Přísná přírodní rezervace Kevo (Kevon luonnonpuisto) je chráněné území ležící ve Finsku, v okrese Utsjoki, v nejsevernější části Laponska.Strict Nature Reserves of Finland; LC Books; 2010; Kevo Strict Nature Reserve, str.5-6 Chráněné území bylo vyhlášeno roku 1956, ačkoli výzkum zde probíhal již od roku 1954Kevo - mietteitä ja mielikuvia Kevosta ja pohjoisen luonnon tutkimuksesta; Paavo Kallio; 1990. Rozloha rezervace je 712 km2. Nejnižší bod je 75 m n. m., nejvyšší 640 m n. m., ovšem nadmořská výška většiny území se průměrně pohybuje mezi 250 – 400 m n. m.<http://www.kevo.utu.fi/en/location/ > Rezervace je, jako ostatních 18 finských rezervací, spravována státním podnikem Metsähallitus a je jednou ze dvou, do kterých je povolen vstup návštěvníkům.<http://www.metsa.fi/sivustot/metsa/en/NaturalHeritage/ProtectedAreas/StrictNatureReserves/Sivut/StrictNatureReservesareforStudyingNature.aspx > V severní části chráněné oblasti se nachází stanice Laponského výzkumného ústavu Kevo (Lapin tutkimuslaitos Kevo) udržovaná Univerzitou v Turku.

Ochrana přírody zde byla zavedena kvůli rozmanitosti nik, které toto území skýtá. V hlavním kaňonu, ale i v postranních údolích, tu lze najít druhy „teplomilnější“ v podstatě za severní hranicí jejich areálu. Kdežto na vrcholcích tunturi (pahorky, hřbety či planiny nad horní hranicí lesa; slovo pochází ze Sámštiny)<http://www.harmaasusi.com/lapinsanat.html> přežije jen ta nejodolnější flora a fauna. Dalším podstatným důvodem, proč je tato lokace chráněna, jsou hnízdiště celé řady ptáků, mezi nimi i například celoevropsky ohroženého tetřeva hlušce (Tetrao urogallus).<http://www.metsa.fi/sivustot/metsa/fi/ajankohtaista/Julkaisut/Julkaisusarjat/Sivut/Paistunturinluonto.aspx>; osa 3

Lokalita Na jihozápadě území Keva pramení řeka Kevojoki, která dále tímto územím protéká směrem na severovýchod a vytváří tak Kevonský kaňon, jehož stěny jsou na některých místech až 100 metrů vysoké. Celkový ráz kaňonu zde dotvářejí nesčetné postranní přítoky, jež vzhledem k velmi strmým stěnám kaňonu tvoří na svých soutocích s řekou vodopády. Nejvyšší a nejznámější je Fiellunský vodopád, který je také jednou z turistických atrakcí Keva.http://www.ymparisto.fi/default.asp?contentid=364135&lan=FI

Kevonský kaňon je obklopen skaidi, jejíž hřebeny a údolí vytvářejí velmi specifický reliéf krajiny. Údolí jsou dobře viditelná již při pohledu zdálky především díky své bohaté vegetaci, která je velmi odlišná od téměř holých hřbetů.<http://www.andrea.net/kevo/kevo/index.html>

Na západní straně rezervace se nachází zaoblené vršky tunturi, leckdy vysoké i přes 600 m n. m. Při pohledu na sever lze zahlédnout Skandinávské pohoří s vrcholky věčně pokrytými sněhem.

Historie náhled|vlevo|Počátek kaňonu řeky Kevojoki Jak již bylo zmíněno, první výzkum zde začal v první polovině 50. let. Jednalo se především o výzkum flóry. Výzkum fauny následoval nedlouho po floristickém. Z počátku byl výzkum prováděn především studenty, dobrovolníky a nadšenci bez speciálního vybavení, pouze s notnou dávkou nadšení a odhodlání zmapovat druhy subarktické přírody. Vzhledem k tomu, že v té době zde neexistovalo žádné zázemí, které by chránilo před drsnými podmínkami, dobrovolníci cestovali z důvodu bezpečnosti ve skupinách.

V roce 1956 bylo v oblasti Kevojoki zřízeno Chráněné území, podle norem IUCN označeno jako přísná přírodní rezervace. Následně po této události zde byla roku 1958 zřízena výzkumná stanice, v té době jako nejsevernější v Evropě.

