Východní fronta druhé světové války vznikla napadením Sovětského svazu Německem (operace Barbarossa) a zanikla kapitulací Německa. V letech 1941–1943 byla jedinou frontou v Evropě a až do konce války byla hlavní frontou. I po otevření západní fronty v Normandii v červnu 1944 až do konce války vázala přes 65 % sil nacistického Německa a jeho evropských spojenců. V Sovětském svazu, v Rusku a v dalších jeho nástupnických státech se pro Východní frontu (v letech 1941–1945) užívá pojem Velká vlastenecká válka.

Velká vlastenecká válka vypukla v ranních hodinách 22. června 1941, kdy Německo přepadlo bez vyhlášení války Sovětský svaz, s nímž o necelé dva roky dříve uzavřelo Pakt Ribbentrop–Molotov a následně smlouvu o přátelství, spolupráci a vymezení demarkační linie. 23. června vyhlásilo válku SSSR Slovensko, o čtyři dny později se na podkladě incidentu zorganizovaného Němci připojilo Maďarsko. 4. července se k útoku na SSSR přidalo i Rumunsko a v srpnu Itálie, později španělská Modrá divize. Němci v září oblehli Leningrad a útok poté vyvrcholil bitvou o Moskvu. 6. prosince 1941 však přešla sovětská vojska do protiútoku a německé plány na dobytí klíčových měst a porážky SSSR do konce roku 1941 se neuskutečnily.

Na jaře roku 1942 byly boje obnoveny, německá letní ofenzíva začala 28. června a německá vojska postoupila k Stalingradu, na Kavkaz a obsadila Krym. V září začala bitva u Stalingradu, které se na německé straně účastnilo milión a na straně sovětské půldruhého miliónu vojáků. Skončila 30. ledna 1943 kapitulací obklíčené německé armády polního maršála Friedricha Pauluse. Poté Rudá armáda započala postup na Kursk, Charkov a Rostov na Donu. V březnu zahájily německé jednotky protiofenzívu, při které dobyly Charkov zpět. V tomto období do bojů poprvé zasáhla československá vojska, která byla spojenci Sovětů v boji proti nacistickému Německu. 5. července 1943 zahájila německá armáda operaci Citadela, a začala tak bitva v Kurském oblouku, která vyvrcholila 12. července u Prochorovky největší tankovou bitvou v dějinách lidstva. Protiútokem u Kurska zahájila sovětská vojska operaci Kutuzov, která pokračovala tažením k řece Dněpr, kterou Hitler považoval za nedobytný východní val. V září 1943 však sovětská vojska na několika místech řeku Dněpr překročila a počátkem listopadu osvobodila za spoluúčasti československých vojsk Kyjev.

Útok na německé jednotky v okolí Leningradu v lednu 1944 prolomil blokádu města, která trvala 882 dní. Počátkem roku byly v SSSR zformovány polské vojenské jednotky dekretem polských komunistů, vedených agentem NKVD Bolesławem Bierutem a dosazených Stalinem, které se tak vedle čs. jednotek staly dalším spojencem Sovětského svazu, ačkoliv polská armáda byla vytvořena v SSSR již dříve v srpnu 1941 pod vedením Władysława Anderse rozhodnutím všemi spojenci uznávavané polské exilové vlády v Londýně. V den výročí napadení SSSR Německem 22. června zahájila Rudá armáda operaci Bagration. Této velké letní ofenzívy, jejíž součástí byla i lvovsko-sandoměřská operace, se účastnilo na sovětské straně 3 600 000 a na německé straně 1 700 000 vojáků, takže šlo o největší vojenskou operaci druhé světové války. Koncem srpna se uskutečnila jašsko-kišiněvská operace, při níž sovětská vojska pronikla do Moldávie a do Rumunska; to uzavřelo se SSSR mír a jeho vojska se přidala na sovětskou stranu. Do konce roku 1944 obsadila Rudá armáda Bulharsko, které bylo německým spojencem, pomohla osvobodit Jugoslávii a pronikla na území Maďarska a východního Pruska.

12. ledna 1945 zahájili Sověti viselsko-oderskou operaci a den poté konečnou fázi útoku na Východní Prusko. Rudá armáda postupovala v Maďarsku, Polsku a na Slovensku, na jaře pronikla do Rakouska a na Moravu. 16. dubna začala bitva o Berlín, která skončila kapitulací berlínské posádky 2. května 1945. 8. května 1945 podepsali Němci za přítomnosti zástupců SSSR, USA, Velké Británie a Francie oficiální kapitulační akt, ovšem některé jednotky německých vojsk v Čechách a v Rakousku kladly odpor až do druhé dekády měsíce května, kdy zazněly poslední výstřely na východní frontě 2. světové války v Evropě.

