Židé na Moravě ve středověku

thumb|upright=2|Vývoj židovského osídlení na Moravě do počátku 15. století

Židé se na Moravě ve středověku začali podle dochovaných pramenů usazovat v 2. polovině 11. století. Intenzivnější rozvoj židovského osídlení ovšem nastal zejména poté, co Přemysl Otakar II. poskytl Židům v 2. polovině 13. století ochranné privilegium Statuta Judaeorum, které z Židů učinilo servi camerae (služebníky panovnické komory), kdy král získal jurisdikci nad Židy, jimž garantoval ochranu. Opatření zároveň stanovovalo pravidla židovského zastavárenství. Na konci vlády Přemyslovců již Židé bydleli ve všech čtyřech nejdůležitějších moravských královských městech (Olomouc, Brno, Znojmo, Jihlava) i některých městech vrchnostenských.

V politicky nestabilním období na přelomu 12. a 13. století se rozvoj moravského židovského osídlení zpomalil, nový impuls ovšem představoval nástup Lucemburků na český trůn, a zejména pak ustanovení Karla IV. moravským markrabětem. Karel velmi podporoval usazování Židů na Moravě, neboť se tím snažil rozmnožit zdroje příjmů, které mu z židovského zastavárenství plynuly. Kvůli hospodářskému přínosu židovských obchodníků a peněžníků potlačil své předsudky vůči Židům nejen panovník, ale také světská i duchovní vrchnost. Za těchto příznivých podmínek se Židé usadili ve všech královských městech i na některých významných vrchnostenských statcích. Měšťané a poddaní sice byli k toleranci motivováni méně, museli však respektovat, že Židé jsou pod ochranou panovníka.

Z židovského peněžního podnikání plynuly králi nemalé příjmy, zároveň však tato pro Židy charakteristická činnost měla svou odvrácenou stránku: peníze odevzdávané králi totiž nepocházely od Židů samotných, nýbrž od křesťanů, kterým židé půjčovali. Rostoucí zadlužení širokých vrstev obyvatelstva panovník dlouho neřešil, neboť regulací židovského zastavárenství by omezil také své příjmy. U židovských peněžníků se nakonec zadlužila i královská města, duchovenstvo, a dokonce i samotný markrabě. K řešení problému přikročil až Václav IV., který roku 1411 zrušil staré dluhy u židovských zastavárníků.

Husitská revoluce sice Moravu nezasáhla tolik jako Čechy, přesto však měla pro moravské židovské osídlení mnohem dramatičtější důsledky než pro Židovstvo v Čechách. Nespokojení měšťané, pro něž Židé představovali vymahače dluhů a nepříjemnou konkurenci, využili oslabení moci panovníků v 15. století a vymohli si na nich souhlas s vyhnáním Židů z moravských královských měst (1426 z Jihlavy, 1454 z Brna, Olomouce a Znojma, 1514 z Uherského Hradiště). Panovník tak sice uspokojil přání královských měst, jejichž podporu potřeboval, zároveň se však tímto krokem na poměrně dlouhou dobu zbavil významného zdroje příjmů. Na další čtyři staletí se tak změnila struktura židovského osídlení na Moravě: namísto královských měst Židé pobývali na vrchnostenských statcích.

Přemyslovci: vznik židovského osídlení a královská ochrana Vznik a podoba židovského osídlení První nepochybná písemná zmínka o přítomnosti Židů na Moravě se zachovala v Kosmově kronice, kde je roku 1067 zmíněn jakýsi pokřtěný Žid Podiva, který založil hrad v Podivíně.Kosmas, II. kniha, § 21. – Z Kosmova textu ovšem není jasné, kdy byl Podiva pokřtěn, takže existuje možnost, že na Moravu přišel již jako křesťan. Dřívější údajné zmínky o židech na Moravě (zejména Raffelstettenský celní řád) nejsou dostatečně průkazné.Bretholz (1934), s. 31–55.

