Ekonomika Itálie je třetí největší národní ekonomikou v Evropské unii, osmou největší ekonomikou na světě vzhledem k HDP (hrubého domácího produktu) a dvanáctou dle PPP. Itálie je zakládajícím členem Evropské unie, eurozóny, OECD, G7 a G20. Je desátým největším vývozcem světa, v roce 2019 čítala hodnota italského exportu 632 miliard amerických dolarů. Nejvřelejší obchodní vztahy má Itálie se členy Evropské unie, v roce 2019 se jich týkalo 59 % celkového obchodu. Největšími obchodními partnery Itálie jsou Německo (12,5 %), Francie (10,3 %), Spojené státy americké (5,2 %), Španělsko (5,2 %) a Švýcarsko (4,6 %).
V poválečném období se Itálie z jejích následků dokázala dostat a vypracovala se v jednu z předních zemí světového obchodu a exportu. Podle indexu lidského rozvoje je v Itálii vysoká životní úroveň a v žebříčku hodnotícím kvalitu života se řadí na 8. místo světa. Itálie vlastní třetí největší zásobu zlata na světě a je třetím největším přispěvatelem do kasy Evropské unie.
Itálie je v Evropské unii po Německu druhým největším výrobcem co se týká strojírenství, dopravy, léčiv, nábytku, potravin, oděvů a robotiky. Díky tomu má Itálie také značný obchodní přebytek. Země je také dobře známa pro její velice schopný zemědělský sektor (je například největším světovým producentem vína) nebo vysoce kvalitní strojírenské produkty (automobily, lodě) a domácí spotřebiče. Je baštou luxusního zboží (největší v Evropě, třetí celosvětově), jde hlavně o luxusní a drahé oděvy nebo již zmíněné strojírenství.
Přes tyto nesporné ekonomické úspěchy má dnes její ekonomika velké problémy. Roční míra růstu je často pod evropským průměrem. Masivní utrácení vlády z 80. let značně zvětšilo státní dluh, navíc životní úroveň se na severu a jihu Itálie dost liší. Hrubý domácí produkt na jednoho obyvatele ve střední a severní Itálii vysoce překračuje evropský průměr, naopak některé regiony na jihu Itálie jsou hluboko pod ním. V posledních letech hrubý domácí produkt na obyvatele pomalu dohnal evropský průměr, zatímco míra zaměstnanosti v Itálii stále vázne. Ekonomové však oficiální údaje zpochybňují kvůli velkému počtu neformálních pracovních míst zahrnujících až 20% pracovní síly.
Historie Ekonomická historie Itálie po roce 1861 by mohla být rozdělena do 3 částí. A to do počáteční fáze, která následovala po unifikaci země a během níž probíhala výrazná migrace a stagnace celkové populace. Druhá fáze, během níž se Itálie snažila dohnat západní země, přerušena dvěma světovými válkami a velkou depresí ve 30. letech. Poslední fáze znamenala pomalý růst, který byl ale poznamenán dvojitou recesí, na kterou navíc navázala ekonomická krize z roku 2008.
Průmyslová revoluce náhled|vlevo|Ocelárna v Terni roku 1912. Před sjednocením Itálie byly její regiony příliš agrární. Zemědělský přebytek ale zajistil možnost transformace italské ekonomiky od 20. let 19. století. Díky tomu se mohla rozvíjet další odvětví, především různé manufakturní práce na Sardinii.
V době vzniku Italského království v roce 1861 bylo především mezi vládnoucí vrstvou všeobecně známo, že HDP je v porovnání se západoevropskými zeměmi, jako je Německo, Francie či Velká Británie, značně nižší. V 60. a 70. letech nebyla manufaktura příliš významná, zásadní pro ekonomiku bylo stále zemědělství. Itálie měla tu nevýhodu, že na rozdíl od západoevropských států postrádala výnosy z těžby uhlí a železa. Především zemědělská krize v 80. letech donutila Italy k přechodu k modernějším technikám v oblasti Pádské nížiny. V letech 78–87 protekcionisté projevili snahu o zavedení těžkého průmyslu. Ten se začal brzy využívat v oblastech s velkým potenciálem vodní energie, především v Umbrii či Alpách, zatímco Turín a Milán pokračovaly v průmyslu chemickém, textilním či strojním.
Rozmach industrializace se týkal především severozápadu. To vedlo k migraci přibližně 26 milionů Italů, především v letech 1880 až 1914. Tato migrace je zároveň mnohými odborníky považována za největší migraci novodobé historie. Během první světové války byla Itálie překvapivě schopná, zvládla vycvičit a především ozbrojit až 5 milionů rekrutů. To ale ve výsledku znamenalo ztrátu asi 700 000 vojáků a dluh asi miliardu lir.
