Pražské povstání vypuklo 5. května 1945 v hlavním městě Praze. Česká národní rada (ČNR) vydala prohlášení o konci Protektorátu a o převzetí vládní a výkonné moci. Nejdříve probíhaly demonstrace, které brzy přešly do ozbrojeného odporu. Šlo o největší z bitev Českého květnového povstání, které stejně jako Pražská ofenzíva, vedená Sovětským svazem z východní fronty a osvobození jihozápadních Čech americkou armádou napomohla konečnému osvobození Československa.
Ustupující téměř milionová německá skupina armád Střed pod velením polního maršála Ferdinanda Schörnera, obklíčená Sovětskou armádou, se chtěla dostat ze svého postavení na Královéhradecku do amerického zajetí. Nejkratší cestu Prahou a okolím ovšem ovládli povstalci. Němci proti špatně vyzbrojenému pražskému povstání nasadili veškerou dostupnou techniku, sami povstalci by se tak neubránili a pražský rozhlas opakovaně žádal o pomoc. Na výzvu zareagovaly jednotky ROA generála Vlasova, které zasáhly proti Němcům v jihozápadních částech Prahy. Česká národní rada však odmítla uznat ROA za svého spojence, což vedlo k jejímu odchodu z města. Nejtěžší boje probíhaly 7. května. Sovětské jednotky se však blížily k Praze a Němci v Praze další den kapitulovali. Většina německých jednotek tak zahájila ústup. Když sovětské jednotky vstoupily do Prahy ráno 9. května, očišťovaly již město jen od zbytků zfanatizovaných německých vojsk.
Situace před povstáním náhled|vlevo|Válečná situace v Evropě 1. května 1945 Na jaře 1945 pronikaly na české území jak Rudá armáda od východu, tak Armáda Spojených států amerických od západu. Hranice a demarkační linie mezi západními spojenci a Sověty nebyla pevně stanovena žádnými oficiálními dohodami z Jalty ani tajnými dodatky o nemožnosti Američanů vstoupit na území ČSR ani Rakouska. Američtí velitelé se ale do Prahy nehrnuli, z vojenského hlediska považovali za důležitější úder proti severnímu Německu a do Rakouska. Osvobození Prahy tak mělo připadnout Sovětům.Pacner (2012), s. 225. Britský premiér Winston Churchill požadoval, aby Prahu osvobodili Američané; obával se, že v opačném případě by se poválečné Československo mohlo dostat do sovětské sféry vlivu.Pacner (2012), s. 226. Osvobození Prahy Američany si přál také československý exilový prezident Edvard Beneš, který doufal, že by to oslabilo postavení komunistů. Sovětský diktátor Josif Vissarionovič Stalin 24. dubna 1945 oznámil, že vltavskou kotlinu osvobodí Rudá armáda. Američané si nechtěli Sověty pohněvat, protože počítali s jejich pomocí v závěrečném boji proti Japonsku. Americký prezident Harry S. Truman tedy 1. května odpověděl, že americká vojska nebudou Prahu dobývat. Britům a představitelům Československa nezbývalo než se podvolit.
Na konci března 1945 Sověti zahájili Bratislavsko-brněnskou operaci a 26. dubna bylo osvobozeno Brno. 2. května byl Rudou armádou dobyt Berlín. Pražská ofenzíva pod velením maršála Koněva, maršála Rodiona Malinovského a generála Andreje Jeremenka, do které nastoupila sovětská vojska v síle přes dva miliony vojáků, včetně 2. polské armády a 1. a 4. rumunské armády, měla byla být zahájena 7. května 1945. (Kvůli vypuknutí povstání byla nakonec zahájena o den dříve.)
Německá armáda měla na počátku května 1945 na území Protektorátu Čechy a Morava asi 900 000 mužů skupiny armád Střed polního maršála Ferdinanda Schörnera a armádní skupiny Jih-Ostmark ustupující z Rakouska. Schörner měl v plánu klást odpor Rudé armádě nejméně do 20. května 1945.
K. H. Frank vedl s protektorátní vládou rozhovory o nenásilném předání moci, přičemž se projevovaly i snahy prezidenta Háchy o vytvoření Českomoravské republiky a převzetí moci Richardem Bienertem. Domácí odboj, reprezentovaný především Českou národní radou (ČNR), měl od exilového prezidenta Beneše příkaz zakládat na území Protektorátu Národní výbory, které by prozatímně vykonávaly místní správu. V Praze byl přípravou na převzetí moci pověřen Dr. František Krása.