Další nesporná zpráva o židovském osídlení na Moravě pochází až z následujícího století. Na samém počátku 12. století dokončil Simcha bar Šmuel knihu o židovských náboženských zvyklostech Machzor Vitry. V několika následujících desetiletích byl text obohacován o dodatky, z nichž mnohé sepsal Jicchak bar Dorbelo, jenž svých znalostí různých židovských obyčejů nabyl zejména při své cestě do českých zemí, Polska a na Rus okolo roku 1140. K pojednání o pohřbívání připojil následující text: „[Po odříkání kadiš] každý vezme prach nebo trs, přičichne k němu a řekne: ‚Pamatuj, že jsme prach.‘ A vrhne jej za sebe. Tak se to dělá třikrát, aby se přerušil [vztah] mezi nimi [pozůstalými] a oním mrtvým. I vytrhávají ze země trávu a říkají: ‚A kvésti budou měšťané jako byliny země.‘ v překladu Bible kralické. A takto se to dělá v Olomouci [אלמיצא, Olmica].“ = Dorbelo pak Olomouc zmínil ještě jednou, když popisoval určitý způsob výběru liturgického čtení (paraša), který odůvodňuje: „Tak jsem to slyšel v Olomouci, já, Jicchak bar Dorbelo.“Hurwitz (1923), s. 388.

thumb|upright=2|Vývoj židovského osídlení na Moravě do konce 13. století Popis židovské náboženské tradice v Olomouci naznačuje existenci – těžko odhadnout jak velké – židovské komunity. Nelze vyloučit, že podobná židovská společenství přebývala i v jiných městech, zejména v Brně a ve Znojmě,Bretholz (1934), s. 67. písemné prameny však tuto skutečnost dokládají až v 13. století.

Roku 1249 vydal český král Václav I. a moravský markrabě Přemysl Otakar listinu městských a horních práv určenou Jihlavě, jež se samozřejmostí předpokládala přítomnost židovského obyvatelstva v tomto městě. Předně bylo obchodníkům, kupcům, krčmářům a Židům zapovězeno přijímat do zástavy nebo do úschovy církevní předměty. Další ustanovení zakazovalo o Velkém pátku jakýkoli styk mezi židy a křesťany, nejspíš aby se předešlo protižidovským násilnostem, vedených touhou křesťanů pomstít se židům podle principu kolektivní viny za Ježíšovu smrt. Trest pohřbení zaživa měl nakonec stihnout žida a vdanou křesťanku usvědčené ze smilstva anebo křesťana a židovku usvědčené z pohlavního styku.

Zmínka o Židech ze Slavkova (německy Austerlitz, hebrejsky אושטלריש Ostelris) a pravděpodobně z Třeště (německy Triesch, hebrejsky טריושט Trivišť ?), která pochází asi z roku 1255, se dochovala ve sbírce respons přední autority španělského Židovstva rabína Šloma ben Aderet. Dotaz poslaný z Moravy do Španělska vypovídá nejen o rozšíření židovského osídlení do moravských vrchnostenských měst, ale také o udržování kontaktů mezi moravskými Židy a předními evropskými židovskými autoritami.Bretholz (1934), s. 100n. = Přítomnost židovského obyvatelstva ve Znojmě dokazuje teprve náhrobní kámen z roku 1256 (byť ani tato datace není zcela jistá)Bretholz (1934), s. 99n. a v Brně nedatovaná listina Přemysla Otakara II. vydaná mezi lety 1273–1278.Bretholz (1934), s. 103–105.QGJM, s. 9n.

Ke konci vlády Přemysla Otakara II. je tedy židovské osídlení doloženo ve všech čtyřech nejdůležitějších královských městech na Moravě (v Olomouci, Brně, Jihlavě a ve Znojmě) a snad se také udrželo také ve dvou zmíněných vrchnostenských městech (ve Slavkově a v Třešti). V období mezi smrtí Přemysla Otakara II. a nástupem Lucemburků na český trůn není možné kvůli nedostatku zpráv sledovat další změny.

Servi camerae Právní postavení moravských Židů v druhé polovině 13. století vycházelo zejména ze dvou bul papeže Inocence IV. (1243–1254), potvrzených českým králem Přemyslem Otakarem II. (1253–1278), a pak z listiny nazývané Statuta Judaeorum vydané králem samotným. Papežská nařízení měla především zabránit opakování protižidovských násilností podobných té, jež se odehrála roku 1235 ve Fuldě po rozšíření zprávy o údajné rituální vraždě spáchané židy, při níž bylo zavražděno 34 Židů. Papež ve svých bulách především zdůraznil nesmyslnost obvinění z rituální vraždy a zakázal protižidovské násilnosti. Přemysl Otakar II. potvrzením těchto bul 23. října 1254 váhu papežských nařízení zdůraznil.Bretholz (1934), s. 81–85.QGJM, s. 7.

