Boubínský prales je národní přírodní rezervace 3,5 kilometru severovýchodně od obce Zátoň v okrese Prachatice, která byla vyhlášena již v roce 1858. Jedná se tedy o třetí nejstarší českou přírodní rezervaci, a to o rozloze 666,41 ha. Oblast leží v CHKO Šumava a spravuje ji Správa NP a CHKO Šumava. Důvodem ochrany je buko-smrkový porost s vtroušeným klenem, nacházející se v okolí 1362 metrů vysokého vrchu Boubín a tvořící jednu z nejvýznamnějších lesnických lokalit v Evropě.
Rezervace byla zřízena na popud lesníka Josefa Johna a během let se postupně rozrůstala z 47 ha na současných 685 ha. V průběhu let byla část pralesa poničena povětrnostními vlivy, narůstajícím turismem, kůrovcovou kalamitou i přemnoženou zvěří. Z toho důvodu byla jádrová část pralesa ohraničena plotem, který zamezuje vstupu turistů a zvěře a tím chrání mladou generaci stromků. Na území rezervace se nachází stromy staré 400 až 500 let, mezi nejznámější zástupce patřil Král smrků, jenž byl povalen sněhovou vichřicí v roce 1970. V průběhu času se mění zastoupení výskytu jednotlivých druhů stromu v rezervaci, k roku 2011 je na ústupu četnost smrku. Na území rezervace se v současnosti (k roku 2011) provádí částečná těžba a jen na některých lokalitách panuje bezzásahový režim. Rezervace patří mezi nejvíce navštěvovaná místa Šumavy, vede skrz ni naučná stezka a několik turistických tras směřujících k rozhledně na vrchu Boubín.
Východně od rezervace Boubínský prales se nachází přírodní rezervace Milešický prales. Jihozápadně od rezervace se nachází přírodní památka Jilmová skála s výskytem přirozených lesních porostů.
Poloha Území národní přírodní rezervace leží na strmém jihovýchodním úbočí hory Boubín a Pažení v nadmořské výšce mezi 920 a 1110 metry. Přesněji se rozkládá v oblasti vytyčené 1362 metrů vysokým vrchem Boubín, dále hranice pokračuje přes Boubínský hřbet (1269 m), Basumský hřeben (1290 m) až k jihozápadnímu okraji kolem vrchu Pažení (1281 m). Hlavní část území se nachází v okolí Kaplického potoka včetně jeho přítoků, které pramení na jižní straně pod Srním vrchem (1296 m). Součástí povodí potoka je i uměle vybudovaná vodní nádrž, tzv. Boubínské jezírko, z roku 1836, jež dříve sloužilo k plavení dřeva. Na východě probíhá hranice rezervace přibližně 600 metrů pod vrchem Větřín (1163 m). Celkově má souvisle zalesněná oblast v okolí národní přírodní rezervace Boubín téměř 7500 ha.
Oblast národní přírodní rezervace se rozkládá v katastrálním území obcí Včelná pod Boubínem (část obce Buk) a Horní Vltavice, a ačkoliv neleží v území národního parku Šumava, patří do CHKO Šumava.
Historie Stáří lesa se odhaduje na 12 000 let,http://www.sumavainfo.cz/boubin - Boubín (1.362,2 m n. m.) kdy skončila poslední doba ledová. Boubínský prales byl chráněným územím vyhlášen v roce 1858 a je třetí nejstarší českou přírodní rezervací (po Žofínském pralesu a Hojné vodě). Hlavní zásluhu na jeho ochraně měl Josef John – tehdejší lesmistr vimperských lesů schwarzenberského panství. Po souhlasu majitele (knížete Jana ze Schwarzenberku) začal od roku 1847 provádět výzkumné práce do té doby nedotčených lokalit a vyznačil osm výzkumných oblastí, ve kterých se nacházel nejzachovalejší les. Každá tato lokalita měla výměru 1 dolnorakouského jitra (přibližně 0,5755 ha). K této aktivitě ho vedla snaha o pochopení přírodních procesů, do kterých nezasahoval člověk, aby se dalo provozovat trvale udržitelné lesní hospodářství. Pro podporu svého snažení 2. září 1849 pomohl společně s Českou lesnickou jednotou zorganizovat první vědeckou expedici. Původní plocha pralesa měla tehdy 144 ha, ale později došlo k rozšíření ochranného pásma okolo pralesa. Silná bouře v roce 1870 s následnou obavou z kůrovcové kalamity šířící se i do okolních lesů vedla k masivní těžbě i uvnitř rezervace, která následně silně poškodila velkou část pralesa, nedotčeno zůstalo jen přibližně 47 ha. V tomto roce byla z rezervace vyčleněna oblast lesa nad Lukenskou cestou, který byl později opět do rezervace začleněn. náhled|Různé druhy hub potřebují ke svému růstu odumřelé stromy s hnijícím dřevem, které v hospodářském lese nejsou. Polomený strom s troudnatcem kopytovitým na území rezervace
Na částech území pralesa se dochoval původní porost i přes to, že se v dnešní obci Kubova Huť nacházela sklárna, jež potřebovala pro svůj provoz palivové dřevo. Naštěstí pro Boubínský prales byl dostatek dřeva v okolí hutě a tudíž těžko přístupné části nebyly vymýceny. Taktéž další těžba dřeva zde neprobíhala a to i přes to, že poblíž byl postaven mezi lety 1789 až 1822 Schwarzenberský kanál schopný plavit dřevo jak do Prahy, tak i do Vídně. Přes území Boubínského pralesa vedla dvojice pašeráckých stezek, pomocí kterých se pašovala sůl, střelný prach, dobytek, obilí či droga Brizil.
