Státní zdravotní ústav (SZÚ) je příspěvkovou organizací ministerstva zdravotnictví, které pro něj vytváří odborné zázemí. Ústav je zodpovědný za epidemiologii, hygienu, ochranu veřejného zdraví, toxikologii a výzkum infekčních chorob a spolupracuje s různými mezinárodními organizacemi, jako je Světová zdravotnická organizace (WHO) nebo Evropské středisko pro prevenci a kontrolu nemocí (ECDC).
SZÚ má dlouhou historii spjatou se zajišťováním veřejného zdraví v Československu a později v České republice. Jeho historie sahá až do dvacátých let 20. století, kdy byl založen jako klíčová instituce v oblasti zdravotní osvěty, výzkumu a epidemiologie. Významnou roli sehrál během pandemie covidu, kdy poskytoval data, odborné analýzy a doporučení.
SZÚ sídlí v Praze a v jeho čele stojí ředitel, kterého jmenuje a odvolává ministr zdravotnictví na návrh hlavního hygienika. SZÚ připravuje podklady týkající se zdravotní politiky a metodik v oblasti ochrany veřejného zdraví. Nachází se v sousedství areálu Fakultní nemocnice Královské Vinohrady a historicky byl svázán s Lékařskou fakultou hygienickou UK v Praze.
Založení ústavu Po vzniku Československé republiky byla zdravotní péče, kterou Československo převzalo po Rakousku-Uhersku, zastaralá a neefektivní. Státní zdravotní správa měla jen minimální odborné zázemí, které tvořily malé univerzitní ústavy, například hygienické ústavy na Karlově univerzitě a Německé univerzitě v Praze. Tyto instituce však nebyly schopné plnit nové úkoly, které si veřejné zdravotnictví v nové republice žádalo. V populaci existovala vysoká incidence infekcí, zejména břišního tyfu, záškrtu, spalniček a tuberkulózy, a ještě po dlouhá léta byla hlavní příčinou úmrtí. Nejdůležitějším důvodem pro vznik nového státního ústavu pro otázky veřejného zdraví byl proto boj proti infekčním chorobám. Jeden malý Ústav pro výrobu očkovací látky proti neštovicím se nacházel v Jindřichově Hradci, ale to zdaleka nestačilo. Všechny očkovací látky a séra bylo nutné dovážet ze zahraničí, ale jejich kvalita nebyla zaručena, protože neexistoval žádný kontrolní ústav. V oblasti kontroly potravin byly ústavy jen v Praze, zatímco v dalších částech republiky zcela chyběly.
Na vzniku SZÚ se podílely finanční prostředky Československé republiky a Mezinárodní zdravotní úřad Rockefellerovy nadace v New Yorku. Československé vládě se podařilo, také díky Tomáši Garrigue Masarykovi, vyjednat velkorysou finanční a odbornou podporu pro vybudování laboratorní a výrobní infrastruktury nového ústavu. Řada předních odborníků odjela na stáže do Spojených států amerických, aby se seznámili s nejmodernějšími poznatky a přístupy k ochraně veřejného zdraví. Po úspěšných jednáních s Rockefellerovou nadací bylo počátkem listopadu 1920 rozhodnuto, že ústav bude vybudován v Praze, na pozemcích vedle vinohradské nemocnice, a v lednu 1921 byl nadaci zaslán předběžný návrh na zřízení ústavu. Po pokračujících jednáních bylo 12. července 1921 uzavřeno mezi ministerstvem zdravotnictví a Rockefellerovou nadací memorandum o dohodě o financování výstavby SZÚ. Výkonný výbor nadace se zaručil poskytnout na vybudování ústavu 26 984 600 Kč a ministerstvo zdravotnictví se zavázalo, že uvolní na výstavbu nejméně 23 471 700 Kč. Doba financování výstavby byla stanovena na šest let.
Ministerstvo zdravotnictví zakoupilo v září 1921 od Vinohradské záložny za 3 450 000 Kč neparcelované pozemky na západ od vinohradské nemocnice mezi třídou Korunní a Ruskou o výměře 12,5 ha. Výstavba byla zahájena koncem roku 1922. K slavnostnímu otevření ústavu došlo 5. listopadu 1925, hotovo bylo šest budov z projektovaných devatenácti. Zakládající listina byla signována prezidentem T. G. Masarykem. V gesci ústavu bylo dle zákona č. 218/1925 Sb. zajišťovat pro státní správu „odborné vědecké práce a zkoumání potřebná k účinným zdravotním opatřením a podporovat výchovu v preventivní medicíně.“Seznam přednášek, 3. lékařská fakulta Univerzity Karlovy v Praze, 1994/1995, s. 21. Další náplní byla produkce očkovacích látek a sér, stejně jako dohled nad léčivy. Čistotou kvality pitné vody se zde zabýval RNDr. Emanuel Purkyně, jako nejspíš vůbec první odborník v Československu.
