HC Dynamo Pardubice (celým názvem: HOCKEY CLUB DYNAMO PARDUBICE a.s.) je český klub ledního hokeje, který sídlí v Pardubicích v Pardubickém kraji. Založen byl v roce 1923 pod názvem LTC Pardubice. Svůj současný název nese od roku 2015; třicet let až do roku 1991 se klub jmenoval TJ Tesla Pardubice.
Pardubice získaly celkem sedm národních mistrovských titulů, historicky první titul mistra Československa vybojovaly v sezóně 1972/73. Od sezony 1993/94 působí v Extralize, české nejvyšší soutěži ledního hokeje. Tuzemskou nejvyšší soutěž hrají nepřetržitě od roku 1950. Klubové barvy jsou červená a bílá. Většinovým vlastníkem klubu je podnikatel Petr Dědek. Předsedou představenstva klubu je Filip Kaplan. Tým hraje svoje domácí zápasy v Enteria Arena s kapacitou 10 194 diváků. V polovině roku 2026 by měla začít výstavba nové arény s kapacitou více než 22 tisíc lidí, otevření se plánuje na rok 2029.
Týmové úspěchy Mistr ligy: 1972/1973, 1986/1987, 1988/1989, 2004/2005, 2009/2010, 2011/2012, 2025/2026 Vítěz základní části: 2002/2003, 2003/2004, 2022/2023, 2023/2024, 2025/2026 Pohár mistrů evropských zemí – 2. místo (1973/74, 1987/88) Spenglerův pohár – 2. místo (2023) Účast v Hokejové lize mistrů : 5x Generali Česká Cup – 2. místo (2020) Tipsport Hockey Cup – 1. místo (2007) Slezský Pohár Vítěz 1962, 1977,
Historie
Počátky, založení klubu a účast v prvních oficiálních soutěžích (cca 1910–1945) náhled|Finále východočeské župy BK Německý Brod – LTC Pardubice (leden 1933). Pardubičtí hokejisté stojí vlevo. Samotné počátky hokeje v Pardubicích jsou spojeny s tzv. bandy hokejem, který se lednímu hokeji podobal jen velmi vzdáleně. První hokejové utkání v ledním hokeji se v Pardubicích na Matičním jezeře odehrálo již v roce 1913, kdy domácí soubor, jehož členem byl i Vilém Weiss, v utkání s hosty z Prahy divákům poprvé ukázali "kanadu". Právě učitel Weiss začátkem 20. let obnovil snahy o provozování ledního hokeje ve městě. Weiss s přáteli v roce 1923 přišli s nápadem užívat v zimě kurty tenisového klubu LTC Pardubice jako hřiště pro lední hokej, založit hokejový odbor v rámci LTC a hrát hokej organizovaně. V roce 1929 byla opět pod vedením Weisse založena východočeská župa, a od počátku 30. let tak začaly hokejové Pardubice hrát první oficiální soutěž, což přineslo zvýšení zájmu o hokej mezi pardubickou veřejností. Pardubice si vybojovaly právo účasti již ve druhém ročníku první ligy v zimě 1937–1938, ale vstřelily jediný gól a nezískaly žádný bod.
