Bitva u Friedlandu byla významnou bitvou napoleonských válek. 14. června 1807 se v ní střetla ruská vojska pod velením generálporučíka Bennigsena s francouzskými jednotkami. Ty zprvu vedl maršál Jean Lannes, později po svém příjezdu samotný císař Napoleon Bonaparte. Bitvu vyhráli Francouzi, kteří však promarnili příležitost ustupující ruská vojska zcela zničit. I přesto byl o několik dní později podepsán Tylžský mír, kterým byla završena válka čtvrté koalice ve francouzský prospěch.

Pozadí

1. fáze polského tažení Po porážce třetí koalice v bitvě u Slavkova roku 1805 Rakušané uzavřeli Prešpurský mír s Napoleonskou Francií, zatímco Rusové zůstali s císařstvím ve válečném stavu. V roce 1806 vznikla čtvrtá protinapoleonská koalice. Tvořilo ji Rusko, Prusko a Anglie.

Pruská vojska, která byla po dlouhou dobu považována celou Evropou za následovatele tradice Bedřicha Viléma, pruského krále a vojevůdce, zahájila roku 1806 výpad do Saska, které obsadila a připojila saské šiky ke svým řadám. Napoleon reagoval přesměrováním armády ze slavkovského tažení na německé území, kde se vějířovitě rozvinula proti pruským silám. Po překvapivé porážce u Saalfeldu byla pruská vojska rozdrcena v klíčových bitvách u Jeny (zde osobně velel Napoleon) a Auerstädtu (sbor maršála Davouta porazil jádro pruské armády). Napoleon poté obsadil Berlín, kde 21. listopadu vyhlásil kontinentální blokádu Anglie. Zbylá pruská armádní uskupení byla poražena v bitvách u Halle a Prenzlau.

Napoleona následně čekal boj s ruskou armádou, jíž velel generálporučík Bennigsen. Jelikož v ruských řadách tehdy panoval politický zmatek (Bennigsen si nebyl jist svojí pozici proti svému soku Buxhöwdenovi, který velel druhé ruské armádě), daly se síly cara na ústup hlouběji do Polska. Napoleonova Grande Armée Rusy pronásledovala a 28. listopadu vjel velkovévoda Murat, Napoleonův švagr, do hlavního města bývalého Polska, Varšavy. Zatímco Napoleon musel řešit otázku Polska (polská šlechta zoufale toužila po obnově vlastního státu, zatímco Murat se domýšlivě snažil vpasovat do role nového krále této země), na straně Ruska došlo k velitelským tahanicím a car unavený spory Bennigsena s Buxhöwdenem jmenoval jako velitele svojí armády v Polsku stárnoucího generála Kamenského. Než však stihl k armádě nový velitel dorazit, francouzská vojska (poměrně neočekávaně) nastoupila v prosinci do boje, jež následně vešel do dějin jako polské tažení a protáhl se až do června roku 1807. vlevo|náhled|Schéma bitvy u Pultuska Polské tažení začalo před Vánocemi 1806 a ani zdaleka se nevyvíjelo dle představ francouzského císaře. Jeho vojska překročila Vislu od severu k jihu na linii Toruň – Varšava – rakouský Halič, a vydala se vstříc ruské armádě. Napoleon měl početní převahu, ale udělal chybu, když rozdělil svoji armádu na dvě skupiny – jižní a severní, přičemž sám zůstal u jižní. Severní skupina, ve které se nacházel sbor maršála Bernadotta a sbor maršála Neye, byla početně slabší a operovala hlavně proti odřadu zbývajících pruských sil (asi 9000 mužů) generála Lestocqa. Jižní skupina, ve které se nacházely sbory maršálů Lannese, Augeraua, Soulta a Davouta, tvořila hlavní úderné křídlo a jejím cílem bylo skoncovat s armádou Levina Bennigsena dřív, než se stihne spojit s Buxhöwdenem, který doposud se svým 37 tisícovým sborem nedorazil.