Přípravy náhled|Jaromír Nechanský, předseda vojenské komise ČNR a vrchní velitel Pražského povstání Domácí odboj se na povstání připravoval několik měsíců. Povstání připravovala jak vojenská komise ČNR, kterou vedl kapitán Jaromír Nechanský (vyslaný výsadkem z Británie), tak Vojenské velitelství Velké Prahy Bartoš kolem generálů Karla Kutlvašra a Františka Slunečka. Tyto dvě skupiny o sobě nevěděly. Ke vzájemnému kontaktu došlo až 3. května, kdy již nezbýval čas domluvit společný postup.
Exilová vláda vysadila na pomoc připravovanému povstání několik výsadků, většina z nich ale byla zatčena Gestapem, anebo se jim nepodařilo uchytit z jiného důvodu. Sovětský svaz ze stejného důvodu vysadil v Protektorátu několik výsadkářů tajné služby NKVD. Kromě zpravodajských úkolů, organizování odboje a sabotáží měli sovětští výsadkáři ještě další (tajné) úkoly: Pořizovat seznamy uprchlíků z porevolučního Ruska, aby mohli být později zatčeni, a připravovat půdu pro převzetí moci komunisty.Pacner (2012), s. 219. Od poloviny března do 5. května 1945 dodávali Britové povstalcům zbraně, dodávky ale byly stíhány mnoha problémy a vyzbrojit se podařilo jen asi 1600 mužů, což bylo pro povstání nedostatečné. Sověti dodávat zbraně dlouho odmítali, teprve 27. dubna poslal první dodávku, druhou pak v průběhu povstání.Pacner (2012), s. 221.
V polovině dubna 1945 se hlasatel Českého rozhlasu Zdeněk Mančal domlouval s Františkem Bürgerem-Bartošem z Vojenského velitelství Velké Prahy Bartoš, že by pokyn k zahájení povstání mohl být vyhlášen rozhlasem. Přibližně ve stejnou dobu se ředitel rozhlasu Zdeněk Morávek domlouval s různými odbojovými skupinami na převzetí vysílání. Vojenská a ozbrojená složka generálů Karla Kutlvašra a Františka Slunečka počítala se zahájením až 7. května.
Celonárodní povstání v protektorátu bylo připravováno východní i západní složkou českého protiněmeckého odboje již od poloviny roku 1944.Pacner (2012), s. 216. Cílem povstání mělo být zejména: vytvoření podmínek pro rychlé osvobození Čech a Moravy od německé nadvlády minimalizace dalších válečných škod zamezení zničení či vyloupení průmyslového potenciálu Československa Němci (plán ARLZ).
Povstalcům chyběli vojáci a neměli ani dostatek zbraní. Zpravodajská brigáda disponovala pod velením vrchního velitele Pražského povstání Jaromíra Nechanského a přímým velením Veleslava Wahla počtem cca 1500 mužů. Dále bylo v Praze k dispozici 200 četníků, 4 000 policistů, 150 vládních vojáků a 900 příslušníků finanční stráže. Vyzbrojeni byli pistolemi a měli asi 450 pušek. Dále se dalo počítat s příslušníky Technické nouzové pomoci, hasiči, železničáři a tramvajáky, celkem asi s 4000 muži. V Protektorátu bylo roztroušeno asi 8 000 partyzánů.Pacner (2012), s. 222. Část maďarských vojáků, nalézajících se v Protektorátu, projevovala ochotu přidat se k připravovanému povstání na straně povstalců, ti jim ale nedůvěřovali a obávali se, že může jít o léčku.
Naproti tomu Němci měli v Praze posádku asi 30 000 mužů, ve vojenských prostorech poblíž Prahy cvičilo dalších 60 000 vojáků vyzbrojených těžkými zbraněmi a navíc se na území protektorátu rozkládala Schörnerova armáda.Pacner (2012), s. 223. Za tohoto poměru sil se odbojáři snažili povstání spíše oddálit a počkat, až se přiblíží spojenecké armády.
4. květen náhled|vlevo|Odstraňování německých nápisů v Praze 4. května Podnětem pro nepokoje v Praze se stalo oznámení vydané 4. května údajně protektorátní vládou Richarda Bienerta o zrušení nařízení týkající se dvojjazyčného úřadování, dvojjazyčných nápisů a zákazu vyvěšování československých vlajek. Byl vydán pokyn, aby se na úředních budovách vyvěsily vlajky a úřadovalo se jen v českém jazyce. Již téhož dne se na mnohých místech v Praze začaly odstraňovat nenáviděné německé nápisy, avšak 5. května vlna nadšení opanovala celou Prahu. Odstraňovaly se německé cedule, vyvěšovaly se české vlajky, ve městě vládlo nadšení.
