náhled|Šternberk roku 1850 Dějiny města Šternberka začínají koncem 13. století a předchází mu vznik stejnojmenného hradu, jehož majitelům Šternberk jako poddanské město patřil. Zakladateli byli Šternberkové a posledními majiteli šternberského panství se stali Lichtenštejnové. Město výrazně zasáhla třicetiletá válka, po níž se Šternberk také poněmčil, ale díky průmyslovému rozvoji v 19. století se stal opět významným regionálním centrem. Ovšem po roce 1945 byli původní obyvatelé vysídleni a v roce 1960 zanikl šternberský okres.
Středověké dějiny města náhled|vlevo|Jaroslav ze Šternberka vítězí nad Tatary v roce 1241 – obraz na Zelené Hoře Na počátku dějin města Šternberka stojí pověst o udatném rytíři Jaroslavovi ze Šternberka. Ten měl dle jejího vyprávění v roce 1241 nedaleko Olomouce na hlavu porazit Moravu ohrožující tatarské vojsko. Jako odměnu za slavné a důležité vítězství měl pak získat od krále Václava I. území severně od Olomouce, kde si vystavěl hrad pojmenovaný svým jménem. Tato pověst se poprvé objevila v první polovině 16. století ve známé kronice Václava Hájka z Libočan. Záhy získala na velké oblibě a byla přejímána dalšími soudobými spisovateli. V kapli Božího Těla v Olomouci ji jako fresku vymaloval např. slavný severomoravský barokní malíř Jan Kryštof Handke. Asi nejslavnějšího zpracování dosáhla ve známém rukopisu Královédvorském v básni „Jaroslav“, která jí zajistila další velkou vlnu popularity do doby, než došlo k definitivnímu odmítnutí pravosti Rukopisů. Ačkoliv pověst sama o sobě s největší pravděpodobností ve své podobě pravdivá není, její obsah stojí na reálném základě událostí pouze o několik let mladších. Souvisí se sňatkem Přemysla Otakara II. s Markétou Babenberskou v roce 1252 v Hainburgu.
Přemysl Otakar tímto získal rakouské vévodství, významné geopolitické území, nicméně se zároveň dostal do střetnutí s uherským králem Bélou IV., jenž se nechtěl svých nároků na babenberské dědictví vzdát. Nakonec proti Přemyslu Otakarovi v roce 1253 vytáhl s armádou za pomoci svých spojenců uherských Kumánů. Těm se podařilo proniknout až na sever Moravy k Olomouci, kde vydatně pustošili okolí. Obranou Olomouce byl pověřen Otakarův český dvořan Zdeslav ze Šternberka, který nakonec donutil kumánské vojsko odtáhnout zpět do Uher. Za tento čin pak obdržel od krále území, kde založil hrad pojmenovaný svým jménem.
K samotnému založení pak došlo někdy v rozmezí let 1253 až 1269, kdy se hrad Šternberk poprvé objevuje v písemných pramenech, a to v listině vydané Přemyslem Otakarem II., která rozhoduje spor mezi klášterem Hradisko s Albrechtem a dalšími syny Zdeslava ze Šternberka o lesy a pozemky náležející k Domašovu. V této listině je však zmíněn výslovně pouze hrad a nikoliv město, ačkoliv lze samozřejmě předpokládat, že osídlení v okolí hradu v té době bezpečně existovalo. Samotné město Šternberk se připomíná o něco později, konkrétně v listině z října 1296. Společně s územím pak připadlo k hradu i zboží v podobě několika vesnic, které tvořilo pomyslný klín v území majetku olomouckého kláštera Hradisko.Hradisku tehdy patřily Bohuňovice, Lašťany, Liboš a Štěpánov. V majetku chrámu svatého Václava v Olomouci pak byly vesnice Hnojice, Moravská Huzová, Lužice, Mladějovice, Mošťanky a Žerotín.
