Král a uhlíř je druhá opera českého hudebního skladatele Antonína Dvořáka na libreto Bernarda Guldenera (1836-1877). Existuje ve dvou verzích: poté, co byla první verze z roku 1871 Prozatímním divadlem zamítnuta jako nehratelná, napsal Dvořák roku 1874 na totéž libreto zcela novou operu.
Vznik a historie díla — 1. verze náhled|vlevo|Antonín Dvořák přibližně v doběkompozice Krále a uhlíře|280x280pixelů Ve svých třiceti letech Dvořák napsal již řadu komorních i orchestrálních skladeb včetně symfonií a opery Alfred, dosud však žádná z nich nebyla veřejně provedena. Přesto se pustil do nové opery, tentokrát výslovně určené pro české Prozatímní divadlo. Libreto mu dodal nepříliš známý básník a dramatik Bernard Guldener, píšící pod pseudonymem Bernard J. Lobeský. Vycházelo ze známé hry pro loutkové divadlo Posvícení v Hudlicích, kterou znal Guldener pravděpodobně ve zpracování pocházejícího ze souboru děl Matěje Kopeckého vydaného roku 1862; jejím autorem je však nejspíš Prokop Konopásek. Námět zpracovává tradiční látku o panovníkovi, který v přestrojení poznává život svých poddaných — to mimo jiné umožňuje vyobrazit různá sociální prostředí, čehož Dvořák při zhudebnění plně využil. Děj je z původní doby knížete Oldřicha přenesen do bližší (a hudebně lépe charakterizovatelné) doby panování krále Matyáše (1611-1619). Guldenerovo libreto sice stojí dramatickou stavbou i konkrétním jazykovým vyjádřením na nízké úrovni, jak ostatně konstatovala i soudobá kritika, přesto však skladateli poskytlo alespoň živé postavy a barvité situace.
Dvořák libreto zhudebnil v souladu se svými tehdejšími názory, které se značně opíraly o vzor Richarda Wagnera. Wagnerova díla v té době nebyla hrána v českém Prozatímním divadle — šéf opery Bedřich Smetana sice Wagnera obdivoval, nepovažoval však podmínky Prozatímního divadla za vhodné pro provozování jeho oper. Hrála se zato v německém Stavovském divadle. Kompozici Krále a uhlíře nejvíce ovlivnili Wagnerovi Mistři pěvci norimberští, kteří byli v Praze poprvé uvedeni právě roku 1871.
Dvořák začal práci na opeře patrně v dubnu roku 1871 a partituru dokončil 20. prosince 1871. Tato verze nese v Burghauserově katalogu označení B21. Dvořák ji ihned zadal Prozatímnímu divadlu. Šéf opery, Bedřich Smetana, se o práci vyjádřil: Je to vážná práce, plná geniálních nápadů, ale myslím, že k provedení nedojde.Citováno podle článku O. Šupky na OperaPlus.cz, viz Externí odkazy. Nicméně 14. dubna 1872 provedl koncertně alespoň předehru, která se setkala s příznivým ohlasem. Nastudování opery se však oddalovalo, k Dvořákovu rozčarování, a Smetanovi bylo neuvedení opery jeho kritiky vytýkáno. Koncem roku 1873, pod dojmem velkého úspěchu Dvořákova hymnu Dědicové Bílé hory, se nakonec Král a uhlíř začal zkoušet, zkoušky však nepokročily za první jednání. Členové orchestru, sbor i zpěváci považovali své party za nehratelné. Václav Juda Novotný popisuje zkoušky takto:
Opera byla zadána, rozepsána, počalo se pilně se studováním partií, však nechtělo to vše jaksi kupředu: každý sólista naříkal si na nesnadnost a nevděčnost partií a sboru nechtěly melodie Dvořákovy nijak do hlavy — vše, co bylo po Dvořákově opeře určeno k provedení, se tím zdržovalo, každý s nechutí šel do zkoušek, poněvadž byl ve svém nitru přesvědčen, že marná je všechna práce, ta hudba že obliby nikdy nedojde.Článek v Daliboru, 5. 12. 1874, citováno v článku O. Šupky na OperaPlus.cz, viz Externí odkazy.
