Kompozice krajinářského parku je úprava plochy ve stylu anglického parku (přírodně krajinářského parku), který vznikl v Anglii na počátku 18. století, a rozšířil se po celé Evropě. Úprava je typická nepravidelností, příklonem k přirozeným tvarům, předmětům a často napodobuje přírodu, čímž se liší od pravidelných stylů. Předlohy parků byly často inspirovány obrazy krajin Clauda Lorraina a Nicolase Poussina. Architekti se úmyslně co nejvíce vyhýbají geometrickým tvarům v krajině, aby dosáhli dojmu původní krajiny. Harmonie v parku je dána skrytou vyvážeností malebné kompozice.
Úprava anglického parku odrážela nové filozofické, panteistické názory a snahy o změnu vztahu člověka k přírodě. Anglický park byl tak úspěšný, protože odpovídal módě, která v té době byla rebelií proti diktátu architektury. Karel Teige popisuje rozdíl mezi barokním a anglickým parkem takto: „Ve francouzském parku dominuje architektura; vegetace i voda je plně podrobena architektonickému plánu, příroda je tu negována a nahrazena kamennou, vodní i vegetační architekturou a skulpturou. V anglickém parku se architektura neguje jakožto architektura, změní se v krajinnou kompozici… …Anglický park (zahradu) je možno definovat jako komponovanou krajinu."
Za vhodnou ukázku romantismu v anglickém parku 18. století, včetně některých v té době obvyklých nešvarů a nevkusností lze považovat park Painshill kde jeho tvůrce Hamilton umístil řadu pošetilostí a tretek, malých dekorativních objektů, které zahrnují jeskyni, „gotický“ chrám, „ruiny“ gotického opatství, románské mauzoleum, nebo napodobeninu gotické věže s výhledem do krajiny. Podobné objekty, jako více či méně vhodné a umístěné napodobeniny pyramid, antiky, gotiky, zřícenin, asijských staveb, byly časté. (Zámek Howard, Rousham House, Stourhead, English garten apod.)
thumb|Architekt William Kent
Na konci 19. století se mezi prvky prosazovaly atraktivní cizokrajné rostliny, takže kompozice byla jimi často roztříštěná. Tento způsob úpravy byl nazván gardenesque (zahradeskní).
Pravidla skladby kompozice Skladba kompozice ve stylu anglického parku nabyla s rozvojem zahradní architektury vyšší úrovně vědomosti a pravidla kompozice byla několikrát různě úspěšně syntetizována jako hlediska pro tvorbu. Pravidla pro veškerou tvorbu zahradní architektury zobrazil architekt anglického parku H. Repton jako paletu potěšení, z nichž každé dalším způsobem přináší uspokojení a nebo jejichž porušení působí bolest oku návštěvníka. Jde tedy o kritéria hodnocení díla stejně jako cíle tvorby, hodnoty, které by měly, nebo mohou být, podle představ 19. století, architekty naplněny. V zde uvedené upravené citaci H. Repton upozorňuje i na odchylky od pravidelného stylu zahrad (první čtyři) pro styl anglického parku a krátce srovnává.
Přiměřenost, neboli řádné přizpůsobování několika částí k celku, a ten celek k charakteru, situaci a okolnostem místa a jeho vlastníka. Užitečnost. Ta zahrnuje výhody, komfort, čistotu, a všechno, co vede k účelnému bydlení s elegancí. Řád. Včetně správnosti a dokonalosti. Kultivovaná mysl je šokovaná takovými věcmi, které by byly neviditelné pro křupana. Symetrie, neboli ta shoda částí očekávaná v přední straně, v průčelí budov, zvláště antických, které, ať tak nebo onak formální v malbách, vyžadují podobnost a uniformitu částí, což těší oko spíše dětí, než dospělých. „ Tyto první čtyři pravidla mohou být považovány za obecně nepřátelské malebné kráse, ačkoliv nejsou proto vyřazeny. Jsou situace, ve kterých starověký styl zahradničení může být smysluplně a správně uchován - akademické háje a klasické promenády v našich vysokých školách, nebo univerzitách.…“
