Ostřihom (, , a ) je město v severním Maďarsku. Žije zde obyvatel. Město je velice důležitým článkem maďarských dějin. V historii byla Ostřihom i hlavním městem Uherského království. Panorama města je vyobrazeno na bankovce 10 000 HUF. Od roku 2022 je městem s župním právem.
Název Již v dávných dobách Slované nazvali osadu Strěgom, neboť strážila obchodní stezku. Pozdější město pak bylo kulturním centrem a sídlem arcibiskupství. Nicméně česká podoba názvu ještě v 19. století nebyla ustálená do jednotné podoby. Josef Jungmann používal Ostřihom v mužském rodu a objevují se i jiné podoby názvu. Po nějakou dobu se používal spíše v mužském rodu a později se ustálil rod ženský.Miroslav Sedláček: Skloňování místních jmen Ostřihom a Bochum
Z názvu se vyvinul pozdější český a slovenský název Ostřihom a byl přejat do maďarského jazyka jako Esztergom. Podle jiné teorie pochází od jiného latinského názvu pro Dunaj, a to Ister. Německý název Gran pochází od řeky Hron, která nedaleko ústí do Dunaje.
Přírodní poměry vlevo|náhled|Bývalá ostřihomská župa před rokem 1918. Okolní krajinu tvoří roviny střídající se s oddělenými menšími vrcholky. Ostřihom leží u státní hranice se Slovenskem na hraniční řece Dunaji. Na druhé straně Dunaje (na levém říčním břehu) leží slovenské město Štúrovo. Ostřihom je obklopena ze severu a ze západu řekou Dunaj, z jihu a východu pohořím Pilis a Visegrádskými horami. Nadmořská výška roste nejvíce směrem k jihovýchodu, kde přesahuje i 700 m n. m., ale nachází se zde také několik nižších vrcholků (např. Kusztus, 237 m n. m. nebo Vaskapu – doslova železná brána, 406 m n. m.). U kopce sv. Tomáše () se nacházejí termální prameny.
Město je také prvním v ohbí Dunaje před Budapeští.
Samotný střed Ostřihomi se nachází v úzkém prostoru sevřeném Dunajem a hradním vrcholkem. Směrem na jih se krajina rozevírá do široce otevřené roviny, směrem na jihozápad se potom nachází ostrov Prímas sziget, který odděluje rameno Malého Dunaje () v celkové délce 18 km. Na území samotné Ostřihomi se nachází více ostrovů (Körtvélyesi, Nyáros, Táti, Csitri, Helemba a další). Obdobný počet velkých říčních ostrovů je i na druhé straně u Štúrova.
Historie Nejstarší dějiny První osídlení pochází z keltských dob. Hradní vrch s dobrým výhledem do okolím, blízkostí evropského veletoku a nížinou částečně tvořenou močálem byl velmi dobře bránitelným místem a zcela logicky i atraktivním místem pro založení osady. Vzhledem k četným následujícím obdobím a bouřlivé historii během dalších staletí se nicméně nedochovalo z původní keltské osady téměř nic. Vykopávky v letech 1934–1938, 1961–1962, 1964–1968 a 1981–1988 byly úspěšné pouze v několika oblastech. V období existence Římské říše se zde nacházela osada Salvio Mansio, která byla součástí Dunajského limu. Ta stála rovněž na místě dnešního hradního vrchu. Probíhaly zde obchodní stezky. Její součástí byl také vojenský tábor.
Území osídlili později během Stěhování národů Slované. Obsadili opuštěné trosky římského osídlení. Bylo součástí Nitranského knížectví a Velké Moravy.
