Alaska Airlines je aerolinka ze SeaTacu ve státě Washington, nedaleko Seattlu. Je klasifikovaná jako jedna z hlavních dopravců a její domovská letiště jsou Seattle-Tacoma International Airport, Ted Stevens Anchorage International Airport a Portland International Airport a má také sekundární domovské letiště v San Jose.
Společně s menší aerolinkou Horizon Air tvoří alianci Alaska Air Group. Také sdílí kódy s American Airlines a Delta Air Lines. V roce 2010, výzkumná společnost J.D. Power and Associates umístila společnost na prvním místě mezi aerolinkami ve spokojenosti pasažérů už potřetí za sebou.
Historie náhled|Dvouplošník Stinson společnosti McGee Airways.
Počátky (1932 - 1945) Aerolinka datuje své kořeny až k aerolince McGee Airways, kterou v roce 1932 založil aljašský letecký průkopník Linious McGee. První let nové společnosti vzlétl v Anchorage a letěl do Bristolova zálivu. Jednalo se o jednomotorový Stinson s kapacitou tří cestujících. V té době ještě neexistovaly žádné plánované lety, let se uskutečnil až když se dostavil dostatečný počet cestujících nebo jiného nákladu.
Společnost ale vznikla při Velké hospodářské krizi, která její existenci den co den ohrožovala. V dalších letech společnost uskutečnila několik sloučení a koupí, což přinášelo změny názvu a především rozšíření služeb na celou Aljašku. V roce 1934 přišlo jedno z prvních sloučení, které sloučilo McGee Airways a Star Air Service, v té době dominantním leteckým dopravcem na poloostrově. Přestože měla společnost Star Air Service před sloučením hned patnáct letounů, ztrácela finančně kvůli vysokým cenám údržby dřevěných letadel.
V roce 1937 společnost Star Air Service koupila Alaska Interior Airlines a změnila svůj název na Star Air Lines. O rok později začala federální regulace, jelikož Kongres vytvořil Úřad civilního letectví Spojených států amerických, který společnosti věnoval všechny požadované aljašské spoje, ale let mezi Anchorage a Seattlem měla provozovat společnost Pan American World Airways.
V roce 1941 společnost Star Air Lines koupil Raymond Marshall, podnikatel z New York City. O rok později společnost koupila tři konkurenční aljašské aerolinky Lavery Air Service, Mirow Air Service a Pollack Flying Service, a také hangár na letišti Teda Stevense v Anchorage. Ve stejném roce se jméno společnosti změnilo na Alaska Star Airlines, které bylo v květnu 1944 změněno na Alaska Airlines, jelikož se společnosti jen těsně podařilo porazit soupeře v soutěži o toto jméno. Ve čtyřicátých letech dvacátého století bylo sídlo společnosti v Anchorage.
Když v prosinci 1941 Spojené státy vstoupily do druhé světové války, společnost náhle čelila nedostatku pilotů. I přesto ale zakoupila v roce 1943 svá první vícemotorová letadla, model Lockheed L-18 Lodestar. V roce 1943 byly také na Americké burze prodány první akcie společnosti. Aerolinkám ale docházely peníze a piloti dokonce museli občas sáhnout do vlastní kapsy, aby mohli zaplatit za palivo. Už tak špatné situaci neprospívalo ani časté střídání prezidentů společnosti. náhled|Jedno z letadel Douglas DC-3 zakoupených od americké armády.
Expanze po 2. sv. válce V roce 1945 najaly aerolinky svou první letušku. V roce 1947 se prezidentem společnosti stal James Wooten, který začal s velkým rozvojem. Pod jeho vedením společnost zakoupila mnoho přebytkových letadel od armády, která je používala ve válce. Mezi zakoupené modely patřily Douglas DC-3, Douglas DC-4 a Curtiss C-46 Commando.
Celosvětové charterové lety Aerolinka použila nových letadel ke zvýšení počtu charterových operací a v roce 1948 se stala největším charterovým leteckým dopravcem na světě. Mezi charterové spoje společnosti patřil spoj mezi Anchorage a Honolulu a let mezi Anchorage a Chicagem se zastávkou v Seattlu. Lety na těchto trasách nebyly plánované, ale zachovaly si svou pravidelnost.
