Interview, tedy metodicky vedený rozhovor, se v sociologii a dalších vědách používá jako jedna ze základních výzkumných metod. Rozhovor je výzkumná a diagnostická technika, která spočívá v dotazování. Jeho účelem není pouze získání diagnostických informací, ale je také prostředkem navázání kontaktu s dotazovaným.
Fáze rozhovoru úvodní – navázání kontaktu, navození atmosféry, určení tématu, času, účelu, ujištění jádro rozhovoru – vlastní dotazování závěr rozhovoru – shrnutí, uvolnění atmosféry, naladění na další spolupráci
Technika rozhovoru V technice rozhovoru (obdobně jako při dotazníku) se prostřednictvím předem zvolených otázek dovídáme o jednotlivých dílčích jevech na základě odpovědí respondenta jakožto zkoumané osoby. Sledujeme tedy jeho verbální chování, které bylo vyvoláno položením konkrétní otázky, což má jistě svoje výhody, ale na druhé straně je nutné zvážit možné komplikace, které s sebou přinášejí možné zkreslení. To může nastat zejména tehdy, jestliže respondent otázku buď nepochopil, nebo pochopil jinak, než byla položena, a nebo jinak, než ji pochopili ostatní dotazovaní. Takové chyby velmi výrazně ovlivňuje i typ interview.
Typy rozhovorů dle Dismana Miroslav Disman rozděluje dva základní typy rozhovorů z hlediska z jejich formální či neformální struktury na standardizovaný a nestandardizovaný.
Standardizovaný rozhovor Standardizovaný je takový typ rozhovoru, ve kterém jsou předem dány neměnné otázky a jejich jasná formulace, přičemž musí být zachováno i přesné řazení otázek při rozhovoru, neboť i jiným pořadím kladení otázek lze ovlivnit (a případně i zkreslit) verbální chování respondentů. Výsledky z takovéhoto šetření jsou poměrně dobře srovnatelné, avšak Disman dále upozorňuje na skutečnost, že standardizovaný rozhovor nemůže být použit pro oblasti zkoumání, o kterých nemáme dostatek informací. Současně zde však existuje i nebezpečí, že se příliš zaměříme na jednotlivé izolované jevy, čímž nám mohou uniknout některé širší souvislosti, a proto je standardizovaný rozhovor lépe použít pro kvantitativní výzkumná šetření.
Nestandardizovaný rozhovor Oproti tomu nestandardizovaný rozhovor umožňuje zaznamenat i širší souvislosti mezi zkoumanými fenomény, a dokonce i umožňuje vyloučit některé chyby, jež mohou vzniknout špatným porozuměním dotazovaného položené otázce. Jelikož však jediné, co je při tomto typu interview předem dané, je výhradně jen záměr výzkumu, je možné otázky (a jejich formulaci či pořadí) měnit podle situace, což na druhou stranu znesnadňuje (neřku-li znemožňuje) srovnávat výsledky jednotlivých respondentů. Proto se nestandardizované interview používá přednostně při kvalitativním výzkumu na rozdíl od kvantitativního, který již ze své podstaty musí počítat právě s dobrou srovnatelností.
Polostandardizovaný rozhovor Mezi těmito dvěma klíčovými typy rozlišuje Disman ještě celou škálu jiných druhů, z nichž za nejvýznamnější považuje polostandardizovaný. V něm mohou být některé části úplně strukturované a jiné naopak nestrukturované. Je také možné klást libovolné doplňující otázky, což může rovněž pomoci tam, kde respondent nepochopí (nebo pochopí špatně) některou z otázek. Podle Dismana právě tento druh interview umožňuje sloučit výhody jak standardizovaného, tak nestandardizovaného rozhovoru.
Hloubkový rozhovor Zvláštním typem polostandardizovaného rozhovoru je i tzv. hloubkový rozhovor, jenž se často provádí za pomoci psychologických metod a postupů. Používá se takřka výlučně při kvalitativním výzkumu, avšak nedá se aplikovat na velké či rozptýlené výběrové vzorky, neboť je to velice pracný a poměrně i finančně a časově náročný typ šetření. Navíc jeho úspěšnost velmi závisí na znalostech, schopnostech a zkušenostech tazatele a rovněž i na ochotě respondentů spolupracovat.
