Dětský domov je druh školského zařízení pro výkon ústavní výchovy. Do dětského domova mohou být umístěny děti ve věkovém rozmezí od 3 do 18 let, mohou zde zůstat do doby ukončení školní docházky, maximálně však do věku 26 let. Mohou zde být i nezletilé matky s jejich dětmi. Jedná se o děti, kterým byla ústavní výchova nařízena z důvodů sociálních nebo jim výchova nemohla být zprostředkována formou náhradní péče či prostřednictvím biologické rodiny. Děti umístěné v dětských domovech navštěvují školy, které nejsou součástí domova.
Hlavní funkcí dětského domova je příprava dětí na reálný, samostatný život po jejich odchodu. Konkrétně by je měli vychovatelé vést k snadnému zapojení se do pracovního, společenského a rodinného života. Děti se učí praktické věci, kompetence a dovednosti, které by jim po odchodu měly dopomoci k úspěšnému zvládnutí samostatného života.
Cílem dětského domova je vytvořit co nejpřirozenější podmínky pro všestranný rozvoj dětí od raného dětství až do dospělosti.
K umisťování dětí do dětských domovů, potažmo zařízení ústavní výchovy, se přistupuje až jako k ultima ratio, tedy jako ke krajnímu řešení. Pakliže k tomu dojde, soud nemůže nařídit ústavní výchovu na dobu přesahující tři roky. Je proto povinen minimálně jednou za půl roku navštívit dítě a přezkoumat, zda trvají důvody umístění dítěte do tohoto zařízení. V případě, že důvody nepominuly, lze tříletou lhůtu prodlužovat (i opakovaně). Ve chvíli, kdy důvody pominou, je nutné neprodleně ústavní výchovu zrušit a dítě předat do péče jinam (systém náhradní rodinné péče, příbuzní apod.). Ústavní výchova končí ve chvíli osvojení, resp. ve chvíli rozhodnutí soudu o osvojení.
Historie dětských domovů v Českých zemích Historie péče o děti bez rodičů (sirotky) můžeme sledovat nejen ve století 20., kdy se začíná vytvářet systém zařízení pro tyto děti na státní úrovni, ale i staletí předtím, počínaje středověkem. Prvním zařízením, jenž zčásti plnilo účel sirotčince, vzniká roku 1602 (Vlašský špitál na Malé straně). Ve větším množství vznikají v Praze v 18. století. Sirotci z bohatších poměrů platili péči z majetku, jenž jim byl odkázán rodiči. O děti z chudších poměrů se typicky starala církev. Bylo běžné, že panovník svěřoval péči o sirotky (potažmo vdovy) oficiálním státním orgánů, které pak jednaly v jejich zájmu a zastupovaly je. Roku 1543 přichází změna v systému péče o ně - každý rok se konaly tři soudní zasedání zabývající se státními záležitostmi. Od tohoto roku byly v rámci každého zasedání věnovány čtyři dny právě sirotkům. Tento systém s drobnými změnami trvá do roku 1754. Zde stát přistupuje k přísnějšímu dohledu nad péčí o sirotky. Vychází dokument pod názvem Bettler-Schub und Verpflegsordnung, který se věnuje péči o chudé, nezaopatřené a o sirotky. Správnost péče kontrolovali faráři. V 19. století přichází rakouský občanský zákoník (1811), který lépe definoval pojem sirotek. Roku 1862 je zavedena odměna za péči o sirotka. Sirotek byl nejprve chápán jako někdo, komu zemřel otec, posléze byl pojem rozšířen na děti, jimž zemřeli oba rodiče. V této době se objevuje osoba poručníka - ideálně mělo jít o rodinného příslušníka. Ten měl dítě zastupovat a hájit jeho zájmy.
První oficiální zařízení pečující o sirotky se objevují roku 1773 (soukromý sirotčinec při kostele sv. Jana Křtitele v Praze). V 60. letech 19. století vzniká sirotčinec Milosrdných sester sv. Karla Boromejského (Praha, Karlín). Ta vznikala z dobrovolnických iniciativ místních občanů, jelikož pro stát bylo finančně výhodnější dát dítě do trvalé pěstounské péče než zřizovat celý ústav. I poté, co roku 1895 vzniká zákon ustanovující povinnost zřizovat ústavy pro osiřelé děti, neexistuje oficiální metodika, jakým způsobem by měly být zřizovány a jak by měla probíhat péče o sirotky. Roku 1907 bylo zaznamenáno 83 sirotčinců. Kapacita těchto zařízení byla velmi rozdílná. Pohybovala se mezi 40 (a méně dětmi) a až 170 u nějvětších zařízení.
