Trestné činy zneužívání dětí a mladistvých (včetně následného zatajování těchto činů), které spáchali v 20. a 21. století katoličtí kněží, jeptišky a členové římskokatolických řádů, vedly k četným obviněním, vyšetřováním, soudním procesům a rozsudkům. Zneužíváni byli chlapci i dívky, někteří již ve věku tří let, přičemž většina byla ve věku mezi 11 a 14 lety.Bush R. & Wardell H.S. 1900, Stoke Industrial School, Nelson (Report of Royal Commission On, Together With Correspondence, Evidence and Appendix) Government Printer; Wellington, 8. Obvinění začala dostávat širokou publicitu koncem 80. let 20. století. Mnohdy byla osoba obviněna ze zneužívání po celá desetiletí; taková obvinění byla často předložena dospělými nebo adolescenty mnoho let poté, co došlo ke zneužití. Obviněni byli také členové katolické hierarchie, kteří se snažili předejít vyšetřování případů pohlavního zneužívání, přičemž přesunovali obviněné kněží do jiných farností, kde zneužívání někdy pokračovalo.

Tyto případy přitáhly značnou pozornost médií a veřejnosti po celém světě, zejména v Irsku, Kanadě a Spojených státech. Členové církevní hierarchie namítali, že tato medializace byla přílišná a nepřiměřená a že podobná zneužití se vyskytují i v jiných náboženstvích nebo institucích. Řada televizních dokumentů v 90. letech, jako například Suffer the children (UTV, 1994), vzbudila pozornost společnosti v Irsku.MOORE, Chris, "Betrayal of Trust: The Father Brendan Smyth Affair and the Catholic Church"; Marino 1995, ; the producer's book about the programme's content Investigace listu The Boston Globe v roce 2002 vedla k zesílenému zájmu sdělovacích prostředků o tuto problematiku ve Spojených státech; toto vyšetřování bylo později zdramatizováno ve filmu Spotlight (2015). Do roku 2010 se velká část vyšetřování podobných případů zaměřila na zneužívání v Evropě.

V rozmezí let 2001 a 2010 Svatý stolec, ústřední řídící orgán katolické církve, evidoval obvinění ze sexuální zneužívání týkající asi 3000 kněží, sahající až padesát let zpět. Případy z celého světa odrážejí zákonitosti dlouhodobého zneužívání a církevní hierarchie pravidelně zakrývající zprávy o údajném zneužití. Diecézní úředníci a akademičtí pracovníci znalí situace v římskokatolické církvi v roce 2002 napsali, že sexuální zneužívání duchovenstvem není obecně diskutováno, a tak je obtížné je změřit. Na Filipínách, kde v roce 2002 bylo přes 85 % populace katolického vyznání, následovala odhalení sexuálního zneužívání dětí kněžími po zveřejnění případů ze Spojených států v roce 2002.

Některé studie tvrdí, že kněží v katolické církvi nemají větší sklon dopustit se zneužití než ostatní mužská populace. Studie z roku 2010 tvrdí, že míra zneužívání kněžími prudce klesla v posledních dvaceti až třiceti letech, a že asi k 75 % případů ve Spojených státech došlo mezi lety 1960 a 1985. "Skutečným problémem je zneužívání moci a zrada povinností, které pastýři mají ke svému stádu," řekl k tomu britský historik a bývalý člen jezuitského řádu Michael Walsh. Papež František pojmenoval příčiny zneužívání takto: „Na začátku nestojí sexuální zneužití, nýbrž zneužití moci a svědomí. Tento jev papež nazval klerikalismem a jako jeho prevenci připomněl Ježíšova slova, že moc je určena ke službě.

Doposud největší snaha přimět papeže a vatikánské činitele k odpovědnosti za sexuální zneužívání dětí kněžími katolické církve nastala 13. září 2011, kdy organizace Síť obětí katolických kněží (SNAP) předložila Mezinárodnímu trestnímu soudu v Haagu 84stránkovou zprávu a 20 tisíc stran dokumentace obvinění, že papež a činitelé z Vatikánu tolerovali a umožňovali systematické utajování znásilňování a sexuálního zneužívání dětí, páchané katolickými kněžími po celém světě. Žaloba byla soudem zamítnuta v červnu 2013 s tím, že záležitost nepatří do jeho jurisdikce.

