Sociální komunikace

Komunikace pochází z latinského communicatio, communicare, což znamená spojovat. Jde o produkci a výměnu informace, tedy významů sdělení prostřednictvím jazyka (znakových systémů). Existuje mnoho definic komunikace, které se liší podle teoretického rámce, ze kterého vycházejí a podle něhož akcentují některý z aspektů komunikace. Definice, která by zahrnovala všechny aspekty komunikování, není možná. V nejširším slova smyslu je komunikace přenos informací, v užším slova smyslu je komunikace dorozumívání a zprostředkování významů mezi živými organismy. Sociální komunikace se chápe jako sociální interakce.

Komunikace je determinována a zprostředkována nosičem informace – jazykem, a sociální strukturou (intervence statusů, rolí, norem …). To ovlivňuje způsob komunikace a interpretace přenášené informace (např. jak mluvíme s učitelem vs. s kamarádem) či teleologicky – instrumentálně (vztah cíle – co je řečeno a co bylo zamýšleno říct, a prostředků, jak to bylo řečeno). Tak může vznikat i větší odchylka mezi tím, co chceme říct a jak tomu adresát porozumí.

Vztah sociální komunikace a sociální interakce Sociální komunikace je dle Georga Gerbnera formou sociální interakce , jde o „sociální interakci prostřednictvím sdělení“. Sociální interakce je proces, během kterého se jedinci vzájemně stimulují, reagují na sebe – tím se rozvíjí řetězec vzájemných akcí a reakcí – každý jedinec je denně součástí nějaké sociální interakce (záměrná činnost, cílené jednání, působení). Sociální interakce je tedy vzájemné působení individuí (nebo skupin), jehož podstatou je komunikace, tedy proces vzájemné výměny informace a ten bývá označován jako komunikace sociální.

Vztah sociální interakce a komunikace bývá chápán dvojím způsobem. V jednom případě je komunikace považována za dílčí cíl interakce. V druhém případě jsou komunikace a interakce považovány za různé aspekty jednoho procesu.,

Je nutno uvést, že v lidské komunikaci i vzájemných reakcích v lidském chování, se nejedná o skutečné interakce https://www.youtube.com/watch?v=HQgIZl9TpM4 Petr Kulhánek: Mikrosvět a makrosvět ve smyslu, jak byl pojem interakce zaveden ve fyzice, ale jedná se o zpětnou vazbu. Ve fyzice je modelem interakce (vytvořeným na základě zákona akce a reakce) zpětnovazební smyčka tvořená akcí a reakcí. V takovém modelu – smyčce však není žádné časové zpoždění, je to model jisté rozpoznané rovnováhy. Ve vzájemné komunikaci a navazujícím vzájemném chování lidí, však vždy časové zpoždění je. Tak pojem interakce je sice v teorii komunikace používaný a zažitý, ale z nepochopení a tedy chybně, neboť pojem ve vědě musí vždy zachovávat svůj zavedený význam.

Složky sociální komunikace Komunikace mezi lidmi je záměrným jednáním, ve kterém jde o výměnu sdělení, k čemuž se využívá nějaký prostředek, a tím jsou symboly, kulturně sdílené konvencionální znaky. Dorozumívání probíhá mezi „zdrojem“ a „adresátem“. Ke komunikaci dochází vždy, když je vysíláno nebo přijímáno sdělení, a to i v případě, že je jen připisován nechtěný význam signálům od jiných osob (i v této formě dochází ke komunikaci).

Při komunikaci je definováno pět základních prvků:

komunikátor (vysílatel) adresát komunikační kanál je jednak abstraktní pojem značící soubor podstatných vlivů ovlivňujících přenos informace (část komunikačního schématu), ale i pak materiální realizace přenosu. jazykové sdělení (hovor, text, obraz, ...) účinek (efekt, odpověď).

K této pětici se řadí i další vedlejší pojmy: znaky, kódy a šum, kontext, kód, zpětná vazba.

Sdělovací kanál (Shannonovo schéma) je řetězec entit od vysílatele k adresátovi uskutečňujících přenos informace. Vlivy poškozující přenos informace se označují jako šum. Je to jednak poškození jazykové formy (např. při rozhovoru dvou lidí hluk na ulici), to je syntaktický šum. Pak je to nepřesnost lidské (vágní, subjektivní a emocionální) formulace a konotace (viz Sémantický trojúhelník), které způsobují sémantický šum. Neexistuje komunikace bez šumu, může být i psychologického charakteru (špatné zkušenosti, jiné sociální role, předsudky atd.). Jazykové konstrukty (systém znaků), jímž vysílatel i adresát rozumí, je kód. To může být např. i systém znakové abecedy, emotikony, světla na přechodech apod. Důležitý je kontext, když dva dělají totéž, není to totéž (kvůli jinému prostředí, jiným lidem…).