Otevření zimního stadionu, postup a trvalé usazení v nejvyšší soutěži (1945–1970) Téměř hned po válce, roce 1947, se hokej v Pardubicích dočkal zásadního předpokladu pro svůj rozkvět, stavby a otevření zimního stadionu, tehdy ještě nezastřešeného. Dalším krokem byla fúze místních družstev LTC a Rapidu do jednoho celku v roce 1949. Nové mužstvo hrálo pod názvem Sokol Pardubice a hned ve své první sezoně postoupilo do nejvyšší soutěže, kterou však začalo hrát pod jménem Slavia. V prvních letech hrály Pardubice, od roku 1953 poprvé pod názvem Dynamo, v druhé polovině tabulky. V 50. letech v Pardubicích nastartovali svoji kariéru budoucí reprezentační borci jako útočník Bronislav Danda a brankář Vladimír Nadrchal, oba se však národního dresu dočkali až po přestupu do Rudé hvězdy Brno. Kariéru v Pardubicích obnovil Vladimír Kobranov. Do horní poloviny tabulky se poprvé Pardubice propracovaly v sezoně 1959/1960, zastřešení a celkovou dostavbu stadionu oslavily třetím místem. Zároveň klub spojil svou budoucnost pro dalších třicet let s podnikem Tesla, podle něhož se také přejmenoval. V dalších ročnících se klub pohyboval obvykle kolem poloviny tabulky bez výraznějších starostí o záchranu. Do reprezentačního dresu se na mistrovstvích světa a zimních olympijských hrách v první polovině 60. let oblékal útočník Jiří Dolana a během celého desetiletí se v něm objevoval Stanislav Prýl. V roce 1965 byl Zdeněk Špaček nejlepším střelcem ligy se 33 brankami. Konec tohoto desetiletí již patřil nastupujícímu mládí pod vedením trenéra Horymíra Sekery. Předznamenali to starší dorostenci, kteří se stali přeborníky v roce 1967. Do juniorského a posléze i seniorského týmu záhy pronikla útočná trojice Bohuslav Šťastný, Jiří Novák a Vladimír Martinec. Křídla tohoto útoku se stala na domácím šampionátu v Praze v roce 1972 mistry světa. Pravidelným reprezentantem se stal také útočník Josef Paleček.
Úspěšná 70. a 80. léta korunovaná třemi tituly a nesnadný vstup do nové doby (1970–1996) Pardubický tým čekal na svou velkou chvíli do roku 1973, kdy nejprve vyhrál základní část, potom následné play off a tím tedy i první titul mistra ligy. Martinec byl nejlepším nahrávačem ligy se 23 asistencemi a získal první Zlatou hokejku. O rok později v Poháru mistrů evropských zemí zastavil Pardubice až ve finále CSKA Moskva. Na domácí scéně se tým držel mezi nejlepšími po titulu ještě tři sezony. Brankář Jiří Crha v té době reprezentoval na několika vrcholných turnajích v pozici druhého gólmana, ale na rozdíl od kolegů v útoku se žádné zlaté medaile nedočkal a nakonec i emigroval, aby si jako první Čech zachytal v NHL. V dalších letech se více dařilo individualitám než týmu jako celku. Přišly další tituly mistra světa pro výše zmiňované útočné trio, Martinec se k tomu v roce 1976 stal díky 28 asistencím opět nejlepším nahrávačem ligy a v anketě Zlatá hokejka zvítězil od poloviny 70. let ještě třikrát. V roce 1979 si Martinec se 42 brankami dokonce vystřílel pozici ligového krále střelců, ale to již tým jako celek na jistou dobu vyklidil čelné pozice v tabulce. Příslibem se opět stalo mládí, když se starší dorostenci stali přeborníky v letech 1978 a pak třikrát v období 1981–1983.
Od roku 1982 začal i opětovný vzestup seniorského mužstva. Do týmu byli postupně zapracováni již tehdy zářící brankářská hvězda Dominik Hašek, obránce František Musil, či útočníci Otakar Janecký a Jiří Šejba. Musil a Šejba získali v roce 1985 titul mistrů světa, ale tehdy oblékali dres Dukly Jihlava. Musil emigroval do NHL, ale Šejba, který závěrečný duel mistrovství světa rozhodl hattrickem, se z vojny vrátil do Pardubic právě včas, aby s ostatními mohl v letech 1987 a 1989 oslavit titul mistra ligy. V obou mistrovských sezónách byl Zlatou hokejkou oceněn příspěvek Haška, který byl jasnou reprezentační jedničkou. V celkově třetí mistrovské pardubické sezóně se nejlepším nahrávačem ligy stal Janecký se 41 přihrávkou a ocenění pro nejlepšího trenéra připadlo Martincovi. Na druhém z titulů z 80. let se podílel už i další objev, útočník Ladislav Lubina, který se v roce 1991 stal se 41 gólem i nejlepším střelcem ligové soutěže. S počátkem 90. let ale přišel z hlediska konečných umístění velký výkyv směrem dolů. Stejně jako celá společnost se hokej v Pardubicích musel vyrovnat s novými podmínkami. Řada pardubických hráčů v čele s Haškem nebo Janeckým odešla do zahraničí a klub musel začít fungovat jako samostatný celek v nové ekonomické realitě. Podnik Tesla, pod který mužstvo spadalo, totiž po roce 1990 rychle směřoval ke krachu a v roce 1991 zmizel i z názvu klubu.