Nedlouho po vyhlášení rezervace toto území postihla domnělá „ekologická katastrofa“, kdy se v roce 1960 přemnožil šedokřídlec vrbový (Epirrita autumnata), který ožral velkou část porostu břízy pýřité (betula pubescens ssp. tortuosa) ve skaidi jež obklopuje kaňon Kevojoki. Další přemnožení tohoto druhu následovala v letech 1964 a 1965, pozdější výzkum však dokázal, že jde o přirozený proces, který udržuje biodiversitu nejen v této oblasti ale ve všech místech tundry s vrbovým porostem.Ekologie a rozšíření biomů na Zemi; Karel Prach a kol.; 2009; str.94

Od roku 1977 se na výzkumné stanici konají různá setkání odborníků na ochranu životního prostředí. První z nich, právě v tomto roce, uspořádané ve spolupráci s výzkumnou stanicí Abisko (Abisko Naturvetenskapliga Station) pojednávalo, jakožto první v historii vůbec, o ochraně subarktické přírody.

V roce 1982 byla přírodní rezervace rozšířena na svou stávající rozlohu 712 km2.

V průběhu dalších dvou desetiletí zde probíhalo mnoho výzkumných projektů zaměřených především na populaci šedokřídlce vrbového (Epirrita autumnata) a jeho vliv na porosty břízy pýřité (betula pubescens ssp. tortuosa), další větší projekty se zabývaly oblastmi s populací borovice lesní (pinus sylvestris) a také ptactvem.<http://www.kevo.utu.fi/en/research/ >

Po vzniku Natury 2000 bylo toto území v roce 2003 schváleno evropskou komisí, jakožto území s unikátními přírodními biotopy, a tudíž přidáno na seznam území Natury 2000. V roce 2005 pak došlo k rozšíření Natury 2000 o několik dalších chráněných druhů ptactva, z nichž některé můžeme najít i v rezervaci Kevo.

Přírodní poměry

Geologie území náhled|Fiellunský vodopád Celé území geologicky patří pod tzv. baltský štít, na severu ohraničený Skandinávským pohořím. Dominantními horninami jsou granulit a rula, které jsou kyselejšího charakteru, ale dají se zde najít i menší lokace s bazickými horninami. Oblast baltského štítu byla utvářena při třetihorním vrásnění a následně utvářena glaciální erozí. Nejdůležitějším glaci-fluviálním procesem zde bylo vytvoření kaňonu s tzv. Kamovými terasami, na kterých došlo k akumulaci jemnozrnného půdotvorného materiálu a tím vytvoření vhodné půdy pro specifické druhy rostlin.

Jak již bylo zmíněno, půda baltského štítu je velmi kyselá (pH 3,5-4,5) a převážně podzolovaná.

Klima Ačkoli se Kevo nachází pouze okolo 100 km od Severního ledového oceánu, klima je spíše vnitrozemské než oceánické. Důvodem je hřbet Skandinávského pohoří. Nejstudenějším měsícem je leden s průměrnou teplotou -16 °C, nejteplejším červenec, jehož průměrná teplota je okolo 13 °C. Roční průměrná teplota kolísá okolo 2 °C. Sněhová pokrývka často zůstává až do poloviny května.

Vzhledem k tomu, že území se nachází za polárním kruhem, organismy zde ovlivňuje také polární noc a den. Slunce se drží nad obzorem zhruba od poloviny května do konce června, polární noc začíná na konci listopadu a končí uprostřed ledna. Permafrost se zde ve větší míře nevyskytuje, pouze jako osamocené ledové čočky v jezírkách palsových bažin.

Flóra a fauna náhled|vlevo|Dutohlávka sobí na padlém kmeni borovice, tento lišejník je častou potravou sobů Většina území je pokryta porosty břízy pýřité (Betula pubescens ssp. tortuosa) avšak najdeme zde i bezlesá vřesoviště s rašelinnými jezírky, kde hlavní zástupci jsou rostliny z čeledi vřesovcovité (Ericaceae). Velice typické jsou také oblasti porostlé lišejníky, mechy a zakrslými keři různě roztroušené po celé rezervaci. V chráněných údolích najdeme i izolované porosty borovice lesní (Pinus sylvestris). Další neopomenutelnou oblastí je samo říční údolí, ve kterém se nachází hned několik biotopů. Nejzajímavějšími jsou asi strmé stěny kaňonu a zaplavované písčiny.

Za velmi silný biologický faktor je zde považována pastva soba polárního (Rangifer tarandus).

Kdekoliv v Kevu lze zahlédnout zajíce běláka (Lepus timidus), nebo některého z čeledi lasicovitých (Mustelidae): norka amerického (Neovison vison), kunu lesní (Martes martes), lasici hranostaje (Mustela erminea) či lasici kolčavu (Mustela nivalis).

Drozd cvrčala (Turdus iliacus), čečetka zimní (Carduelis flammea), rehek zahradní (Phoenicurus phoenicurus), drozd zpěvný (Turdus philomelos), brkoslav severní (Bombycilla garrulus), sýkora laponská (Parus cinctus syn. Poecile cincta), sojka zlověstná (Perisoreus infaustus), krkavec velký (Corvus corax), hýl křivčí (Pinicola enucleator), dřemlík tundrový (Falco columbarius), lejsek šedý (Muscicapa striata), pěnkava jikavec (Fringilla montifringilla), lejsek černohlavý (Ficedula hypoleuca) jsou běžnými ptáky v celé rezervaci.