Fašismus náhled|Projev Benita Mussoliniho v Turíně v továrně Fiat, 1932. Itálie byla po první světové válce ve velmi špatných podmínkách, především díky čemuž se dostal v roce 1922 k moci Benito Mussolini se svou Národní fašistickou stranou. Laissez-faire a volný obchod byly výrazně omezovány, zatímco vliv vlády a protekcionismus byly posilovány.
V roce 1929 byla Itálie výrazně zasažena Velkou depresí. Ve snaze zvládnout ji, znárodnila fašistická vláda velké banky a zavedla Istituto per la Ricostruzione Indiustriale. Vzniklo nemalé množství subjektu, které měly za cíl spojit zástupce vlády a významné osobnosti v byznysu. Tyto zástupci manipulovali s cenami a mzdami za účelem vyhovět jak přáním vlády, tak přáním byznysu.
Tento ekonomický model založený na partnerství mezi obchodníky a vládou se později přenesl i do politické sféry, nazývaný jako korporativismus. Zároveň, vzhledem k Mussoliniho agresivní zahraniční politice měla Itálie ve 30. letech velké výdaje s ní spojené. Po invazi v Etiopii podpořila Itálie Francovy nacionalisty ve španělské občanské válce. V roce 1939 se Itálie ocitla na 2. místě, hned za Sovětským svazem, co se týče počtu státem vlastněných podniků.
Účast ve 2. světové válce v uskupení Osa vyžadovalo zavést vojenskou ekonomiku. Invaze Spojenců v Itálii v roce 1943 znamenala kolaps politické i ekonomické struktury. Jak Spojenci, tak Němci získali určité části Itálie pod svoji kontrolu. Ke konci války byl příjem per capita nejnižší od začátku 20. století.
Poválečný ekonomický zázrak náhled|Fiat 500 vyráběný od roku 1957 je považovaný za symbol italského ekonomického zázraku. Po 2. světové válce byla Itálie zničená a okupována zahraničními armádami. To by samo o sobě s největší pravděpodobností způsobilo prohlubování mezer mezi jí a západoevropskými státy. Jenže USA ji považovaly za jednoho ze zásadních aktérů pro Svobodný svět (Free World) a skrze Maršálův plán v letech 1947–1951 obdržela více než 1,2 miliardy dolarů.
S koncem Maršálova plánu se dokonce sešla Korejská válka, díky níž Itálie vydělala na prodeji kovu a manufakturního zboží. Italské ekonomice dále výrazně pomohl vznik EHS, který usnadnil vývoz a znamenal větší počet investic.
Tyto faktory navíc v kombinaci s velkou pracovní silou vedly k velkému takřka nepřerušovanému ekonomickému růstu až do Horkého podzimu 1969 a ropné krize roku 1973. V rámci OECD si v tomto období, co se týče ekonomického rozvoje, vedlo lépe pouze Japonsko.
70. a 80. léta náhled|HDP na obyvatele Itálie, Francie, Německa a Velké Británie mezi lety 1970 a 2008 70. léta byla léta politického i ekonomického zmatku a společenského neklidu. Nezaměstnanost především mezi mladými prudce vzrostla a v roce 1977 bylo dokonce nejméně milion nezaměstnaných italských občanů mladších 24 let. Inflace pokračovala, dokonce se i zvýšila v návaznosti na zvýšení cen ropy v letech 1973 a 1979. Deficit rozpočtu byl stálý a pomalu se stával neřešitelným a nabýval hodnot okolo 10% HDP, což bylo více než u jakékoliv jiné země. Hodnota liry se snižovala a z 560 lir oproti jednomu americkému dolaru v roce 1973 se hodnota dolaru vyšplhala až na 1400 lir v roce 1982.
Ekonomická recese pokračovala až do poloviny 80. let, kdy se skrze reformy zajistila nezávislost centrální italské banky a velká redukce indexace mezd, díky čemuž se od roku 1980 do roku 1987 snížila inflace z 20.6 na 4.7%.Tato makroekonomická a politická stabilita vedla k druhému „ekonomickému zázraku“, založenému na malých a středních podnicích produkujících například textilie, šperky či nábytek. Výsledkem tohoto ekonomického progresu byl status 4. nejbohatšího státu světa v roce 1987.
I přes to ale italská ekonomika zaznamenala v 80. letech zásadní problém. V 90. letech se snažila Maastrichtská kritéria omezit velikost státního dluhu, který měla Itálie už ve velikosti 104% jejího HDP. Následné ekonomické restrikce ještě zhoršily globální ekonomickou recesi. V letech 2000–2008 italská ekonomika už spíše stagnovala.
