Oldřich Jelínek (26. února 1930 Košice – 17. listopadu 2025 Praha) byl malíř, grafik, ilustrátor, karikaturista, tvůrce reklamy a animovaných filmů, výtvarník televizních pořadů a spolupracovník televize.
Dětství Oldřich Jelínek se narodil českým rodičům Oldřichu a Jarmile Jelínkovým v Košicích na Východním Slovensku, kam se přestěhovali v období hospodářské krize za prací. Otec (strojní inženýr) zde získal profesorské místo na průmyslové škole. Situace ve společnosti v létě 1938 přiměla rodinu (nejprve matku s dětmi) vrátit se zpět do Čech, do pražského Podolí. Oldřich Jelínek st. ji následoval později, když bylo jeho další působení na průmyslové škole podmíněno přijetím občanství Slovenského štátu.
Oldřich Jelínek ml. byl od dětství fascinován stroji, především letadly a vznášedly všeho druhu, lokomotivami, motocykly, automobily apod., které s otcovou pomocí nejen kreslil, ale snažil se i pochopit princip jejich fungování.
Po návratu ze Slovenska chodil Oldřich Jelínek ml. v Praze do církevní školy sv. Voršily a následně byl přijat na Reálné gymnázium ve Vratislavově ulici, kde se jeho spolužákem stal také Adolf Born. Oba byli posedlí kreslením, navíc měli stejné klukovské zájmy a tak se z nich stali nerozluční kamarádi.
Spolupráce s Adolfem Bornem Po ukončení gymnázia byl Oldřich Jelínek v roce 1949 přijat na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze do ateliéru Františka Tichého. Ten však musel školu opustit a Oldřich Jelínek po prvním ročníku také. Svazácká organizace mu „doporučila nápravný pobyt“ v dělnickém prostředí. Po návratu zpět se v druhém ročníku ateliéru Užité grafiky a malby opět setkal s Adolfem Bornem, který mezitím uspěl u přijímacích zkoušek. Jejich pedagog prof. Antonín Pelc byl v roce 1952 jmenován řádným pedagogem na Akademii výtvarných umění (AVU) v Praze a vzal své nejlepší studenty, včetně Jelínka a Borna, bez řádných přijímacích zkoušek s sebou. Od absolutoria (1955) pracoval Oldřich Jelínek jako svobodný umělec.
Jelínek s Bornem se během studií mj. seznámili i se surrealistickou skupinou kolem Egona Bondyho a Ivo Vodseďálka, do jejichž samizdatové edice Půlnoc přispívali ilustracemi (k titulům Korespondenční román Egona Bondyho a Trapná poesie Iva Vodseďálka) i texty (novela Urajt, 1951). Po krátkém působení v literárním undergroundu začali společně pracovat pro tehdejší nakladatelství a periodický tisk. Vedle časopiseckých a knižních ilustrací společně vymýšleli a kreslili karikatury, kreslené vtipy a parodické kreslené seriály. Spolu ilustrovali například dílo Andreje Sergejeviče Někrasova Dobrodružství kapitána Žvanilkina. Od začátku kariéry přispívali do řady časopisů – mj. ABC mladých techniků a přírodovědců, Dikobraz, Pionýr, od konce 50. let 20. století i do deníku Rudé právo.Např. Jejich počet narůstal s rozšiřováním nabídky vydávaných časopisů. Jelínek s Bornem jsou považováni za průkopníky českého kresleného seriálu a stali se předchůdci Káji Saudka v parodování amerického komiksu. Oba byli členy tvůrčí skupiny Polylegran, kterou v roce 1959 založili s dalšími karikaturisty, sdružujícími se okolo časopisu Mladý svět.
Samostatná tvorba V 50. letech 20. století se Oldřich Jelínek seznámil s Ludvíkem Švábem, který napsal, s Josefem Škvoreckým a Lubomírem Dorůžkou, pro Pražský dixieland jazzový zájezdový pořad Opravdu blues. Jelínek se stal výtvarníkem a účinkujícím této revue.
Počátkem 60. let 20. století se Jelínek a Born vydali po vlastní cestě. V 60. a 70. letech 20. století Oldřich Jelínek ilustroval knihy pro mládež i pro dospělé, kreslil ilustrace, kreslené vtipy a komiksy do časopisů a novin – Mladý svět, Dikobraz, Plamen, Pionýrská stezka, Větrník/Pionýr, Sluníčko, Mateřídouška, Ohníček, Pionýrské noviny/Sedmička/Sedmička pionýrů, Čtyřlístek, Svět motorů, Věda a technika mládeži, Světová literatura, 100+1 zahraniční zajímavost, Vlasta, Ahoj na sobotu, Kultura, Literární noviny/Literární listy, Mladá fronta, Lidová demokracie, Učitelské noviny ad. Obsáhl téměř celou škálu tehdy vydávaných periodik, jeho výtvarný rukopis nesly obrázky v kalendářích, různých příručkách apod. Výrazně se prosadil se svými volnými grafikami a malbami. Svá díla prezentoval na autorských i kolektivních výstavách doma i v zahraničí.
