Mohelnická brázda je tvořena 3–5 km širokou příkopovitou depresí táhnoucí se od severu, kde navazuje na Hanušovickou vrchovinu a jejíž hranici tvoří spojnice mezi Chromčí, Bludovem a Sudkovem, a pokračující jihovýchodním směrem podél Zábřeha na Moravě, Lukavice, Třeštiny a Mohelnice až na její jižní hranici tvořící tzv. Třesínský práh u Mladče západně od Litovle.
vpravo|250px|náhled|Mohelnická brázda – pohled východním směrem (vlevo obec Libivá)
Poloha Mohelnickou brázdu lze dělit Třesínským prahem na tektonicky podmíněnou depresi celkového směru sever-jih, a také na příčnou a výše položenou Policko-líšnickou kotlinou, orientovanou od západu k východu, tj. depresí rozdělenou na dvě části – západní (líšnickou) a východní (polickou). Základní depresí brázdy protéká řeka Morava a podél jejího koryta se proti proudu šíří z Hornomoravského úvalu a napříč Třesínským prahem zcela bez přerušení tzv. Středomoravská niva jako podcelek Mohelnické brázdy a lemuje její východní okraj. Zbývající část základní deprese brázdy i Policko-líšnickou kotlinu vyplňuje mírně zvlněná pahorkatina na málo odolných mladotřetihorních a kvartérních sedimentech, šířící se v úrovních 250–280 m n. m. V západním směru hraničí se Zábřežskou vrchovinou, ve východním s Úsovskou vrchovinou a Hornomoravským úvalem.
Klimatické poměry vlevo|náhled|Řeka Morava pod Bludovem, pohled na jihovýchod Území Mohelnícké brázdy leží v mírném klimatickém pásu, charakteristickém jak mírnými zimami tak i léty. Ve srovnání s jinými regiony tohoto pásu má území poměrně málo srážek, protože jeho západní vrchovinné omezení zachycuje značné množství vláhy přinášené do oblasti převažujícím západním až severozápadním vzdušným prouděním. Tato lokalita je tedy oblastí poměrně suchou s průměrnými ročními srážkami kolem 600 mm. V brázdě je průměrná výška sněhové pokrývky 20 cm, ale mívá nesouvislé trvání, přerušované oblevami. Průměrný počet dnů s mlhou je 92,3 v roce, poměrně vysoký počet dnů s mlhou je podmíněn především polohou Mohelnické brázdy vůči okolním vrchovinám, takže tu často dochází k inverzním situacím. Průměrná roční relativní vlhkost vzduchu se pohybuje kolem 77 %, průměrný počet hodin slunečního svitu bývá 1801 h/rok, z toho v letním pololetí je to 1387 h. Průměrná roční teplota brázdové části je 8–9 °C.
Pokud jde o cirkulaci ovzduší podle četnosti výskytu směru větru v ročním průměru převažují větry severozápadní, zvláště v letním období. Severovýchodní větry mají poněkud zvýšenou četnost v předjaří a na jaře. Východní a jihovýchodní větry mívají méně četné zastoupení, ale jižní větry dosahují v území největších rychlostí. Bouřlivé větry západního proudění mají sice menší rychlost, ale jejich deflační účinky zvyšuje jejich padavý ráz a následná turbulence po překročení Zábřežské a popřípadě Úsovské vrchoviny.
Hydrologické poměry vlevo|náhled|Řeka Třebůvka pod Lošticemi Důležité jsou zejména hodnoty průtoků, minimálních a maximálních stavů vodní hladiny toků, nástup a trvání extrémních situací v závislosti na odtoku a na srážkách a výparu, kvantitativních údajů o chemickém či biologickém znečištění a jiné charakteristiky povrchových vodních toků a nádrží, neboť výšková diference dotčeného území je poměrně malá. Spádové poměry okolních vysočin se pak kumulují právě v nivě Mohelnické brázdy. Z vodohospodářského hlediska jsou pak také velmi cenné poznatky o režimu podzemních vod, kde je možno konstatovat, že hlavním faktorem ovlivňujícím hydrogeologické poměry území je uložení a rozložení sedimentárních výplní brázdy a Hornomoravského úvalu. Kvantita i kvalita podzemní vody v propustných horizontech však lokálně silně kolísá. Největší zásoby vody jsou vázány na mindelské štěrkopísky vyplňující přehloubené brázdy. Tektonické deprese ve střední části Mohelnické brázdy jsou mimořádně zvodnělé a vyhloubené hydrogeologické vrty vykazují mimořádně velké vydatnosti.