Po Zdeslavově smrti získali majetek jeho synové, později se jej ujal sám nejstarší z nich Albrecht, jeden z předních moravských úředníků. V roce 1286 je v pramenech zmiňován jako olomoucký purkrabí, později v roce 1296 jako komorník práva a soudu olomouckého. Ten také započal s rozsáhlou kolonizací získaného území. Samotné obyvatelstvo pro osídlování Šternberka získával patrně z nedaleké Olomouce, ke které měl přirozeně velmi blízké vazby. Kolonizace venkova pak byla řízena z blízkých českých vesnic v okolí. Přesto záhy poté se však Šternberk stává národnostně smíšeným městem a výraznou část českého obyvatelstva (zejména nejvýznamnějšího měšťanstva)Svědčí o tom například řada městských fojtů, které i s jejich příjmeními můžeme spolehlivě sledovat od roku 1556, kdy se objevují v převážné většině příjmení českého původu jako např. Vašků, Moudrý, Soukeník, Špička, Janeček, Plevka, Kožešník aj. si udržel až do třicetileté války, kdy většina českého obyvatelstva vlivem válečných událostí zanikla a město se stalo téměř čistě německým.
Zásadní vliv na další rozvoj města a celého panství měla již ve 13. století významná obchodní cesta vedoucí z Olomouce na sever a na území Šternberka dělící se do dvou směrů, na severozápad do královského města Uničova a druhá na severovýchod přes pohoří Nízkého Jeseníku dál do Slezska.
V té době se stal Šternberk již pevným a stálým sídlem šternberského rodu a zažíval další rozvoj. Ten vyvrcholil za Albrechta II., patrně nejvýznamnějšího představitele celé dynastie, který obehnal město hradbami a obyvatelům udělil mnohá práva, zejména možnost svobodného dědictví majetku měšťanů. Tím Šternberk získal významné atributy města. Předtím zde byl ještě v roce 1339 zřízen špitál, v roce 1364 získalo město právo odúmrti a výše uvedené hradby byly zbudovány k roku 1376. V roce 1371 zde Albrecht založil klášter řeholních kanovníků řádu sv. Augustina společně s kostelem Zvěstování Panny Marie.Od Alberta ze Šternberka získal klášter při svém založení tyto statky: Hostkovice společně se dvorem, Kladoruby, díl Moravské Huzové, Roštín, Stádlo, Tvorovice, Všetuly a Výšovice. O osm let později v roce 1379 byl zřízen také tzv. dolní augustiniánský klášter, který však nedlouho poté splynul s horním tj. tímto klášterem. V roce 1489 získal zdejší probošt právo pontifikálií.Před třicetiletou válkou byl klášter v rozkladu, nicméně po ní se opět povznesl. Ke zrušení došlo v roce 1784 v rámci josefínských reforem. Tato instituce se již od svého počátku těšila přízni papežské kurie. Řeholníci dostali do své správy i šternberskou faru, která byla přenesena od již neexistujícího kostela svatého Jiří. Ten stával v místech pozdějšího městského vězení v oblasti nynější Panské ulice. Ačkoliv klášter dodával městu prestiž a jistou kulturní a ekonomickou úroveň, přesto se zároveň později, zejména v ekonomických otázkách, vůči samotnému městu vymezoval a představoval pro něj ne vždy vítanou konkurenci.
Město za majitelů pánů z Kravař a v době husitství náhled|Hrad Šternberk V roce 1397 došlo k vymření moravské větve Šternberků a město společně s panstvím přešlo do majetkové držby pánů z Kravař. Ti pokračovali v dalším rozvoji celého dominia a v udělování privilegií. Obzvlášť významný pro Šternberk byl rok 1409, kdy získal listinou Petra z Kravař olomoucké městské právo a společně s ním také právo mílové.ZA Opava (Olomouc); Velkostatek Šternberk, I. listiny; karton 1, inv. č. 2. Ověřený opis (z originálu) města Olomouce z 9.11.1836. Tím Šternberk získal výraznou soudní a správní autonomii. Za pánů z Kravař se město stalo centrem husitství.
V roce 1415 odtud odešel protestní list proti upálení mistra Jana Husa adresovaný koncilu v Kostnici. V roce 1430 však došlo k dobytí města a hradu husitskými vojsky. Ta pak na hradě sídlila do roku 1432. V této době se město téměř celé počeštilo. V roce 1466 zemřel poslední mužský potomek pánů z Kravař Jiří z Kravař a Strážnice. Majetek rodu se pak rozdělil mezi pozůstalé dcery, přičemž panství šternberské získala nejstarší z nich Ludmila z Kravař,Ze zbývajících sester Kunka z Kravař, provdaná za Václava z Boskovic, získala Račice; Johanka, provdaná za Jana Heralta z Kunštátu, získala panství plumlovské a konečně panství strážnické získala Alžběta, následná manželka Pertolda z Lipého. záhy poté provdána za Albrechta Kostku z Postupic, osobního přítele krále Jiřího z Poděbrad. Ten na šternberském hradě pobýval v roce 1469, když se připravoval na jednání se svým rivalem Matyášem Korvínem.
