Území Kosova se ve starověku nacházelo na rozhraní tří indoevropských skupin: Illyrů, Thráků a Řeků. Území se dostalo pod vliv Makedonského království a od 1. století n. l. bylo začleněno do Římské říše, jako součást provincií Macedonia a Moesia. Část obyvatelstva se romanizovala (pozdější Rumuni). Po rozpadu Římské říše toto území náleželo k východořímské provincii Dacie.
Středověk náhled|Kosovo pod bulharskou nadvládou, 10. století V 6.–7. století přišli do této oblasti Slované, pozdější Srbové, kteří se stali dominujícím etnikem a vytlačili původní obyvatele a tato oblast se stala základnou jejich nájezdů na Byzantskou říši i budování jejich vlastního státu (viz Srbsko#Středověk).
28. června (15. června dle Juliánského kalendáře) 1389 se zde odehrála jedna z nejvýznamnějších bitev Srbů proti osmanským Turkům, bitva na Kosově poli. Tato krvavá bitva skončila nepříliš výrazným vítězstvím Turků. Osmanský sultán Murad I. byl zavražděn před bitvou ve svém táboře srbským vojákem. Srbský kníže Lazar byl v odvetu po bitvě popraven. V Lazarově armádě bojovali jako spojenci i Albánci – tehdy ještě křesťané. Mezi najatými vojáky byly i české oddíly. Bitva měla tragické následky pro Srby, protože zlikvidovala výkvět srbské šlechty, která mohla klást odpor postupujícím Osmanům. Pod nadvládu Turecké říše se tak postupně dostala srbská knížectví i celé Bulharsko, definitivně však až v roce 1459.
V oblasti vznikalo od 11. století mnoho klášterů. Kosovo a sousední Metochii považují Srbové za svůj Jeruzalém. Z kosovského města Prizren ovládal král Dušan Veliký (vrstevník českého krále Karla IV.) velkou část Balkánu a aspiroval na byzantského císaře.
Osmanská nadvláda náhled|vpravo|upright|Vilájet Kosovo náhled|vlevo|Město Prizren v noci Mezi roky 1459 a 1912 bylo dnešní Kosovo částí Osmanské říše. Území Kosova bylo rozděleno na Prizrenský a Vučitrnský sandžak a později vznikl Kosovský vilájet, v první době se sídlem v Prizrenu a později ve Skopje.
Během nadvlády Osmanské říše nad Balkánskými národy, trvající několik staletí, Albánci (podobně jako část Srbů a Chorvatů v Bosně – dnešní Bosňáci) převzali v převážném množství tehdejší státní víru – islám. Muslimové v oblasti měli výhodu, protože se vyhnuli perzekucím a odvodům daní. Pro Albánce bylo přijmout islám snadnější, protože v nich křesťanství nezapustilo silné kořeny; rovněž neměli tradici vlastního stabilního státu. Islamizovaní Albánci se však začali prosazovat i ve vysokých pozicích v politickém dění. Například egyptský paša Muhammad Alí, vládnoucí v letech 1805–1848, byl Albánec a jím založená dynastie vládla v Egyptě až do roku 1952.
Srbové se často proti osmanské nadvládě bouřili, avšak jejich povstání bývala zpravidla krvavě potlačena. Po takových povstáních Srbové v několika vlnách začali po roce 1690 kolektivně prchat na sever, do Habsburské monarchie do oblasti dnešní Vojvodiny (1. a 2. velké stěhování Srbů), a na vylidněných územích se usazovali příslušníci ostatních národů Osmanské říše (např. Egypťané).
1. polovina 20. století náhled|vpravo|Fašistickou Itálií ovládané Albánské království v hranicích z roku 1941 před připojením části Řecka Území dnešního Kosova bylo až do 1. balkánské války (1912–1913), jako jedna z posledních oblastí na Balkáně součástí Osmanské říše. Albánci v podstatě neměli důvod se bouřit, proti turecké nadvládě povstali až o století později, než ostatní národy. Srbové se Kosova zmocnili a Kosovo a část Metochie se stalo součástí Srbska. Velká část Metochie však byla krátkou dobu do první světové války součástí Černé Hory. V roce 1913 se Albánci pokusili vyhlásit národní stát, nicméně Kosovo neobhájili a tento stav potvrdily i vítězné mocnosti po konci první světové války.