Politická situace

náhled|vlevo|upright=1.2|Hitler vzhlíží na německá vojska okupující Varšavu 5. října 1939 Po hospodářské krizi se ve 30. letech v Německu dostala k moci nacistická strana NSDAP, která pod vedením Adolfa Hitlera zahájila přípravy na odvetu za porážku Německa v první světové válce. Země, které byly vítězi první světové války (Spojené království, Francie a USA), svou politikou Appeasementu nepodnikly proti vzrůstajícímu německému militarismu žádné kroky. Nečinně přihlížely, jak německý nacionální socialismus šlape po Versailleské smlouvě, obsazuje demilitarizované Porýní nebo podporuje nacionalistického španělského povstalce Franca. V březnu 1938 německá vojska anektovala Rakousko. Ve dnech 29. až 30. září 1938 svolali v Mnichově Německo, Itálie, Spojené království a Francie jednání, jehož výsledkem byla Mnichovská dohoda, ve které tyto země rozhodly o odtržení Sudet od Československa. Na tomto území, kde žila významná německá menšina se také nacházela linie opevnění, která mohla v případě ozbrojeného konfliktu ochránit zemi před agresí Německa. Bývalé Dohodové velmoci přitom odmítly Československu pomoci při obraně před německými územními nároky a v případě neuznání výsledků Mnichovské dohody, by nebyly ochotné navzdory podepsaným obranným smlouvám zasáhnout. Následná první vídeňská arbitráž situaci země po ztrátě Podkarpatské Rusi a jižních oblastí Slovenska ještě ztížila. Sovětský svaz deklaroval ochotu zemi vojensky pomoci, neměl s ní však společnou hranici a Polsko ani Rumunsko.případný průchod sovětské armády nepovolily. V březnu 1939 přestalo Československo existovat. Čechy a Moravu obsadila německá vojska a byl vytvořen takzvaný Protektorát Čechy a Morava. Na Slovensku vznikla za přispění Hitlera první slovenská republika.

Těsně před začátkem bojů druhé světové války se Třetí říše a Sovětský svaz v Paktu Ribbentrop–Molotov tajně dohodly na rozdělení Polska a některých dalších zemí, které mezi nimi ležely. Stalin v té době věděl, že Hitler plánuje vést válku proti zemím západní Evropy a tento fakt hodlal využít. Pravděpodobně doufal, že se Německo vyčerpá v bojích s Francií a Spojeným královstvím a on pak může tyto oslabené země napadnout, popřípadě získat čas a připravit se na německý vpád.Bullock, Hitler a Stalin, str 609. Pakt měl zajistit SSSR v kritickém období do roku 1942 , kdy mělo být ukončeno plánované přezbrojování Rudé armády. 17. září 1939 se Sovětský svaz připojil k invazi do Polska a vcelku snadno obsadil jeho východní oblasti, sovětští činitelé to oficiálně odůvodňovali snahou ochránit ruské, běloruské a ukrajinské obyvatelstvo v těchto oblastech. Tímto se však pouze zastíral fakt, že SSSR postupoval podle tajné dohody a přímo se tak zúčastnil rozpoutání druhé světové války. Západní spojenci však, na rozdíl od Německa, Sovětskému svazu válku nevyhlásili. Během vpádu do Polska se do rukou Rudé armády vzdalo mnoho polských vojáků a důstojníků. Asi 25 000 z nich, včetně polské inteligence, pak NKVD zastřelila nedaleko Smolenska v Katyňském lese a na dalších místech. Podle dodatků k paktu měl SSSR volnou ruku v některých pobaltských zemích. Stalin následně v průběhu roku 1940 přikázal obsadit Estonsko, Lotyšsko a dokonce i Litvu, které se dodatek netýkal. Sovětská moc v těchto zemích následně rozpoutala krutou perzekuci, v jejímž důsledku přišlo o život nejméně 100 000 lidí. 24. června 1940 Stalin ultimativně požádal Rumunsko o předání Besarábie a Severní Bukoviny a následně byly tyto regiony obsazeny vojsky Rudé armády. V oblasti se nacházela i ložiska ropy, která byla v té době pro Německo nezbytně potřebná pro vedení války.

