náhled|Král Artuš – miniatura z díla Flores Historiarum
náhled|Král Artuš; ilustrace z rukopisu Historie králů Británie, 15. století Král Artuš () je bájný britonský panovník, který dle středověkých dějepisců a rytířských románů vedl obranu Británie proti Sasům na konci 5. a začátku 6. století. Detaily jeho života jsou převážně díly lidové a literární tvořivosti; současní historici zpochybňují samotnou existenci této postavy. shrnuje debatu na toto téma. Vzácné zmínky o něm nacházíme například v Annales Cambriae, Historia Brittonum a spisech sv. Gildy. Jeho jméno se objevuje také ve středověké poezii, například v básni Y Gododdin.; . Y Gododdin nelze přesně datovat: popisuje události 6. století pomocí pravopisu 9.-10. století v knize ze 13. století. Své sídlo měl podle legendy na hradě Kamelot.
Postava legendárního Artuše se dostala do mezinárodního povědomí především díky populárnímu dílu Geoffreyho z Monmouthu Historia Regum Britanniae (Historie králů Británie) a z 12. století. Objevuje se ovšem i v některých dřívějších velšských a bretaňských příbězích a básních; v těchto dílech je obvykle líčen jako mocný válečník bránící Británii před lidskými i nadpřirozenými nepřáteli, nebo jako kouzelná postava, někdy spojovaná s velšským zásvětím Annwn.Viz ; ; ; a Nakolik byly Monmouthovy Dějiny (dokončené přibližně roku 1135) směsicí starších pramenů a nakolik plodem jeho představivosti, není známo.
Ačkoliv se náměty, události a postavy zachycené v jednotlivých zpracováních artušovské legendy často zásadně liší a neexistuje její kanonická verze, Monmouthův král Artuš často sloužil jako vzor pro pozdější příběhy. V jeho díle je Artuš vyobrazen jako král, který porazil Sasy a vytvořil impérium ovládající Británii, Irsko, Island, Norsko a Galii. Mnoho prvků a událostí považovaných dnes za základní součásti artušovského příběhu se objevuje právě v jeho Dějinách, a to včetně Artušova otce Uthera Pendragona, čaroděje Merlina, Artušovy manželky Guinevery, meče Excaliburu, Artušova početí na Tintagelu, závěrečného boje s Mordredem u Camlannu a Artušova posledního odpočinku na Avalonu. Ve 12. století přidal francouzský básník Chrétien de Troyes k legendě postavu Lancelota a motiv putování za Svatým grálem. Jeho dílo položilo základy žánru artušovské romance, který tvořil významný proud ve středověké literatuře. V těchto příbězích pocházejících často z Francie se vyprávění soustřeďuje nejen na postavu Artuše samotného, nýbrž i na jiné postavy, například rytíře Kulatého stolu. Artušovská literatura hrála důležitou roli ve středověkém umění, její význam však v následujících stoletích klesal; znovuobnovení zájmu se dočkala až v 19. století. Ve 21. století legenda nadále přežívá nejen v adaptacích literárních, ale i divadelních, filmových, televizních či komiksových.
Historicita krále Artuše náhled|upright|Artuš jako jeden z devíti ctnostných, tapisérie, cca 1385 První dochovaná zmínka o králi Artušovi pochází z latinského textu Historia Brittonum z 9. století, připisovaného v pozdějších rukopisech velšskému kleriku Nenniovi. Tento text je soupisem dvanácti bitev vybojovaných Artušem a vrcholících bitvou o Mons Badonicus, nebo též horu Badon, při níž měl Artuš údajně vlastnoručně pobít 960 mužů. Nedávné studie nicméně zpochybňují důvěryhodnost díla Historia Brittonum.; ; . Historické základy artušovské legendy tak i po dlouhé době zůstávají tématem odborné diskuze. Někteří vědci považují Artuše za skutečnou historickou osobnost: římsko-britského vůdce, bojujícího proti invazi Anglů a Sasů na přelomu 5. a 