V roce 1933 převzal boubínské lesy stát a potvrdil ochranu pralesa vyhlášením Státní přírodní rezervace Boubínský prales. Následně v roce 1958 došlo k opětovnému rozšíření území pralesa na 666 ha.
náhled|vlevo|Pohled na jádrovou oblast pralesa z NS Boubínský prales
V minulosti býval prales silně navštěvovaným místem, zejména jeho nejstarší část u Kaplického potoka. V době, kdy bylo provedeno nové vyhlášení SPR Boubínský prales (1958), procházelo po trase k Boubínskému jezírku a ke Králi smrků více než sto tisíc návštěvníků ročně. To se také odrazilo na okolní přírodě. V rámci tohoto rozšíření bylo k dnešní historické jádrové oblasti rezervace jako ochranné pásmo přičleněny okolní lesy, na kterých do tohoto roku probíhalo obhospodařování. V roce 1963 bylo jádro Boubínského pralesa (o rozloze 47 ha) oploceno a návštěvnost omezena na určitou trasu za doprovodu průvodce, v roce 1979 pak bylo toto jádro pro veřejnost zcela uzavřeno. V roce 1992 byla dříve obhospodařované přilehlé lesy, přiřazené roku 1958 jako ochranné pásmo, začleněny přímo do pralesa a obě skupiny lesa od té doby spadají pod stejný režim ochrany jako jádrový prales. Znovuvyhlášení Boubínského pralesa proběhlo v roce 2009, kdy rezervace měla celkovou výměru 685,7963 ha. Šlo o formální vyhlášení již existující rezervace z důvodů nedostatků do té doby platného zřizovacího předpisu.
18. ledna 2007 byly vrcholové partie v okolí vrchu Boubín poničeny orkánem Kyrill a následně o rok později i vichřicí Ema. Obě události umožnily zvýšený výskyt lýkožrouta smrkového v místech polomů. Dle monitoringu NP Šumava se tyto události ale nepodepsaly na změně druhové skladby lesa.
Přírodní poměry Oblast rezervace se rozkládá na kopcích tvořených rulami a nebulity, svory a hrubozrnnými žulami. Z moldanubika sem zasahují jednotvárné série pararul. Nicméně samotné horniny na povrch vystupují jen zřídka, zejména ve hřbetní části Pažení a na vrcholu Boubína, kde mají formu torů (osamělých skalek) nebo mrazových srubů. V údolí Kaplického potoka a na přilehlých svazích se vyskytují zvětralinové pláště štěrkovitých a hlinitých sutích s místními nahromaděními jílovitých sedimentů. Převažující půdní typ v lokalitě jsou podzolové půdy. náhled|vlevo|Vzrostlé smrky ve vrcholové partii s travním patrem Jádrová oblast historického Boubínského pralesa se rozkládá na území 46,67 ha, což odpovídá přibližně 7 % celkové rozlohy rezervace. V této oblasti je zakázána jakákoliv těžba a oblast slouží pouze pro výzkumné účely, bezzásahovost se zde uplatňuje přes 150 let. Prales se po ohrazení sám velice dobře zmlazuje (převážně bukem) a dosahuje vysoké hustoty mladých stromků na hektar – až 15 460 mladých stromků / ha (přičemž vzrostlých stromů na stejném území je 250 až 300). Přirozeně probíhá postupná změna skladby druhů na lokalitě. Zmlazování buků se před 30 lety odehrávalo převážně v jižní části rezervace a nyní se rozšiřuje i do severních oblastí. Mimo jádrovou oblast převažují kulturní smrkové porosty vzniklé po kalamitách v 19. století, ale přibližně na 10 % plochy stojí starší přeživší smrky.