Zmíněnou "neproveditelnost" Krále a uhlíře je třeba chápat v kontextu tehdejšího Prozatímního divadla, které trpělo nedostatečnými prostory i akustikou a nedostatečným, v moderním "wagnerovském" stylu neškoleným a nezkušeným hudebním i pěveckým personálem. První verze Krále a uhlíře vykazuje sice některé problémy v orchestrálním zvuku i ve vedení zpěvních partů, které pramení z Dvořákovy nezkušenosti (dosud neslyšel žádnou svou větší skladbu!), ale z hlediska moderní opery není nepřekonatelně složitá. Závažným problémem je spíše rozpor mezi náročným polyfonním zhudebněním a plytkostí a naivností libreta pocházejícího z pimprlové komedie.
Počátkem roku 1874 Dvořák, vida marnost divadelních zkoušek, partituru z Prozatímního divadla stáhl a sám později šířil, že ji zničil (jak skutečně s některými ranými díly učinil). Roku 1916, tedy několik let po Dvořákově smrti, však byla rukopisná partitura 1. a 3. dějství nalezena v pozůstalosti člena Nového německého divadla Josefa Aupěky. Roku 1928 byly rovněž nalezeny v archivu Národního divadla provozovací materiály k původnímu uvedení, ke kterému nikdy nedošlo. Na jejich základě mohlo být i zbývající dějství rekonstruováno a již 28. května 1929 byla tato první verze poprvé uvedena na jevišti, ale ve značně redukované podobě. Šest představení v Národním divadle, pod taktovkou Otakara Ostrčila a v režii Ferdinanda Pujmana, byla dlouho jedinými, při kterých tato verze zazněla.
Znovu byla tato verze uvedena v koncertním provedení na festivalu Dvořákova Praha. Symfonický orchestr Českého rozhlasu řídil Tomáš Brauner, Pražský filharmonický sbor. Zpívali: Liduška – Kateřina Kněžíková, Jeník – Richard Samek, Matyáš – Roman Hoza, Matěj – Jozef Benci, Anna – Lucie Hilscherová, Jindřich – Josef Moravec, Královna – Dana Burešová, Eva – Jana Sibera, Sekáček – Jan Šťáva, 1. lovec – Ondřej Koplík, 2. lovec – Michal Onufer
Vznik a historie díla — 2. verze Po stažení první verze se Dvořák ihned odhodlal k velmi neobvyklému, v dějinách hudby ojedinělému kroku: zhudebnil celé libreto znovu, bez použití jediného taktu z první verze. Poučen zkušeností s předchozím zhudebněním přistoupil ke kompozici jiným způsobem. Wagnerovy vlivy, zejména Mistrů pěvců norimberských, jsou dosud patrné, stylově se však Dvořák vrátil ke snadnějšímu slohu prací C. M. von Webera a A. Lortzinga, popřípadě francouzských autorů, větší úlohu má zapojení prvků české lidové hudby, zejména v hojných tanečních scénách. Orchestrace je mnohem střízlivější a souladnější s námětem než u první verze, také zpěvní party jsou melodičtější. Král a uhlíř ve své druhé podobě se hudebně pohybuje od dramatických částí, které upomínají na Alfreda a první verzi Krále a uhlíře, ještě více pak na pozdější Vandu, až po lidové a komické prvky, celkově vydařenější, od nichž vede cesta přímo k Tvrdým palicím a Šelmě sedlákovi. Ostatně první z těchto komických oper začal Dvořák skládat ještě v době, kdy dokončoval druhou verzi Krále a uhlíře. Dvořákův odklon od přísného sledování Wagnerova vzoru směrem ke klasičtějšímu výrazu obdobnému stylu Johannese Brahmse, ale zejména k vlastnímu osobitému a samostatnému stylu "dvořákovskému", lze — i na základě souběžně vznikajících instrumentálních a písňových skladeb — datovat právě do let 1872-74 mezi obě verze Krále a uhlíře.
Dvořák napsal novou verzi v průběhu roku 1874, konkrétně I. jednání 17. dubna — 31. května, II. jednání 2. — 27. června, III. jednání 3. července — 12. srpna a nakonec předehru 29. října — 3. listopadu. Nová verze opery nese opusové číslo 14, v Burghauserově katalogu je zanesena jako B41.
Tentokrát byla opera Prozatímním divadlem přijata bez výhrad. Na podzim roku 1874 musel kvůli svému ohluchnutí vedení opery Prozatímního divadla opustit Bedřich Smetana ve prospěch svého rivala J. N. Maýra. Smetanovi bylo dříve jeho protivníky vyčítáno, že ve své funkci šéfa opery prosazoval vlastní tvorbu proti tvorbě jiných mladých domácích skladatelů, konkrétně právě Dvořáka. Nové vedení, které se proti Smetanovi vymezovalo, proto mělo zájem na rychlém uvedení Dvořákovy nové opery. Navíc novou verzi oceňovali i samotní hudebníci a zpěváci divadla a zkoušky tentokrát probíhaly bez potíží. Premiéra skutečně následovala již 24. listopadu 1874, tedy jen tři týdny poté, co Dvořák dokončil partituru.