Malebný účinek – specificky jde o efekty některých situací, jako je věk, rozklad, hrubost, romantické úpravy apod. Spletitost a komplikovanost. "rozestavení objektů, které, částečností a nejistotou utajování, vzrušuje a živí zvědavost." Jednoduchost, rozestavení objektů, které, bez toho, aby všechny části byly ukázány pohledu současně, dokáže vést oko snadnou gradací, bez vzrušení, nepořádku, nebo zmatku. Rozmanitost. Novost. Ačkoli je inovace a novinka ohromným zdrojem potěšení, je nejobtížnější a nejnebezpečnější pro umělce, aby se o ni pokusil. Je náchylná k tomu, aby učinila umělce domýšlivým a sebe rozmarem. Kontrast zastupuje místo novoty, je náhlou a neočekávanou změnou scenérie, vytvářejíce přechody, které nejsou ani příliš časté ani příliš násilné. Spojitost. Je evidentně zdrojem potěšení, z rozkoše vyjádřené v dlouhé aleji a odporu v úsečném přerušení mezi objekty, které očividně měly být spojené. Asociace. Je jedním z nejpůsobivějších zdrojů potěšení, ať je vyvolána shodou náhod, jako vjem, který u nějakého veřejného vlastnictví vyvolá jeho část. Ale obzvláště je tímto osobním spojením vyvoláván pocit dlouhodobé známosti, spřízněnosti s objekty, možná nedůležitými, jako je oblíbené místo, strom, pěšina, nebo místo, které je spojené se vzpomínkou. Předměty tohoto druhu, ať tak nebo onak bezvýznamné, byly často preferované v nejkrásnějších scénách, které malíř dokáže ukázat, nebo zahradník vytvořit. Taková náklonnost by měla být respektována a chráněna se vkusem, který je obecně doprovázen ohromnou citlivostí. Majestátnost. Je zřídka malebná, ať už to spočívá v značné velikosti, rozsahu, nebo v skvostných a početných předmětech nádhery, ale je zdrojem potěšení spojeného s velebností. Zde není, ať tak nebo onak, žádná chyba běžnější než pokus nahradit rozsahem krásu v parkové scenérii. Vytvoření hmoty, která prokazuje zaujetí člověka pro obdiv k čemukoliv, co je obrovské (větší než nadprůměrné) nebo ohromující. Přivlastnění -zobrazení rozsahu majetku, který se jeví vlastnictvím, a ukázku takového rozsahu jako zdroj potěšení. Nikdo nebude pohrdán, kdo má něco, zdroj obdivu, ať je to mentální dar, nebo síla, nebo majetek. Získává respekt v poměru, jak je jeho majetek známý, poskytuje jej nepříliš marnivě a ukazuje na odiv. Jen špinavý skrblík se z něj těší sám, přeje si, aby svět neznal jeho bohatství. Potěšení z přivlastňování je potěšení z prohlížení krajiny, která nemůže být zraněná zlou vůlí nebo nevkusem sousedního vetřelce, jako ošklivá stodola, zorané pole, nebo nějaký dotěrný předmět, který by byl zdrojem potupy malebné scenérie parku. Žádný z předmětů kompozice nevypadá jako by patřil někomu jinému. Oživení; Neboli potěšení zakoušené z pohledu na život a pohyb, ať už klouzání nebo tříštění vody, žertovnou hru zvířat, nebo zvlněný pohyb stromů a zvláště zábavnou hravost mládí. V dvou posledních příkladech poskytuje zvláštní potěšení. A nakonec, období, a vliv průběhu dne, který je velmi odlišný od zahradníka a malíře. Polední hodina má své vnady, ačkoli stíny nejsou ani dlouhé ani široké a nikdo, byť malíř nebo sportovec nedá přednost suchým a žlutým listům podzimu před vonícími květy a potěšením znovuzrozeného jara, "mládí roku".