Město za majitelů Berků z Dubé a Lipé a knížat z Münsterberka Po smrti Albrechta z Postupic se vdova Ludmila v roce 1480 opět vdala a jako věno přinesla panství svému novému manželovi Janu Berkovi z Dubé a Lipé. Na jejich syna Václava Berku přešlo panství roku 1502. Ten kolem roku 1515 nechal zhotovit nejstarší, dodnes dochovaný, urbář celého panství. Panování rodu Berků je spojeno s dalším hospodářským a územním rozmachem celého dominia. Na konci 15. století začaly vznikat ve městě cechy a v průběhu století následujícího získaly četná privilegia. Krom řemesel také měšťané hospodařili na zemědělské půdě, kterou měli k dispozici. Součástí práv měšťanů bylo též vaření piva a právo šenku společně s vínem.V lánovém rejstříku sepsaném na panství v polovině června 1678 bylo v té době ve Šternberku napočítáno celkem 91 šenkovních domů, které tvořily po přepočtu dohromady plat z pěti berních lánů a k tomu dalších šest šenkovních domů pustých; MZA Brno; fond D 1 Lánové rejstříky, sign. L 96, fol. 3r-4v a 9v. Toho jsou svědky nejstarší urbáře, které platby z šenku piva a vína zaznamenávají. Z roku 1492 se objevují zprávy o židech, kteří tvořili rovněž důležitý hospodářský prvek, zejména co se týkalo znalostí různých měn a jejich vzájemného směňování. Jejich povinnosti vůči vrchnosti jsou rovněž obsaženy v nejstarších urbářích. Židovská obec nadále rostla a svého vrcholu nakonec dosáhla v 70. letech 16. století.MORAV, Karel: K náboženským poměrům na bývalém šternberském panství v 16. a 17. století. Strojopis. Olomouc 1961. V roce 1538 město i s hradem zpustošil ničivý požár, který si vyžádal opětovné postavení mnoha domů. Hrad byl opraven v již renesančním slohu a jeho podoba je takto patrná dodnes. Po Václavu Berkovi pak držbu rodového majetku převzal syn Ladislav, který roku 1522 potvrdil Šternberku jeho privilegia a dále v roce 1544 jako poslední z rodu Berků z Dubé a Lipé jeho syn Jan Václav, který přidal právo prodeje soli.
Po jeho smrti získala panství jediná dcera Kateřina, která ho v roce 1572 připsala svému manželovi Karlovi, vévodovi z Münsterberka. Tím zároveň skončily poměrně rozsáhlé náboženské svobody, které Karel jako horlivý luterán dále netoleroval. Jeho snahou bylo zavést na celém panství jednotnou protestantskou víru. K tomu si pomohl vydáním prvního náboženského řádu v roce 1591 a druhého v roce 1614. Ještě předtím však došlo v roce 1577 k vyhnání všech židů z panství. Ti se pak usídlili na několika místech na Moravě, nejvíce jich zůstalo v Úsově, Kojetíně a Kroměříži. Roku 1592 byli z města nuceni odejít také příslušníci Jednoty bratrské. V tomtéž roce byl pro místní stále sílící protestanty v podhradí postaven nový kostel Nejsvětější trojice.V místech dnešního gymnasia Součástí byla pak i evangelická škola založená také z Karlova podnětu a která později získala v kruzích moravské protestantské šlechty velké renomé. Při samotném kostele pak navíc sídlil evangelický pastor, pod jehož pravomoci spadala celá evangelická církev na území panství. Stále sílící evangelizace vyvolávala odpor jak v samotné Olomouci, ze které se velmi často ozývala z úst tamního biskupa kritika, tak i ve šternberském augustiniánském klášteře, jehož probošt také dost často velmi výrazně protestoval. K tomu se o něco později navíc přidaly spory hospodářského charakteru a vztahy mezi klášterem a šternberskou vrchností byly velmi vypjaté.MORAV, Karel: Spory městské rady a zámku s klášterem augustiniánů ve Šternberku v 16. a 17. století. Strojopis Napětí pak vyvrcholilo v roce 1619 dva roky po Karlově smrti. Tehdy získali panství jako dědictví jeho synové Jindřich Václav a Karel Bedřich.
Třicetiletá válka náhled|Kostel Zvěstování Panny Marie s mariánským morovým sloupem