Problémy a činnost prvních let Založení ústavu bylo slavnostní událostí, ale skutečné výzvy teprve přicházely. Výstavba dalších budov pokračovala řadu let po slavnostním otevření ústavu, až do roku 1936, zahrneme-li do ní i Školu sester zdravotní a sociální péče (dnešní Institut postgraduálního vzdělávání zdravotníků). Bylo nutné rozšířit tým pracovníků, zajistit dostatečné financování mezd, zlepšovat výrobu sér a vakcín a zajistit jejich kontrolu i distribuci. Bylo třeba také budovat nová, dosud neexistující oddělení a shánět pro ně odborníky i další zaměstnance. Administrativa ústavu byla velmi omezená a nestačila na potřeby odborné práce. Velkou komplikací bylo začlenění klíčových činností důležitých pro zdravotní správu do SZÚ – bakteriologické diagnostiky a kontroly potravin a léčiv. Tento krok narážel na odpor univerzit, které tyto aktivity dosud vykonávaly. V prvních letech sehrál klíčovou roli první ředitel ústavu prof. Pavel Kučera, který dokázal prosadit jeho hlavní zaměření a zároveň řešit nespočet praktických problémů. Navzdory všem počátečním obtížím se aktivity ústavu rychle rozvíjely a brzy se staly klíčovými nejen pro zdravotnictví, ale i pro vědecký pokrok.
Ve třicátých letech 20. století se struktura SZÚ po překonání nesnází integračních procesů ustálila a po řadu let se ústav skládal z následujících oddělení:
I. oddělení – séroterapeutické II. oddělení – pro výrobu očkovací látky proti neštovicím III. oddělení – pro biologickou kontrolu léčiv IV. oddělení – pro bakteriologickou a sérologickou diagnostiku V. oddělení – pro sociální hygienu VI. oddělení – pro zdravotní výchovu a propagaci VII. oddělení – ústav pro zkoumání potravin VIII. oddělení – ústav pro zkoumání léčiv Dvůr Bohumile – chov zkušebních zvířat, hlavně koní pro výrobu sér a vakcín I. a II. oddělení Škola pro sestry sociálně-zdravotní péče, v roce 1936 byla převedena do resortu školství.
Dvůr Bohumile byl zvláštní součástí SZÚ, tuto zemědělskou usedlost včetně okolních pozemků odkoupil stát od Lichtenštejnů v roce 1923. Sloužil k výrobě sér a vakcín z velkých hospodářských zvířat a zajišťoval podmínky pro jejich chov a související zemědělskou produkci.
Po otevření ústavu byla dominantní činností výroba léčivých sér a očkovacích látek, nejprve se zde vyráběla séra proti záškrtu a tetanu. V letech 1926–1927 se sem přesunula z Jindřichova Hradce výroba vakcíny proti neštovicím a proti vzteklině. Výroba sér a vakcín dosáhla vrcholu v roce 1938. V suterénu hlavní budovy (č. 11) bylo v červnu 1932 otevřeno hygienické muzeum s devíti expozicemi: 1. Pohlavní choroby, 2. Výživa, 3. Alkoholizmus, 4. Zhoubné nádory, 5. Průmyslová hygiena, 1. část – zábrana úrazům, 6. Metody zdravotnické propagace, 7. Tuberkulóza, 8. Infekční nemoci a 9. Složení těla. V roce 1933 byl ústav v podstatě dobudován a v provozu byla témeř všechna pracoviště. V září 1938 se v SZÚ pořádal velký mezinárodní farmakologický kongres o léčivých rostlinách.
Cílem SZÚ bylo rychle a přesně informovat lékaře o novinkách v jeho činnosti, zejména o imunizačních metodách, léčivech, jejich distribuci a cenách. Proto vznikly Zprávy, které vycházely 1–2krát měsíčně (s výjimkou července a srpna) jako bezplatná příloha Časopisu lékařů českých, Praktického lékaře a v německém překladu Beiträge zur ärztlichen Fortbildung. Zakladatelem a redaktorem Zpráv byl významný imunolog a propagátor moderních léčebných metod Bohuslav Feierabend. V roce 1930 dosáhl ústav takové úrovně, že mohl vydávat vlastní vědecký časopis. Začal proto čtvrtletně publikovat časopis ve francouzštině „Les Travaux de l’Institut d’hygiène publique de l’État Tchécoslovaque“, jehož cílem bylo informovat zahraniční vědce o výsledcích výzkumu. Časopis vycházel v nákladu 500 výtisků a hned v prvním roce byl rozeslán na 270 adres s nabídkou výměny. Tato výměna probíhala po dobu devíti let, než byl časopis na konci roku 1938 zrušen. Ústav zaměstnával celkem 161 lidí, kromě ředitele, 12 vědeckých sil, 42 laboratorních, účetních a kancelářských sil také 107 zřízenců a námezdních pracovníků.