K prvním střetu došlo u města Pultusk, kde zaujala obranu celá první armáda pod velením generálporučíka Bennigsena. Francouzi po násilném překročení řek Narew a Bug provedli několik strategických chyb a sbor maršála Lannese se ocitl osaměle postupujíc vstříc ruským silám, aniž by to kdokoliv tušil (sám Napoleon se domníval, že jádro ruských sil se nachází mnohem severněji od Pultusku). Jean Lannes provedl u Pultusku dne 26. prosince 1806 de facto útok z chodu a měl štěstí, že bitva neskončila totálním zničením jeho odřadu, protože ho zpočátku Rusové převyšovali v poměru 3:1. Bojovného maršála zachránil příchod divize pod velením generála Daultanna, která patřila pod sbor maršála Davouta a její velitel instinktivně nařídil obrat směrem k dělostřelecké ozvěně – jen díky tomu se Lannesův V. sbor zachránil. Ve stejný den se podařilo knížeti Golycinovi u vesnice Golymin ubránit několikanásobné přesile sborů Soulta a Augeraua, načež spořádaně ustoupil, kryt zadním vojem mistra ústupů, generálem Bagrationem.

V této fázi tažení začal trpět generál Kamenskij senilitou a po tvrdé výměně názorů s Bennigsenem odjel uraženě na ruské území, přičemž car Alexandr svěřil velení všech ruských vojsk právě generálporučíkovi od Pultuska (Buxhöwden byl odvolán). Bennigsen plný elánu okamžitě vyrazil do útoku, který vyvrcholil proslulou bitvou u Pruského Jílového. Celý Bennigsenův operační manévr byl dobře promyšlený a silám ruského velitele se téměř podařilo prorazit směrem na město Toruň, odkud se chtěl rozvinout Napoleonovi do týlu, a osvobodit částí sil Gdaňsk, který tehdy vázal část Napoleonových sil v rámci obléhání. Napoleon neměl ani tušení, co má ruská armáda v plánu – prozření císaře zajistil až maršál Ney, paradoxně svojí neposlušností. Místo toho aby zazimoval, jak mu ukládal Napoleonův rozkaz (císař chtěl zahájit další operace až na jaře), vyrazil se svým VI. sborem směrem na Královec, v nadutém pokusu ukončit celé polské tažení svépomocí a sklidit veškerou slávu. Poté, co Napoleon depešemi skrz náčelníka štábu Berthiera Neye prudce zpražil, začal se maršál vracet s vojsky zpět. Než tak však učinil, paradoxně narazil na jádro ruské armády, které se tímto směrem přesouvalo dle Bennigsenova útočného plánu. Napoleon vzal po tomto odhalení Neye na milost a povedeným útokem se mu podařilo Bennigsena takticky donutit k ústupu. Bennigsen i tak však toužil svést generální bitvu, stejně jako Napoleon – jejich vzájemné ambice se překřížily v ničivé bitvě právě u vesnice Pruské Jílové. vlevo|náhled|Jezdecký útok maršála Murata kryl ústup trosek VII. sboru maršála Augeraua Toto střetnutí se stálo známé především faktem, že se jednalo o první bitvu, ve které stál Napoleon jako císař poprvé na prahu porážky. Jeho armáda, složená se sborů maršálů Soulta, Augeraua a Davouta a jezdeckých sborů generála Grouchyho a maršála Murata obsadila v noci ze 7. na 8. února 1807 vesnici samotnou, a druhý den se rozvinula do boje proti o něco početnějším ruským silám (Napoleon počítal ještě s příchodem Neyova VI. sboru v průběhu dne). Hned ze začátku bitvy došlo k tragédii, při které celý VII. sbor maršála Augeraua uprostřed nenadálé vánice napochodoval přímo před hlavně ruských děl, které jeho sbor zmasakrovaly a zredukovaly na čtvrtinový stav. Napoleon následně s pomocí sboru Soulta téměř zoufale držel operační linii, přičemž v jednu chvíli pronikla část ruských jednotek až k jeho suitě, kde je musela odrazit část gardy a následně jezdectvo. Vývoj bitvy zvrátily až jednotky spolehlivého maršála Davouta, přezdívané "železné divize", kterým se podařilo z jihu zatlačit obranu vedenou generálem Ostermannem-Tolstým a generálem Dochturovem, načež začala z této strany tlačit ruskou linii. Večer se ještě k bitvě připojil pruský Lestoqův sbor, který stabilizoval obranu generála Ostermanna, a ze severu přišel Neyův sbor, který ovšem jen "naběhl" na Rusy, načež po ztrátě několika stovek mužů ustoupil na vyrovnanou operační linii se zbytkem Napoleonových sil.