Oblast Tunturi náhled|Vřes obecný náhled|Lumík norský

V celé oblasti tunturi můžeme najít zástupce rodu třtina (Calamagrostis) – třtinu laponskou (Calamagrostis lapponica) a třtinu nachovou (Calamagrostis phragmitoides), dále pak zástupce rodu Vaccinum – brusnici borůvku (Vaccinium myrtillus), brusnici brusinku (Vaccinium vitis-idae) a vlochyni bahenní (Vaccinium uliginosum). Velmi běžnými rostlinami jsou také šicha černá (Empetrum nigrum), ostružiník arktický (Rubus arcticus), jalovec obecný (Juniperus communis) a lišejník ledvinník arktický (Nephroma arcticum).

Ze zvířat jsou v celé tunturi hojní ptáci jako například bělokur tundrový (Lagopus lagopus), kulík zlatý (Pluvialis apricaria),bělořit šedý (Oenanthe oenanthe) a sovice sněžná (Bubo scandiacus). Dále jsou v tunturi běžní hlavně hlodavci – rejsek obecný (Sorex araneus), rejsek prostřední (Sorex caecutiens), rejsek malý (Sorex minutus), rejsec vodní (Neomys fodiens), hraboš vodní (Arvicola amphibius), hraboš mokřadní (Microtus agrestis), hraboš hospodárný severní (Microtus oeconomus), norník tajgový (Myodes rutilus), norník šedavý (Myodes rufocanus)a lumík norský (Dicrostonyx groenlandicus) . Velice ojediněle zde můžeme zahlédnout také lišku polární (Vulpes lagopus) a lišku obecnou (Vulpes vulpes), která se běžněji vyskytuje v zalesněných částech Keva.

Oblast tzv. alpínského pásma tunturi náhled|vlevo|Tunturi Zde najdeme převážně travní porost tvoření zástupci rodu Carex, např. ostřice obecná (Carex nigra/juncella), ostřice šedavá (Carex canescens), ostřice vodní (Carex aquatilis), ostřice plstnatoplodá (Carex lasiocarpa) a ostřice bažinná (Carex limosa). Další zástupci trav jsou bika klasnatá (Luzula spicata), kostřava ovčí (Festuca ovina), smilka tuhá (Nardus stricta) a sítina trojklaná (Juncus trifidus). Další rostliny typické pro tento biotop jsou vřes obecný (Calluna vulgaris), zlatobýl obecný (Solidago virgaurea), kyhanka sivolistá (Andromeda polifolia), kohátka maličká (Tofieldia pusilla), vousatec žlutozelený (Alectoria ochroleuca), vousatec černající (Alectoria nigricans). Z nižších rostlin se tu vyskytují především lišejníky rodu Flavocetraria (pukléřka), Sphaerophorus (paličkovec) a Cladonia (dutohlávka). Z mechů tu najdeme mapovník zeměpisný (rhizocarpon geographicum). Jediným stromem je vrba bylinná (Salix herbacea).

Ptáci typičtí pro tuto oblast jsou kulík hnědý (Charadrius morinellus), bělokur horský (Lagopus muta), sněhule severní (Plectrophenax nivalis) a chaluha malá (Stercorarius longicaudus).

Louky tunturi náhled|Porostnice mnohotvárná Opět jsou tu hojné trávy jako např.: tomka vonná (Anthoxanthum odoratum/alpinum), psineček (Agrostis mertensii) nebo bojínek alpinský (Phleum alpinum). Nachází se tu také upolín evropský (Trollius europaeus), pryskyřník prudký subarktický (Ranunculus acris ssp. borealis), hadí kořen živorodý (Bistorta vivipara) a ptačinec (Stellaria borealis). Nalézt se zde dají i játrovky rodu Marchantia (porostnice), např. porostnice mnohotvárná (Marchantia polymorpha) a porostnice alpská (Marchantia alpestris).

Ze zvířat zde žijí druhy typické pro tunturi popsány výše.

Březové porosty tunturi Nejhojnějším zástupcem je bříza pýřitá (Betula pubescens ssp. tortuosa), můžeme zde však najít také četné množství vrb – vrba bobkolistá (Salix phylicifolia), vrba vlnatá (Salix lanata), vrba horská (Salix myrsinites) a již zmíněná vrba bylinná (Salix herbacea). Dalším zástupcem stromů je topol osika (Populus tremula). Dále zde najdeme celou řadu plavuní – plavuň pučivá (Lycopodium annotinum), plavuň vidlačka (Lycopodium clavatum), plavuník alpinský (Diphasiastrum alpinum) a vranec jedlový (Huperzia selago).