Princip lidské komunikace Lidská komunikace je proces, který je zde schematicky popsán z hlediska přenosu a zpracování informace, a postaven na základních pojmech, které jej orientují ke kognitivní psychologii a informatice. Popisuje se princip, kterým člověka obdařila příroda.

Informace (zpráva) při sdělování putuje od zdroje (původce, vysílatele, mluvčího) k příjemci (adresátovi) v podobě sekvence jazykových konstruktů – forem.

Vysilatel svoji informaci (zprávu) transformuje z hypotetických vnitropsychických jazyků do vnějšího komunikačního jazyka, tedy zvolí pro ten účel vhodný jazykový konstrukt – formu (slovo, větu, mimiku, pohledy očí, gesta, pohyby těla, tahy štětcem na plátně …, jimiž sdělující člověk vyjadřuje i své emoce). Tomuto kroku se říká formulace viz obr. 1. Formulace je transformace, která je vágní, subjektivní a emocionální, měnící se u každého člověka v čase.

Příjemce zprávy (jazykové formy) přiřadí přijaté jazykové formě informaci (informační význam). Provede to tak, že ve svých znalostech (vnitropsychickém kognitivním modelu) hledá informaci, kterou považuje pro přiřazení přijaté jazykové formě za nejvhodnější. Tento krok pro příjemce znamená porozumění přijaté jazykové formě (pochopil, co znamená, jaký má význam), a říká se mu konotace viz obr. 1.

Přijatá jazyková forma účinkuje jako pointer (ukazatel) na informaci obsaženou ve vnitropsychickém kognitivním modelu příjemce. Pointer neodkazuje do kognitivního modelu přímo, ale prostřednictvím psýchy příjemce. Ta o výběru za působení dalších faktorů (viz dále) rozhoduje. Pokud příjemce zprávy nemá ve svém kognitivním modelu žádnou informaci, kterou by mohl přijaté jazykové formě přiřadit, pak tato jazyková forma pro něj nemá žádný význam. Křemen, J.: Modely a systémy ACADEMIA, Praha 2007. Existují ovšem i jazykové konstrukty, kterým žádnou informaci přiřadit nelze, např. politické kecy. Příjemce zprávy tak na základě příjmu sekvence jazykových forem – komponentů zprávy, kterým přiřazuje informace (významy) a včleňuje je do souvislostí – kontextu, získává informační celek, který mu může poskytovat, pro něj novou informaci, což je účelem komunikace. Obvykle si vysilatel a příjemce své úlohy střídají, nastává komunikační interakce. To je ve schematickém pojetí ukázka principu lidské komunikace. Takto postavené schémaMarek Nekula: Komunikační model. https://www.czechency.org/slovnik/KOMUNIKA%C4%8CN%C3%8D%20MODELby bylo dostačující pro komunikaci v případě, že se jedná o sdělování exaktní informace (nulová hodnota vágnosti interpretace jazykových konstruktů) v exaktní vědě, v předávání informace světelnými signály v lodní dopravě (exaktně definované významy jazykových konstruktů), apod. Neboť v tomto případě je formulace i konotace pro příslušnou odbornou komunitu exaktní, tedy objektivní, interpersonální a neměnná v čase. Příjemce dostává jazykovou formu, která má exaktní konotaci (tedy přesněji interpretaci), nepotřebuje tedy metainformaci (informaci o informaci) navádějící ho, jak uskutečnit výběr informace z jeho kognitivního modelu, výběr je přesně dán. Uvedený princip vytvořený přírodou, používající pointer, je úsporný z hlediska toku informace mezi vysílatelem a příjemcem, a lze ho použít i v přenosu informace v exaktním světě materializovaném exaktními stroji – počítači, v podobě algoritmu. V lidské komunikaci obecně je však informace vágní, subjektivní a emocionální nikoli exaktní, tam už onu metainformaci příjemce potřebuje.