Společnost ale neprovozovala pouze charterové lety do Spojených států, ale také do zbytku světa. Účastnila se také letecké reakce na Berlínskou blokádu a Operace Létající koberec v Jemenu. V roce 1948 pomáhala reagovat na Berlínskou blokádu přepravováním zásob do Západního Berlína, okolo kterého Sověti postavili zeď. O rok později se také účastnila evakuace čínských nacionalistických jednotek při tamní socialistické revoluci.
Společnost také hrála velkou roli v organizaci přepravy Židů z Jemenu do Izraele v Operaci Létající koberec v letech 1949 a 1950. Židy společně s dalšími aerolinkami vysadila ve městě Tel Aviv v nově vytvořené zemi Izrael. Nejednalo se ale o nějak lehký úkol. Letadla nesměla přistávat v arabských zemích, takže musela mít přídavné palivové nádrže, aby mohla doletět z Jemenu do Izraele bez zastávky. Také létala přes nepřátelská území, odkud se na ně mnohokrát střílelo. Letiště v Tel Avivu bylo navíc často bombardováno, což zabránilo letadlům zůstat tam přes noc. Společnost nepřišla o žádné ze svých letadel a nikdo zde nepřišel o život. Později sehrála aerolinka podobnou roli při přepravě Židů z Iráku do Izraele.
Velké množství charterových letů bylo pro společnost výdělečné, a tak se rozhodla přemístit své sídlo na Paineovo letiště severně od Seattlu. V Anchorage si společnost ponechala pouze regionální kanceláře. Přes svůj úspěch byla ale charterová doprava společnosti pouze krátkodobá. V roce 1949 ale Úřad civilního letectví zavřel celou aerolinku pro porušování bezpečnostních pravidel a zakázal ji provozovat celosvětové charterové lety, což přivedlo prezidenta Jamese Wootena k odchodu ze společnosti.
Nové vedení (50. léta) Padesátá léta aerolinka začala bez charterových letů a s omezením na Aljašku. V roce 1950 ale koupila dvě menší aljašské letecké společnosti, Collins Air Service a Al Jones Airways.
V roce 1951 Úřad civilního letectví také donutil odejít vlastníka Raymonda Marshalla, který, přestože pod jeho vlastnictvím společnost rostla, ohrožoval její existenci finančními problémy. Také zakoupil společnost, aby vydělal peníze sám pro sebe, a nestaral se příliš o její dlouhodobou stabilitu. Ve stejném roce se společnosti podařilo od Úřadu civilního letectví získat povolení na trasách mezi Anchorage nebo Fairbanks a Seattlem nebo Portlandem.
V roce 1952 dosadil Úřad civilního letectví do vedení společnosti Nelsona Davida, který začal pracovat na finanční stabilitě aerolinky. V roce 1957 už na tom byla společnost po finanční stránce lépe, a tak David přenechal své místo Charlesi Willisi, Jr., který se stal nejen novým prezidentem, ale také CEO.
Pilotovi z druhé světové války Willisovi se podařilo vymyslet různé marketingové triky, které ji oddělily od ostatních společností. Pod jeho vedením se společnost stala první aerolinkou, která začala na palubě svých letadel vysílat filmy. Také začala používat letadla Douglas DC-6, první přetlaková letadla společnosti, která mohla létat nad mraky a meteorologickými nepříjemnostmi. Na palubě těchto letadel také aerolinka představila službu Zlatá nugeta, která zahrnovala salón a piano na palubě.
Éra tryskáčů (60. léta) V roce 1960 se společnost rozhodla zrušit některé lety mezi malými aljašskými městy. O rok později začala svou tryskovou éru, když nakoupila letadla Convair 880. Později nakoupila také letouny Boeing 727, které se staly poznávacími modely společnosti na dalších 25 let. Také se stala první společností, která používala Lockheed L-100 Hercules, civilní verzi Lockheedu C-130 Hercules, který přepravoval ropné vrty na Aljašský severní svah a poté také do Ekvádoru.
V této době musela společnost čelit těžké konkurenci ze strany Pan American World Airways, Northwest Airlines a Pacific Northern Airlines, která se ale později sloučila do Western Airlines. Aby se aerolinka odloučila od svých soupeřů, začala používat laciné, ale nápadité triky, jako například bezpečnostní instrukce v rýmech, módní show v uličkách nebo hry bingo.