Příčiny vypuknutí bojů na východní frontě a stav SSSR náhled| upright=1.2|Sovětská vojska okupují Rigu v roce 1940 Hitler ve své knize Mein Kampf psal o potřebě rozšířeného životního prostoru (tzv. Lebensraum) pro německý národ ve Východní Evropě. Představoval si, že Němci jako nadřazený národ osídlí západní Rusko a Rusy, které považoval za méněcenný národ ovládaný Židy, přesídlí na Sibiř. Zbytky původního obyvatelstva by Němci použili jako levnou pracovní sílu. Pro Německo měla válka na východě nejen rasový, ale i významný ideologický rozměr, protože komunisté byli považováni za hlavní nepřátele nacistů. Neméně důležité byly i zahraničněpolitické a státní aspekty, kdy velké množství staré pruské aristokracie, která měla navíc velké slovo v armádě, vidělo v Rusku a později v SSSR nebezpečného souseda, kterého je třeba eliminovat.Richard Vinen: Evropa dvacátého století. Praha, Vyšehrad 2007, s. 184 – 185

Po velkých čistkách, které zasáhly sovětskou společnost a zejména armádu koncem 30. let Hitler předpokládal, že je SSSR vojensky slabý a neschopný efektivně vést válku, a proto by měla být jeho porážka německou armádou poměrně jednoduchá.

Přípravy na vpád do SSSR začaly již v roce 1940. Za politický cíl operace Barbarossa určil Hitler: Záchranu západní civilizace před rozpínavostí bolševismu a jeho likvidaci Ovládnutí přírodních a lidských zdrojů SSSR pro vedení dalších válek

náhled|180px|Německá protisovětská propaganda v okupovaném Polsku Na začátku velké vlastenecké války neviděli úplně všichni občané SSSR v Němcích nepřátele. Mnozí lidé zejména neruského původu, Ukrajinci, Lotyši, Litevci, Estonci, Baltští Němci, Krymští Tataři, kteří se pamatovali na německá vojska z období první světové války, si Němce pamatovali jako civilizované a dobré lidí. Hitler však svou šanci získat si sympatie sovětského obyvatelstva po vpádu do země rychle ztrácel. Už v principu byl nacistický režim nepřátelský, protože si počínal genocidně a byl zaměřen proti Slovanům. Jednotky složené z Ukrajinců, bývalých ruských zajatců nebo Kozáků (či jiných kolaborantů, ne vždy složené na národnostním principu) byly nasazovány pouze z iniciativy německých místních velitelů (jako byl např. Ewald von Kleist na Krymu a Kubáni). Centralizovaná koncepce spojenectví s utlačovanými národy SSSR, jejímž vrcholem byla ROA, vznikla paradoxně až tehdy, když Němci museli ze SSSR ustupovat. To, že se k Hitlerovi připojily i bývalé pobaltské republiky, nebylo nic překvapivého. Ty cítily k Sovětskému svazu pravděpodobně největší odpor ze všech sovětských republik. Přesto, že většina obyvatel pobaltských zemí nebyla tak politicky naivní, aby uvěřila Hitlerovi, předpokládali, že každá změna oproti stalinskému režimu bude jen lepší.

Občané SSSR skutečně nestáli za Stalinem bez výhrad. Důvěra v něj těsně po napadení země a katastrofických porážkách v létě a na podzim 1941 klesla, věděli ale, že pod Hitlerem a nacistickou nadvládou by byla situace asi ještě horší. Odpor k německé agresi následně stoupal, když se příslušníci hitlerovských vojsk (hlavně Einsatzgruppen) ukázali jako brutální vrazi. K soudržnosti, jakou sovětský lid projevil, do značné míry pomohla i prohlášení samotného Stalina, který 3. července 1941 v rozhlase ke svým krajanům promluvil přímo neuvěřitelně: "Soudruzi, občané, bratři a sestry, příslušníci armády a námořnictva! Obracím se na vás přátelé moji! "Tato slova zapadala do ponuré atmosféry těchto dnů..

Sovětský svaz během války navíc uzavřel spojenectví se západními demokraciemi. Mnozí občané Sovětského svazu po sblížení země s Spojeným královstvím a USA během války očekávali, že se poměry v zemi změní. To je ještě více hnalo do boje s nepřáteli.

náhled| upright=1.2|Zničená sovětská kolona během bitvy o Suomussalmi