Po 1. světové válce, kdy se formovala tehdejší Československá republika, se v zařízeních typu dětských domovů pečovalo primárně o děti s poruchami chování (dle dnešní terminologie) a zároveň se jednalo o oblast sociální, nikoli školskou. V této době přichází postava Ferdinand Krcha, který zakládá slavný Dům dětství (ústav pro děti legionářů padlých v první světové válce). Krch proslul svým tehdy průlomovým přístupem, za který si vysloužil světové uznání. Dalším významným člověkem formujícím pohled na péči o sirotky byl pedagog Přemysl Pitter. Ten zakládá Milíčův dům. Během druhé světové války pomáhal židovským dětem, po válce i těm německým. V 50. letech však emigroval kvůli tlaku ze strany nastupujícího režimu. O První republice obecně můžeme hovořit jako o období významných pedagogů: Rudolf Jedlička, František Bakule, Josef Zeman a další jsou toho příkladem. Ve 40. letech vznikaly tendence navázat na systém ústavní výchovy z první republiky. To začalo troskotat již roku 1947, kdy byly zilegalizovány dětské domovy zřizované soukromými osobami a církví. Taktéž se razantně ustoupilo od pěstounské péče. Ústavní péče se přesunula do gesce zdravotní a školské. Pro toto období byla typická kolektivizace a vznik zařízení v oblastech po vysídlených Němcích. To souviselo i s ideologií tehdejší doby - bylo to považováno za defekt. Ustupuje se od individualismu - důležitým se stává celek. Roku 1963 přichází možná nejvýznamnější proměna - v platnost vstupuje zákon o rodině, který stanovuje podobu ústavní péče na několik následujících dekád.
Velký vliv na podobu zařízení ústavní péče měl sovětský pedagog Anton Semjonovič Makarenko. Tomu šlo především o převýchovu. Jeho principy byly přejaty bezvýhradně. Projevovalo se to již zmiňovaným zánikem individualismu - jedinec se vždy musel podřídit celku; metody se staly dosti direktivními a začalo jít především o dodržování tehdy žádoucích norem (proto byl např. zcela běžné, že děti navštěvovaly Pionýr. Zároveň se však objevovaly pokusy o zlepšení péče - roku 1965 mělo dojít k založení prvních rodinných skupin, a to v dětském domově v Klánovicích.
Důvody umístění dětí do dětského domova K nařízení ústavní výchovy dochází tehdy, pokud dítěti není možné zabezpečit individuální péči, která je zprostředkována náhradní rodinnou výchovou. Soud je před nařízením ústavní výchovy povinen zkoumat, zda není možné zabezpečit výchovu formou náhradní rodinné péče, která je pro dítě považovaná za lepší a dává se jí přednost před kolektivním zařízením.
Mezi nejčastější důvody umístění dětí do dětského domova patří: nezvládnutí výchovy; zanedbávání dítěte; zneužívání či týrání dítěte; odnětí svobody rodičů; smrt rodičů; alkoholismus a jiné návykové látky u rodičů; nízká sociální úroveň rodiny; dlouhodobá nemoc rodičů a další.
Z mimořádného sběru dat mezi školskými zařízeními pro výkon ústavní a ochranné výchovy z roku 2023 vyplývá následující (jedná se však o rámcovou představu, šetření např. nezohledňuje fakt, že u některých dětí důvody nejsou známy): především již zmiňované zanedbání péče ze strany rodičů (výskyt až u 69%), chování náročné na péči (doma či ve škole) u 77% a bytová nouze rodiny (u 48%). Dále bylo zjištěny problémy ve vzdělávání (30%), výskyt zdravotního postižení u dítěte (u 5%), nenásilná trestná činnost dítěte (cca. 2%) nebo zneužívání návykových substancí u dítěte (cca. 1%). Násilná trestná činnost dítěte nebyla zjištěna nikde. Významným tématem jsou taktéž speciální potřeby v oblasti duševního zdraví. Dětí s psychiatrickou diagnózou (F90-F99 dle MKN-10) - nespecifikovaná duševní porucha - je v dětských domovech pomálu. Jedná se o cca. 15% všech dětí umístěných v DD. Z toho 4% dětí bylo alespoň dvakrát hospitalizováno na lůžkové psychiatrii. Pokud se zaměříme na děti se speciálními potřebami umisťované do dětských domovů, nejvíce jsou zastoupeny děti s poruchou vývoje intelektu (mentální retardace dle MKN-10) - 22%; psychiatrickou medikaci užívá cca. 21%; psychiatrická diagóza tvoří 15%; smyslové postižení 8%; závažné poruchy učení 8%; poruchy chování 6%; děti s jinou psychiatrickou poruchou jinou než F90 - F99 5% a děti s poruchami autistického spektra cca. 2%.