6. století. Svá tvrzení opírají právě o Historii Brittonum a o Annales Cambriae (Velšské letopisy). Tyto letopisy z 10. století také spojují Artuše s bitvou u hory Badon, kterou datují mezi léta 516 a 518. Kromě toho zmiňují i bitvu u Camlannu, v níž měl padnout jak Artuš, tak i Mordred, a která se měla odehrát mezi léty 537 a 539. Tento zápis byl často odborníky interpretován jako potvrzení Historie Brittonum a jako důkaz Artušovy účasti v bitvě u hory Badon. Nicméně pozdější výzkum zpochybnil tyto závěry. Bylo zjištěno, že Annales Cambriae vychází z kroniky, psané ve Walesu teprve od konce 8. století. Navíc kvůli složité historii Letopisů není možné dokázat, že již v té době byly jejich součástí zápisy o Artušovi. Předpokládá se spíše, že k nim byly připojeny v průběhu 10. století a že dřívější verze Annales Cambriae tyto zápisy vůbec neobsahovaly. Samotný zápis o hoře Badon byl pak pravděpodobně převzat z díla Historia Brittonum.; . Právě nedostatek přesvědčivých důkazů pocházejících z raného středověku je důvodem, proč mnozí současní historici nezmiňují Artuše ve svých pracích o pořímské Británii. Z pohledu současného anglického historika Thomase Charles-Edwardse, „můžeme s ohledem na současný stav výzkumu říci, že docela dobře mohla existovat jistá historická osobnost jménem Artuš, [ale…] nemůžeme o ní říct nic podstatného“. Takovéto přiznání nedostatku informací se však objevilo teprve v nedávné době. Dřívější generace historiků nebyly tak skeptické: například anglický historik John Morris (1913–1977) uspořádal svou knihu The Age of Arthur (Doba Artušova) zabývající se post-římskou Británii a Irskem právě vzhledem k domnělému období vlády Artuše. I přesto se o historickém Artušovi zmiňuje pouze okrajově.
náhled|vlevo|Socha krále Artuše v Hofkirche v Innsbrucku, navržená Albrechtem Dürerem a odlitá Peterem Vischerem starším kolem roku 1520
Jiní historici však tvrdí, že král Artuš ve skutečnosti nikdy neexistoval. Na Morrisovu Dobu Artušovu reagoval anglický archeolog Nowell Myres (1902–1989) poznámkou, že „žádná postava na pomezí historie a mytologie nezpůsobila větší plýtvání časem historiků“. Gildovo polemické dílo De Excidio et Conquestu Britanniae (O zničení a dobytí Británie) ze 6. století, tedy napsané ještě za života pamětníků bitvy u hory Badon, tuto bitvu skutečně zmiňuje, nezmiňuje se ovšem o nikom jménem Artuš.Gildas, De Excidio et Conquestu Britanniae, kapitola 26. Stejně tak se o něm nezmiňuje ani Anglosaská kronika, ani žádný jiný dochovaný rukopis vytvořený mezi léty 400 a 820. Král Artuš chybí také v Církevní historii národa Anglů Bedy Ctihodného z raného 8. století, ačkoliv i on zmiňuje bitvu u hory Badon.Bede, Historia ecclesiastica gentis Anglorum, Kniha 1.16 (anglicky). Současný anglický historik David Dumville napsal: „Domnívám se, že se ho [Artuše] můžeme snadno zbavit. Své místo v našich knihách o historii dluží historikům pracujícím metodou 'Není kouře bez ohně' ... věc se má ovšem tak, že neexistují historické důkazy o Artušovi; musíme jej vykázat z naší historie a – především – z titulů našich knih.“
Další skupina odborníků se domnívá, že Artuš byl původně fiktivním hrdinou lidové slovesnosti – nebo snad napůl zapomenutým keltským bohem – kterému byly připsány skutečné činy z dávné minulosti. Jako potvrzení své teorie zmiňují paralelu s postavami kentských totemových koní-bohů Hengesta a Horsy, kteří se později dostali do kronik, když jim Beda Ctihodný přisoudil historickou úlohu v dobytí východní Británie Anglosasy v 5. století.; ; , kapitoly 5 a 7.
