Herakleios (latinsky Flavius Heraclius; kolem 575 – 11. února 641) byl byzantský císař v letech 610 až 641. Převratné období jeho panování, vyznačující se dlouhodobými válečnými konflikty, bývá některými badateli považováno za definitivní završení epochy pozdní antiky, a proto je někdy vnímán jako první středověký vládce byzantské říše.
Herakleiův vzestup započal v roce 608, kdy se jeho otec, působící tehdy jako kartaginský exarcha, vzbouřil proti uzurpátorovi Fokovi. O dva roky později připlul Herakleios do Konstantinopole a zbavil Foku trůnu. Ihned po nabytí moci musel odolávat početným nepřátelům vážně ohrožujícím hranice říše: balkánské provincie ničivě pustošili Avaři a Slované, zatímco rozlehlá území na východě padla za oběť rozpínavosti perských Sásánovců. I přes císařovu energičnost a houževnatost stíhaly říši v jeho prvním desetiletí porážky a katastrofy. Teprve ve dvacátých letech byl schopen zahájit pozoruhodnou sérii tažení, během nichž, spoléhaje na pevnost hradeb Konstantinopole, uhájené roku 626 před náporem Avarů, vypudil Peršany z Malé Asie a přenesl válku na jejich území. Mimořádné úspěchy dosažené v tomto boji korunoval v roce 627 vítězstvím v bitvě u Ninive, v níž přemohl vojsko svého úhlavního protivníka, sásánovského krále Husrava II. Nato obě krajně vyčerpané říše uzavřely mír.
Rozkolísanou konstrukci státu se pokusil stabilizovat hospodářskými a správními reformami. Změna oficiální císařské titulatury, doložená Herakleiovými zákony, bývala vykládána jako završení grecizace impéria. Herakleios usiloval také o překlenutí rozporů mezi východními křesťany prosazováním christologické doktríny monotheletismu. Tento kompromis se však ukázal být nedostačující pro monofyzity a nepřijatelný pro stoupence chalkedonského koncilu.
Herakleiův triumf nad Peršany brzy zastínila nově vyvstalá hrozba islámské expanze. Ve třicátých letech 7. století napadli muslimští Arabové byzantské provincie v Sýrii a Palestině. Poté, co jim Byzantinci podlehli v bitvě u Jarmúku v roce 636, byly obě tyto země pro říši trvale ztraceny. V posledních letech Herakleiova panování si Arabové dále podrobili Mezopotámii a ve svých výbojích pokračovali i v Egyptě a Arménii.
Život
Mládí a nástup na trůn Herakleios se narodil kolem roku 575 v Kappadokii jako nejstarší syn Herakleia staršího, byzantského velitele pravděpodobně arménského původu,Kaegi (2007), s. 21 a jeho manželky Epifanie. Herakleios starší sloužil za Maurikia ve východních provinciích na neklidných hranicích s perskou říší. Tam s ním prodléval a tyto kraje poznával i jeho syn. O Herakleiově mládí a dosaženém vzdělání toho není mnoho známo, ačkoli se těšil pověsti učeného muže. Zřejmě od útlého věku hovořil arménsky a řecky.Kaegi (2007), s. 22 Někdy okolo roku 600 jmenoval císař Herakleia staršího africkým exarchou, takže zastával jeden z nejvyšších postů v říši. Herakleios doprovázel svého otce do severní Afriky, kde přišel do kontaktu s pozůstatky někdejší římské velikosti a snad si osvojil i širší znalosti latiny.Kaegi (2007), s. 30 V průběhu svého pobytu v Africe se rovněž zasnoubil s Fabií, dcerou místního velkostatkáře.Kaegi (2007), s. 36
