náhled|Státní znak Chile Dějiny Chile zahrnují dějiny lidských společností na území dnešního Chile. První známky lidského osídlení pochází z doby mezi 33 až 13 000 lety. Od 16. století do začátku 19. století byla země součástí španělské koloniální říše. V roce 1818 se Chile stalo nezávislým státem. Po vítězství ve druhé tichomořské válce (1883) získalo území na severu s nalezištěm ledku, který do počátku 20. století představoval nejdůležitější vývozní surovinou země. Od 20. let 20. století se chilské vlády s různým úspěchem snažily o postupné řešení sociálních a hospodářských problémů postkoloniální země (např. chudoba, závislost na monokulturách, nerovnoměrná distribuce půdy nebo inflace). V roce 1970 byl do čela země zvolen socialista Salvador Allende, kterého v roce 1973 svrhla vojenská junta, jenž zemi vládla v letech 1973 až 1990. V roce 1990 se Chile vrátilo k demokracii.
Nejstarší dějiny náhled|vpravo|Vyobrazení Mapuchů nebo Araukánů, jedněch z původních obyvatel Chile, z roku 1854
Podle archeologických nálezů se nejstarší lidská osídlení v Chile nalézala v oblastech pobřeží, ale také v poušti Atacama (mimo jiné kultura Chinchorro, ve které vznikly nejstarší mumie na světě). Po většinu období dějin Chile se lidé pohybovali po ose sever-jih. Podle archeologů začala migrace lidí už před 33 000 lety, nicméně toto datum není zcela potvrzeno. Mnohem spolehlivější archeologické nálezy pochází z doby před 13 000 lety, kdy se jednalo o osídlení v oblasti dnešního Valdivia. Podobně jako v sousedním Peru byly první lidské komunity orientovány na lov ryb nebo na lov a sběr a obývaly hlavně oblasti kolem řek. S nástupem zemědělství začaly žít usedle. Kolem 500 až 1000 n. l. se do Chile šířily vlivy peruánské kultury civilizace Tiahuanaco, která do Chile zavedla například pěstování brambor, fazolí, paprik a bavlny. V pozdější době žili v oblasti centrálního údolí a na jihu Chile Mapuche nebo také Araukáni, kteří se věnovali především lovu, ale také zemědělství. Dále na jihu se jednalo o další etnické skupiny například Čono (Chonos), Alakalufánů (Alacalufes), Jagenů (Yagenes) nebo Onuů (Onas).Rector (2005), s. 29. Kolem roku 1470 začali Inkové ze severu anektovat severní oblasti v dnešním Chile. Dále na jihu se ale setkali s odporem ze strany Araukánů. Zatímco tedy obyvatelstvo na severu bylo značně ovlivněno inckou byrokracií a kulturou, na jihu stále existovala nezávislá společenství Araukánů a dalších.
Koloniální období 15. až konec 18. století Španělé postupovali při objevování a obsazování území dnešního Chile ve dvou směrech, a to ze severu na jih, stejně jako z jihu na sever. Ferdinand Magellan se při své cestě v roce 1520 věnoval především objevování cesty z Ameriky do Asie, což znamenalo, že ho pobřeží dnešního Chile příliš nezajímalo. Naopak Diego Almagro, jeden z členů Pizarrovy výpravy do Peru, se zaměřil právě na objevení a dobytí jižních oblastí incké říše označovaných Španěly jako Nueva Toledo. Jeho výprava, přestože přišla poprvé do kontaktu s oblastmi dnešního Chile, nebyla příliš úspěšná. Dalším objevitelem a conquistadorem Chile se stal Pedro de Valdivia, pověřený Pizarrem v roce 1540 dobytím a kolonizací všech oblastí Nueva Toledo. Valdivia založil město Santiago de la Nueva Extramadura (1541) a zahájil postupnou španělskou kolonizaci dnešního Chile.Rector (2005), s. 32. Valvidia se stal po porážce pizarristů u Jaquijahuana guvernérem Chile a rozhodl se rozšířit oblasti pod svojí kontrolou směrem na jih. V roce 1550 se u řeky Bío Bío střetl s vojskem Araukánů a porazil je. Nicméně ani tato porážka neznamenala konec odporu Araukánů, kteří se španělské kolonizaci houževnatě bránili více než 300 let.Dále jen [Chalupa (1999)] Také nástupce Valdivia Garcia Hurtado de Mendoza věřil, že zakládáním nových sídlišť a měst v oblastech Araukánů dokáže jejich odpor pacifikovat. Přes dílčí úspěchy ale představovali Araukáni v jižních oblastech země stále velkou hrozbu pro budoucnost španělského osídlení v Chile. V následujících letech nebyly okolnosti Španělům nakloněné a místní kolonizátoři museli bojovat nejenom s Araukány a anglickými a holandskými korzáry, ale také s zemětřesením a epidemiemi.Chalupa (1999), s. 65. V důsledku ztráty velké části domorodého obyvatelstva byli do Chile posíláni černí otroci, jejichž počet do konce 17. století rostl, nicméně v pozdější době klesal.Chalupa (1999), s. 68.