Po poněkud turbulentním začátku 90. let se zdálo, že do prvního ročníku samostatné české soutěže vstupoval klub poměrně stabilizovaný. Mnozí hráči z něj již nasbírali potřebné zkušenosti a mohli nahradit dřívější opory. Platilo to především o brankáři Radovanu Bieglovi, který byl vyhlášen nejlepším brankářem ročníku a útočníkovi Richardu Královi, který se stal nejlepším střelcem soutěže. Rázně do dospělého hokeje vstoupili i sotva osmnáctiletý nejlepší nováček extraligy Milan Hejduk nebo útočník Tomáš Blažek. Oblíbencem publika se stal David Pospíšil. Po špatném začátku se mužstvo výrazně zvedlo a dokráčelo až do ligového finále, kde sužováno zraněními podlehlo Olomouci. Stříbro pro Pardubice získal trenér Marek Sýkora, který byl posléze vyhlášen nejlepším trenérem sezony a který nebyl v městě perníku doma, což bylo v místních podmínkách něco zcela nezvyklého. Po druhém místě přišel ovšem na dva roky opět úpadek, který vyvrcholil nutností obhajovat v roce 1996 extraligovou příslušnost v baráži. Klub mezitím opustilo několik opor v čele s Richardem Králem.
Éra Zbyňka Kusého: rekonstrukce stadionu, tři tituly, dvě stříbra a jeden bronz (1996–2012) Po barážové záchraně došlo v klubu ke změnám. Do čela klubu povýšil Zbyněk Kusý, který časem získal post generálního manažera. V řídících orgánech klubu začal také působit bývalý hokejista Pardubic a podnikatel Ondřej Heřman, který s Kusým vytvořil duo šéfů klubu. Dalším důležitým člověkem byl Miloš Říha. Mladý a ambiciózní trenér přišel do Pardubic z Přerova. Klub tehdy fungoval v ekonomicky střídmých podmínkách a na stárnoucím zimním stadionu. Disponoval však mladým, talentovaným kádrem a šéf klubu Kusý, který už rozvíjel funkcionářskou kariéru i na reprezentační a svazové úrovni, měl talent na výběr hráčů, kterými dokázal nahrazovat hráče, kteří odcházeli za lepšími nabídkami ke konkurenci. Trenér Říha hned ve své první pardubické sezoně zaznamenal s podceňovaným týmem, který byl před sezonou tipován na boj o záchranu, nečekaný úspěch v podobě postupu do semifinále extraligy, kdy v semifinále jeho tým jako jediný dokázal aspoň v jednom zápase porazit dominantní Vsetín.
V dalších dvou sezonách sice Říha s mužstvem postup do semifinále zopakovat nedokázal, ale přesto ve skromných podmínkách vždy s klubem proklouzl do playoff, kde však vždy vypadl se silnějším soupeřem hned ve čtvrtfinále. První Říhovo angažmá v Pardubicích je však spojeno i s postupně narůstající návštěvností domácích zápasů klubu, která v první polovině 90. let klesala. Důležité kroky činil management i v zákulisí. Za symbolickou částku prodal zimní stadion městu, které později po přeměně klubu na akciovou společnost do klubu majoritně vstoupilo. Zároveň GM Kusý využil svých kontaktů a dokázal získat pro Pardubice pořadatelství MS juniorů na přelomu let 2001 a 2002. Zásadní podmínkou byla rekonstrukce stávajícího zimního stadionu. Město Pardubice přestavbu schválilo, a tak v Pardubicích proběhla první generální přestavba zimního stadionu v extralize v novodobé éře.