Řeky Ústřední vodotečí brázdy je tok řeky Moravy vydatně vyživován toky z okolních vrchovin. Nejvýznamněji se podílí pravobřežní Moravská Sázava, Mírovka a Třebůvka a levobřežní Desná, Loučka, Rohelnice a Doubravka. 250px|náhled|Mohelnická brázda – pohled severozápadním směrem (v pozadí Vlachov, Lukavice) 250px|náhled|Mohelnická brázda – pohled východním směrem (nad Květínem) 250px|náhled|Mohelnická brázda – v pozadí těžba štěrkopísku u Mohelnice
Geomorfologie
Geomorfologická charakteristika Území brázdy se podle geomorfologického členění České republiky rozkládá v ose severní části rozsáhlé, severojižním směrem orientované vhloubené části Moravy – a v jižní části jejího severního pokračování – Hornomoravského úvalu. Jde tedy o styčnou oblast dvou geomorfologických provincií, a to České vysočiny (podsoustava Východních Sudet) a Západních Karpat (podsoustava Vněkarpatských sníženin). Hornomoravský úval je tedy geomorfologickým celkem Západních Karpat (Vněkarpatských sníženin). Mohelnická brázda a olomoucko-litovelská část Hornomoravského úvalu se vyznačuje rovinným či mírně zvlněným povrchem ve výškách 200–300 m n. m., který se šíří převážně na málo odolných mladotřetihorních a čtvrtohorních sedimentárních výplní, z nichž však ojediněle vystupují i horniny starého českého masívu. Tyto horniny budují nejen sousední vrchoviny, ale i Třesínský práh, který představuje strukturní i morfologickou přepážku mezi Hornomoravským úvalem a Mohelnickou brázdou. Jde totiž o tektonicky rozbitý a erozně přemodelovaný zbytek původního spojení Bouzovské a Úsovské vrchoviny.
Geomorfologická klasifikace Provincie: Česká vysočina Soustava: Krkonošsko-jesenická subprovincie (Sudetská) Podsoustava: Jesenická oblast (Východosudetská) Celek: Mohelnická brázda Podcelek: Středomoravská niva Podcelek: Policko-lišnická kotlina
Geologie
Geologická charakteristika Geologická stavba MOhelnické brázdy, Hornomoravského úvalu a širšího okolí vůbec je značně složitá. Střídala se tu období horotvorných pohybů (předvariská, variská, alpínská) a obdobnými sedimentacemi. Tektonické pohyby neustaly dosud a jsou kromě jiného i příčinou složitého větvení, meandrování a překládání koryt Moravy i jejích poboček. Stále jsou odkrývány dosud neznámé skutečnosti a závislosti, které modifikují starší názory o geologickém a geomorfologickém vývoji na rozhraní České vysočiny a Karpatské soustavy. Základním geologickým rysem území je jeho kerná stavba, vyznačující se diferencovanými pohyby jednotlivých ker, oddělených starými, dosud však oživujícími zlomy. Na jednu z těchto ker je vázán celý Hornomoravský úval. Podkladem Hornomoravského úvalu, MOhelnické brázdy a jejich vrchovinného okolí jsou horniny předdevonského krystalinika, které pokračují daleko k východu pod karpatskou horskou soustavu. Na těchto horninách spočívá komplex devonských hornin, usazených v geosynklinále, kterou tehdy vyzdvižená kra Hornomoravského úvalu dělila jako práh do dvou dílčích pánví – drahanské a jesenické. V nich, nejdále od pevniny, se ve značné mocnosti usadily pelitické vrstvy, do nichž při podmořském vulkanismu pronikly vyvřeliny. Tyto spodno-střednodevonské horniny budují Úsovskou vrchovinu, severovýchodní část Třesínského prahu a Nízký Jeseník. V devonu se nejprve usadily středozrnné až hrubozrnné křemence a slepence a pak v jejich nadloží vápence a vápnité břidlice s vložkami lyditů. Spodnokarbonské horniny vystupují ze sedimentárních pokryvů v Mohelnické brázdě v jižním okolí Mitrovic. Po ústupu kulmského moře se stal Hornomoravský úval a jeho okolí souší. Koncem miocénu a v pliocénu postihly území Hornomoravského úvalu, Třesínského prahu a Mohelnické brázdy nové kerné poklesy podél starých sudetských zlomů, které vyvolaly intenzivní sedimentaci pestrého souvrství, dosahujícího místy mocnosti 200–250 m. Neogenní stáří tohoto komplexu štěrků, písků a kaolinických jílů v brázdě (u Újezdu jihozápadně od Mohelnice) bylo prokázáno