V rámci umisťování dětí do dětských domovů se setkáváme i umisťováním nevhodným. Nejčastěji se jedná o děti se závažnými poruchami chování, jenž mají být umisťovány dle zákona č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní a ochranné výchovy do dětských domovů se školou nebo do výchovných ústavů (případně středisek výchovné péče na přechodnou dobu). Tento typ chování zahrnuje především trestnou činnost či užívání návykových látek (byť se jedná o minimum dětí z celkového počtu)
Rodinné skupiny Organizační jednotkou jsou zde rodinné skupiny, které se skládají z minimálně 6 a maximálně 8 dětí. Je snaha zařazení sourozenců do jedné rodinné skupiny. V daném zařízení se může vyskytovat minimálně 2 a maximálně 6 rodinných skupin. Většinou se v jedné rodinné skupině střídají tři vychovatelé denní a jeden vychovatel noční.
Často objevující se téma u rodinných skupin je umisťování sourozenců do těchto celků. Dle statistiky z mimořádného sběru dat mezi školskými zařízeními pro výkon ústavní a ochranné výchovy z roku 2023, vydané MŠMT, vyplývá, že více než 40% všech dětí v dětských domovech jsou sourozenecké skupiny čítající 3 a více dětí.
Práce vychovatele v dětském domově Vychovatel je často pro dítě v dětském domově nejbližší osobou. Bývá oporou pro dítě v těžkých životních situacích a v mnohém mu nahrazuje rodiče. I když ústavní výchova nemůže plně nahradit přirozené rodinné zázemí, přesto se snaží přiblížit rodinnému prostředí. Vztah mezi dítětem a vychovatelem v dětském domově je nejdůležitější. Jeho úkolem je vytvářet pro dítě pocit bezpečí, jistoty a opory.
Mezi hlavní činnosti vychovatelů v dětském domově řadíme výchovu a vzdělávání, terapii, reedukaci a resocializaci většinou nějak sociálně znevýhodněných a často obtížněji vychovatelných dětí. Celkově se jedná o pomáhání dětem a mládeži umístěné v zařízení.
Pracovníci v dětských domovech Na provozu dětských domovů se podílejí pedagogičtí a nepedagogičtí pracovníci. Pedagogickými pracovníky jsou učitelé, pedagogové v zařízení pro další vzdělávání pedagogických pracovníků, vychovatelé, speciální pedagogové, psychologové, pedagogové volného času, asistenti pedagoga, trenéři a vedoucí pedagogičtí pracovníci. Pedagogický pracovník vykonává přímou výchovnou činnost. Nepedagogické pracovníky zde zastupuje sociální pracovník, účetní, kuchařka a v některých zařízeních i údržbář.
Zařízení dětského domova a jeho zaměstnanci zajišťují základní právo dítěte na výchovu a vzdělávání, vytváří podmínky podporující sebedůvěru dítěte, rozvíjí citovou stránku jeho osobnosti a umožňují aktivní účast dítěte ve společnosti. S dítětem musí být zacházeno v zájmu jeho plného a harmonického rozvoje a s ohledem na jeho potřeby podle věku.
Výchova je organizována tak, aby respektovala individualitu dětí a zohledňovala veškeré právní, pedagogické, psychologické, bezpečnostní a hygienické požadavky. Požadavky na výkon dítěte a na jeho chování by měly přihlížet k jeho aktuálním možnostem, věku a dosaženému stupni rozvoje.
Dětský domov se snaží spolupracovat s rodiči dítěte, podporovat jejich snahu zlepšit výchovné podmínky pro dítě a umožnit návrat dítěte zpět do biologické rodiny.
Limity dětského domova