Oldřich Jelínek se uplatnil i v animovaném filmu a v televizi. Pro Krátký film Praha dělal výtvarníka animovaných snímků Neposlušná písmenka (1964), Krátké spojení (1979) a třináctidílného večerníčku Václava Čtvrtka Příběhy z našeho domu (1976). Po srpnové okupaci, kdy se aktivně zapojil k protestům proti invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa, přijal nabídku spolupracovat na dětském trikovém filmu Der böse Schuh, který se realizoval ve švýcarském Bernu (1968 až 1971). Oldřich Jelínek je autorem doprovodné grafiky k pětidílné televizní hře Československé televize Robinzoni z Kronborgu (1978) a k televizní inscenaci Upír ve věžáku (1979).
Oldřich Jelínek rovněž navrhoval agitační a propagační grafiku, včetně inzerátů a filmových plakátů. Dále vytvořil scénografické návrhy pro Divadlo Josefa Kajetána Tyla v Plzni a maloval scény pro televizní hudební programy, např. pozadí pro koncert Metropolitan Jazz Bandu a pozadí pro písničkové pořady populárních československých zpěváků a zpěvaček.
Oldřich Jelínek byl členem Sdružení českých umělců grafiků Hollar.
Život v emigraci V roce 1981 se Oldřich Jelínek rozhodl i s rodinou opustit trvale Československo a usadil se v Mnichově (NSR). V Československu mu komunistický režim nebyl nakloněn, protože ve svých kresbách často zobrazoval západní náměty, cestování za železnou oponu apod., a jeho pozdější karikatury a kreslené vtipy byly kritické k socialistickému zřízení. Normalizační tlak sílil a nabídky ke spolupráci, které pro něj byly už nepřijatelné, bylo stále těžší odmítat. Bylo to pro něj nesnadné rozhodnutí, ale touha být skutečně „svobodným umělcem“ byla silnější. Pražské Artcentrum dokonce ovlivnilo galeristy v Německu a Švýcarsku, kteří dříve Jelínkova díla prodávali, aby od něj nadále už nic nevzali. V případě neuposlechnutí by přišli o šanci prodávat v konkrétní zahraniční galerii někdejší Jelínkovi kolegové – výtvarníci. Za opuštění republiky byl v Československu ve své nepřítomnosti odsouzen k nepodmíněnému dvouletému trestu odnětí svobody a propadnutí veškerého majetku ve prospěch státu. Obrazy, které si Jelínek nemohl vzít do Německa s sebou, se v Československu většinou ztratily.
Oldřich Jelínek se v Německu musel přizpůsobit potřebám trhu – zaměřil se na tvorbu pro reklamní agentury, soukromé firmy a instituce státní správy. Proslavil se reklamní tvorbou, karikaturami a ilustracemi pro německý magazín Computerwoche a ilustracemi knih. Pokud měl méně zakázek na ilustrační a grafickou tvorbu, věnoval se své oblíbené volné tvorbě.
V roce 2016 Oldřich Jelínek věnoval značnou část svého díla z mnichovského období Galerii výtvarného umění v Havlíčkově Brodě a o rok později svůj dar rozšířil i o starší grafickou tvorbu (celkem 214 děl). Většinu svého díla Galerii věnoval podle svých slov proto, aby se na něj doma nezapomnělo. V té době ještě totiž neuvažoval o návratu do České republiky.
Návrat do vlasti Oldřich Jelínek se v roce 2021 přestěhoval z Mnichova do Prahy, mj. i proto, že mu bylo navráceno české občanství. Na konci téhož roku byla vydána v nakladatelství Albatros (Praha) široce koncipovaná monografie Oldřich Jelínek Známý – Neznámý (autoři textů: Edgar Dutka, Eva Neumannová, Hana Nováková, Milica Pechánková, Tomáš Prokůpek, Pavel Ryška, 357 stran, ISBN 978-80-00-06235-8). Monografie Oldřich Jelínek Známý – Neznámý, editorů Ondřeje Müllera a Milici Pechánkové, získala nakladatelskou cenu Albatrosu za rok 2021 za významný počin. Poznámka: Existuje publikace s totožným názvem Oldřich Jelínek Známý – neznámý (autoři textů: Eva Neumannová, Tomáš Prokůpek, 86 stran, ISBN 978-80-906447-2-4), která byla vydána v roce 2017 jako katalog k rozsáhlé rekapitulační výstavě v prostorách Galerie výtvarného umění v Havlíčkově Brodě.