nálezem typické dřeviny: Taxodioxylon gypsaceum. Území Mohelnické brázdy bylo propojeno s Hornomoravským úvalem přes Třesínský práh údolím Moravy a sníženinou mezi Moravičanami a Střelicemi. Nejdůležitějším zlomem v brázdě je zlom probíhající v nivě Moravy a oddělující méně pokleslou kru levobřežní oblasti mezi Třeštinou a Mitrovicemi od hluboko pokleslé pravobřežní kry mezi Mohelnicí, Lošticemi a Řimicemi. Mohelnickou brázdu postihly podobné kerné poklesy na rozhraní pliocénu a pleistocénu, jako Hornomoravský úval, takže i toto území mělo podobný geomorfologický vývoj. Tektonické pohyby ve spodním miocénu, které vyvolaly vznik Mohelnické brázdy a Hornomoravského úvalu, a tedy i značné snížení erozní báze tehdy ještě málo rozčleněného zarovnaného povrchu východní části České vysočiny, způsobily rychlé a velké prohloubení údolní sítě a tím i krasovění rozřezaných devonských vápenců v nižších úrovních. 250px|náhled| Mohelnická brázda – pohled severním směrem (od Palonína) 250px|náhled| Mohelnická brázda u Moravičan – pohled od Měníka (na obzoru Úsovská vrchovina) 250px|náhled| Třesínský práh – pohled východním směrem (od Palonína)
Fytogeografická charakteristika Podle regionálně fytogeografického členění České republiky je zde zastoupeno Českomoravské mezofytikum dvěma fytogeografickými okresy: Zábřežsko-uničovským úvalem a Drahanskou vrchovinou (podokres Bouzovská pahorkatina).
Z hlediska fytogeografického hodnocení je zde velmi významná skupina taxonů, které v daném území dosahují hranice svého mezního rozšíření a jde zpravidla o severní, resp. severozápadní hranici jejich výskytu na Moravě.Týká se to zejména druhů: bělozářka větevnatá (Anthericum ramosum) ostřice Micheliova (Carex michelii) sléz velkokvětý (Malva alcea) bojínek tuhý (Phleum phleoides) kokořík vonný (Polygonatum odoratum) řimbaba chocholičnatá (Tanacetum corymbosum) jetel alpínský (Trifolium alpestre) tolita lékařská (Vincetoxicum hirundinaria) kakost krvavý (Geranium sanguineum, pozorovaný naposledy v roce 1971).
Většina termofytů a subtermofytů je nápadně koncentrována na jihozápadním a západním okraji Doubravy a na Třesíně, kde je jejich výskyt navíc podporován i vápencovým substrátem.Sem patří např.: orlíček obecný (Aquilegia vulgaris) čilimník nízký (Chamaecytisus supinus) oman vrbolistý (Inula salicina) hrachor lesní (Lathyrus sylvestris) hrachor černý (Lathyrus niger) pryskyřník mnohokvětý (Ranunculus polyanthemos) růže galská (Rosa gallica) šalvěj luční (Salvia pratensis) silenka noční (Silene noctiflora) aj.
Vedle výskytu mnohých teplomilných druhů je velmi příznačným rysem místní květeny relativně vysoký počet taxonů, sestupujících z vyšších vegetačních stupňů do nížinných či pahorkatinných poloh, kde jsou nejčastěji vázány na společenstva lužních lesů a vlhčích lipodubohabřin.Mezi častěji zastoupené horské či podhorské druhy patří především: oměj pestrý (Aconitum variegatum) kerblík lesklý (Anthriscus nitida) věsenka nachová (Prenanthes purpurea) silenka dvoudomá (Silene dioica) kýchavice bílá Lobelova (Veratrum lobelianum). Vzácně zde rostou i: lipnice oddálená (Poa remota) žluťucha orlíčkolistá (Thalictrum aquilegiifolium) aj.
V kategorii taxonů s demontánní tendencí zde můžeme nalézt zejména druhy: kakost lesní (Geranium sylvaticum) knotovka červená (Silene dioica) pomněnka trsnatá (Myosotis caespitosa) devětsil bílý (Petasites albus) škarda čertkusolistá (Crepis succisifolia) třtina chloupkatá (Calamagrostis villosa).
Vyskytují se zde i fytochory s převážným výskytem ve východní části České republiky jako např.: kuklík potoční (Galium rivale) pryšec mandloňovitý (Tithymalus amygdaloides) ostřice chlupatá (Carex pilosa) zapalice žluťuchovitá (Isopyrum thalictroides) svízelka lysá (Cruciata glabra), aj.
Fytogeograficky zajímavý je rovněž výskyt kokoříku přeslenitého (Polygonatum verticillatum), jenž výrazně přesahuje hranice oreofytika, a rozrazilu horského (Veronica ontana) ad.