Skupinový rozhovor Disman dále hovoří ještě o skupinovém rozhovoru, který bývá zpravidla velmi málo strukturován a který probíhá formou diskuse v malé skupině. Dobře je zde umožněno zkoumání skupinového chování a lze lépe zjistit i celou škálu názorů či postojů v celé skupině, na druhé straně však Disman upozorňuje na to, že vzhledem k intenzivní sociální kontrole je respondent vystaven tlaku skupiny (vždyť zde není ani zachována anonymita!), což může mít za následek velmi výrazné zkreslení, neboť je možné, že někteří dotazovaní mohou mít tendenci své skutečné postoje zatajovat, příp. je upravovat tak, aby byly v souladu s míněním většiny. Posledním typem rozhovoru, který M. Disman zmiňuje, jsou panelová šetření, jež se opakovaně provádí na neměnném („stacionárním“) vzorku, u něhož jsou zjišťovány diachronní změny v názorech, postojích či hodnotách.
Typy rozhovorů dle Kaneové Na rozdíl od Dismana Kaneová rozlišuje tři základní druhy rozhovoru : standardizovaný se záznamovým archem („Standardised Schedule Interview“), polostandardizovaný (Standardised Interview - No Schedule) a nestrukturovaný (Unstructured Interview).
Standardizovaný rozhovor V charakteristice standardizovaného rozhovoru se oba autoři víceméně shodují, avšak ve vhodnosti použití se objevují některé rozdíly. Kaneová (na rozdíl od Dismana) velmi zdůrazňuje, že při použití strukturovaného interview musí být zkoumaný vzorek homogenní z hlediska hodnot a názorových postojů. Autorka se však s Dismanem shoduje v tom, že musíme být dobře seznámeni se zkoumaným problémem – „…víme, na co je důležité se ptát a jak se ptát.“
Polostandardizovaný rozhovor Kaneová na rozdíl od Dismana vyčleňuje polostandardizovaný rozhovor jako samostatný druh interview, což se také projevuje tím, že jeho charakteristice věnuje bezesporu více pozornosti než Disman. Tento druh rozhovoru vychází z autorčiny teze, že ačkoli přeformulujeme znění otázek či zaměníme jejich pořadí, dostaneme od různých dotazovaných stejný typ odpovědi. Kaneová se zde uvádí jako příklad postoj jednotlivých skupin populace k užívání a případnému zneužívání drog. Zde bylo jistě nutné přeformulovat jednotlivé otázky tak, aby jednotliví respondenti (např. lékaři, narkomani či policisté) v daných skupinách co nejlépe porozuměli položené otázce.
Nestrukturovaný či nestandardizovaný rozhovor Do poslední skupiny podle autorčina členění spadá nestrukturovaný či nestandardizovaný rozhovor. Zde není bezpodmínečně nutné vyžadovat od každého dotazovaného stejný typ odpovědi. Výhodné je použít tento druh zejména při začátcích výzkumu (či předvýzkumu) a to zejména tehdy, když nejsme dobře seznámeni s danou problematikou a nejsme si jisti při utváření znaků a jejich kategorií. Nestandardizovaný typ rozhovoru se také používá, když dotazujeme respondenty z různých či naprosto odlišného kulturně-sociálního prostředí. Jako příklad Kaneová uvádí zkoumání vztahu sester k pacientům v psychiatrické léčebně, při kterém nejprve zahájíme rozhovor s několika sestrami, abychom zjistili, jak ony samy podle svého názoru rozdělují a charakterizují své pacienty. Dalším příkladem, kdy je podle Kaneové vhodné použít nestrukturované interview, je když zkoumáme skupinu lidí, jejichž kultura, životní názor či zvyky jsou od našich vlastních diametrálně odlišné.