Rezervace se rozkládá na rozsáhlém území s vysokým výškovým převýšením, což vede k výskytu různých vegetačních jednotek. Jsou jimi: květnaté bučiny (Fagion), acidofilní horské bučiny (Luzulo-Fagion) a klimaxové smrčiny (Piceion excelsae). Z plošného hlediska převažují v rezervaci acidofilní třtinové smrkové bučiny nad 1050 m n. m., v nižších polohách se nachází květnaté kyčelnicové bučiny.
Flóra náhled|Kapradiny a částečně obnažené podložní horniny Vlivem sloučení jádrové oblasti pralesa a ochranného pásma z roku 1992 se stalo, že se ochrany dočkaly i nepůvodní lesy uměle vysazené člověkem, místy založené na nepůvodních druzích stromů. Porost tvoří zejména smrky a buky ale také jedle, jilm a klen, ze kterých některé stromy dosahují stáří až 400 let. V jádrové oblasti rezervace v současnosti dorůstá pod smrky a jedlemi množství buků, které do několika desetiletí vytvoří souvislé stromové patro. Současně rozšiřováním buků dochází k pozvolnému klesání zastoupení smrků v rezervaci a tento pokles bude trvat i nadále. Taktéž jedle, před 30 lety považovaná za vymírající druh, se zde začíná obrozovat. K roku 2011 tak byl podíl živých stromů s průměrem nad 10 cm následující: smrk byl zastoupen 54 % a odhady předpokládaly, že jeho zastoupení může klesnout až ke 30 %, což odpovídá zastoupení smrku v 19. století. Dále následuje buk s 25,6 % a jedle a klen shodně po 2,3 %. Odhadovalo se, že živé stromy jsou zastoupeny 74 % a mrtvé stromy 26 %.
Raritou Boubínského pralesa byl Král smrků. Dosáhl stáří 440 let, výšky 57 m a průměru kolem 160 cm. Byl zničen při sněhové vichřici, která oblast postihla 4. prosince 1970. Věk kolem 400 let však mají také další rozložité stromy v Boubínském pralese. Padlé stromy se nechávají ležet a kolem nich vyrůstá další nový porost. Padlé stromy přispívají ke vzniku tzv. chůdových kořenů, které vznikají v době růstu nových stromů nad kmeny padlých.
V bylinném patře, které je druhově bohaté, se vyskytují z chráněných rostlin například mléčivec alpský (Cicerbita alpina), vraní oko čtyřlisté (Paris quadrifolia), kokořík přeslenatý (Polygonatum verticillatum) a plavuň pučivá (Lycopodium annotinum). Dále pak čarovník prostřední (Circaea × intermedia Ehrh.), pitulník horský (Galeobdolon montanum), kyčelnice devítilistá (Dentaria enneaphyllos), kyčelnice cibulkonosná (Dentaria bulbifera), samorostlík klasnatý (Actaea spicata) a bukovník kapraďovitý (Gymnocarpium dryopteris) a suťové lokality obývá vranec jedlový (Huperzia selago). Keřové patro dále například obsahuje zimolez černý (Lonicera nigra) či lýkovec jedovatý (Daphne mezereum). Před několika lety byly v oblasti znovunalezeny orchideje sklenobýl bezlistý (Epipogium aphyllum) a korálice trojklaná (Corallorhiza trifida) a kapradina vratička mnohoklanná (Botrychium multifidum), dříve považovaná za vyhynulou.
Neodklízení mrtvých stromů a vysoká vzdušná vlhkost vede k výskytu řady mechorostů, jako je např. pařezovec křivolistý (Nowellia curvifolia), křepenka řetízková (Cephalozia catenulata), kryjnice švédská (Calypogeia suecica) a stěkovec prstnatý (Riccardia palmata) a křižítka vystoupavá (Lophozia ascendens).
Mykoflóra náhled|vlevo|Popadané stromy se na území rezervace nechávají volně ležet Taktéž z mykologického hlediska je rezervace velice bohatá. Vyskytují se zde například ohňovec rezavohnědý (Phellinus ferrugineofuscus), ucháčovec šumavský (Pseudorhizina sphaerospora), pevník brázditý (Laurilia sulcata), pórnatka kořínkatá (Junghuhnia fimbriatella) a ohňovec ohraničený (Phellinus nigrolimitatus), dále se zde vyskytují i zákonem chráněné druhy jako bolinka černohnědá (Camarops tubulina), mozkovka rosolovitá (Ascotremella faginea), modralka laponská (Amylocystis lapponicus) či ušíčko jedlové (Pseudoplectania vogesiaca) a vzácné druhy Červeného seznamu hub (makromycetů) České republiky, jako je helmovka sazová (Hydropus atramentosus), ohňovec Pouzarův (Phellinidium pouzarii) nebo ježatec různozubý (Hericium cirrhatum).
Fauna