Přemysl Otakar II. snad ještě stejného roku, snad až roku 1262,Originální listina se nedochovala, takže text je znám jen z listin potvrzujících další platnost tohoto privilegia.Potvrzení privilegia roku 1268: Potvrzení privilegia roku 1356: Další edice viz QGJM, s. 6.V listině Karla IV. se uvádí datum 1254 (Rössler uvedl chybně rok 1253). Již roku 1877 A. Huber tuto dataci zpochybnil, neboť titulaci uvedenou v listině používal Přemysl Otakar II. až v letech 1262–1269. K pozdější dataci se přiklonila také J. Zachová: vydal privilegium nazývané Statuta Judaeorum, které mělo právní postavení Židů ukotvit ještě přesněji. Židé se především dostali do postavení servi camerae (služebníků komory), což znamenalo, že se dostali pod královskou jurisdikci a ochranu. Ačkoli se třetina ustanovení Statut Judaeorum a také další dochované dokumenty obšírně věnují židovskému zastavárenství, živila se touto činností pouze část Židů. V pramenech se ovšem peněžnictví zmiňuje v souvislosti s Židy jednak proto, že se jednalo o podnikání typicky židovské (křesťané měli půjčování peněz na úrok zapovězeno), ale také proto, že se jednalo o činnost, jež vyvolávala nejvíce problémů: církevním představitelům vadilo zastavování náboženských předmětů a prosazovali zákaz přijímat věci tohoto druhu do zástavy; židovští věřitelé zase nezřídka obtížně vymáhali nesplácené dluhy,Poprvé takový případ zachytily prameny roku 1278. – Bretholz (1934), s. 106–108. – QGJM, s. 10. což vyvolávalo nevraživost křesťanského obyvatelstva vůči židům, která čas od času hrozila přerůst v otevřené násilí, takže panovník musel vydávat a obnovovat nařízení, jež měla židovské obyvatelstvo chránit. Přemysl Otakar II. potvrdil platnost Statut Judaeorum vydaných roku 1254 ve Vídni hned několikrát: roku 1255 v Kroměříži a roku 1268 v Brně,QGJM, s. 8. Václav II. tak učinil zřejmě na počátku své vlády na žádost znojemských Židů.QGJM, s. 11.

thumb|upright|left|Statuta Judaeorum potvrzená roku 1356 Karlem IV. Ačkoli episkopát vystupoval proti násilí na Židech, nelze postoj církevních představitelů vůči Židům označit za přátelský. Olomoucký biskup Bruno ze Schauenburku sice ve své zprávě o církevních a politických poměrech ve Svaté říši římské nepopisuje přímo situaci na Moravě, z jeho textu ovšem jasně vysvítá, čemu chtěl ve své diecézi zamezit: zaměstnávání křesťanských kojných u Židů, účtování úroků židovskými věřiteli, vykonávání veřejných úřadů Židy anebo zastavování kradených věcí a posvátných rouch. Jakožto jinověrci zkrátka židé pro olomouckého biskupa představovali nedůvěryhodný a nespolehlivý živel.

Snahu předcházet násilnostem vůči Židům ovšem nejenom na Moravě podmiňoval a často i omezoval pragmatismus (a v některých případech oportunismus) vládců. Navzdory tomu, že král Václav II. potvrdil Židům Statuta Judaeorum, která měla Židy chránit, sám roku 1298 – tedy v roce, kdy se v Bavorsku odehrálo velké vraždění Židů – neváhal přivlastnit si majetek Židů v celé své zemi.Zbraslavská kronika, kap. LV. In Snad rovněž finanční přínos židovských peněžníků vedl řád německých rytířů k tomu, aby ve svém městě Slavkově (podle názoru olomouckého biskupa nespolehlivé) židovské obyvatelstvo toleroval.

Lucemburkové: nárůst židovského obyvatelstva a křesťanského dluhu Židovský regál