Odtud autorka rozděluje dva možné přístupy, jak charakterizovat jednotlivé podskupiny. První přístup („emic approach“) je zjistit, jak daná skupina vidí a rozčleňuje sama sebe jakoby z vnitřního pohledu. Druhý přístup („etic approach“) spočívá v tom, že ke zkoumané skupině přistupujeme jakoby z vnějšího pohledu a stanovíme určité kategorie a klasifikace tak, jak je vidíme my, jakožto nezávislí a vnější pozorovatelé či výzkumníci. Každý z těchto přístupů má jak svoje výhody, tak i své nevýhody: první přístup, jenž vychází z předpokladu, že je každá skupina jiná, umožňuje stanovit takové kategorie a klasifikační znaky, které té které skupině velmi dobře odpovídají. Na druhou stranu však při použití tohoto postupu nemůžeme srovnávat různé skupiny mezi sebou. Srovnání skupin mezi sebou nám naopak umožňuje klasifikace zvnějšku, což však s sebou přináší i nevýhody – může totiž nastat situace, že námi určené kategorie nemusí některým skupinám plně odpovídat.
Kaneová dále uvádí příklad tohoto dvojího určování kategorií, ve kterém pojednává o tom, jak můžeme na jednotlivé podsoubory členit studenty. Za využití klasifikace zvnějšku můžeme stanovit takové kategorie jako je ročník, obor, forma studia apod., zatímco za využití přístupu zevnitř zjistíme, jak studenti vidí sami sebe a jak se sami rozdělují do dílčích podskupin.
Techniky užité při rozhovoru Po vytyčení jednotlivých typů interview se jak Disman, tak Kaneová soustřeďují přímo na jeho techniky. M. Disman se nejprve zaměřuje na obor použití techniky rozhovoru, přičemž vychází z charakteru zkoumaných jevů, charakteru akce a vnějších (ekonomických a organizačních) faktorů.
Jelikož prostřednictvím rozhovoru zjišťujeme veškeré údaje pouze zprostředkovaně, je nejlépe této techniky využít při zkoumání jevů z „oblasti subjektivního psychického života zkoumaných osob.“ Rozhovoru se však také používá i v těch případech, kdy zkoumáme jevy, které jsou i přímo pozorovatelné.
Mezi nejvýznamnější důvody, proč využívat techniku dotazování namísto pozorování přímo sledovatelných jevů, patří např. technická a časová nákladnost, s čímž může souviset i skutečnost, že pozorované jevy jsou místně i časově rozptýlené. Někdy se může i stát, že přímé pozorování by bylo příliš komplikované nebo zhola nemožné. Jako příklad uvádí M. Disman výzkum náplně volného času u venkovského obyvatelstva, při kterém byla položena otázka zkoumající četnost návštěv divadla za určitý časový úsek. Jelikož však předmětem zkoumání nebyla návštěvnost divadel, nýbrž způsob náplně volného času, přímé pozorování by bylo velmi obtížné, protože by výzkumníci museli strávit mnoho času sepisováním všech činností jednotlivých aktérů, a teprve poté určit podíl návštěv divadelních představení.
V jiných případech nelze techniku pozorování použít, např. když sledujeme jevy, které se odehrály v minulosti, nebo v případě, že pozorování není možné uskutečnit ze sociálních důvodů. Dalším příkladem, který Disman v souvislosti s omezenou možností provést přímé pozorování uvádí, je způsob chování a jednání individuí v průběhu nějaké přírodní katastrofy. Tyto jevy, opomeneme-li jejich nízkou četnost výskytu, nelze ani předpovědět, a tudíž je zde technika pozorování takřka nemožná.
Po výčtu důvodů, které vedou k využití techniky rozhovoru namísto techniky pozorování, se autor blíže zaměřuje na situace a případy, kdy naopak rozhovor použít nelze. Jsou to jednak jevy, které jsou tak málo významné, že si jich respondent ve svém každodenním životě jen stěží povšimne, a jednak to mohou být i jevy, o kterých je respondentova výpověď natolik ovlivněna jeho subjektivním pocity a prožíváním, což nutně vyvolává zkreslení a nepřesnost v odpovědích. Dalším důležitým důvodem, proč nevyužívat techniku rozhovoru, jsou takové případy, ve kterých se chceme dotazovat na poněkud choulostivé otázky, na které by se respondent zdráhal pravdivě odpovědět. Také není dobré ptát se na skutečnosti, které jsou snadno zjistitelné i jinak – Disman v této souvislosti uvádí příklad naprosto zbytečné otázky „Je ve vaší obci místní lidová knihovna?“, přičemž je zřejmé, že jednodušší a výhodnější by bylo zjistit takovou informaci např. na místním úřadě.