Příchod Maďarů vlevo|náhled|Město na rytině z roku 1595 Město se potom stalo sídelním pro knížete Gejzu a hrálo i roli sídelního města uherských panovníků. Gejza sem přesídlil nejspíše v roce 970. V roce 1000 zde byl sv. Štěpán korunován na uherského krále. Založeno tu bylo také arcibiskupství (první v Uhrách). Král Štěpán zde nechal také ustanovit mincovnu a knihovnu. Nechal zbudovat nový kostel zasvěcený Panně Marii a svatému Adalbertovi. Prominentní postavení Ostřihomi v Uhersku platilo v době mezi 10. a 13. stoletím; před tím než své sídlo král Béla IV. přestěhoval do Visegrádu. Město bylo ve své době velkolepým centrem. Zahraniční cestovatelé se mnohdy zmiňovali pouze o Ostřihomi (např. Odo de Deoglio). Působila zde řada cizích obchodníků a řemeslníků,Esztergom–Štúrovo municipal report , str. 5 kteří se soustředili v jižní části města (okolo dnešní ulice Kossutha Lájose). Později král přesunul svoje sídlo do Budína) Přesto v Ostřihomi zůstali katoličtí představitelé země. Přesunutí sídla později do Székesfehérváru bylo motivováno potřebou být blíže kupcům směřujícím ze Svaté říše Římské do Byzance. Během tatarského vpádu do Evropy v roce 1242 bylo město vypleněno, nicméně pevnost nad ním se dokázala nájezdníkům ubránit. Tataři počkali, až zamrzne Dunaj a po ledu přešli do města z oblasti dnešního Štúrova. Již v roce 1308 je Ostřihom zmiňovaná jedním františkánským mnichem jako jedno z rozvinutějších uherských měst. Již v 11. století je doložena přítomnost židovských kupců v Ostřihomi. Zastoupeni zde byli kupci ale i ze západoevropských zemí, např. z dnešní Itálie, Belgie nebo Španělska. Ti patřili k nejzámožnějším obyvatelům města. Valonští a langobardští kolonisté se usídlili i v okolí Ostřihomi a pomohli s rozvojem nových řemesel. Žili v domech z kamene (zatímco ostatní měli domy ze dřeva) a měli velké majetky.
Jan Vitéz zde inicioval výstavbu renesančního paláce s velkolepými zahradami.
V roce 1304 byla Ostřihom vypleněna vojsky českého krále Václava II., při čemž byla mimo jiné zničena sakristie místního kostela. O sto let později poté Ostřihom napadl Zikmund Lucemburský. Místní katedrála byla přestavěna okolo roku 1440. V této době byl vliv místního arcibiskupství v tehdejších Uhrách velmi významný.
Turecké vpády Po prohrané bitvě u Moháče v roce 1526 začala osmanská vojska pronikat stále častěji do Uher a obsazovat jedno město za druhým. Ačkoliv se Ostřihom nacházela na druhém konci království, ani ona nebyla uchráněna útoků. Jen v letech 1526 až 1542 bylo město celkem šestkrát Turky obleženo. V roce 1543 se nakonec sultánovi Sulejmanovi I. podařilo se Ostřihomi zmocnit. Početná armáda s řadou děl bojovala patnáct dní. Církevní představitelé z města uprchli buď do Bratislavy nebo do Trnavy (tam bylo také přestěhováno biskupství). Město se stalo sídlem sandžakbega (tureckého správce) a významnou pevností na nově ustanovené hranici impéria. Vzhledem k tomu, že pro Turky existovalo velké nebezpečí dalších bojů, nedošlo k rozvoji a větším inveticím ze strany Turků do města. Postaveno tak bylo jen velmi málo orientálních staveb na území města. Dominanci Turků přerušilo krátké období, kdy se město podařilo znovudobýt maďarsko-rakouským vojskům v roce 1595, ztratili jej nicméně o šest let později. Křesťanští panovníci o město usilovali ještě před rokem 1595, obléhání však byla neúspěšná. Při jednom z nich zahynul také básník Bálint Balassa. Dnes je mu v Ostřihomi věnováno muzeum.
vpravo|náhled|Ostřihom v roce 1930 (podhradí). Z období turecké nadvlády se do současné doby dochovala v podhradí mešita, která je inkorporovaná do muzea (). Noví správci se soustředili především na obnovu pevnosti nad městem. Kromě postupné islamizace sídla docházelo také k příchodu nových obyvatel z řad porobených národů jihovýchodní Evropy, především jižních Slovanů. Na přelomu 16. a 17. století probíhaly o město početné boje, Ostřihomské podhradí tak bylo téměř zpustošeno, včetně drtivé většiny tureckých staveb. Turecký cestovatel Evlija Čelebi poznamenal, že Ostřihom je spolu s Budínem další velká pevnost v tehdejších Uhrách, kterou Turci drželi. Dále, že zde při příležitosti návštěvy velkého vezíra bylo vypáleno několik salv, které byly slyšet až tři míle daleko. Turci byli z Ostřihomi vyhnáni roku 1683, kdy skončilo druhé obléhání Vídně pro Turky neúspěchem. Při bojích o město, během nichž byli Turci vypuzeni, zachvátil místní pevnost požár.
Moderní doba Obnova města probíhala pomalu. Dosídleni sem byli především Němci a také Slováci z neobsazených a Turky nezasažených částí Uher. V roce 1708 získala Ostřihom opět statut svobodného královského města. Ve středu Ostřihomi byly postaveny nové domy, většinou z nepálených cihel (vepřovic). Základní kámen kostela sv. Anny, který spadá pod františkánský řád, byl položen v roce 1700. Na počátku 18. století jej obsadil během povstání František II. Rákóczi.
