náhled|upright|vpravo|Titulní list historické hry Sophonisbe (1663) francouzského klasicistního dramatika Pierra Corneille Klasicismus je v literární historii pojem označující především francouzskou literaturu 17. století, anglickou literaturu konce 17. a začátku 18. století a německou literaturu konce 18. století, může však být analogicky užíván i pro jiné země a literatury. Kolébkou klasicistní doktríny se stala již v průběhu 16. století Itálie. Odtud pak její teze pronikly do Francie, kde klasicismus dosáhl největšího rozkvětu. Klíčový je obdivný vztah k antice a k autoritě a odkaz na uměleckou dokonalost a formální přesnost. Literární klasicismus je úzce spojen s konceptem klasicismu jako uměleckého slohu v rámci dějin umění. Zatímco francouzský a anglický literární klasicismus byl latinský a vycházel z římské literatury, německý klasicismus se hlásil k starořeckému dědictví. Toto rozdělení je však pouze přibližné, klasicismus ve všech zemích obvykle navazoval na řeckou i římskou antiku současně.
Nejvýraznějšími autory byli Jean Racine, Pierre Corneille a Molière ve Francii, Alexander Pope a John Dryden v Anglii a Johann Wolfgang von Goethe a Friedrich Schiller v Německu. V nejužším smyslu lze ovšem také jako klasicistní vnímat pouze dvě generace francouzských spisovatelů a dramatiků mezi lety 1660 a 1710, tedy přibližně během vlády Ludvíka XIV. Obtížně vymezitelný je vztah klasicismu k baroku, vzhledem k tomu, že se oba směry do velké míry časově překrývají. Václav Černý je i tak chápal jako víceméně navazující, s tím, že baroko je lidovější, zatímco klasicismus aristokratičtější.Černý (2005), s. 20. Leo Spitzer naproti tomu dokazoval, že francouzský klasicismus je ve skutečnosti potlačeným, tlumeným barokem (zatímco anglický klasicismus má rysy rokokové a realistické a německý klasicismus je romantický, nostalgický a utopický). Pro pozdější fáze klasicismu (1750–1830) se někdy používá pojem „měšťanský klasicismus“, přičemž východiska literární tvorby a myšlení jsou v tomto období spojena zejména s osvícenstvím.Tausch (2006), s. 379.
Latinské slovo „classicus“ původně znamenalo prvotřídní nebo výtečný. Teprve v průběhu velkých diskusí o romantismu na začátku 19. století se označení „klasický“ změnilo z hodnotícího výrazu na označení epochy, stylistické tendence nebo typu psaní.Wellek (2005), s. 28–30. V průběhu 19. století se postupně ve většině jazyků prosadil také pojem klasicismus, byť v Německu převládl název „výmarská klasika“.Wellek (2005), s. 41–42. V češtině získal každý z pojmů v kontextu literatury jiné zabarvení: jako klasika (klasická literatura) se označuje jakékoliv kvalitní, časem prověřené dílo, zatímco klasicismus (klasicistní literatura) se vztahuje k antikou inspirované tvorbě, převážně francouzské, mezi 17. a 19. stoletím.Tausch (2006), s. 378.
Charakteristika Klasicistní poetiku lze shrnout jako soubor velmi přísných pravidel pro tvorbu literárních textů vycházející z Aristotelovy Poetiky, s důrazem na nápodobu antických řeckých a římských autorů, rozlišování na vysoký a nízký styl podle zpracovávané látky, rigidní oddělení žánrů, předávání poučení a morálního poselství a srozumitelnost a přiměřenost jazyka. Přestože vznikla již v 16. století v Itálii v závěrečném stádiu humanistické tvorby, největšího rozmachu dosáhla ve Francii, kam pronikla v 17. století. Ve Francii klasicismus zcela ovládl dobové literární snažení a byl, na rozdíl od Itálie, využíván také vrcholnými tvůrci své doby. Díky tomu jsou francouzské klasicistní práce méně závislé na východiscích teoretiků, a charakteristiky francouzského literárního klasicismu jsou proto odvozovány spíše až z děl samotných. Za všech okolností však ve středu doktríny zůstávala snaha navazovat na antickou tvorbu a starověké poetiky, jakož i touha po umělecké dokonalosti a nejvyšší míře formální a stylové přesnosti. Zatímco italský, francouzský a anglický literární klasicismus vycházel především z latinské římské literatury, německý klasicismus se programově hlásil k odkazu starověkého Řecka. Toto dělení však popisuje pouze hlavní tendence, jelikož klasicistní literatura všech jazyků a období se hlásila současně k řeckému i římskému antickému dědictví.