Římskokatolická církev vydala na „urovnání“ právních případů sexuálního zneužívání dětí a mlčenlivost obětí sexuálních skandálů a trestných činů spáchaných jejími duchovními 3,99 miliardy dolarů (za období 1950–2016). Např. arcidiecéze Los Angeles do konce roku 2010 vyplatila pravým i falešným obětem 600 milionů USD. Někteří duchovní byli křivě obviněni. Údajné oběti obvykle chtěly vysoudit finanční odškodnění.

V letech 2004 až 2014 bylo propuštěno z duchovního stavu 848 katolických kněží a 2572 bylo potrestáno menšími tresty. Papež František zřídil 22. března 2014 Papežskou komisi pro ochranu nezletilých (it. Pontificia Commissione per la Tutela dei Minori), která pomáhá zabraňovat zneužívaní mladistvých a jiných osob v církvi. 4. června 2016 papež promulgoval Motu proprio Jako milující matka (it. Come una madre amorevolehttp://w2.vatican.va/content/francesco/it/motu_proprio/documents/papa-francesco-motu-proprio_20160604_come-una-madre-amorevole.html s účinností od 5. září 2016), které upřesňuje podmínky pro odvolání biskupů. Jedním z kanonických důvodů je i krytí sexuálního zneužívání. V únoru 2019 se konal ve Vatikánu čtyřdenní summit předsedů biskupských konferencí o sexuálním zneužívání.

V květnu 2019 vydal papež František dekret, který zavazuje kněží a řeholníky k okamžitému nahlášení sexuálního zneužívání či jeho krytí církevnímu představenému nebo Vatikánu. Platnost dekretu byla na tři roky, v roce 2023 ji papež prodloužil. Nově se vztahuje i na laické katolické představitele.

Specifika oběti sexuálního zneužívání v katolické církvi

Pro rozhovor na Seznam Zprávy řekl kaplan Marek Drábek, který se tématem zneužívání v církvi zabývá a dělá o něm osvětu mimo jiné skrze YouTube kanál Marek OPraem, že je téma zneužívání v církvi v ČR spíše tabu a mělo by se o něm mluvit mnohem více. V rozhovoru také zdůrazňuje důležitost postarat se i o pachatele. "Musí jasně nést důsledky toho, co udělal. Zároveň je nutné vést toho člověka k tomu, aby se i on sám uzdravil a mohl fungovat v nějaké společnosti." Je podle něj stále málo institucí, které by s oběťmi a pachateli pracovaly.

Jako obecně oběti sexualizovaného násilí, i oběti sexuálního zneužívání v církvi podstupují ze strany veřejnosti bagatelizaci a zpochybňování jejich zkušenosti.

Podle psychoterapeutky Rity Kramerové stále pro spoustu lidí, kteří nepracují s tématem traumatu, převládá přesvědčení, že je oběť schopna v momentě zneužívání zapojit vůli a bránit se. Velký stres nicméně oběti zamezí schopnost zapojit vůli a naprostá většina zneužívaných vytuhne, zkamení.

Specifický pro zneužívání v církvi je vztah pachatele a oběti: obvykle jde o kněze, který má autoritu a morální kredit, a jako oběť si vybírá někoho zranitelného, kdo například podstupuje domácí násilí, dítě, které nemá dost pozornosti a lásky od vlastních rodičů, atd. Náklonnost kněze může do jisté míry takto zranitelným obětem imponovat a vyplňovat potřebu pozornosti a zájmu, kterou postrádají v rodině. Často totiž nejde pouze o fyzický kontakt, ale pachatel s obětí buduje intimní citový vztah, dává dárky, atd.

Podle nemocničního kaplana Marka Drábka je zneužití duchovním pro oběť ještě horší, než zneužití učitelem nebo skautským vedoucím. Kněz je totiž zprostředkovatel Božího slova a autority, a když zneužije on, je to "jakoby zneužil Bůh". Dopady takového zneužití jsou velmi vážné nejen pro psychiku oběti, ale i pro její duchovní život.

Zneužití je o to šokující, že církev hlásá morálku, etické hodnoty a apeluje na sexuální čistotu.

Následky zneužívání si většina obětí nese celý život, nejsou schopny navázat sexuální vztahy, mít rodinu, někteří páchají sebevraždu. Obzvláště jsou-li zneužívány v době dospívání, mívá zneužívání dopad na jejich psychický vývoj.