V roce 1742 spojil obě části města přes řeku Dunaj přívoz, který byl zajištěn na mohutném drátu. Později v některých letech zde vznikl také pontonový most. V druhé polovině 18. století byly postaveny reprezentativní objekty pro potřeby místních církevních představitelů a pro arcibiskupství.
V 20. letech 19. století se sem vrátilo arcibiskupství a Ostřihomi začal být vracen její historický odkaz. Na druhém břehu Dunaje, v budoucím Štúrově, se vyvíjela malá osada, která se později s Ostřihomí spojila. Její rozvoj umožnil příchod srbských kolonistů a proto byla v maďarštině známá jako Rácváros. Při břehu Dunaje pod katedrálním vrchem se rozvíjela Víziváros. Dnes zde stojí Keresztény Múzeum, muzeum s největší ekleziologickou sbírkou v celém Maďarsku. Také místní bazilika Nanebevzetí Panny Marie a svatého Vojtěcha, postavená v letech 1822 až 1869, je největším křesťanským chrámem v zemi. Vznikla podle vzoru chrámu sv. Petra a Pavla v Římě, nahradila původní katedrální kostel, který byl zničen Turky roku 1543. Na její výstavbu byl použit stavební materiál ze zničených svatostánků.
V březnu 1838 zasáhla Ostřihom (stejně jako řadu dalších měst na dunajských březích) nečekaná zimní povodeň, místními mnohdy označovaná jako „ledová“. Protrhly se některé hráze a voda zaplavila město. Zničen byl nemalý počet domů. S obnovou Ostřihomi pomohly i dary ze zahraničí, např. až ze západní Evropy, ale z ruského carství. Výšku vody dodnes na území Ostřihomi připomínají pamětní tabule, většina z nich se nachází na třídě Ference Deáka.
V revolučním roce 1848 působili v Ostřihomi Lajos Kossuth a István Széchenyi. Dne 16. dubna 1849 zde došlo k bitvě mezi maďarskými vzbouřenci a císařským vojskem, kterou vzbouřenci vyhráli.
V roce 1856 město navštívil rakouský císař František Josef I.
Roku 1863 zde začaly vycházet první noviny, Esztergomi Ujság. A to i přesto, že počet obyvatel města nedosahoval ani patnácti tisíc.
V roce 1891 byla do města zavedena železnice (Železniční trať Ostřihom – Almásfüzitő) a o čtyři roky později pak byl přemostěn Dunaj mostem Marie Valérie. Pozvolný růst sídla, které ještě před dvaceti lety nemělo ani městská práva, si vynutil na přelomu století připojení sousedních obcí. Roku 1895 se město sjednotilo pod jednotnou správu. Ke královskému městu Ostřihomi se připojily Szentgyörgymezõ, Szenttamás a Viziváros. Byl vypracován projekt nového centra města s monumentálním Rákócziho náměstím. Soutěž se nicméně uskutečnila až roku 1943 a kvůli válce nebylo nic z projektu realizováno. Na přelomu století však byly přestavěny a rozšířeny některé ulice ve středu města, např. Lõrincova ulice směrem k Parkány (dnes Štúrovo). V roce 1902 také získala Ostřihom vlastní nemocnici.
20. a 21. století Během první světové války se v místní části Ostřihom-Kertváros (zahradní město) nacházel zajatecký tábor v areálu bývalé sklárny. Ta zkrachovala nějakou dobu před válkou; později zde vznikla kasárna. Do něj bylo internováno v jednu chvíli až 40 000 válečných zajatců, často ze srbské fronty. Častá byla úmrtí na infekční choroby.
vpravo|náhled|Ostřihomská bazilika na bankovce 10 000 HUF z roku 2014. vpravo|náhled|Město v roce 1972. Po první světové válce a také v důsledku Trianonské smlouvy město ztratilo velkou část své spádové oblasti, která se stala součástí nově vzniklého Československa. Československá vláda považovala při vyjednávání o budoucích hranicích s dohodovými mocnostmi Ostřihom za strategicky významné místo. Během konfliktu mezi Československem a Maďarskem byl poškozen most Marie Valérie (obnoven poprvé roku 1927). Do Ostřihomi bylo přesunuto sídlo administrativních jednotek, které se původně nacházely v Komárně (a ocitly nyní na území Slovenska).
Ve třicátých letech 20. století byly odhaleny původní lázně, které byly dříve zasypány. Rozsáhlý archeologický průzkum objevil mimo jiné i řadu dalších středověkých objektů. Město bylo klíčovým místem pro pamětní rok 1938 svatého Štěpána, který byl oslavován v celém Maďarsku.