Brzy poté, v roce 1914, vypukla první světová válka, v průběhu které se dočasně poražené srbské vojsko a část obyvatelstva stahovalo přes Kosovo a Metochii a Albánii do Řecka. V té době měly oficiálně Srbsko a Albánie dobré, až spojenecké vztahy, což ale v terénu nefungovalo. Docházelo ke vzpouře albánského obyvatelstva proti srbské moci.
Po konci první světové války v roce 1918 se Kosovo a Metochie staly součástí nově vzniklého království – ze začátku unitárního království Srbů, Chorvatů a Slovinců, později Království Jugoslávie, a to Zetské bánoviny ('Černohorská' bánovina) a Vardarské bánoviny ('Makedonská'). Střety jugoslávských ozbrojených složek a albánských ozbrojenců trvaly až do roku 1920, avšak ani poté nebyl v Kosovu klid. Postavení Albánců se v Kosovu stalo značně nepříjemným, nebylo tedy divu, že se, podobně jako Maďaři a Bulhaři v Jugoslávii, pokusili počátkem druhé světové války o revizi hranic.
V roce 1939 ovládla Albánii Itálie a začala tam vládnout formou personální unie, o dva roky později kapitulovala Jugoslávie a většinu Kosova zabrala Itálie, která ji připojila ke svému loutkovému státu – Albánskému království (spolu s částmi Černé Hory, Srbska, nynější Severní Makedonie a Řecka). V Kosovu začala etnická čistka, v jejímž průběhu bylo Albánci zničeno asi 10 000 srbských a černohorských domů, jejichž vlastníci byli buď zabiti, nebo donuceni k útěku zpět do zmenšeného Srbska, či Černé Hory. Cílem bylo odstranit srbský prvek kompletně. Za italské nadvlády bylo také v Kosovu otevřeno velké množství škol s albánským vyučujícím jazykem. Tento stav však netrval dlouho a skončil v roce 1944.
2. polovina 20. století náhled|Socialistická autonomní oblast Kosovo, 1974–1990 3. září 1945 schválilo Lidové shromáždění Jugoslávie (Narodna skupština) ústavní zákon, na základě něhož se v rámci Lidové republiky Srbsko zřizuje autonomní oblast Kosovo a Metochie. Tento zákon byl schválen jen několik dní poté, co byl takto stanoven i status Vojvodiny.
Autonomní oblast se původně jmenovala Autonomní Kosovsko-Metochijská oblast (). Poté byla několikrát přejmenována: roku 1963 na Autonomní oblast Kosovo a Metochie (), roku 1974 na Socialistickou autonomní oblast Kosovo () a v roce 1970 zpět na Autonomní oblast Kosovo a Metochie (). Už od počátku byla autonomie značně omezená a ze strany Srbů docházelo k častým perzekucím albánského obyvatelstva. Na straně druhé však Titův komunistický režim bral v rámci kolektivizace půdu srbským sedlákům, které označil za kulaky, a tu pak přiděloval albánské chudině. Bylo zabráněno v návratu srbským kolonistům, kteří se v Kosovu usazovali během meziválečného období. Po válce přišlo do Kosova naopak nemálo ekonomických přistěhovalců z Albánie, kteří též dostávali půdu zabavenou srbským sedlákům. Využili dobrých jugoslávsko-albánských vztahů, v rámci nichž byl značně zmírněn režim na hranici s Albánií. Albánci byli ovšem i přesto komunisty považovaní za značně politicky nespolehlivé a jugoslávská státní správa vůči nim postupovala velmi tvrdě, především poté, co se vztahy mezi Jugoslávií a Albánií zhoršily. Dalším důvodem pro tento postoj byla také fakt, že na počátku roku 1945 došlo v Kosovu krátce po osvobození k nepokojům a nově vznikající partyzánská moc musela vyhlásit v oblasti mimořádný stav.
Úřady ve snaze omezit převahu Albánců připojily v roce 1958 ke Kosovu území téměř ryze srbská, zatímco tři okresy na jihu Srbska s albánskou většinou zůstaly mimo kosovskou autonomii (okresy: Preševo – 90 % Albánců, Bujanovac – 65 % Albánců a Medveděv – 40 % Albánců). Tyto okresy pak v roce 1992 vyhlásily během bojkotovaných srbských voleb referendum za politicko-územní autonomii a právo na připojení ke Kosovu. Přes 97 % albánských obyvatel těchto okresů souhlasilo s připojením.
