Kostel Panny Marie před Týnem (též kostel Matky Boží před Týnem, Týnský chrám) se nachází na Starém Městě pražském před Týnem, v blízkosti Staroměstského náměstí. Jeho stavba probíhala od poloviny 14. století do prvních desetiletí 16. století. Patří mezi umělecky nejvýznamnější pražské kostely, a to jak po stránce architektonické, tak svým dochovaným vnitřním mobiliářem. Jeho západní průčelí obrácené k náměstí tvoří jednu z nejznámějších dominant Prahy. Přední část kostela s portálem směřujícím do náměstí je obestavěna předsunutou zástavbou dvou domů, jedním z nich je Týnská škola.
Stavebním materiálem použitým při stavbě Týnského kostela byl především pískovec, který se používal pro detaily a pro armování opěráků. Dále měkčí opuka, využívaná jako lomový kámen pro výplňové stěny.
Historie náhled|vlevo|upright|Interiér kostela
Předchůdci dnešní stavby Nejstarší, ještě románský předchůdce dnešního kostela v těchto místech vznikl v souvislosti s rozvojem nedalekého Týnského dvora v průběhu 12. století, první písemná zmínka se váže k roku 1135. V této době, kdy už nesl zasvěcení Panně Marii, jej panovník svěřil péči Vyšehradské kapituly. Spolu s rostoucím Starým Městem nabýval na významu a stal se kostelem farním. Na přelomu 13. a 14. století byl nahrazen raně gotickou trojlodní stavbou o třech klenebních polích s kryptou pod polygonálně ukončeným presbytářem a minimálně jednou věží v západním průčelí. Ve věži je doložen zvon roku 1310, kdy sehrál roli v rámci obsazení Prahy Janem Lucemburským. Část věže se dochovala až do roku 1894 jako tzv. kaple sv. Ludmily navazující na sakristii. Nedlouho po dokončení kostela se vyřešil smírem také dlouho trvající spor mezi Vyšehradskou kapitulou a zástupci farnosti o patronátní právo. Ještě v tomto kostele působil od roku 1365 jako farář jeden z prvních reformních kazatelů Konrád Waldhauser, pochovaný na přilehlém hřbitově roku 1369.
Stavba současného kostela V polovině 14. století zahájili farníci, kteří patřili mezi nejbohatší městský patriciát, za podpory významných měšťanských rodin z jiných farních obvodů novostavbu vrcholně gotické trojlodní baziliky, která se stala hlavním staroměstským kostelem nejen pozdního středověku. V základním plánu poměrně konzervativní architekturu ovlivnili postupně mistři pocházející z největšího stavebního podniku v Čechách, z obou pražských katedrálních hutí, v první fázi Matyáše z Arrasu a následně Petra Parléře. Na druhého jmenovaného ukazují kružby oken hlavní lodi a zejména okno východního průčelí o výšce 28 m. Dále je v českém prostředí nebývale velkolepě sochařsky zpracovaný severní portál s pašijovým cyklem v tympanonu a sedile v závěrech obou bočních lodí. Sedile severní odkazuje svou ikonografií na umělecké prostředí krále Václava IV., který mohl také osobně nebo prostřednictvím osob ze svého okolí ovlivnit tato vynikající umělecká díla. Týnský kostel byl přitom situován nedaleko jeho nového hlavního sídla Královského dvora, mohl jej tedy osobně navštěvovat. Novostavba začala sloužit svému účelu okolo roku 1380, kdy došlo také k přenesení oltářů z původního raně gotického kostela. Před vypuknutím husitských bouří byly dostavěny tři lodě, není však jisté, zda byla hlavní loď zaklenuta. Stavba tehdy postrádala západní štít, nejspíše klenbu a krov hlavní lodi a obě věže.
náhled|vlevo|upright|Rytina zobrazující podobu chrámu v devatenáctém století (vyd. 1865) náhled|vlevo|upright|Rukopis Petra Parléře ukazují především kružby oken a 28 m vysoké okno východního průčelí
Týnský kostel byl poměrně záhy ovládnut reformní stranou, v husitských dobách se potom stal jedním z předních kostelů strany podobojí. Od roku 1427 zde působil Jan Rokycana, roku 1435 zvolený, avšak nikdy nepotvrzený utrakvistický arcibiskup, blízký spolupracovník Jiřího z Poděbrad, který byl v kostele u sakristie roku 1471 také pohřben. Po husitských válkách měla být stavba dokončena a zastřešena, ale dřevo na krov mělo být místo toho použito na stavbu šibenic pro Jana Roháče z Dubé a jeho 50 druhů, popravených na příkaz císaře Zikmunda. Krov tak byl pravděpodobně dokončen až o 20 let později roku 1457.