Překážek k tomu, aby se oběť se svou zkušeností svěřila, je několik. Oběti mají strach z reakce okolí, z toho, že jim nikdo neuvěří, že je okolí odsoudí. Někdy mají pocit viny. "Řeší, že to třeba způsobili tím, jak se chovali, jak byli oblečení, co dělali. Může to být dáno i tím, co slyší v okolí: Mohla si za to sama, když měla krátkou sukni.“ řekl Marek Drábek v rozhovoru pro Seznam Zprávy.

Jiří Kylar v rozhovoru pro Seznam Zprávy řekl: "Je zajímavé, že jsem se nesetkal třeba s tím, že si za to mohu sám, jako tomu bývá u ženských obětí zneužívání, a to nejen v církvi. Když s tímto tématem přijde žena, že se jí něco takového stalo, reakce společnosti je velmi často taková, že si za to může sama, nemá chodit vyzývavě oblečená a vlastně role muže, který se násilí dopustil, se racionalizuje, jako by muž nebyl zodpovědný za své jednání, ale je to jen ubohé zvířátko, které má pudy a žena s tím musí počítat."

Pro některé oběti, jako například Jiřinu Kočí, může být zveřejnění jejich příběhu součástí terapie, skrze kterou se snaží vyrovnat se svým traumatem.

Tématu sexuálního zneužívání v náboženském kontextu v ČR se více pozornosti obrátilo teprve v letech 2018 a 2019, kdy se tématem začala intenzivněji zabývat média. Před rokem 2018 šlo spíše o krátké zprávy, poté se však objevily první hlubší reportáže. Přelomovým bodem také bylo odkrytí identity dvou obětí sexuálního zneužívání v katolické církvi – Jiřího Kylara a Jiřiny Kočí. Do té doby vypovídaly oběti anonymně, v roce 2018 vypověděl o své zkušenosti Jiří Kylar s přiznanou identitou a v roce 2021 také Jiřina Kočí, jakožto první žena v ČR. Ta se rozhodla otevřeně promluvit poté, co slyšela vyjádření Dominika Duky o obětech sexuálního násilí v katolické církvi. K větší informovanosti o dané tematice také přispěla diskuze o Úmluvě Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí (tzv. Istanbulská úmluva).

Jedním typem reakce na danou problematiku je upřímný zájem, snaha o hledání cesty k řešení problému, důvěra k výpovědi oběti. Důležitá je také ochota a snaha porozumět oběti, některé aspekty její výpovědi totiž mohou nezasvěcenému člověku působit nelogicky a tudíž nedůvěryhodně (např. oběť se většinou nezvládne bránit, zamrzne, neuteče, nevolá o pomoc).

Dalším typem reakce může být odmítnutí problému. Není lehké přijmout skutečnost, že by kněz – osoba s morálním kreditem a autoritou, byl schopen spáchat něco tak ohavného. Pachatel je vůči oběti v pozici moci, oběť je většinou někdo zranitelný (dítě, žena, mladý dospělý) a když už se oběť odváží o zneužívání promluvit, může být její důvěryhodnost narušena právě tímto rozdílem v postavení ve společnosti, autoritě a moci. Také bývá odmítavá reakce zakládána na otázce, proč oběť s obviněním přichází až po tolika letech. Oběti jsou ale spíše schopné pojmenovat zneužívání až s odstupem let, také bývají manipulovány pachatelem k domnění, že to co se děje je normální a v pořádku. Další faktor, proč lidé mohou mít tendenci problém odmítat je představa křesťanství jakožto bezpečného společenství. Oběť Jiřina Kočí vzpomíná na reakce svého nejbližšího okolí, když jim řekla o své zkušenosti se zneužíváním: "I pro mámu jsem byla děvka". Pro řadu lidí v katolickém prostředí je "pan farář svatý muž" a "holka je ta, co ho svedla".

Ochranu dobrého jména církve můžeme považovat za další typ reakce na sexuální zneužívání v církvi. Jde o snahu skandály vyřešit interně a diskrétně. Mnoho obětí vypovídá o případech, kdy jejich pachatel byl po nahlášení pouze přesunut na jiné působiště, kdy byly samy oběti požádány, aby o svém příběhu nehovořily veřejně. Významným problémem může být také způsob vyrovnání se s trestným činem v církvi, oběti zde nemají zajištěná stejná práva jako když trestný čin řeší stát. Jako ukazují medializované případy, mlčení v církvi a odkládání řešení těchto činů, může mít právě opačný efekt, než bylo zamýšleno.