Přísné oddělení žánrů náhled|vpravo|Scaligerova Poetika (1561) patří mezi teoretická díla, která se podílela na vzniku klasicistní doktríny Klíčovým bodem klasicistního estetického programu bylo studium Aristotelovy Poetiky a další rozvíjení jejích tezí. Toto rozsáhlé přejímání započalo přibližně v polovině 16. století, v souvislosti s tvorbou italského humanistického teoretika Francesca Robortella (1516–1567). Prostřednictvím jeho textů byl založen závazný kánon klasicistních literárních žánrů, v němž byl kladen důraz především na jejich nepřekročitelné oddělení – zcela opominuty u něj byly dobové smíšené žánry (pastorální drama, rytířský román) a jako nejdůležitější byly kromě tradičních aristotelských žánrů (tragédie a epos) představeny zejména satira, epigram, komedie a elegie. Žánrovým dělením se pak zabývali i četní další teoretikové klasicismu.Pelán (2017), s. 33–34.
Klasicistní estetická ideologie se pak ustálila a zafixovala v 60. letech 16. století, přičemž hlavní úlohu sehrály posmrtně vydané poetiky Julia Caesara Scaligera (1484–1558) a Antonia Minturna (1500–1547) a výklad Aristotelovy Poetiky od Lodovica Castelvetra (1505–1571). Castelvetro obohatil klasicistní myšlení o přísně racionální strukturu žánrů založenou na kombinaci nástrojů (slovo, hudba, tanec), látky (nejlepší, střední a nejhorší, podle společenského postavení postav) a způsobu (výpravný, předváděcí, zpodobňovací). Různé kombinace umožňovaly celkem 95 žánrů, avšak některé z nich byly pouze hypotetické. Castelvetro proto omezil strukturu na 53 žánrů, přičemž pouze menšina patřila mezi základní.Pelán (2017), s. 43–49.
S odděleností žánrů byla spjata také stylová rovina, která každému žánru příslušela. Každodennímu lidskému životu byl vyhrazen komický styl a s ním spojené žánry, zatímco sféra vysokého stylu, spojená s tragičnem, zpracovávala nejčastěji mytologická témata a osudy postav z vrcholu společenského žebříčku. Badatel Erich Auerbach v publikaci Mimesis: zobrazení skutečnosti v západoevropských literaturách (1946) označil klasicistní pravidla za vrchol stylové diferenciace a nejradikálnější odvrácení od středověkého mísení stylů. Toto normativně stanovené užívání tří stylových rovin podle zpracovávané látky, zavedené v 17. století, bylo podle něj zcela zrušeno až s příchodem literárního realismu a zejména naturalismu v 19. století.
Předepsaná pravidla tvorby Produkce klasicistních literárních děl, zejména v raném italském období, byla chápána v první řadě technicky a klíčem k úspěchu bylo přijetí a použití stanovených norem tvorby. Tyto normy vycházely z aristotelských pokusů o jasnou klasifikaci a kodifikaci literární tvorby a byly označovány za protipól „iracionálního blouznění“, které s poetickou tvorbou spojoval Platón. Klasicistní pravidla byla vnímána jako výsledek rozumné a logické argumentace a přijetí obecně uznávaných uměleckých vzorů z antiky. Cílem takto pečlivě zkonstruovaných děl bylo poučení, pobavení a morální edifikace (tedy potvrzení hodnoty ctnosti a čtenářových či divákových mravních zásad).Pelán (2017), s. 51.
