Andrej Platonov (; vlastním jménem Andrej Platonovič Klimentov ; 1899, Voroněž – 5. ledna 1951, Moskva) byl ruský básník, prozaik, satirik a dramatik.

Biografie Dětství Jeho otec Platon Firsovič Klimentov (1870–1952) pracoval jako strojvedoucí a zámečník ve Voroněži. Dvakrát obdržel titul hrdiny práce (1920 a 1922) a v roce 1928 vstoupil do komunistické strany. Matka Marija Vasiljevna Lobočichina (1874/1875–1928/1929), dcera hodináře, byla ženou v domácnosti a matkou celkem jedenácti dětí, z nichž byl Andrej nejstarší. Podílel se proto na výchově mladších sourozenců a později přispíval i na jejich obživu. Oba rodiče jsou pochováni na Čugunovském hřbitově ve Voroněži.

Vzdělání a první zaměstnání V roce 1906 nastoupil na farní školu, v letech 1909–1913 navštěvoval městskou čtyřletou školu. Od roku 1913 (podle jiných údajů od jara 1914) do roku 1915 pracoval jako nádeník, v kanceláři pojišťovny „Rusko“ a jako pomocník strojvedoucího. V roce 1915 byl zaměstnán jako slévač v továrně na výrobu trubek a od podzimu 1915 do jara 1918 pracoval v řadě voroněžských dílen, kde se podílel na výrobě mlýnských kamenů.

Služba v Rudé armádě V roce 1918 začal studovat elektrotechniku na voroněžském technickém železničním učilišti; studium mohl kvůli vojenské službě dokončit až v roce 1921. Působil v hlavním revolučním výboru Jihovýchodních drah v redakci časopisu Železná cesta. Do občanské války zasáhl jako frontový korespondent a od roku 1919 publikoval svá díla v několika novinách – profiloval se jako básník, publicista a kritik, v létě 1919 psal jako korespondent novin Zprávy Rady obrany Voroněžského opevněného rajónu v Novochopjorsku. Brzy poté byl povolán do Rudé armády, kde do podzimu sloužil jako pomocník strojvedoucího při vojenských přepravách. V létě 1921 absolvoval roční stranickou školu.

Začátek literární tvorby V roce 1921 vyšla jeho první kniha, brožura Elektrifikace, a jeho básně byly zařazeny do společného sborníku Básně. V roce 1922 se mu narodil syn a vyšla mu básnická sbírka Blankytná hloubka (Golubaja glubina), kterou v roce 1923 pochvalně recenzoval Valerij Brjusov v časopise Tisk a revoluce (Pečať i revoljucija). Na jaře 1924 se zúčastnil prvního celoruského hydrologického sjezdu, kde představil své projekty hydrologie regionu a plány na pojištění úrody proti suchu; v téže době znovu požádal o členství v komunistické straně a byl přijat jako kandidát. Ve 20. letech si podle otcova křestního jména změnil příjmení z Klimentov na Platonov. V letech 1927–1930 napsal svá nejznámější díla, novelu Kotlovan a román Čevengur. Obě díla, jazykově i obsahově novátorská, zobrazují ve fantasticko-utopickém duchu budování nové komunistické společnosti; žádné z nich nevyšlo za Platonovova života.

Represe Po přečtení Platonovovy prózy Vprok, otištěné roku 1931 v časopise Krasnaja nov''', napsal Stalin na autorovu adresu: „Talentovaný spisovatel, ale svině.“ Do redakce časopisu zaslal dopis, v němž dílo popsal jako „příběh agenta našich nepřátel, psaný s cílem zdiskreditovat kolchozní hnutí“, a požadoval potrestání autora i vydavatele. Tvrdé kritice dílo podrobil také Fadějev.

Přesto se Platonov v roce 1934 zúčastnil kolektivního výjezdu spisovatelů do Střední Asie, což bylo poměrně výrazným projevem důvěry. V Turkmenistánu napsal povídku Takyr, po níž se však jeho pronásledování obnovilo. V novinách Pravda vyšel 18. ledna 1935 dehonestující článek, po kterém časopisy začaly jeho texty znovu odmítat a již přijaté rukopisy vracet. V květnu 1938 byl na základě udání zatčen jeho tehdy patnáctiletý syn; díky přímluvě Platonovových přátel byl propuštěn a na podzim 1940 se vrátil domů, avšak nevyléčitelně nemocný. Platonov se o něj staral a nakazil se od něj tuberkulózou. Syn zemřel v lednu 1943.

Vojenský korespondent Za Velké vlastenecké války byl Platonov v hodnosti kapitána válečným korespondentem novin Krasnaja zvezda; jeho válečné povídky vycházely v tisku. Značnou část služby strávil v předních liniích a účastnil se bojů. Na rozdíl od jiných válečných korespondentů (např. Simonova, Šolochova, Grossmana či Ševcova) byl oceněn pouze medailí Za vítězství nad Německem. V únoru 1946 byl kvůli nemoci demobilizován.