Jelínkova témata Mezi Jelínkova oblíbená témata, která zobrazoval ve svém díle, patřil tanec, hudba (především jazz), ženy, móda, akt, slavné osobnosti, falešná tvář totalitního režimu, cestování (např. zážitky ze Spojených států amerických a Izraele). Jeho dalším velmi oblíbeným tématem byl svět techniky a strojů – automobily, letadla, bicykly, balóny, vzducholodě, lokomotivy, motocykly. Navázal tak na tvorbu malíře Kamila Lhotáka, rovněž milovníka strojů, se kterým se přátelil. Mezi jeho tématy se rovněž vyskytovaly výjevy z cirkusového prostředí, čímž se hlásil k tvorbě svého velkého vzoru Františka Tichého. Kresbami a malbami na téma jazz připomínal odkaz Ludvíka Švába.
Jelínkův styl byl precizní a zejména jeho ztvárnění šarmantních dam, parních lokomotiv, starých automobilů a letadel lze řadit ke světové špičce.
Ocenění Oldřich Jelínek získal řadu ocenění, např. první cenu za grafiku ve Skopji (1968), Nejkrásnější kniha roku – Praha (1975), Premio Grafico – Bologna (1975, za ilustrace knihy Jaroslava Pacovského Vzduchoplavci, aviatici & piloti). Na jedenáctém ročníku ceny Muriel (v roce 2017) vstoupil Oldřich Jelínek do Síně slávy českého komiksu. V roce 2020 získal Zlatou stuhu za celoživotní přínos literatuře pro děti a mládež.
Z knižních ilustrací Nikolaj Trublaini: Škuner Kolumbus, Mladá fronta, Praha 1955, společně s Adolfem Bornem. Lazar Josifovič Lagin: Ostrov zklamání, Mladá fronta, Praha 1955, společně s Adolfem Bornem. Rudo Moric: Mistr boxerských rukavic, Mladá fronta, Praha 1955, společně s Adolfem Bornem. Willi Bredel: Vnukové, Naše vojsko, Praha 1956, společně s Adolfem Bornem. Jiří Brdečka: Kolty bez pozlátka, Mladá fronta, Praha 1956, společně s Adolfem Bornem. Jiří Štych, Petr Kettner: Osiny za krkem, Mladá fronta, Praha 1956, společně s Adolfem Bornem. Ralph de Boissière: Korunní klenot, SNKLHU, Praha 1956, společně s Adolfem Bornem. Eduard Fiker: U tří kufrů, Mladá fronta, Praha 1957, společně s Adolfem Bornem. Alexandr Borščagovskij: Zmizeli beze stopy..., Svět sovětů, Praha 1958, společně s Adolfem Bornem. Ladislav Ptáček: Komorní kvartet, Naše vojsko, Praha 1959, společně s Adolfem Bornem. Andrej Sergejevič Někrasov: Dobrodružství kapitána Žvanilkina, SNDK, Praha 1960, společně s Adolfem Bornem. Lazar Josifovič Lagin: Patent AW, Svět sovětů, Praha 1960, společně s Adolfem Bornem. Liljana Todorova Aleksandrova: Jen takové štěstí, Mladá fronta, Praha 1960, společně s Adolfem Bornem. Adam Hollanek: Katastrofa na slunci Antarktidy, Naše vojsko, Praha 1960, společně s Adolfem Bornem. Werner Steinberg: Příchod gladiátorů, Naše vojsko, Praha 1962. Rudo Moric: Smutný Suarez, Šport, Bratislava 1962. Jaroslav Zrotal: Všichni spravedliví, Naše vojsko, Praha 1962. Georges Arnaud: Krkolomný sráz, Československý spisovatel, Praha 1963. Dorothy Sterlingová: Černý kapitán, Mladá fronta, Praha 1963. Carlo Cassola: Kácení lesa, Československý spisovatel, Praha 1963. Danilo Dolci: Bandité z Partinika, Mladá fronta, Praha 1963, společně s Adolfem Bornem. Karel Konrád: Zapfenstreich, Artia, Praha 1963. Ivan Milan Jedlička: Na mopedu k beduínům: dobrodružství nejmenších motocyklů v horách a pouštích tří světadílů, cestou na Sinaj a k obratníku Raka, Sportovní a turistické nakladatelství, Praha 1964. Rudolf Kalčík: Bílý list, Naše vojsko, Praha 1964. Xavier Herbert: Rajské peklo, Svobodné slovo, Praha 1964. Mária Ďuríčková: Stíhač na galuskách, Mladá fronta, Praha 1965. Leonid Maksimovič Leonov: Eugenia Ivanovna, Svět sovětů, Praha 1965. Alexandr Romanovič Běljajev: Člověk obojživelník, Mladá fronta, Praha 1967. Jan Otčenášek: Romeo, Julie a tma, Československý spisovatel, Praha 1967. Vitalij Sjomin: Hledá se muž, Svět sovětů, Praha 1967. James Oliver Curwood: Lovci vlků, SNDK, Praha 1968. James Oliver Curwood: Zlaté údolí, SNDK, Praha 1968. Louis Pergaud: Knoflíková válka: román mého 12. roku, Mladá fronta, Praha 1968.