Válečná léta Po německé okupaci přestal SZÚ být ústavem Československé republiky. Na Slovensku vznikl vlastní ústav, který ale nevyráběl séra ani očkovací látky. SZÚ v Praze se přejmenoval na Zdravotní ústav Protektorátu Čechy a Morava (Gesundheitsanstalt des Protektorates Böhmen und Mähren) a spadal pod kontrolu okupační zdravotní správy. Po zrušení vysokých škol byl ke Zdravotnímu ústavu přiřazen mikrobiologický ústav české lékařské fakulty UK. Séra a vakcíny se vyráběly pod přísným dohledem německých úřadů, které zavedly říšskoněmecké standardy a systém kontroly. Produkce byla zaměřena na válečné potřeby, což vedlo ke zrušení výroby alergenů, ale podařilo se zachovat výrobu autovakcín. Díky osobním kontaktům českých odborníků Vaníčka a Mlčochové s představiteli Behringwerke se podařilo v ústavu zachovat určitou nezávislost výroby až do konce roku 1944.
Okupace přinesla mnoho změn v personálním obsazení ústavu. Ředitel prof. Hynek Pelc umožnil přijetí odborníků a studentů z českých vysokých škol, které byly uzavřeny po demonstracích v roce 1939. Úředním jazykem se stala němčina, která byla povinná i v korespondenci. Zaměstnanci museli absolvovat kurzy zakončené zkouškou. Zprávy Zdravotního ústavu během okupace téměř přestaly vycházet, což ztížilo informování lékařů o nových postupech, opatřeních a výrobcích. Ředitel Pelc byl za heydrichiády popraven 2. července 1942 na Kobyliské střelnici.
Během pražského povstání ústav dodával na bojiště sérum proti gangréně a tetanu. Mnoho lidí darovalo krev, ze které se připravilo přes 230 konzerv. Po osvobození ústav zásoboval stát séry a vakcínami pro bývalé vězně a lidi vracející se z nucených prací z Německa. Pro Terezín, kde vypukla epidemie dyzentérie, bylo vyrobeno 916 litrů bakteriofága a tisíce dávek vakcín proti tyfu.
Období 1945 – 1991 Obnovený Státní zdravotní ústav byl zřízen v roce 1945 při ministerstvu zdravotnictví. Zároveň došlo k obnovení vydávání Zpráv se stejnou redakcí a úpravou jako před válkou. Vydávaly se do roku 1948. Ústav se zaměřoval na vývoj vakcín, monitorování hygienických podmínek a řešení průmyslových rizik (například expozice chemickým látkám) a byl významnou institucí, která podporovala státní zdravotnickou politiku, včetně centralizovaných opatření proti šíření infekcí a pro rozvoj hygienických standardů.
Zákonem č. 70/1949 Sb. byl SZÚ reorganizován a jeho název změněn na Státní zdravotnický ústav. Sídlo ústavu bylo v Praze, oblastní ústav pro Slovensko měl sídlo v Bratislavě a ve větších městech se nacházely pobočky ústavu. Související nařízení ministra vzaly řediteli významnou část pravomocí (řízení odborné činnosti a rozhodování o podstatných personálních věcech) a daly je ministerstvu. Nesystémový zákon byl jedním z důvodů, proč došlo k částečné atomizaci pracoviště a osamostatnění několika ústavů pod Ministerstvo zdravotnictví ČSR. K 1. dubnu 1949 se naplnily dávné snahy I. oddělení SZÚ, osamostatnila se výroba sér a očkovacích látek a vznikl národní podnik Biogena pod jehož správu spadal i dvůr Bohumile. Výroba penicilinu ve své přípravné fázi byla přesunuta do Roztok u Prahy a dala základ národnímu podniku Penicilin. Dne 1. ledna 1950 byl z II. odboru vyčleněn do ministerstva zemědělství veterinární ústav. K 1. lednu 1951 byly sloučeny potravinářské pobočky ústavu s epidemiologickými stanicemi a následující rok z nich vznikly Krajské hygienickoepidemiologické stanice.
Zrušení ústavu