Stavba pokračovala za vlády Jiřího z Poděbrad, zvoleného králem na nedaleké Staroměstské radnici, jehož srdce bylo podle jeho přání později v chrámu pohřbeno, a to vedle hrobu Jana Rokycany. Do roku 1463 byl vztyčen štít hlavní lodi a v roce 1466 dostavěna severní věž. V nice štítu byla umístěna panovníkova socha s nápisem „Veritas vincit“ („Pravda vítězí“) a nad ní umístěn pozlacený kalich. Jižní věž byla dokončena roku 1511 za vlády Vladislava Jagellonského. Obě věže se pak tyčí do výšky 80 metrů.
Osudy kostela od roku 1621 Po Bílé hoře v roce 1621 připadl kostel opět katolické straně. Z chrámu byly odstraněny symboly utrakvismu, kalich a socha krále Jiřího byly v roce 1623 strženy z průčelí v tajné noční akci pod vedením kanovníka Kotvy a jezuity Jiřího Feruse. Téhož roku byl zničen náhrobek Jana Rokycany a jeho ostatky byly spolu s ostatky biskupa Augustina spáleny na náměstí. Sochu Jiřího z Poděbrad nahradil reliéf Madony ve sluneční svatozáři od Kašpara Bechtelera.
Záhy po skončení třicetileté války (roku 1648) začali měšťané hojně zřizovat oltáře v novém barokním slohu. Mezi prvními to byl oltář hlavní (rok 1649), který je symbolickým poděkováním Pražanů Matce Boží za ukončení dlouhého válečného konfliktu, obdobně jako Mariánský sloup na tehdy tak pojmenovaném Velkém rynku. Roku 1670 dokončil architekt Giovanni Domenico Orsi novou varhanní kruchtu. Roku 1679 kostel postihl požár. Klenba hlavní lodi a presbytáře musely být následně sneseny a nahrazeny barokní klenbou valenou s lunetami. V roce 1819 zachvátil požár severní věž. Její obnova se protáhla do roku 1836, kdy došlo k nahrazení zničeného krovu (podle jižní věže, kde se původní krov dochoval). Během úprav v puristickém duchu ve druhé polovině 19. století byla odstraněna omítka, která pokrývala část fasády. Kostel tak dostal nepůvodní vzhled opukového kamene, který známe dnes.
V roce 1933 byl k farnímu obvodu jako filiální připojen kostel sv. Havla, v roce 2009 potom kostel sv. Haštala, spojený s Týnem dočasně již v době pobělohorské. Do farního obvodu náleží také kostel kostel sv. Jakuba, který má ovšem vlastní duchovní správu. Ve druhé polovině 20. století byl Týnský chrám proslulý dlouholetým působením faráře Jiřího Reinsberga (1946–1993). Byl v Čechách jedním z prvních míst zavádění jak liturgické reformy Pia XII. v 50. letech, tak pokoncilních reforem a překladů liturgických textů. Kolem farnosti se shromáždila specifická skupina křesťanů, a na rozdíl od mnoha jiných církevních aktivit tuto společnost v centru Prahy komunistický režim toleroval.
V 70. letech 20. století započala stavební oprava chrámu, která probíhala poměrně pomalu a fakticky skončila až roku 1995, načež začala renovace mobiliáře. Zhruba v letech 1973 až 1988 tak bylo zejména celé západní průčelí kostela obehnáno stavebním lešením, které se tak stalo typickým koloritem doby a místa. Bylo také terčem desítek až stovek nelegálních (nicméně tolerovaných) individuálních výstupů do výšky cca 50 až 80 m nad zemí, pro které také (patrně na špici jižní věže) účastníci založili zápisník úspěšných lezců.
V srpnu 2017 bylo z podnětu České biskupské konference zahájeno navrácení zlatého kalicha na průčelí: umístěna tam byla nejprve jeho maketa, která byla následně nahrazena konečnou skulpturou z měděného pozlaceného plechuhttp://www.nasepraha.cz/zpravy-45/kalich-na-pruceli-tynskeho-chramu-je-gestem-usm.
Popis náhled|upright|Barokní mramorová plastika Madony s Jezulátkem v gotickém štítu Týnského chrámu
Chrám je vystavěn z neomítaných kamenných kvádrů, plastické články architektury a sochařská výzdoba jsou tesány z místní opuky. Jde o gotickou stavbu s dispozicí trojlodní baziliky s dvojicí věží v západním průčelí, s trojchórovým řešením východního závěru a s převážně barokním mobiliářem.