Albánci postupně získali vyšší životní úroveň než v mateřské zemi, bohatší byl i jejich hospodářský a kulturní život. Měli svoje školy, univerzitu, rozhlas, později i televizi. Titův komunistický režim však tvrdě potlačoval nacionalismus, a to jak ze strany Albánců, tak ze strany Srbů. Na pronásledování nacionalistických Albánců se výraznou měrou podílel Titův blízký spolupracovník, ministr policie Aleksandar Ranković, který je doposud Srby považován za bojovníka za silný a integrální stát, kterého zničili chorvatští a slovinští federalisté. V roce 1966 byl Ranković na brionském plénu sesazen, což znamenalo převahu toho názorového proudu, který byl pro "slábnutí" centrální moci. To také znamenalo obrat v otázce Kosova.
V roce 1974 získalo Kosovo status prakticky rovnocenný k ostatním republikám a při obsazování postů přestaly být uplatňovány národnostní předpoklady.
náhled|250px|Národní knihovna v Prištině vybudována za dob Jugoslávie Zvýšená míra autonomie však nepřinesla spokojenost ani jedné straně. Srbové v tom viděli oslabování jejich vlivu v rámci Jugoslávie a útlak od většinových Albánců, a Albánci se i nadále snažili o dosažení republikového postavení v rámci Jugoslávie. Početnější albánské obyvatelstvo však bylo v tomto směru iniciativnější. Z toho důvodu se konaly i mohutné demonstrace: první v roce 1968 a druhá po Titově smrti v roce 1981. Všechny projevy odporu ze strany většinových Albánců i menšinových Srbů však byly bezpečnostním aparátem Jugoslávie potlačeny. Navíc albánská populace zažila v Albánii i v Kosovu na evropské poměry nebývalý vzrůst (3–4 %). Počet Albánců se v letech 1948–1991 v Kosovu ztrojnásobil a mnozí Srbové a Černohorci se začali cítit izolovaně poté, co mnoho vesnic bylo tvořeno Albánci a Slované zůstávali jen v počtu několika málo rodin. Ekonomická situace Kosova byla stále zoufalejší; jugoslávský tisk plnily zprávy o "speciálních opatřeních" pro rozvoj Kosova a neustálých jednáních celé řady odpovědných organizací, nevedly však ale k výsledku. Srbové tak Kosovo houfně opouštěli, neboť nebyli v oblasti schopni najít vhodnou práci (již od poloviny 60. let se stala Jugoslávie jednou z mála socialistických zemí, kterou trápila nezaměstnanost). To ještě více nahrávalo homogenizaci Kosova jako čistě albánské oblasti. Růst albánské populace spolu s neustále pokračující krizí měl za následek, že albánské rodiny s velkým počtem dětí se ocitly v chudobě, byl nedostatek bydlení. Proti Srbům začaly být podnikány ze strany Albánců první násilné činy, docházelo k vraždám Srbů, vypalování jejich domů. Bezpečnostní aparát byl k těmto projevům násilí bezmocný, o této činnosti bylo zakázáno mluvit ve sdělovacích prostředcích, aby to nenarušilo politiku "posilování Bratrství a jednoty mezi národy a národnostmi".
Tyto procesy vedly v roce 1986 k přijetí kontroverzního zákona, který Albáncům znemožňoval kupovat nemovitosti od Srbů a Černohorců. O rok později byl tento kurz zpracován v tzv. Jugoslávském programu opatření a aktivit k zastavení vysídlování slovanské populace z Kosova. Byly vyčleněny finance z tzv. "Fondu nerozvinutých" (původně určenému k hospodářské pomoci Kosovu, Makedonii, Černé Hoře a Bosně) k tomu, aby byli Srbové zvýhodňováni při přidělování pracovních míst a bytů a také ve mzdách. Tato opatření vyvolala značnou nevoli mezi Albánci. V té době však násilné činy Albánců proti Srbům dosahovaly takových rozměrů, že se stále více Srbů začalo stěhovat mimo kosovské území. V oblasti začala panovat anarchie, jugoslávská policie se bála zasahovat proti demonstracím Albánců, zasahovala pouze při demonstracích Srbů.