Podobně jako i jinde ve španělské Americe byla koloniální společnost v Chile rozdělena podle kastovně-rasového principu. Nejpočetnější skupiny společnosti tvořili tzv. mesticové, tj. míšenci mezi Evropany a místními domorodci. Privilegovanou skupinou byli Španělé a kreolové. Také Chile podléhalo centralizované správě španělské říše a bylo spravováno pomocí několika instancí. Generální kapitanát Chile oficiálně podléhal místokrálovství Peru se sídlem v Limě, ale v mnoha ohledech byl na Limě nezávislý (od roku 1798 pak oficiálně).Chalupa (1999), s. 76 Stejně jako i jinde sehrávala významnou roli v koloniální společnosti římskokatolická církev. Mezi prvními se v Chile objevili především milosrdní bratří, nicméně roku 1593 sem přišli jezuité. V roce 1561 byla založena první chilská diecéze Nuevo Extremo, podřízená Limě.Chalupa (1999), s. 69. Od 17. století se hlavní vývozním artiklem chilského koloniálního hospodářství stal lůj doplněný hovězími kůžemi.Dále jen [Collier-Sater (1996)] Většina ekonomiky se orientovala na výměnu s Peru, popřípadě s Buenos Aires a také Asií kam Chilané exportovali především měď, zlato a stříbro výměnou za hedvábí a koření.Chalupa (1999), s. 74.
Samostatné Chile v 19. století
Války za nezávislost náhled|vlevo|V prvních letech existence nezávislého Chile patřil k nejvýznamnějším politikům Bernardo O'Higgins (1778–1842). Také v Chile na konci 18. století a na počátku 19. století byla místní koloniální společnost značně ovlivněna revolucí ve Spojených státech, reformistickými kroky vlády Bourbonů v oblasti koloniální správy a myšlenkami osvícenství umocněnými stále častějšími cestami chilských elit do Evropy. V roce 1808 místní kreolské elity reagovaly na události ve Španělsku vyhlášením podpory Ferdinandovi VII., nicméně s obavami sledovaly dění mateřské zemi, kterou obsadil a kontroloval Napoleon. Tato nejistá situace vyústila do konfliktu mezi roajalisty a vlastenci o uspořádání poměrů v Chile s ohledem na dění v Evropě. Ani jedna skupina však neměla v plánu úplnou nezávislost, nicméně spíše různé formy autonomie.Chalupa (1999), s. 113.V roce 1810 vznikla vlastenecká junta, která sice nahradila koloniální správu, ale z obav před možnou intervencí místokrálovského vojska v Limě vyhlásila věrnost králi Ferdinandovi. V následujících letech v Chile otevřeně vypukl konflikt mezi vlastenci a roajalisty, kteří mohli počítat s podporou z Limy. Mezi roky 1811–1826 v Chile probíhala vleklá válka za nezávislost. V roce 1818 vyhlásil Bernardo O'Higgins nezávislost Chile a později zasadil poslední ránu chilským roajalistům v bitvě u Maipó.Collier-Sater (1996), s.38.
V prvních letech po získání nezávislosti byl nejvýznamnějším politikem Bernardo O'Higgins, jeden z latinskoamerických libertadores. První roky jeho vlády (1817–1823) se vyznačovaly reformní a zakladatelskou činnosti. O'Higginsova vláda například založila Národní knihovnu, pravidelnou dostavníkovou linku mezi Valparaísem a Santiagem, nebo zrušila šlechtické tituly a snažila se o vykořenění alkoholismu a kohoutích či býčích zápasů.Chalupa(1999), s. 360–361 V roce 1822 Spojené státy uznaly nezávislost Chile a Chile získalo první zahraniční půjčku jednoho miliónu liber šterlinků od britského kapitálu.Chalupa (1999), s. 361. Nicméně vnitropolitická situace v zemi nebyla stabilní, O'Higgins měl řadu oponentů a nepřátel, kteří zpochybňovali jeho postavení jako directora supremo, což v praxi znamenalo, že O'Higgins byl nucen vládnout jako diktátor opírající se především o vojenskou sílu. Tato situace potom vyústila v roce 1829 v občanskou válku, ze které O'Higgins nevyšel vítězně.Collier-Sater (1996), s. 46–48.