Jak drama, tak básnictví bylo koncipováno především jako produkt rozumových úvah. Nicolas Boileau, významný francouzský teoretik klasicismu, například tvrdil, že literární dílo bere veškerou svou hodnotu ze vztahu k rozumu. Uznával sice, že především tragédie a lyrické básnictví musí kromě racionálního přesvědčování také probouzet emoce a dojímat, zdůrazňoval však, že též tato schopnost vychází z racionálního a jasnými pravidly řízeného postupu autora – a to proto, že i probouzení emocí je možné pouze pomocí zobrazení pravděpodobného a pomocí nápodoby neměnných přírodních jevů a lidských ctností.Pelán (2017), s. 67–68.
Literární dílo jako nápodoba Významným prvkem klasicismu byly „realistické“ aspirace, přinejmenším v teoretické rovině. Veškeré básně a dramata byly koncipovány jako nápodoba života a přírody – nikoliv však doslovná kopie, nýbrž zpracování na principu pravděpodobnosti. Součástí těchto snah byl příkaz uměřenosti a vyhýbání se drastickým prvkům a veškerým extrémům vůbec. Z požadavku pravděpodobnosti vychází rovněž známá dramatická zásada tří jednot – jednoty děje (fabule neměla obsahovat vedlejší zápletky), jednoty času (omezení děje na 12, 24 či 48 hodin) a jednoty místa (veškerý děj měl být situován do stejného prostoru, představovaného jevištěm). Jednota děje však byla doporučována i pro epiku. Ač bývá zásada tří jednot často označována za Aristotelovo pravidlo, je v jeho Poetice pouze letmo naznačena; v rigidní poloze ji mezi klasicistní normy definitivně zapracoval teprve Lodovico Castelvetro.Pelán (2017), s. 49–51. Ve francouzském prostředí se pod nejznámější a nejvlivnější pojetí tohoto pravidla podepsal abbé d'Aubignac.Pelán (2017), s. 64.
Protože bylo nutné naplnit žánrová pravidla v rámci jejich přísné klasifikace a jelikož většina žánrů navazovala na své antické obdoby, došlo k tomu, že starověká díla byla coby základní žánrové vzory doporučována k napodobení: vzorem eposu byly texty Homérovy a Vergiliovy, vzorem tragédie dramata Senecova, vzorem komedie díla Plautova a Terentiova. Nápodoba antických prací byla preferována i proto, že na rozdíl od „chaotické“ přírody byla díla starověkých mistrů vnímána jako již uspořádaná a rozumná.Pelán (2017), s. 51–52. S požadavkem nápodoby souvisí i stoupající zájem autorů o vnitřní život postav, a to jak v podobě uměleckých studií lidských typů a situací, do kterých se dostávají, tak zájmem o lidskou psychologii a povahu „vášní“ – v tomto ohledu se témata klasicistních literátů stýkala se zájmy dobových filosofů, kupříkladu Descarta.Pelán (2017), s. 75.
Intelektuální a literární život Podmínkou pro praktické fungování normativní klasicistní estetiky byla existence institucí stanovujících korektní způsob užívání jazyka a vytváření literárních děl. Ve Francii byla již v roce 1570 byla Jean-Antoinem de Baïf a Thibaultem de Courville založena Akademie poezie a hudby (Académie de Poésie et de Musique); jedním z jejích úkolů bylo přepracování francouzských prozódických pravidel tak, aby verše odpovídaly řeckým a římským metrům. Francouzská akademie (Académie française), založená v roce 1634 na Richelieuův popud, stanovovala závazná gramatická, lexikální a syntaktická pravidla francouzštiny a revidovala vydávané texty.Pelán (2017), s. 57. Hodnotila však i soulad uměleckých děl s normami klasicistní poetiky a nebála se vystupovat ani proti velmi populárním kusům. Když kardinál Richelieu požádal Akademii o zhodnocení Corneillova Cida, byla hra odsouzena jako „nepravděpodobná“. Hlavním předmětem kritiky byla skutečnost, že ženská hrdinka Chimèna miluje Rodriga (Cida) i poté, co zabil v souboji jejího otce. Takové jednání bylo chápáno jako vysoce nemorální, a tudíž nepravděpodobné; Akademie sice uznávala, že hra je založena na reálné historii, upozorňovala ale, že nepravděpodobné mohou být i skutečné dějinné události.
náhled|vpravo|Ženský salón ze 17. století na vyobrazení Abrahama Bosseho