Velká recese Itálie byla během velké recese výrazně zasažena. A to jak finanční krizi v letech 2008–2009, tak i následující dluhovou krizí v eurozóně. Během těchto dohromady 7 čtvrtletních recesí se národní ekonomika snížila o 6.76%. V roce 2011 dokonce hrozila Itálii ztráta přístupu k finančním trhům. Podle Eurostatu byt deficit italské ekonomiky v roce 2015 na 128% jejího HDP, což byl v té době po Řecku hned druhý nejvyšší.
Tak či tak, největší část italského dluhu byla vlastněna Italy samotnými a vysoká úroveň soukromých úspor a jejich malé zadlužení bylo považováno ze nejbezpečnější způsob, jak se s krizemi vyrovnat.
Ve snaze vyhnout se další krizi a nastartovat ekonomiku zavedla vláda národní jednoty v čele s ekonomem Mariem Montim program masivních a striktních pravidel, jenž měly za cíl snížit deficit. Zároveň ale i podpořily dvojitou recesi v roce 2012 a 2013, za což byla kritizována.
Ekonomické zotavení V letech 2014–2019, i navzdory tomu, že nezaznamenala takový růst jako jiné evropské státy, se italská ekonomika de facto kompletně zotavila z Velké recese 2008.
Pandemie covidu-19 Itálie byla jedním z prvních evropských států zasažených pandemií koronaviru. Ekonomika utrpěla velký šok, když byla přibližně tři měsíce do konce května „vypnutá“. V červenci 2020 schválila Evropská rada rozpočet pro léta 2021-2027, který zahrnuje náhrady související s korona krizí. Skrze ně by Itálie mohla získat až 209 miliard eur v přímé pomoci či půjčkách.
Přehled
Údaje Následující tabulka ukazuje hlavní ekonomické indikátory v letech 1980 – 2020. RokHDP (v mld. eur) HDP na obyvatele (v eurech)Reálný růst HDPMíra inflaceNezaměstnanostVládní dluh (v procentech HDP)1980213.03,7773.4%21.8%7.4%n/a1981255.24,5170.8%19.5%7.6%n/a1982301.25,3280.4%16.5%8.3%n/a1983350.76,2001.2%14.7%7.4%n/a1984400.97,0883.2%10.7%7.8%n/a1985450.07,9522.8%9.0%8.2%n/a1986497.58,7902.9%5.8%8.9%n/a1987544.29,6173.2%4.7%9.6%n/a1988604.810,6834.2%5.1%9.7%93.0%1989664.011,7213.4%6.2%9.7%95.5%1990722.812,7492.1%6.4%8.9%98.8%1991789.613,9151.5%6.2%8.5%102.3%1992830.914,6360.8%5.0%8.8%109.7%1993855.915,062−0.9%4.5%9.8%120.5%1994905.215,9262.2%4.2%10.6%127.1%1995985.017,3282.3%5.4%11.1%116.9%19961,043.118,3501.3%4.0%11.2%116.3%19971,089.919,1621.8%1.8%11.2%113.8%19981,135.519,9541.6%2.0%11.3%110.8%19991,171.920,5931.6%1.7%10.9%109.7%20001,239.321,7713.7%2.6%10.1%105.1%20011,298.922,8031.7%2.3%9.1%104.7%20021,345.823,6100.2%2.6%8.6%101.9%20031,390.724,3130.2%2.8%8.5%100.5%20041,448.425,1341.6%2.3%8.0%100.0%20051,489.725,6561.0%2.2%7.7%101.9%20061,548.526,5532.0%2.2%6.8%102.6%20071,609.627,4951.5%2.0%6.1%99.8%20081,632.227,647−1.1%3.5%6.7%102.4%20091,572.926,457−5.5%0.7%7.7%112.5%20101,604.526,8731.7%1.6%8.3%115.4%20111,637.527,3130.6%2.9%8.4%116.5%20121,613.326,813−2.8%3.3%10.7%123.4%20131,604.626,518−1.7%1.2%12.1%129.0%20141,621.926,6820.1%0.1%12.6%131.8%20151,652.127,1740.9%0.1%11.9%131.6%20161,689.827,8551.1%−0.1%11.7%131.4%20171,727.328,5101.5%1.3%11.3%131.4%20181,757.029,0490.9%1.2%10.6%132.2%20191,771.529,1660.1%0.7%10.7%133.4%2020−9.6%0.2%12.7%159.8%2021
Firmy náhled|Automobil značky Ferrari