se nakonec dostalo do velmi vážné situace, kdy se dokonce císařský dvůr kvůli nebezpečí musel přestěhovat z hlavního města Vídně. Nejvážnější byla situace právě ve Vídni, v Uhrách a Lombardii, neklid byl i v jiných částech říše. Příčin bylo hned několik: v italských oblastech to byla touha po vytvoření velkého italského státu, v německy mluvících oblastech a v Čechách političtí aktivisté požadovali vyhlášení ústavy a konstituční monarchie. Na povrch též naplno vyplavaly národnostní požadavky v důsledku probuzení národnostního cítění, tedy již zmíněné jaro národů. Nepřehlednou situaci navíc komplikoval spor o účast či neúčast Rakouska v Německém spolku, kdy Němci byli převážně pro a Češi převážně proti, kdežto habsburský dům zastával představu, že by hlavou Německého spolku byl rakouský císař, což bylo podstatnou částí liberálních aktivistů pokládáno za naivní. Nakonec došlo k obměně na císařském trůnu, na kterém usedl teprve osmnáctiletý František Josef I. Svatá aliance zasáhla v Uhrách, kde byla revoluční vojska poražena s pomocí ruské intervence, domácí vojska generála Windischgrätze potlačila revoluci ve Vídni a Májové spiknutí v Praze z roku 1849 a v srpnu 1849 rakouská vojska pod velením maršála Radeckého definitivně porazila armádu Sardinského království, která se snažila vynutit odtržení Italy obývaných území Rakouska. Ústava z roku 1849 byla odvolána a nastoupila nová absolutistická éra.

Neoabsolutismus náhled|vlevo|Český novinář Karel Havlíček Borovský se stal symbolem boje proti potlačování svobody slova v dobách absolutismu 50. let 19. století. S výsledkem revolučních let 1848–1849 pak byli nakonec nespokojeni téměř všichni. Rozpuštěním kroměřížského ústavodárného sněmu byli zklamáni do té doby převážně austroslavističtí Češi, spor o účast na Frankfurtském sněmu Německého spolku zarazil klín do té doby ještě docela korektních vztahů mezi Čechy a českými Němci, pro maďarské elity se stala porážka revolučních vojsk a následné perzekuce téměř národní tragédií. Uherští Slované, kteří v převážné míře podporovali centrální vídeňskou vládu, se mohli cítit zrazeni následnou ignorací jakýchkoli jejich národních požadavků v dalších letech a rakouským liberálům a demokratům byl darován nový absolutismus s příslušnými metodami policejního sledování a nedobrovolných internací.

Praxe, kdy určitá kritická situace byla vyřešena tak, že nakonec byli nespokojeni prakticky všichni, se stala pro rakouskou politiku po následující desetiletí takřka typická. Jinak tomu nebylo ani v politice zahraniční, kdy neúspěšná diplomacie vedla ke zhoršení vztahů s Ruskem i Pruskem, stejně jako k mezinárodním krizím kvůli sporům o území, která vyklízela Osmanská říše na Balkáně.

Obnovení ústavnosti Nový režim spotřebovával obrovské množství prostředků k zajištění své vnitřní bezpečnosti a k vyzbrojení armády, přičemž politický život říše byl do značné míry uměle umrtven Bachovou normalizací. V hospodářství byl učiněn velký pokrok. Byly zrušeny celní hranice, demontovány poslední zbytky cechovních zákonů a ekonomika se rozběhla do nové, gründerské epochy. Reakční vláda mladého císaře Františka Josefa I. tak podporovala bohatnutí střední vrstvy společnosti, která se pak stala nositelem reformistického programu.

Zbrojení ale nekončilo a též stále nebyly zaplaceny dluhy z dřívější doby. Stát byl tak nakonec stavem státní pokladny již v polovině 50. let 19. st., dotlačen k rozsáhlému rozprodeji svého majetku jako byly státní lesy, ale i státní železnice, přičemž byl nucen vytvářet nové liberální zákony, které kompenzovaly omezené možnosti státu právě např. ve výstavbě nových železnic. Nakonec pod tlakem ekonomických problémů po prohrané válce s Itálií došlo k návratu k ústavnímu režimu a obnovení konstituční monarchie, kdy zákonodárná moc byla svěřena dvoukomorovému parlamentu – Říšské radě. Členové její poslanecké sněmovny byli původně delegováni jednotlivými zemskými sněmy, do nichž zase lidé volili své zástupce pomocí volebního systému kurií, do kterých ale mohli volit jen voliči, kteří vykazovali dostatečný odvod přímých daní, takže systém se týkal jen určitého procenta populace. Po rakousko-uherském vyrovnání z roku 1867 byla země rozdělena na dva celky, přičemž v Uhrách zůstal zachován volební systém podobný jako z roku 1861, kdy byla obnovena konstituce, a v rakouských zemích docházelo k postupné hlubší demokratizaci poměrů. Byla zavedena přímá volba poslanců Říšské rady, docházelo k postupnému snižování částky odvedených přímých daní nutných pro účast ve volbách (census), až se nakonec ve volbách roku 1907 volilo na základě všeobecného volebního práva pro celou zletilou mužskou populaci.

Demokratizace politiky ale otevřela novou arénu pro souboj jednotlivých navzájem si odporujících názorových skupin. Rozhodujícím rozkladným prvkem v monarchii byl nacionalismus jednotlivých národů v zemi, který se začal rozvíjet v souvislosti s moderním národním uvědomění, jež se vynořilo v průběhu první poloviny 19. století.

Rakousko-uherské vyrovnání v 19. st., po prohrané prusko-rakouské válce zapadalo do obvykle ústupné politiky, kterou od 60. let František Josef I. vůči Maďarům vedl. Uherské země (tzv. Zalitavsko) zůstaly s Rakouskými zeměmi (tzv. Předlitavsko) spojeny osobou císaře, ministerstvem financí, války a zahraničí. Jinak měly vlastní vládu s vlastním ministerským předsedou. Uherské elity by v té době jistě raději rozdělily obě území důkladněji, takže těžko mohly být zcela spokojeny. Životní úroveň většiny uherského obyvatelstva a její právní postavení po dobu dualismu značně zaostávaly oproti situaci v Předlitavsku. Až do roku 1918 se v této části říše udržela u moci úzká skupina velkostatkářů a šlechticů.

Občanské strany se mohly ve větším počtu poslanců dostávat do rakouské Říšské rady již v 70. letech a v 80. letech 19.st. Taaffeho konzervativní vláda dokonce neváhala přijímat některé myšlenky sociálně demokratického hnutí. Takové strany se v uherském volebním systému nemohly prosadit. Tato skutečnost byla těžko přijímána zejména slovenskými a jihoslovanskými politiky, jelikož právě uherští Slované zůstali během krvavé revoluce let 1848–1849 věrni císaři a jasné znevýhodnění ve volených orgánech brali jako křivdu. Mluvíme-li o tom, že v uherském parlamentu chyběl odpovídající počet zástupců nemaďarského obyvatelstva, musíme si uvědomit, že stejně na tom až do roku 1918 byla i většina obyvatelstva maďarského, jelikož po celou dobu zde zůstal zakonzervován systém, ve kterém se voleb mohlo účastnit jen několik procent občanstva s ohledem na jejich majetek, samozřejmě se jednalo převážně o velké pozemkové vlastníky (šlechtu) a průmyslové magnáty.

Dualismus náhled|Vláda Eduarda Taaffeho pomohla zajistit klidný rozvoj v Předlitavsku po řadu let.