Na začátku šedesátých let měla společnost sídlo v Belltownu, který je čtvrtí Seattlu. Mezi lety 1962 a 1968 navíc vlastnila dvě letadla Lockheed L-1649 Starliner, které byly používány ve vojenské letecké dopravě. V prosinci 1962 podepsala smlouvu s Air Guinée, které společnost poskytovala expertizu v oblasti managementu a dvě letadla Douglas DC-6. Přestože se původně jednalo o sedmiletou smlouvu, guinejská aerolinka skončila kontrakt už po šesti měsících. Air Guinée navíc dlužila společnosti 700 tisíc dolarů, které zaplatila Agentura Spojených států amerických pro mezinárodní rozvoj.
V šedesátých letech se společnost také snažila podpořit cestovní ruch na Aljašce zavedením charterových letů do pevninských států. V roce 1963 se stejným záměrem zorganizovala reklamní tour do Japonska. V roce 1967 oslavoval stát Aljaška sté výročí od svého vzniku, které společnost podpořila změnou svých barev a také obleku letušek, který nyní vypadal jako oděv z Eduardovského období. Ve stejném roce společnost rozšířila své působení na jihovýchodní Aljašku pravidelným letem do Sitky. Díky tomuto kroku pak v roce 1968 koupila dvě menší aerolinky Alaska Coastal Ellis a Cordova Airlines.
Ekonomické problémy (70. léta) Na začátku sedmdesátých let začala společnost provozovat charterové lety na Sibiř, přestože nebyla v příliš dobrém finančním stavu. Stejně jako většina letecké dopravy aerolinku postihlo zdražení paliva i ostatních provozních nákladů, které málem zavinilo její bankrot. Také byla zpožděna stavba Aljašského ropovodu, takže některá letadla vyčkávala na práci a při tom ztrácela peníze. Další rána pro společnost přišla 4. září 1971, kdy jedno z jejích letadel nabouralo při přistávání v Juneau, přičemž se na palubě zabilo 111 lidí, což z havárie dělá největší leteckou katastrofu s jedním letadlem své doby.
Následkem finančních problémů společnosti se vedení rozhodlo propustit prezidenta a CEO společnosti Charlese Willise, kterého nahradil bývalý člen vedení aerolinky Ronald Cosgrave. Při jeho nástupu měla společnost dluhy dosahující 22 milionů dolarů, které se snažil snížit okamžitým šetřením. Společnost úplně zrušila nákladní přepravu, dále zrušila několik letů a propustila mnoho zaměstnanců. Cosgrave se také snažil napravit zeslabující vzhled, který vylepšil změnou loga na obrázek usmívajícího se eskymáka, který logo společnosti zdobí dodnes. Po těchto změnách se aerolince v roce 1973 konečně podařilo udělat profit, který ji od té doby vydržel dlouho.
Poderegulační expanze (1978–1990) Společnost byla jedním z pouze tří amerických dopravců podporujících Letecký deregulační zákon z roku 1978, jelikož věděla, že sklidí důležitý vzrůst a další výhody. Po schválení zákona se osamostatnila realitní společnost aerolinky, jejímž prezidentem se stal také Cosgrave, který nakonec přenechal vedení aerolinky Bruci Kennedymu, svému blízkému spolupracovníkovi. Cosgrave se ještě snažil koupit společnost Wien Air Alaska, což se mu ale nepovedlo a tak Alaska Airlines, stejně jako její vedoucí pracovníci, musela zaplatit pokutu.
V době deregulace aerolinka obsluhovala pouze deset aljašských měst a Seattle, ve své flotile pak měla pouze deset letadel. Ihned po schválení zákona se ale začala rozšiřovat, nejprve přidala Portland a San Francisco mezi své destinace. Krátce poté se vrátila na letiště v Nome a Kotzebue a také představila nové spojení do Palm Springs. V roce 1981 začala společnost létat také do Burbanku a Ontaria a v roce 1985 se na jejím jízdním řádu objevily také města Oakland, San Jose, Spokane, Boise, Phoenix a Tucson.
Deregulace každopádně přinesla také nové konkurenční společnosti. Kromě té tlačila na náklady, výdělky a platy také velká inflace, dále se také vyskytovaly spory s odbory mechaniků a letušek. V roce 1985 začali na tři měsíce stávkovat strojníci společnosti, které si dokázala aerolinka udobřit až v červnu téhož roku. V listopadu 1985 pak společnost představila novou nákladní službu zvanou Gold Streak, která převážela náklad z Aljašky a na Aljašku, a tak se stala velice oblíbenou.