Toto první nastudování Krále a uhlíře se setkalo s velkým kritickým i diváckým úspěchem, i když již tehdy bylo vytýkáno chabé libreto. Dočkalo se však jen čtyř představení.
Dvořák se k této verzi několikrát vrátil. Když v roce 1881 měla být opera opět uvedena v Prozatímním divadle (na pouhá dvě představení, která výjimečně dirigoval sám autor), napsal skladatel pro zpěváka Josefa Lva novou baladu do prvního dějství, která byla poprvé zpívána 28. ledna 1881. Pro první uvedení Krále a uhlíře v novém Národním divadle podrobil Dvořák v únoru až březnu 1887 operu hlubší revizi. Úpravy libreta provedl Václav Juda Novotný; v prvním a druhém dějství se omezil na drobné škrty a na četné stylistické zásahy, jež se však nedotýkaly hudebního zpracování. Dosavadní příliš "lidové" výrazivo a kresba charakterů byly uhlazeny a poněkud zploštěny. Zásadní změnu prodělalo třetí dějství, jež Novotný zcela přepsal; jeho stavbu zpřehlednil a zjednodušil, přičemž mj. vyškrtl epizodní postavy Evy, královny a Sekáčka. Dvořák toto dějství rovněž téměř úplně zkomponoval znovu, přičemž z původního znění převal jen některé pasáže, zejména původní balet. V této autorsky definitivní podobě (katalogové označení této revize je B151) byla obecenstvu představena poprvé 15. června 1887. Sedm představení Krále a uhlíře v tomto nastudování bylo rovněž posledními za Dvořákova života.
Král a uhlíř byl i později uváděn jen zřídka. Národní divadlo jej nastudovalo opět roku 1914 v zásadní úpravě Karla Kovařovice (tato podoba opery byla jako jediná také vydána, a to roku 1915) a opět roku 1956. Mezitím byla roku 1929 poprvé nastudována první verze Krále a uhlíře. V roce 1928 uvedlo Krále a uhlíře divadlo v Olomouci, roku 1950 divadlo v Opavě.
Osoby a první obsazení osoba hlasový obor premiéra 1. verze (28. 5. 1929) premiéra 2. verze (22. 11. 1874) premiéra revidované 2. verze (15. 6. 1887)král Matyáš baryton Hilbert Jan Vávra Josef Lev Josef Levkrálovna mezzosoprán Božena Kozlíková Karla Huttaryová —Jindřich, purkrabí tenor Miloslav Jeník Jan Šára Adolf KrössingEva soprán Marie Šponarová Ema Sáková —Uhlíř Matěj bas Emil Pollert Karel Čech Vilém HešAnna, jeho žena alt Anna Rejholcová Betty Hanušová Betty Fibichová-HanušováLiduška, jejich dcera soprán Ota Horáková Marie Sittová Hana CavallárováJeník, mladý uhlíř tenor Jaroslav Gleich Antonín Vávra Karel VeselýSekáček bas Hanuš Thein Ferdinand Koubek — Lovci, dvořané, stráže, uhlíři a jejich ženy Dirigent Otakar Ostrčil Adolf Čech Mořic Anger Režie Ferdinand Pujman Edmund Chvalovský František Hynek
Děj opery Opera se odehrává počátkem 17. století v křivoklátských lesích a na Pražském hradě.
Libreto první verze opery je dostupné na stránkách festivalu Dvořákova Praha.
Odkazy na pasáže hudby i libreta se týkají 2. verze opery (1874) ve znění revize z roku 1887, není-li uvedeno jinak.
1. dějství (V křivoklátských lesích) Dvě skupiny rozveselených lovců se setkávají na konci honu (sbor první skupiny lovců Oddechu přejte veselé píli, sbor druhé skupiny lovců Když se honba dokonává a společný sbor Spěšme ku králi). Přichází purkrabí Jindřich (v 1. verzi je na tomto místě árie o jeho lásce k Evě Marně prchám v lesů hloubi) a ptá se po králi, který se však z lovu nevrátil. Na Jindřichův pokyn se lovci vyjíždějí hledat svého pána.