Střetnutí skončilo nerozhodně, z taktického hlediska nakonec zvítězil Napoleon, resp. maršál Davout, jehož sbor dokázal bitvu obrátit ve francouzský prospěch. Ze strategického hlediska byl výsledek sporný, na obou stranách padlo přes 15 000 mužů, sbor maršála Augeraua v podstatě přestal existovat a generálporučík Bennigsen v naprostém pořádku dalšího dne ustoupil, kryt generálem Bagrationem jako záštitou, tudíž hlavního strategického cíle – likvidace ruské armády – Napoleon nedosáhl. Jeho jednotky, stejně jako ruské, se dostaly do stavu totálního vyčerpání, a půdu která nedávno zmrzla, zažila oblevu, takže pohyb vojsk se opět zpomalil na úplné minimum. Císař Francouzů usoudil že další boje v tomto počasí již nemají smysl a jeho armáda zakončila tuto část tažení v zimních kvartýrech.

2. fáze polského tažení vlevo|náhled|Obléhání Gdaňsku na dobové malbě V zimních a prvních jarních měsících po celé frontové linii zavládl klid. Napoleon koncentroval síly (zdecimovaný sbor Augeraua byl rozpuštěn a jeho součásti rozděleny do ostatních sborů) a vyčkával na dobytí Gdaňsku, který obléhal maršál Lefebvre. Město, bráněné Prusem von Kalkreuthem, mělo silnou posádku, která počtem převyšovala francouzský X. sbor. Napoleon sice velmi toužil Lefebvra posílit, ale vzhledem k tomu že v době počátku obléhání odrážel Bennigsenovu zimní ofenzivu a VIII. sbor maršála Mortiera, který hypoteticky mohl dorazit na pomoc, musel hasit požár na úseku fronty, kde se nenadále vylodili Švédové, neměl císař jak sbor podpořit. Sám však jarní ofenzivu nehodlal zahajovat, dokud vzpurné město v týlu nepadne. Švédové obtěžující Mortiera byli nakonec zahnáni a s celým švédským státem byl následně uzavřen mír. Maršálu Lefebvrovi se podařilo dohnat Prusy do úzkých, ale jeho závěrečný nápor byl v minutě dvanácté odražen nenadálým vyloděním posil ruského generála Kamenského, o síle 9000 mužů. Ty však odrazily naopak francouzské posily vedené maršálem Lannesem a obléhání bylo obnoveno. Město nakonec začalo představovat tak velký problém, že bylo zahájeno vyjednávání. Von Kalkreuthovi bylo jasné, že po selhání ruských posil město již neudrží, a nakonec kapituloval – dostal však velmi velkorysé podmínky, z města vyšel i se svými zbylými 14 000 muži v plné polní a odpochodoval dle dohody nikým nerušen až do Pruskem poslední ovládané velké výspy, Královce. Byť neztratil ani kapku hrdosti, z hlediska historie je jeho kapitulace považována za kardinální strategický omyl, který uvolnil Napoleonovy síly v podstatě dvou sborů, které se mohly přesunout na bojiště proti ruským silám.