Accept je německá heavymetalová skupina ze Solingenu, která vznikla v roce 1976. V její první stálé sestavě působili hlavní zpěvák Udo Dirkschneider, sólový kytarista Wolf Hoffmann, baskytarista Peter Baltes, doprovodný kytarista Jörg Fischer a bubeník Stefan Kaufmann. Jejich současnou sestavu tvoří Hoffmann, zpěvák Mark Tornillo, kytarista Philip Shouse, bubeník Christopher Williams a baskytarista Martin Motnik. Skupina Accept prošla četnými změnami sestavy, přičemž Hoffmann zůstává jejím jediným stálým členem. Do roku 2024 kapela vydala sedmnáct studiových alb, pět živých alb a devět kompilačních desek.
Accept sehráli významnou roli ve vývoji speed metalu"Accept : Biography". Spirit of Metal. Retrieved 11 December 2008. "In many ways, this album [Restless and Wild] was a milestone in Accept's career. With the thundering double bass drum attack of the song 'FAST AS A SHARK,' they helped to spark a genre which would soon be called 'Speed Metal.'" a thrash metaluRivadavia, Eduardo. [ "Accept Biography"]. AllMusic. Retrieved 8 August 2013. a stali se součástí německé heavymetalové scény, která vznikla na počátku až v polovině 80. let. Prvního komerčního úspěchu skupina dosáhla se svým pátým studiovým albem Balls to the Wall (1983), které je jejím jediným albem oceneným jako zlaté ve Spojených státech a Kanadě, a z něhož pochází i jejich známý hit „Balls to the Wall“.
První album skupina nahrála v roce 1979. Postupem několika let a především zásluhou alba Restless and Wild (1982) se skupina vyšplhala mezi špičku heavy metalových skupin. Následující roky skupina postupně vydávala své nejúspěšnější desky Balls to the Wall (1983), Metal Heart (1985), Russian Roulette (1986). V roce 1987 Udo Dirkschneider pro neshody ze skupiny odešel a založil novou skupinu U.D.O. Důvodem odchodu byly nové plány skupiny, která chtěla oslovit americké publikum a tím i změnit hudební styl. Pozici zpěváka převzal David Reece a skupina na to, hned vydala album Eat the Heat (1989), které nedosáhlo žádných úspěchů. Následně Udo Dirkschneider s Acceptem znovu odehrál několik koncertů a nahrál další úspěšnou desku Objection Overruled (1993). Po méně úspěšných albech Death Row a Predator se Udo Dirkschneider vrátil ke své skupině U.D.O. a do skupiny Accept se vracel jen sporadicky. V roce 2005 skupina ukončila svoji činnost. V roce 2010 kytarista Wolf Hoffmann a baskytarista Peter Baltes skupinu obnovili s novými členy. Místo zpěváka obsadil Mark Tornillo.
Mezi nejúspěšnější alba patří Balls to the Wall, Restless and Wild a Metal Heart. Největšími hity kapely z Dirkschneiderovi éry jsou Balls to the Wall, Metal Heart, Princess Of The Dawn a Fast as a Shark. Z Tornillovy éry zase Teutonic Terror, Koolaid, The Rise of Chaotic, Pandemic a Stalingrad.
Původ jména skupiny Název skupiny je podle čtvrtého studiového alba od britské bluesrockové kapely Chicken Shack.
Historie
Počátky (1968–1972) Počátky skupiny Accept sahají do roku 1968, kdy zpěvák Udo Dirkschneider založil kapelu pod názvem Band X. Dirkschneider po ukončení vojenské služby v roce 1972 skupinu znovu obnovil.
Nestabilní sestavy a změna jména (1973–1976) V následujících letech kapela procházela častými změnami a potýkala se s nestabilními sestavy, což ji dlouhou dobu udržovalo spíše na amatérské úrovni a sporadicky dostávali příležitost vystupovat na festivalech. V roce 1976 Dirkschneider skupinu přejmenoval na Accept, čímž začala jejich nová éra.
Nová etapa a debutové album (1977–1979) Nová sestava, kterou tvořili baskytarista Peter Baltes, bubeník Frank Friedrich, kytaristé Wolf Hoffmann a Gerard Wahl spolu s Dirkschneiderem, byla pozvána na rockový festival Rock am Rhein (dnes známý jako Rock am Ring). Po vystoupení na festivalu kapela získala nahrávací smlouvu s vydavatelstvím Brain Records na své debutové album.
Krátce nato Wahl skupinu opustil a jeho místo zaujal Jörg Fischer. Friedrich sice nahrál všechny bicí party na debutové album, ale ještě před jeho vydáním z kapely odešel. Novým bubeníkem se stal Stefan Kaufmann, čímž vznikla první stabilní sestava skupiny.