Předmětem diskuze je i Artušův královský titul. Ani Historia ani Annales jej nenazývají rex: místo toho jej titulují dux bellorum (válečný vůdce) a miles (voják).Historia Brittonum 56, 73; Annales Cambriae 516, 537. Jako jejich protiváha pak stojí středověké velšské texty (například Geraint, syn Erbina), které jej nazývají ameraudur (to odpovídá dnešnímu velšskému výrazu ymerawdwr, překládanému jako „císař“).Bollard,J.K., (1994) Arthur in the Early Welsh Tradition in The Romance of Arthur: An Anthology of Medieval Texts in Translation. Routledge pp. 11–12
Historické prameny z post-římského období jsou vzácné, proto nelze očekávat konečnou odpověď ohledně Artušovy existence. Již od 12. století jsou některá místa a sídla označována jako „artušovská“. Archeologové však považují za věrohodná pouze jména nalezená na nápisech obklopených odpovídajícím okolím. Takzvaný Artušův kámen, objevený roku 1998 v ruinách hradu Tintagel v Cornwallu byl obklopen takovýmto okolím, datovaným s jistotou do 6. století, a proto na krátko vyvolal vzrušení ve vědecké obci, později se však ukázal jako neprůkazný. Jiné nápisy zmiňující Artuše, včetně kříže z Glastonbury, jsou zpochybněny jako možné padělky.Současní historici vnímají kříž z Glastonbury jako památku podvodu, provedeného pravděpodobně v pozdním 12. století. Viz a . Ačkoliv několik historických postav bylo považováno za možný předobraz Artuše,Od Lucia Artoria Casta, římského důstojníka sloužícího v Británii ve 2. nebo 3. století (), až k římským uzurpátorským císařům jako Magnus Maximus či post-římským britským panovníkům, například Riotamovi (), Ambrosiu Aurelianovi (), Owainu Ddantgwynovi () a Athrwysu ap Meurigovi () nebyl dosud nalezen žádný přesvědčivý důkaz pro tyto teorie.
Jméno náhled|vlevo|Artuš, král britský, Howarda Pylea z Příběhu krále Artuše a jeho rytířů. (1903) Původ Artušova jména zůstává předmětem debaty. Někteří historici předpokládají, že se jedná o odvozeninu z římského nomen gentile (příjmení) Artōrius (v některých nářečích lidové latiny změněného na Arturius), jehož původ ovšem není znám (ač se někdy usuzuje na messapskýMarcella Chelotti, Vincenza Morizio, Marina Silvestrini, Le epigrafi romane di Canosa, díl 1, Edipuglia srl, 1990, pp. 261, 264.Ciro Santoro, „Per la nuova iscrizione messapica di Oria“, La Zagaglia, A. VII, n. 27, 1965, pp. 271–293.Ciro Santoro, „La Nuova Epigrafe Messapica «IM 4. 16, I-III» di Ostuni ed nomi“ in Art-, Ricerche e Studi, díl 12, 1979, pp. 45–60 či etruský původ).Wilhelm Schulze, „Zur Geschichte lateinischer Eigennamen“ (Díl 5, Výtisk 2, Abhandlungen der Gesellschaft der Wissenschaften zu Göttingen, Philologisch-Historische Klasse, Gesellschaft der Wissenschaften Göttingen Philologisch-Historische Klasse), 2. vydání, Weidmann, 1966, p. 72, pp. 333–338Olli Salomies: Die römischen Vornamen. Studien zur römischen Namengebung. Helsinki 1987, p. 68Herbig, Gust., „Falisca“, Glotta, Svazek II, Göttingen, 1910, p. 98 Oponenti však poukazují na skutečnost, že v raných latinsky psaných artušovských textech se jméno objevuje pouze ve formách Arthur či Arturus, nikdy jako Artōrius. Tento fakt ovšem nijak neodporuje teorii o latinském původu jména, neboť Artōrius by byl při převzetí Velšany (tedy autory těchto raných textů) nejspíše změněn na Art(h)ur.
Původ jména bývá také vysvětlován jako derivát z britonského patronyma *Arto-rīg-ios (jehož kořen *arto-rīg- „medvěd-král“ můžeme nalézt ve staroirském vlastním jménu Art-ri) přes jeho latinizovanou formu Artōrius.Zimmer, Stefan, „The Name of Arthur – A New Etymology“, Journal of Celtic Linguistics, Vol. 13, No. 1, March 2009, University of Wales Press, pp. 131–136. Méně pravděpodobná je obecně rozšířená hypotéza o odvození z velšského arth „medvěd“ + (g)wr „člověk“ (v britonštině *Arto-uiros). Ta ovšem naráží na fonologické nesrovnalosti, neboť britonská složenina *Arto-uiros by byla s nejvyšší pravděpodobností převzata do starovelštiny jako *Artgur, což by pro střední a moderní velštinu odpovídalo tvaru *Arthwr a nikoliv Arthur, jak je Artušovo jméno zapisováno ve velšské poezii. Navíc je zásadně rýmováno se slovy končícími -ur a nikdy se slovy končícími -wr, což dokazuje, že druhá složka nemůže být [g]wr „člověk“.Viz .Viz .