náhled|upright=1.2|Fokas napadený Herakleiovými muži, kronika Konstantina Manasse V listopadu 602 byl Maurikios sesazen a zavražděn v důsledku vzpoury nespokojeného vojska na Balkáně. Vlády se ujal vůdce vzbouřenců, uzurpátor Fokas. Ten sice ponechal většinu ze stávajících úředníků a vojáků v jejich funkcích, záhy byl ovšem vystaven neutuchající zášti senátorských kruhů, osnujících proti uzurpátorovi několik spiknutí, potlačovaných se vzrůstající krutostí. Maurikiovo násilné svržení posloužilo perskému velkokráli Husravovi II. jako záminka k obnovení války s Byzantinci, v níž těžil z rozpolcenosti svých nepřátel. V roce 608 vypověděl Herakleios starší Fokovi poslušnost a dal v Kartágu razit mince, na nichž byl se svým synem zobrazován v konzulském rouchu.Mitchell (2007), s. 411 Ani jeden z nich však nevznesl nárok na císařský titul. Niketas, bratranec mladšího Herakleia, byl vyslán s africkým vojskem do Alexandrie, jejímž obsazením měl odříznout Konstantinopol od dodávek egyptského obilí a vyvolat v hlavním městě nelibost vůči Fokovi. Zatímco si perská vojska podrobovala byzantskou Mezopotámii a Arménii, Fokovi loajální velitel Bonosos, jehož sil bylo naléhavě třeba k obraně před Peršany, se vypravil ze Sýrie do Egypta proti Niketovi. Tomu se podařilo vytlačit Bonosa z této země, načež povstalci opanovali také většinu Sýrie a Kypr.Treadgold (1997), s. 241
Herakleios mladší mezitím v Kartágu připravoval flotilu k námořní expedici, jejímž cílem byla Konstantinopol. Při plavbě přes Sicílii, kolem pevninského Řecka a Soluň získal další stoupence a v září 610 dosáhl města Abydos, nacházejícího se při vstupu do Hellespontu. O měsíc později proplul Propontidou k hlavnímu městu, v němž se na jeho stranu přidali stoupenci dému Zelených. Konstantinopol záhy zachvátil naprostý zmatek umocňovaný rozbroji mezi soupeřícími démy, skupinami příznivců při závodech v hippodromu. Po zavraždění Bonosa se organizovaný odpor Fokova režimu zhroutil, neboť císařská tělesná stráž přešla i se svým velitelem Priskem, Fokovým zetěm, k Herakleiovi.Kaegi (2007), s. 49 Fokas byl dopaden a 5. října 610 předveden před Herakleia na jeho loď, kde byl po krátké rozmluvě zmrzačen a popraven.Haldon (1990), s. 41 Téhož dne se Herakleios oženil s Fabií, která přijala jméno Eudokie, a vzápětí byl konstantinopolským patriarchou Sergiem korunován za císaře.Norwich (1997), s. 90
První léta vlády ve znamení katastrof Herakleios poměrně snadno přemohl Foku, nicméně okolnosti, za nichž se zmocnil vlády, se jevily být nanejvýš tíživé až beznadějné. Říši sice nadále náležela většina území, jež měla za Maurikia, téměř všechny její hranice byly ale vystaveny bezprostředně hrozícímu nebezpečí.Treadgold (1997), s. 287 Její armáda byla demoralizovaná a rozvrácená dosavadními vnitřními rozbroji, převraty a souvisejícími represemi.Kaegi (2007), s. 97 Obdobně i byzantskou společnost rozpolcovaly politické otřesy, soupeření démů a náboženská nejednota.Bury (2008), s. 208 Nejvážnější zahraniční krizi představoval konflikt s Peršany, kteří si do roku 610 systematicky podmanili pohraniční pevnosti v Mezopotámii a takřka celou Arménii s úmyslem trvale je připojit ke své říši. Do jejich rukou padla kromě četných jiných i významná města Daras, Theodosiopolis (dnešní Erzurum), Amida (Diyarbakır) a Edessa.Whittow (1996), s. 73 Aby získali podporu lokálního obyvatelstva, Peršané dosazovali na nově dobytých území monofyzitské biskupy a odstraňovali jejich chalkedonské oponenty.Greatrex, Lieu (2002), s. 185 Krátce po nástupu na trůn se Herakleios pokusil ukončit nepřátelství a požádal o mír. Husrav II., vydávající se původně za ochránce údajného Maurikiova syna Theodosia, se rozhodl vytrvat ve své již nezastřené expanzi a císařova vyslance usmrtil. Někteří moderní historikové jsou toho názoru, že Husravovým záměrem byla obnova velikosti Persie v hranicích někdejší achaimenovské říše.Kaegi (2007), s. 65