Poslední léta života Na konci roku 1946 vyšla Platonovova povídka Návrat (pod původním autorským názvem Rodina Ivanova). Literární kritik Vladimir Jermilov následně autora obvinil z „odporného hanobení sovětských občanů, sovětské rodiny a vítězných vojáků, kteří se po vítězství vrátili do svých domovů“.

Na konci 40. let, kdy mu již nebylo umožněno vlastní tvorba, se věnoval literárním adaptacím ruských a baškirských pohádek pro dětské časopisy. Zemřel na tuberkulózu 5. ledna 1951 v Moskvě. Jeho dcera Maria Platonova (zemřela 2005) se po otcově smrti zasloužila o pozdější vydávání jeho knih.

Styl a tematika děl Platonovův pohled na svět spojuje prvky komunismu, křesťanství a existencialismu a nelze jej jednoznačně zařadit. Charakteristická je především jazyková stránka jeho děl: próza je záměrně plná lexikálních a gramatických odchylek připomínajících například dětskou řeč a v ironickém duchu využívá dobový sovětský byrokratický jazyk (např. „zabavit svou náklonnost“). Forma a obsah u Platonova tvoří neoddělitelný celek – samotný jazyk jeho děl je jejich obsahem.

Mezi klíčové motivy Platonovovy tvorby patří téma smrti a jejího překonání. Ve svých dílech se opakovaně vrací k myšlence vzkříšení z mrtvých, kterou jeho postavy spojují s nadcházejícím příchodem komunismu. Opakujícím se motivem je také smrt dítěte – v novele Kotlovan dělníci kopající základovou jámu po smrti dívky Nasti ztrácejí víru ve všemocnost komunismu i naději na vítězství nad smrtí („Nyní už v nic nevěřím“).

Josif Brodskij srovnával Platonova s autory, jako jsou Franz Kafka nebo Dostojevskij. Literární teoretik Jurij Levin označuje Platonova za existencialistu.

Vybraná díla Džan Novela Džan vypráví o malém stejnojmenném národě žijícím ve střední Asii na pomezí křesťanského a muslimského světa, který se po staletích nájezdů a útlaku smířil se smrtí, ztratil vůli k životu a pouze živoří v poušti. Hlavní hrdina Čagatajev, příslušník tohoto národa, který vystudoval v Rusku, se vrací, aby svému lidu pomohl. Neprosazuje materiální pomoc – putuje pouští o hladu a žízni, dostává se na samou hranici života a teprve poté, co s národem sdílí jeho úděl, se mu daří přesvědčit jeho příslušníky, aby se znovu vrátili k životu. V první redakci novely Čagatajev nakonec zjišťuje, že lidé odešli; za tento závěr byl Platonov kritizován. Ve druhé redakci je nachází a oni mu vysvětlují, že se chtěli přesvědčit, zda svět kolem nich ještě existuje a zda v něm nejsou sami.

Návrat Povídka napsaná roku 1945 a vydaná 1946 pod názvem Rodina Ivanova''. Voják Ivanov se po čtyřech letech vrací z války domů, cestou se však zdrží u Máši, kterou zná z fronty. Doma dochází ke střetu dvou světů s naprosto odlišnou zkušeností: manželka Ljuba po celou válku sama pečovala o rodinu, dvanáctiletý syn Peťka mezitím převzal roli hlavy rodiny a pětiletá dcera otce nepoznává. Ivanov považuje válečný život rodiny za banální ve srovnání s vlastním prožitkem a vztah Ljuby se sousedem Semjonovičem, který rodině za války pomáhal, si v žárlivých představách vykládá jako nevěru, aby si ospravedlnil odjezd za Mášou. Když se však za odjíždějícím vlakem rozběhnou jeho děti, vrací se – teprve tehdy nastává skutečný návrat domů. Povídka vybočovala z dobových oficiálních představ: místo oslavy hrdinství ukazuje válkou převrácené rodinné vztahy, pocit odcizení navrátilců a tíhu, kterou nesly ženy v zázemí, což bylo vnímáno jako popření socialistického realismu.

Odkazy Reference

Literatura

Externí odkazy

Kategorie:Ruští spisovatelé Kategorie:Sovětští spisovatelé povídek Kategorie:Ruští spisovatelé povídek Kategorie:Narození 1. září Kategorie:Narození v roce 1899 Kategorie:Úmrtí 5. ledna Kategorie:Úmrtí v roce 1951 Kategorie:Úmrtí v Moskvě Kategorie:Muži Kategorie:Narození ve Voroněži Kategorie:Pohřbení na Arménském hřbitově