Accept vydali v lednu 1979 své debutové stejnojmenné album Accept, které však nedosáhlo komerčního úspěchu. Dirkschneider později uvedl, že ačkoli bylo vzrušující poprvé nahrávat ve studiu, výsledek pro něj představoval zklamání. Podobně se vyjádřil i Wolf Hoffmann, podle něhož bylo debutové album pouze sbírkou skladeb bez jasného směru, které kapela napsala během svých prvních let existence. Přestože album kapelu zklamalo, otevřelo jí dveře ke koncertování i v zahraničí, například v Belgii, Nizozemsku a Francii. Následně se koncem roku 1979 vrátila do studia, aby začala pracovat na svém dalším albu.
I'm Rebel, Breaker a Restless and Wild (1980–1982) Druhé album I'm Rebel vyšlo v červnu 1980 na kterém skupina stále hledá svůj hudební směr. Titulní song „I'm a Rebel“, kterou napsal Alex Young pro své bratry v AC/DC, kterou sice nahráli, jenomže nikdy nevydali. Přesto přilákalo pozornost médií a byli pozváni k vystoupení v televizi. Dirkschneider řekl, že album nebylo příliš inspirativní. Některé neúspěšné experimenty nebyli pro skupinu příliš pevné a identita ještě nebyla objevena. Především obvinil, že příliš mnoho lidí se snažili kapelu manipulovat, stejně jako na prvním albu. Proto se rozhodli tyto nedostatky vyřešit na budoucím albu.
Accept vydali v březnu 1981 své třetí album Breaker, které ohledně obsahu se ukázalo lepším než předchozí alba. Skupina se rozhodla, že nedovolí žádným dalším lidem zvenčí, aby kapelu ovlivňovali. Proto velká část alba má rozzlobený a vzdorovitý tón proti jejich nahrávací společnosti. Hoffmann uvádí, že jako skupina věděli, že přístup na předchozích deskách nefunguje. Řekli jsme si: "Sakra! Pojďme prostě dělat to, co si myslíme, že je správné. Nesnažme se být někým jiným, už se nesnažme mít rádiový hit.“ Dirkschneider věří, že album patří mezi nejlepší nahrávky Accept a představuje začátek zlaté éry kapely. Od listopadu do prosince 1981 koncertovali jako předkapela pro skupinu Judas Priest na Wide Blitz Tour k jejich albu Point of Entry. Mezitím Fischer se rozhodl opustit skupinu a jeho místo obsadil Jan Koemmet, který odešel ještě před nahráváním alba dalšího alba. Novým kytaristou se stal Herman Frank.
Čtvrté album Restless and Wild vyšlo v říjnu 1982, a o rok později v USA a Velké Británii. Jedná se o první album skupiny, které se umístilo v hitparádách. Ve švédském žebříčku dosáhlo 7. místa, v nizozemském 47. místa a v britském žebříčku obsadilo 98. místo. Deska zaznamenala evoluci ve zvuku a stylu skupiny, která zahrnovala charakteristiky definující žánry později zvané speed metal. Právě nejpozoruhodnější skladbou na albu je úvodní skladba „Fast as a Shark“, jejíž bubnování Kaufmanna v této písni je považováno za předchůdce thrash metalu a o rok předchází debutová alba Metallicy a Slayer.
Vzestup a úpadek úspěchu (1983–1987) Accept vydali v roce 1983 své páté album Balls to the Wall, které se setkalo s velkým komerčním úspěchem. V americkém žebříčku Billboard 200 na 74. místě, v německém žebříčku na 59. místě a v kanadském žebříčku na 43. místě, zatímco ve švédském žebříčku obsadilo 10. místo. V Kanadě se do března 1985 prodalo přes 50 tisíc kopií a v USA se do listopadu 1990 prodalo přes 500 tisíc kopií. Dirkschneider skupinu krátce opustil, ale během nahrávání desky se vrátil. Témata alba jsou mezilidské vztahy, politika a sexualita. Mezitím během turné na podporu alba v rodném Soligenu se skupina náhodou setkala s Jörgem Fischerem a jejich manažerka ho přesvědčila, aby se znovu připojil ke kapele. V roce 1984 skupina absolvovala své první světové turné, včetně festivalu Monsters of Rock. V srpnu 1984 se skupina vydala s Iron Maiden na turné po Jižní Evropě k albu Powerslave, kde odehrála 9 vystoupení. Následně v roce 1985 se připojili na severoamerické části s Iron Maiden, kde od května do července odehráli 31 koncertů. Během tohoto turné podepsali smlouvu s nahrávací společností RCA Records.