náhled|upright=1.15|Stříbrná mince s nápisem Deus adiuta Romanis Nejistotu císařova postavení zvyšovala skutečnost, že značná část byzantské armády podléhala Fokovým generálům. Komentiolos, Fokův bratr a velitel vojska na východě, se nehodlal podvolit Herakleiovi a shromáždil své muže v zimním táboře v Ankyře, odkud zamýšlel táhnout na Konstantinopol. Toto povstání skončilo, když Komentiola zavraždili jeho vlastní muži. Počátkem roku 611 pronikla dvě perská vojska do východní Anatolie a Sýrie.Greatrex, Lieu (2002), s. 188 Herakleiův bratranec Niketas, velící byzantským oddílům v Sýrii, se poté střetl s královským vojevůdcem Šahrvarázem v nerozhodné bitvě u Emesy (Homs) a dočasně zadržel perský postup.Treadgold (1997), s. 288 V téže době si perský generál Šáhén bez obtíží podrobil kappadocké město Kaisareiu, čehož Byzantinci využili k zahájení protiofenzívy. Priskos, jehož Herakleios pověřil velením v Malé Asii, sevřel Šáhéna v Kaisareii, v níž ho obléhal téměř jeden rok. Jelikož zničení Šáhénova vojska by Peršanům uštědřilo drtivý úder, Herakleios dorazil na bojiště a jako první císař od časů Theodosia I. se osobně zúčastnil válečné kampaně.Kaegi (2007), s. 68 Priskos se ale údajně odmítl s císařem setkat z důvodu nemoci, načež se Herakleios počátkem roku 612 vrátil do Konstantinopole.Kaegi (2007), s. 69 Obklíčeným Peršanům se podařilo vyváznout z města a uniknout do Arménie, což Herakleia silně rozladilo. Povolal tedy Priska do hlavního města a se Sergiovou pomocí ho donutil ke vstupu do kláštera.Bury (2008), s. 210 Priskovým nástupcem ustavil Maurikiova vojevůdce Philippika, avšak zanedlouho se sám ujal vojska. Po nezdaru u Kaisareie zasáhla císaře rodinná tragédie. Jeho manželka Eudokie, jež mu právě porodila prvorozeného syna Herakleia Konstantina, zemřela v srpnu 612 po záchvatu epilepsie.Kaegi (2007), s. 61 O několik měsíců později byl Herakleios Konstantin korunován a ustaven spolucísařem svého otce.Kaegi (2007), s. 73
V roce 613 se Herakleios rozhodl zastavit perskou invazi do Sýrie. Po Šáhénově dobytí Meliteny (Malatya) se Philippikos vydal s menším dílem vojska do Arménie a dále na perské území, čímž upoutal pozornost Peršanů. Tento diverzní útok umožnil císaři vtáhnout do Sýrie a spojit síly s Niketou a se svým bratrem Theodorem.Greatrex, Lieu (2002), s. 189 U Antiochie se střetl s Husravovým vojskem, nicméně utrpěl porážku, po níž se stáhl na sever.Kaegi (2007), s. 76–77 Antiochie a okolní oblasti padly do perských rukou, takže byzantská říše byla fakticky rozetnuta ve dví.Kaegi (2007), s. 77; Podle názoru některých historiků dobyli Peršané Antiochii již v květnu 611. Greatrex, Lieu (2002), s. 189 Podobně jako dříve v Mezopotámii, nechal Husrav město vyplenit a mnohé z jejích obyvatel odvléci do Persie. V následné bitvě u Kilických bran Byzantinci znovu podlehli Peršanům, kteří posléze obsadili Kilíkii. Na podzim téhož roku Šahrvaráz dobyl Damašek a zamířil do Palestiny.Treadgold (1997), s. 298 Protože Niketas ustoupil do Egypta, Šahrvaráz pokračoval v roce 614 na jih a dorazil k Jeruzalému. Za vydatného přispění zdejších Židů, utiskovaných císařskou vládou, vzal perský vojevůdce toto město po třítýdenním obléhání ztečí. Vítězové zmasakrovali nebo odvedli na východ tisíce lidí, zničili četné kostely a uloupili údajný Kristův kříž, posvátnou křesťanskou relikvii.Greatrex, Lieu (2002), s. 191–192 Pád Jeruzaléma a ztráta Sýrie a Palestiny přivodily Byzantincům nevýslovný psychologický šok. Státní pokladna byla navíc ochuzena o obrovské daňové příjmy plynoucí z těchto bohatých zemí a došlo tak k výraznému poklesu finančních prostředků nezbytných k vedení války.Kaegi (2007), s. 80 O tom, v jak zoufalém postavení se říše ocitla, svědčí i tehdejší mince, na něž dal Herakleios razit nápis Deus adiuta Romanis („Bože, pomoz Římanům“).
Ztráta Egypta, zpustošení Malé Asie a Balkánu