Josef Jiří Jelínek (10. února 1697, Kosmonosy – 23. ledna 1776, KosmonosyMatriční záznam o úmrtí a pohřbu farnost Kosmonosy) byl český barokní sochař a řezbář, nejvýznamnější představitel kosmonoské rodinné dílny sochařů a řezbářů. Jeho díla lze nalézt na Mladoboleslavsku a v Českém ráji. Někdy je uváděn jen jako Josef Jelínek.

Život Encyklopedické zmínky přímo o Josefu Jelínkovi pocházejí až z období po roce 1900. Dobové zprávy o kosmonoské dílně neexistovaly, o jejich sochařském díle zmínka ani ve Slovníku českých umělců. Ke znovuobjevení kosmonoských sochařů přispěl teprve Oldřich J. Blažíček, který v citované monografii vyzdvihl také specifikum českého barokního sochařství – existenci výtvarně činných rodin. Josef Jiří Jelínek zahájil svou vlastní sochařskou tvorbu v otcově dílně. Jeho otec Václav, který zemřel roku 1713, kdy bylo Josefu Jiřímu 16 let, mu ale nebyl jediným učitelem. Největší vliv určující jeho další umělecký vývoj a profil, na něj měl starší nevlastní bratr Martin.

Dílo

Charakteristika jelínkovské dílny Pro celou kosmonoskou dílnu jsou typické výtvarné kontrasty, které mají původ především v reakcích na tvůrčí výsledky hlavních osobností českého barokního sochařství – Matyáše Bernarda Brauna a Ferdinanda Maxmiliána Brokoffa. Existují spekulace, že se Josef Jelínek školil v Braunově pražské dílně. Tyto úvahy vzbuzuje především stylová příbuznost s kosmonoskou dílnou. Ovšem dílna Jelínků musela vše transponovat z dílny pražské a renomované do prostředí regionálního, takže tvorba kosmonoské dílny musela být mnohem důslednější. Od roku 1676 vycházela z dílny vrcholná díla barokního umění. Dělo se tak po několik desetiletí, kdy vznikaly dřevěné i kamenné sochy a sousoší. Vrcholný tvůrčí rozmach prožívala dílna zřejmě ve 20. – 70. letech 18. století. Byla velmi vyhledávaná, objednávky přicházely nejen z okolí Mladoboleslavska, ale i vzdálenějších měst v okolí Prahy. U časných jelínkovských děl (zhruba do roku 1724) je původ nedoložen. Tato díla nenesou žádnou signaturu ani nejsou známy relevantní archivní dokumenty.

Jedná se například o časnou jelínkovskou práci sousoší archanděla Rafaela provázejícího malého Tóbijáše (1717), Dobrovice. Jelínkovo autorství je předpokládáno na základě srovnání s jinými pozdějšími díly z doby kolem poloviny 20. let 18. století. Z této doby už jsou dochovány písemné zmínky. V těchto zmínkách je už Josef Jelínek považován za zkušeného sochařského mistra.

Dílo Josefa Jelínka náhled|Socha sv. Ludmily na hradu Valdštejn Josef Jiří Jelínek stavěl své sochy často v prudkých pohybech, sochy mají poměrně robustní těla, která spirálovitě stoupají z úzké základny. Tělo je jemně prohnuté v bocích. Kompozice jsou otevřené, s bohatými členěnými siluetami. Projev Josefa Jiřího Jelínka mnozí srovnávají s uměleckým vyjádřením Matyáše Bernarda Brauna. Ovšem s poukazem na to, že právě Jelínkovy sochy patří nejméně k těm „braunovským“. Jelínek přebíral některé typy kompozic nebo ikonografické typy, ale nikdy se neztotožnil s Braunovým modelačním principem. Jelínkův modelační rytmus je naprosto odlišný. Nenalézal tolik odvahy co Braun, ale zato používal výraznou pohybovou nadsázku, kterou uplatňoval nejvíce v draperiích, stylizacích tvarů a vytvářel až přehnané zřasení látek. Jeho dílo lze kategorizovat do stylu radikálního baroka. Z počátku tvorby stojí za zmínku

soubor pískovcových soch (skulpturální plejáda) na velkém kamenném mostě hradu Valdštejn: sv. Václav, sv. Vít, sv. Jan Nepomucký, sv. Ivan, sv. Vojtěch a sv. Prokop, a později dodané sv. Ludmila, sv. Josef s Ježíškem, sv. Walburga a sv. Markéta.náhled|Socha sv. Floriana, zámek Hrubá Skála Z nich zejména o sv. Markétě lze hovořit jako o uměleckém skvostu, který předjímá další Jelínkův umělecký vývoj.

Za jednu z nejlepších Jelínkových prací je považována skulptura sv. Ignác z Loyoly (1740) v Domousnicích a dřevořezba sv. Jana Nepomuckého na hlavním oltáři kaple na Valdštejně. Typickou ukázkou Jelínkova modelačního přístupu pak jsou sochařská výzdoba a dřevořezy hlavního oltáře kostela sv. Václava v Bosni.

Další významnou a charakteristickou etapou Jelínkovy tvorby ve 40. letech 18. století je vytváření svérázné typiky tváří, čímž Jelínek dosahoval expresivnosti. Jelínek budoval osobitě modelované fyziognomie. Nejvíce se tento styl projevil v nadživotních dřevořezbách sv. Alžběty, sv. Zachariáše, sv. Petra, sv. Pavla a dvojici andělů v kostele Povýšení sv. Kříže v Kosmonosích. Tou samou dobu vznikají i sochy sv. Vavřinec a sv. Florián na mostě před zámkem v Hrubé Skále. Tady už lze najít odlišnosti v detailech od soch z Valdštejnu. Sochy mají daleko expresivnější rysy, které dodávají tvářím až portrétní charakter. Pravděpodobně se jedná o rysy donátorů, což byl jev, který provází dílo celé rodiny Jelínků.

Mistrovská díla Jelínka lze také nalézt v Národní galerii v Praze, jedná se o sochu sv. Anny a sv. Jáchyma z počátku 40. let 18. století. Mezi další Jelínkova díla patří např.: dřevořezy v chrámu sv. Máří Magdalény v Sobotce, oblakový sloup sv. Trojice v Bakově, (1727 – 1729), oltář a krucifix ve hřbitovním kostele sv. Barbory v Bakově, sv. Jan Nepomucký u Semtinské lípy'', (1728).

Ohlas Jelínkovu dílu byla věnována rozsáhlá výstava v Národní galerii v Praze v roce 1997.

Odkazy

Reference

Literatura

Externí odkazy

Kategorie:Čeští sochaři Kategorie:Čeští řezbáři Kategorie:Barokní sochaři v Česku Kategorie:Narození v roce 1697 Kategorie:Narození v Kosmonosech Kategorie:Úmrtí v roce 1776 Kategorie:Úmrtí 23. ledna Kategorie:Úmrtí v Kosmonosech Kategorie:Muži