Šesté album Metal Heart vyšlo v březnu 1985 na kterém spolupracovali s producentem Dietrem Dierksem. Kapela se snažila prosadit na americkém trhu, takže složila chytlavé písně s melodií. Toto vyvolalo negativní recenze, jenže později fanoušci označili desku za jedno z nejlepších alb kapely. Celkově se album umístilo v hitparádách ve 9 zemích, přičemž v sedmi z nich proniklo do první padesátky, hlavně v pěti evropských státech se objevilo v TOP 15. Přestože deska zaznamenala výrazný úspěch v žebříčcích, její prodeje nedosáhly úrovně Balls to the Wall a chyběl jí výrazný rádiový hit. Poprvé mohli absolvovat turné po Japonsku, které bylo úspěšné.
Accept vydali v roce 1986 své sedmé album Russian Roulette, které vrátilo kapelu k těžšímu, ale temnějšímu zvuku. Oproti přechozímu si polepšilo a znovu se objevilo v hitparádách ve 9 zemích. V sedmi z nich proniklo do první třicítky - v japonském žebříčku na 26. místě, ve švýcarském žebříčku na 23. místě, v norském žebříčku na 16. místě, ve švédském žebříčku na 9. místě, v německém žebříčku na 5. místě a ve finském žebříčku na 3. místě. V roce 1987 Dirkschneider byl ze skupiny vyhozen, ale Hoffmann později uvedl, že to byl vzájemný rozchod.
Dirkschneider se vydal na sólovou kariéru, ale zbytek členů Accept pro něj napsali písně, které vyšly na jeho debutovém albu Animal House pod jménem UDO.
Éra Davida Reeceho a rozpuštění kapely (1988–1989) Mezitím, co Accept pracovali na písních pro Dirkschneidera, tak začali shánět nového zpěváka. Vyzkoušeli několik zpěváků, včetně Kena Templina (ex-Shout) a Roba Armitage (ex-Baby Tuckoo), který se dokonce objevil na propagačních fotografiích a rozhovorech pro metalové časopisy a také s Accept nahrál dema. Armitage s kapelou také vystupoval živě a jedno z jeho vystoupení bylo recenzováno magazínem Metal Hammer. Avšak byl vybrán americký zpěvák David Reece a tato nová sestava pracovala na novém albu. Fischer, přesto kapelu znovu ještě před nahráváním opustil.
Osmé album Eat the Heat vyšlo v květnu 1989, které znamenalo toto album také stylový posun, protože se částečně odklonila od heavymetalového stylu a přiklonila se ke glammetalovému zvuku. Album sklidilo negativní kritiku a přes komerční přístup bylo zklamáním v Japonsku a USA. Uchytilo se v hitparádách ve Finsku, Německu, Švédsku a Norsku do TOP 30. Následně se připojil druhý kytarista Jim Stacey z Velké Británie, poté absolvovali turné se skupinami Metal Church, Danzig, Armored Saint a W.A.S.P.
Během turné si Kaufmann vážně zranil záda a po zbytek amerického turné byl dočasně nahrazen bubeníkem Kenem Marym. Turné po USA bylo obrovským zklamáním kvůli nízké návštěvnosti a neschopnost propagace turné s novým albem. Skupina v nové sestavě doufala, že změna pro americké publikum osloví. Na konci roku 1989 se kapela rozhodla kvůli Kaufmannovi a vnitřním konfliktům mezi členy dát si pauzu na dobu neurčitou. Dokonce se spekuluje, že konflikt byl hlavně mezi Baltesem a Reecem.
Po rozpuštění skupiny vyšlo v říjnu 1990 živé album Staying a Life z koncertu v japonské Ósace, který znamenal oslavu kariéry Accept.
Shledání kapely a Objection Overruled (1991–1993) Během roku 1991 se Hoffmann, Baltes a Kaufmann setkali s Dirkschneiderem, a společně se rozhodli reformovat skupinu Accept. Na rok 1992 se vrátili zpět do studia, aby složili nový materiál pro comebackové album.
Accept vydali v únoru 1993 své deváté album Objection Overruled, které sklidilo úspěch po Evropě a Japonsku. Celkově se album umístilo v hitparádách v 5 zemích (Finsko, Německo, Švédsko, Švýcarsko a Japonsko), přičemž ve všech proniklo do TOP 25. Hoffmann uvedl: "Na rozdíl od předchozích alb bylo toto velmi snadno nahrávatelné. Především ta chemie toho usmíření a opětovné setkání byly opravdu skvělé, protože znovu cítíte takového ducha nebo čerstvý vítr." Dirkschneider označil tuto desku za "klasický zvuk Accpet" a "velmi povedené album". Jenže po vydání alba se vrátili vyostřené vztahy mezi členy.