Lidská komunikace je ve skutečnosti poněkud složitější, než výše uvedený model, jednak proto, že přiřazení informace jazykové formě je vágní, subjektivní a emocionální a jednak proto, že sdělování musí zajistit přenos takovéto informace i za méně příznivých podmínek, tedy prostřednictvím sdělovacího kanálu, který nepřenáší všechny jazykové konstrukty provázející základní sdělení. (Neuvažuje se zde vliv poškození jazykové formy – syntaktický šum, to je jiné téma). Proto je třeba komunikační schéma (model), poněkud rozšířit. Předpokládejme, že komunikace probíhající hlasem z očí do očí je ten informačně nejdokonalejší sdělovací kanál, neboť přenáší nejúplnější informaci. Přenáší totiž nejen základní informaci (obvykle v přirozeném jazyce), ale i doprovodnou informaci (metainformaci), říkající, jak základní informaci porozumět. Jsou to např. gesta, mimika, výraz očí mluvčího, intonace hlasu atp. Sdělování musí zajišťovat přenos nepokažené (dostatečně malý sémantický šum) informace i za podmínek, kdy je sdělovací kanál z hlediska přenosu informace redukován, např. tak, že komunikující na sebe vzájemně nevidí. Pak informační kanál některé (zde vizuálně sdělované) doprovodné informace nepřenáší. Příjemce zprávy tak přichází o jistou část metainformace říkající, „jak to vlastně mluvčí myslí“. Příjemce zprávy přichází o metainformaci, a tak z podstaty informace (ztráta informace znamená nárůst nejistoty) se zvětší jeho nejistota při výběru vhodné informace z jeho kognitivního modelu, kterou by měl přijaté formě přiřadit. Lidská psýcha je však vybavena schopností zpracování informace, a tak z řady faktorů, např. z kontextu přijímané zprávy, ze svého očekávání (zkušenosti), ze svého momentálního duševního rozpoložení a z dalších aspektů např. příjemce něco ví či tuší o záměru odesílatele, nebo to odkrývá z kontextu atp., může příjemce zprávy do jisté míry potřebnou metainformaci vytvořit. Podrobněji se touto problematikou zabývá např. Danica Slouková: Sekundární sémiotické systémy. Příspěvek k metodologii společenských věd a filosofii jazyka. https://web.archive.org/web/20211004093542/http://filosofia.cz/files/mjs/seksemsys.doc Dalším pramenem je Soňa Schneiderová: Teorie komunikace. https://is.slu.cz/el/fpf/zima2020/UBK00127/sablona-distanci-studijni-text_FPF-01_Teorie_komunikace_106.pdf?kod=UCPUCPA;lang=cs

Kognitivní model člověka tedy obsahuje dva typy znalostí. První typ jsou znalosti o reálném světě, tedy kognitivní modely objektů a procesů reálného světa, se kterými se setkává – poznává je. Druhý typ jsou znalosti, jak znalostem o reálném světě přiřazovat vhodné jazykové konstrukty.Hjelmslev, L.: Prolegomena to a Theory of Language. Baltimore: Indiana University Publications in Anthropology and Linguistics (I JAL Memoir, 7) (2nd OD (slightly rev.): Madison: Univ. Of Wisconsin Press, 1961. Těmto znalostem se říká znalost jazyka.

V učení se rodnému jazyku je jedno úskalí a podivnost. Rodiče svému maličkému potomkovi říkají, to je máma, to je pejsek, to je auto. Potomek netuší, jak je klamán, když mu rodiče přiřazují jazykové formy k reálným entitám, nikoli k jejich kognitivním modelům. Potomek by v dětském věku nepochopil, že jeho milovaná máma je vlastně oblak jeho senzorických dat včleněných do jím budované kompozice. Potomkovi, stejně jako většině lidí, rodičovský klam v životě nikterak nevadí, pokud se v dospělém věku nestane vědcem např. v oboru logiky, lingvistiky apod. V tomto případě si musí včas uvědomit, jak je to doopravdy. V těchto profesích už musí vědět, že je nutno mluvit o kognitivních modelech oněch reálných entit, a dokonce musí rozlišovat, zda byly vytvořeny přirozeným poznáním, nebo poznáním umělým exaktním. Musí si být stále vědom toho, že pouze to, co prošlo poznáním, o tom něco víme, a o tom můžeme mluvit. Sémantický trojúhelník Na obrázku uvedený sémantický trojúhelník, graficky znázorňuje:

Za prvé, souvislost mezi reálným (materiálním) světem (pravý spodní vrchol) jeho poznáním, na základě poznání vytvořeným vnitropsychickým kognitivním modelem (horní vrchol) a zápisem a sdělením o poznaném (levý spodní vrchol).