Chile do poloviny 19. století Po odchodu O'Higginse se Chile potýkalo s politickým chaosem, který se také promítl na stavu zemědělství a na obchodní výměně s Peru, která značně oslabila. Přechod od monarchie k republice se ani v Chile neobešel bez problémů. Na konci 20. let 19. století bylo Chile de facto v rukou důstojníků s liberálními idejemi a vizí uspořádat zemi podle myšlenek Francouzské revoluce.Dále jen [Villalobos (1996)] Politická nezávislost neznamenala ale změnu společenského řádu, což znamenalo, že si dominantní postavení ve společnosti podržela chilská aristokracie.Villalobos (1996), s. 108. V této době se také začaly formovat první politické strany v Chile, a to především liberálové (přezdívaní pipiolos) a konzervativci (přezdívaní pelucones).Chalupa (1999) s.365 náhled|vpravo|Diego Portales (1793–1837), politik, který ovlivnil politické uspořádání Chile na dlouhou dobu. Diego Portales, příslušník aristokratické rodiny se stal stěžejní politickou postavou 30. let 19. století. Portales byl politikem konzervativního smýšlení, který kladl v kontextu zmatků v novém státě a v atmosféře doznívající občanské války roku 1829 důraz na pořádek, chilský patriotismus a silnou exekutivu. Během let 1830 až 1837 zaujímal Portales různé ministerské funkce. V rámci tohoto působení zavedl například Národní gardu jako protiváhu armády, zbavil se nepohodlných armádních důstojníků, některé svoje oponenty poslal do exilu a zavedl dokonce i vojenské soudy.Villalobos (1996), s. 110. V roce 1833 dostalo Chile novou ústavu, která učinila ze země prezidentskou republiku se silnými prezidentskými pravomocemi.Villalobos (1996), s. 111.
Ve 30. letech 19. století oslabovaly postavení nového státu také problémy ze zahraničí. Konfederace Peru a Bolívie se snažila destabilizovat Chile vnitřně (například podporou oponentů Portalesova režimu) a získat Chile pod svojí kontrolu. Peru zvýšilo daně na chilské zboží a spolu s Bolívii se snažilo vyvolat v Chile vzpouru. Naopak Portales se netajil snahou o posílení obchodní hegemonie Valparaísa i mocenskými plány učinit z Chile "Anglii Pacifiku".Collier-Sater (1996), s.64 Konfederace se pokusila o vojenskou invazi do Chile. V roce 1839 byla Bolivijsko-peruánská konfederace poražena v bitvě u Yunguy. Vnější nebezpečí posílilo vnitřní soudržnost země a znamenalo i strategickou výhodu pro Chile, které si tak podrželo kontrolu nad tichomořským pobřežím Jižní Ameriky.Villalobos (1996), s. 115.
K nejvýznamnějším nástupcům Portalese, zavražděného v roce 1837, patřili prezidenti Manuel Bulnes Prieto (v úřadě 1841–1851) a Manuel Montt Torres (v úřadě 1851–1861), kteří se oba podíleli na celkové konsolidaci politické moci nově vzniklého státu. Bulnes pocházel z vojenských poměrů a zahájil mimo jiné program další kolonizace Chile, které mělo v roce 1842 jenom něco přes milión obyvatel.Chalupa (1999), s.373. Přes všechnu snahu, ale Chile nelákalo tolik přistěhovalců z Evropy jako například Argentina nebo Uruguay. Za Bulnesova prezidentství byla také otevřena Chilská univerzita a postavena první chilská železnice.Chalupa (1999), s. 374. Jeho nástupce Montt byl vůbec prvním prezidentem, který neměl vojenskou minulost a dokázal se udržet v úřadě, a to i přes počáteční odpor některých důstojníků, který vyústil do krátké občanské války v roce 1851. Montt se zaměřil na podporu vzdělání a školství a dále na podporu ekonomického rozvoje země – například založil Hypotéční a úvěrovou banku, která měla investicemi pomáhat rozvoji zemědělské výroby.Chalupa (1999), s. 376–377. Celková stabilizace poměrů v zemi během 40., 50. a 60. let 19. století se promítla do ekonomiky země, která zaznamenala vzestup zemědělské výroby, stejně jako uspokojivý růst těžby mědi a stříbra.Villalobos (1996), s. 116–119.
Chile od poloviny 19. století do začátku 20. století