Jižní boční loď si i přes pozdější vložení barokních a novogotických prvků zachovala původní charakter jednolitého prostoru, klenutého křížovými klenbami, jež od sebe nedělí výraznější meziklenební pasy. Přípory vynášející klenební žebra sbíhají až k zemi a tím rytmicky člení prostor lodi. Základním architektonickým rysem hlavní lodi byla její dvoupatrovost, která podmiňovala vznik vysoké hladké plochy mezi vrcholy lomených arkád a oken.
Architektura vlevo|náhled|upright|Půdorys kostela náhled|upright|Portál s reliéfem ukřižování Krista
Výrazně vertikální, bazilikálně uspořádaný trojlodní gotický kostel je vybavený na západě dvojicí gotických hranolových věží. Na východě je kostel ukončen krátkým presbytářem o jednom obdélném poli, polygonálně uzavřen čtyřmi stranami osmiúhelníka. Boční lodě jsou ukončeny nehlubokými polygonálními kaplemi o pěti stranách osmiúhelníku. Boční lodě jsou zaklenuty pěti poli křížové žebrové klenby na téměř čtvercovém půdorysu, ke kterým se pojí ještě po jedné křížové žebrové klenbě v podvěží. Hlavní loď i presbytář jsou pak zaklenuté šesti obdélnými, šířkově uspořádanými poli stlačené valené raně barokní klenby s trojúhelníkovými výsečemi. Boční lodě si zachovaly původní gotickou žebrovou klenbu. Kostel je osvětlený řadou převýšených, hrotitě ukončených gotických oken vybavených kamennými kružbami.
Po stranách středního závěru, s půdorysem desetiúhelníku s opěrákem v ose, se stýkají pětiboké závěry bočních lodí. Tyto závěry se uplatňují z exteriéru jako trojboké. Východní strana bočních chórů navazuje přímo do středního závěru. Dispozice kostela nebyla uzpůsobena nedostatkem plochy, ale aby byla kompatibilní s vývojovými principy gotické architektury 14. století.
Západní průčelí, jenž tvoří jednu z největších dominant Prahy, vyrůstá z trnože, který lemuje celou stavbu. Výžlabky a vnější okraje oblounků jsou zdobeny hruškovcem. Zhruba ve dvou třetinách výšky je přerušována drobnými prstenci. Osový opěrák i oba sousední vrcholí kombinací pultu a sedlové stříšky, ostatní jsou ukončeny jednoduchou hlavní římsou.
Na nejvýchodnějším poli jižní boční lodi se nachází sakristie a depozitář, které jsou ze vnějšku celé regotizovány. Pouze východní okno sakristie uchovalo své původní ostění jako v bočních chórech. Lomeným portálem do sakristie se nastupuje na vřetenové schodiště. Vstup depozitáře je dekorován kamennou balustrádou. Klenba depozitáře a sakristie jsou identické, avšak na rozích depozitáře se zachovaly tři figurální konzoly (andělé, souboj zvířecích stvůr s lidskými postavami), již jsou ohlasy Petra Parléře.
Hlavní architektonická dominanta severní strany je slavný portál zabírající plochu průčelí mezi oběma opěrnými pilíři. Portál má půlkruhový oblouk, který reaguje opět na tvarosloví Petra Parléře.
Ostění lomeného vchodu je vnitřními i vnějšími výžlabky dekorován drobnými kraby. Obnovené znaky české a římské říše jsou vsazené ve cviklech nad lomeným obloukem.
Ostění tympanonu sahá až do vnitřních bloků obou opěráků. Vybíhá ze zkoseného podnože. Toto ostění bylo dole přerušeno kružbovým panelováním. Nad ním pokračuje výklenek pro sochy, ukončený baldachýnem. Převýšený půlkruhový tympanon je složen z pěti opukových desek s reliéfním zobrazením Utrpení Páně a Ukřižování.
V místě zkosení portálové podnože jsou uprostřed i na rozích čelních stran opěráků umístěny rozdílně mohutné konzolové přípory. Střední nejslabší vrcholí prostými hlavičkami. Vnitřní je nejmohutnější, umístěna pod vysokým prstencem zdobeným ornamentálními motivy. Nese silné hlavice, kde vpravo se nacházejí dva andělé vedoucích lva, jelena, zatímco vlevo je Mojžíš mezi sedícími anděly. Slabší vnější přípory vrcholí figurálními hlavicemi. Na krycích deskách rohových hlavic jsou posazeny podstavce pro sochy. Portál nebyl před husitskou revolucí dokončen.
Střední závěr i hlavní loď byly zbarokovány po požáru v roce 1679. V podkroví jsou nepatrné stopy středověkého stavu.