Ve večerních hodinách zatelefonoval vrchní spojenecký velitel generál Dwight D. Eisenhower veliteli americké 3. armády Georgi Pattonovi (který již se svými jednotkami zajistil československé pohraničí) a dal mu svolení k dalšímu postupu do nitra Československa. Pattonova armáda, který čítala asi 540 000 vojáků, vyrazila hned následující den ráno. Místy narážela na tuhý odpor, jinde se Němci rychle vzdávali, neboť se obávali sovětského zajetí.Pacner (2012), s. 228. Sověti s americkým postupem nesouhlasili, sami ale sváděli tuhé boje daleko od Prahy.
5. květen – vypuknutí povstání Povstání začalo ráno v šest hodin po iniciaci českého rozhlasu provokativním hlášením Zdeňka Mančala: "Je právě sechs hodin". Mančal a jeho kolega Stanislav Kozák pokračovali v provokaci smíšeným česko-německým jazykem a v 8:00 hodin nebylo německé hlasatelce dovoleno přečíst zprávy. Poté se mluvilo pouze česky a hrály se zakázané národní písně a hudební skladby.Pacner (2012), s. 205.
Čeští úředníci na magistrátu a příslušníci odboje vytvořili Národní výbor Velké Prahy. O půl jedenácté Národní výbor hlásil pomocí pouličního rozhlasu: „Českoslovenští občané: Hitlerovo Německo je rozdrceno. Třetí říše přestala existovat! Pryč s válkou! Všichni ihned zastavte práci! Nikdo nesuďte, nikdo nesmíte trestat, ať Čecha nebo Němce, na to jsou lidové soudy. Varujeme všechny Němce před jakýmkoliv zakročením. Česká policie, české četnictvo, vládní vojsko a jiné útvary uposlechnou bezpodmínečně pokynů Národních výborů. Kdo tak neučiní, je zbabělec a zrádce! Stojíme neochvějně za československou vládou!“ Národní výbor byl ale osamocený a bez kontaktů. Vládní vojsko se prostřednictvím plukovníka Karla Pražáka přidalo k povstalcům.
Pokračovalo odstraňování německých symbolů a nápisů a jejich nahrazování českými. Češi začali zatýkat Němce a kolaboranty, objevily se fámy, že spojenecká vojska jsou již na okraji Prahy. Když se Češi snažili některé německé vojáky odzbrojit, německá policie odpověděla střelbou. Němečtí vojáci začali střílet do lidí, kteří vyvěšovali československé vlajky, přetírali německé nápisy či je shazovali ze zdí na zem. V centru města došlo k několika přestřelkám.Pacner (2012), s. 207. náhled|Velitelství Alex pro okolí Prahy a venkov|alt= náhled|upright=0.7|gen. František Slunečko (Alex) Dopoledne se na Staroměstském náměstí sešlo Povstalecké velitelství Alex (náčelník František Slunečko, jeho zástupce Karel Kutlvašr, Kutlvašrův náčelník štábu František Bürger-Bartoš a další). Zde obdrželi v 10:30 kopii údajného rozkazu vedoucího představitele třetí říše admirála Dönitze, aby Wehrmacht předal Prahu českým uniformovaným složkám a opustil město. To všechny povzbudilo, ale zprvu se domnívali, že povstání není aktuální a ke střetu pravděpodobně dojde až v pondělí 7. května.Pacner (2012), s. 208. Avšak v 11:20 generál Slunečko vydal všem posádkám pohotovost a všichni důstojníci se museli dostavit na svá místa. Tím bylo povstání de facto zahájeno. Jako první se do akce dostali čeští policisté a četníci.
O půl jedné se v Bartolomějské ulici sešlo velitelství Bartoš, ale zpočátku jeho činnost charakterizovala nerozhodnost. Chyběl jeho velitel generál Kutlvašr, který se zdržel marným čekáním na velitele výsadku NKVD a pak schůzkou na velitelství Alex. O půl třetí Kutlvašr konečně dorazil a na Slunečkův rozkaz se ujal velení. Velitelství Bartoš navázalo kontakt s ČNR, a záhy mezi nimi vypukly spory o obsazení velitelských funkcí. Nakonec se velitelství Alex a Bartoš podřídila ČNR. Pod vedením Jaromíra Nechanského - předsedy vojenské komise ČNR, a kterého ČNR zároveň jmenovala velitelem Pražského povstání, a jeho zástupcem Karlem Kutlvašrem se velitelství Bartoš po počátečních problémech proměnilo v efektivní vojenskou organizaci, která zvládala řídit boje s Němci.
Reakce českých a německých orgánů