Přivlastnění Shromažďování a ukázka vlastnictví majetku, ukázka moci a vlivu je v každé epoše lidstva samozřejmou touhou, cílem konání osob považovaných za významné svým okolím nebo přinejmenším sebou samými. Toto chování lze běžně nalézt u primitivních živočichů, například při zásnubních obřadech a dalším sociálním chování. Přivlastnění, zobrazení skutečného, nebo nejlépe i neexistujícího majetku jako vlastnictví je tedy přirozeně jednou z choutek majitelů, které zahradní architektura naplňuje. Úkolem architekta je tedy označit široké okolí jako nepřerušené panství majitele. Problémem může být, pokud je v oblasti zájmu i veřejný kostel, nebo velké město, objekty, které očividně nepatří k majetku jednotlivce. Nezbývá než vyvolat dojem, který by takto zapůsobil. S velkým důvtipem se řešením zabývá H. Repton: „Jsou různé cesty, kterými tento účinek může být příležitostně vytvořen, zmíním některé z nich, totiž že kostel a hřbitov může být zdobený v stylu, který bude jaksi korespondovat se vzhledem sídla. Že tržnice, nebo další veřejná budova, obelisk, nebo dokonce pouhý kámen, s označením vzdálenosti, možná ozdoby ve městě, mohou nést erb rodiny. Nebo stejné erby mohou být znamením hlavního hostince v tom místě.“
Základní prvky Hlavní součástí anglické zahrady v Anglii jsou sekané trávníky na rozlehlých loukách v kontrastu k vodním plochám na lesním pozadí. Bývají doplněny shluky stromů, háji na zvlněném terénu a napodobeninami helénských, čínských, islámských, starověkých, románských nebo romantizujících (nebo neidentifikovatelných) památek a chrámů, či gotických zřícenin, mostů a další malebné architektury, někdy i jeskyněmi. Jako celek byly anglické přírodně krajinářské parky navrženy tak, aby dávaly dojem přirozené, nebo romantické krajiny. V původním pojetí bylo záměrem, aby park tvořil přirozený celek do nějž člověk vůbec, nebo jen minimálně zasahuje. Pozdější autoři již dávají přednost užitné hodnotě s plánovanými a i velmi výraznými umělými zásahy, které však nemají být znát a "přirozený" park tvoří navazující obora.
thumb|Zvlněná vodní plocha dává krajině dynamiku, nepravidelnost působí přirozeně
Zahrada musí působit maximálně prostorně ale současně rozmanitě, takže na malé ploše se může celkový dojem snadno změnit v neharmonickou směsici prvků a doplňků. Také proto, aby oko pozorovatele nespočinulo na rušivých elementech, jako blízká továrna, nebo byly některé pohledy skryty, můžeme jednak použít skupiny stromů a keřů jako přírodní kulisu, nebo stavební doplněk jako clonu, ale také lze částečně zahloubit spojovací komunikaci a nebo zahloubit naopak rušivý prvek (například ploty, zdi, užitkové budovy), nebo jej skrýt za nevysokou terénní vlnou.
Terénní úpravy Povrch anglického parku bývá zvlněný, pouze zcela výjimečně plochý, na rozdíl od barokních zahrad, které byly založeny výhradně na rovinách, nebo rovných terasách. Správnost terénních úprav záleží na stupni a poměrech, ve kterých jsou rovné plochy, nakloněné roviny a terénní nerovnosti sladěny.
thumb|Skica H. Reptona – Tvar terénu bude zdánlivě změněn postavením pozorovatele
Plochý terén, ale i terénní nerovnosti nesmí být použity ve větší míře. Dlouhé rovné plochy totiž působí monotónně a únavně a nepřehledné parkové úpravy v rovině nedávají tolik vyniknout kráse pohledů do širšího okolí, na vzdálenější krajiny. Zcela plochý, nečleněný terén ve větším měřítku tak není žádoucí vůbec.
„Tam, kde země přirozeně ukazuje jen velmi malou nepravidelnost plochého povrchu, je pohled na ohromný rozsah ploché země spíše odporný než půvabný, a malou výhodou je výhled na vzdálené objekty. Stále ještě může být získáno nekonečné potěšení z krásy pomocí promyšlené kompozice okolí domu. …Nepravidelný povrch země může mít více překvapujícího půvabu než obraz a může být zajímavější pro oko návštěvníka. Může být smělý nebo velkolepý, nebo romantický,…“ H. Repton.
Povrch je architekty přírodně krajinářských parků vhodně upravován i přesuny velkých hmot půdy, podle záměru kompozice. Pro schopnost úprav terénu radikálním přesunem velkých mas půdy byl obzvláště obdivován Lancelot "Capability" Brown. Kvalitní úpravou ve stylu anglického parku v ČR se zatím pyšní park v Průhonicích u Prahy. Zajímavou ukázkou anglického parku v rovině jsou parky v Lednici a Kroměříži, kde lze najít i odchylky od původního stylu, které jsou pro evropské přírodně krajinářské parky obecně příznačné (nevhodně umístěné, kýčovité prvky, nesourodá směs nevhodných exotických dřevin, apod.). Problém fádnosti roviny a současně nepřirozenosti umělých pahorků v parcích v nížinách doporučuje řešit H. Repton následovně: „V pahorkatinách, kde jsou příkré svahy, je cesta údolím vždy půvabná, protože zdá se přírodní, a nese s ní představa klidu a bezpečí, ale v zemi která není kopcovitá, raději bychom měli s prospěchem ukazovat malé nesrovnalosti země.“