Sympatie, ze starořeckého sin („spolu“) a pathos („cit“), je kladný poměr či náklonnost k někomu či něčemu, často neuvědomělý. Opakem sympatie v psychologickém smyslu je antipatie či averze. V podobném smyslu jako sympatie se často užívá slovo empatie. Etolog Frans de Waal rozlišoval sympatii, která je proaktivní, od empatie, která je procesem, skrze, který získáváme informace o druhém.
Přes svůj moderní psychologický význam bylo slovo sympatie v minulosti užíváno v odlišném kontextu. Ve starověké stoické filozofii představovalo univerzální spojení mezi všemi částmi vesmíru, kterým bylo vysvětlováno působení na dálku nebo interakce těla a duše. Koncept sympatie úzce souvisel s představami, jako je duše světa nebo analogie mezi makrokosmem a mikrokosmem.
Etymologie
Výraz sympatie vychází ze starořeckého συμπάθεια sympatheia, a to z συν (sin, „vedle, spolu“) a πάθος (pathos, „cit, pocit“), latinským kalkem je compassio. Přestože výraz doslovně odpovídá českému soucit nebo anglickému compassion, je jeho původní význam širší. Sympatii je také nutno odlišit od empatie,z ἐν em, „v“.což je slovo, které označuje schopnost vžít se duševního stavu druhého člověka a které se začalo používat až ve 20. století.Původně v angličtině jako empathy, jako překlad německého Einfühlung stejného významu. Výraz Einfühlung je novotvarem zavedeným Theodorem Lippsem v roce 1875. Přesto jsou výrazy sympatie a empatie v hovorovém i odborném jazyce často používány zaměnitelně.
Filozofie
Pojem sympatheia se ve starořecké filozofii objevuje už v díle Platóna a Aristotela, společně s podobnými výrazy jako harmonie, přirozené přátelství nebo lítost, ale je spojen především se stoicismem. K znovuobjevení konceptu došlo v renesanci, kdy se sympatií zabýval například Erasmus Rotterdamský nebo Girolamo Fracastoro, ale později byl odmítnut René Descartem a přirovnán k zavrženým „okultním kvalitám“. Přesto se dál objevoval v různých podobách v evropském myšlení, například v díle Davida Humea, Davida Hartleyho nebo Goetheho.
Ve filozofie je koncept sympatie zpravidla užíván v souvislosti s jevy, které jsou spolu nějaký způsobem spojeny, ale zároveň jsou odděleny prostorem, případně časem. Filozof Eric Schliesser identifikoval pět základních prvků představ o sympatii:
Sympatie je užívána k vysvětlení zdánlivé akce na dálku. Jevy spojené sympatií mají být v nějakém smyslu podobné, často tvořící nějakou jednotu, která může být ztotožněna s celým vesmírem. Příčiny sympatie jsou neviditelné pouhému oku. Projevy sympatie jsou téměř okamžité. Sympatie je obousměrná a vzájemná.
Starověk
Na sympatii ve filozofickém kontextu poprvé narazil Platón ve svém dialogu Charmides, kde se objevuje v kontextu „nakažlivého“ zívání, nebo obecněji mimovolné fyziologické reakce. V Aristotelově ProblémechVe starověku bylo dílo Problémy běžně připisováno Aristotelovi, v moderní době se o autorství objevily pochybnosti. Předpokládá se Aristoteles začal dílo psát, ale dochovaná podoba byla přepracována a doplněna někým jiným. Pasáž týkající se sympatií je nejspíše opravdu Aristotelova. se sympatie objevuje opět v kontextu mimovolných fyziologických reakcí založených na podobnosti: nakažlivé zívání, potřeba močit v blízkosti tekoucí vody nebo bolest, kterou lidé cítí, když vidí jiné trpět.
Významnější místo zaujímá sympatie v Epikúrově filozofii. V té je skrze ní umožněno vnímání a vzájemné působení těla a duše, jejím médiem jsou atomy. Také stoický filozof Kleanthés skrze sympatii vysvětloval vztah těla a duše, přičemž obojímu přisuzoval tělesnost – jen díky své základní podobnosti se mohlo tělo s duší vzájemně ovlivňovat. Další stoičtí filozofové se také domnívali, že celý vesmír je ve vztahu sympatie ke všem svým částem a že všechny jeho části jsou ve vztahu sympatie k jiným částem. Za typický příklad působení sympatií považovali například vliv Měsíce na příliv a odliv nebo vliv podnebí na lidskou povahu. Tyto sympatie měly být důsledkem všeprostupujícího dechu (pneuma) živého vesmíru, který vede k mísení pasivní hmoty a aktivního, ale taktéž tělesného, principu zvaného tvořivý oheň (pyr technikon), logos, rozum, osud nebo Zeus. Stoické představy o sympatiích a vesmíru jako živé bytosti mohly podle filozofa Reného Browera navazovat na starší představy o analogiích mezi světem a člověk, tedy makrokosmem a mikrokosmem.
Skrze existenci sympatie mnozí stoikové vysvětlovali účinnost věšteb, za což se jim ale od jiných filozofů, například Cicera, dostávalo kritiky. Tím však nemuselo být odmítnuto učení o sympatiích, ani věštění obecně. Kromě toho měly sympatie vliv i na společenské názory stoiků – vedly k představě veškerých lidských bytostí jako vzájemně podobných rozumných bytostí, potažmo ke kosmopolitismu, která se blíží modernímu, psychologickému, chápání sympatie.
Koncept sympatii se objevuje také v myšlení zakladatele novoplatónismu Plótína, který v tomto ohledu navazoval jak na stoiky, tak na Platónovo učení obsažné v dialogu Timaios. Plótínos hovoří o světové duši a zvláštním vztahu mezi dušemi lidí a hvězdami. Jeho koncepce však byla odlišná od stoiků v tom, že rozlišoval tři druhy duší, z nichž jen jedna, světová duše, souvisela s konceptem sympatie. To mu například umožnilo tvrdit, že bohové jsou vůči působení sympatií neteční, a odolávat mu dokážou i lidé. Skrze působení sympatií na druhou stranu vysvětloval působení magie a věštění, stejně jako zrakové a sluchové vjemy. Plótinós tak předjal středověkou koncepci přirozené magie.
Novověk
S principem sympatie byla, zvláště v kontextu jejího odmítnutí René Descartem, spojována i gravitační síla popsaná Isaacem Newtonem v roce 1686. Například John Locke považoval existenci takového působení na dálku za důkaz toho, že svět je rozumem nepochopitelný a gravitaci v zásadě chápal jako Boží zázrak. Jeho současník, Richard Bentley, skrze sympatii vysvětloval vzájemné působení těla a duše.
Odkazy
Poznámky
Reference
Externí odkazy
Sociologická encyklopedie – sympatie – antipatie
Kategorie:Filozofie Kategorie:Psychologie Kategorie:Stoicismus