Moravský zemský archiv v Brně (zkratka MZA, MZA v Brně) je státní oblastní archiv s působností pro Jihomoravský kraj, Kraj Vysočinu a Zlínský kraj. Je organizační složkou státu a jako správní úřad spadá pod kompetenci Ministerstva vnitra České republiky. Vznikl v roce 1839 a sídlí v Brně v budově z roku 2007 na Palachově náměstí ve čtvrti Starý Lískovec. Jeho součástí je 15 státních okresních archivů, které fungují jako jeho organizační útvary. Kromě vymezené krajské působnosti jsou v Moravském zemském archivu uloženy archiválie státních a samosprávných orgánů a organizací (včetně bývalých zemí Moravské a Moravskoslezské) a archiválie dalších subjektů, včetně fyzických osob.
MZA je institucí s nejrozsáhlejším archivním fondem v České republice. V roce 2022 archiv spravoval 33 950 archivních souborů zahrnujících archiválie o rozsahu 130 649 běžných metrů a 123 341 845 MB.
Historie Do roku 1839 Před lucemburskou dobou není známa žádná listina, která by byla součástí samostatného archivu moravských markrabat. Ani listina císaře Fridricha II. Štaufského pro markraběte Vladislava Jindřicha, „Mocran et Mocran“ (1212), snad nebyla příjemci nikdy doručena. Archiv Markrabství moravského byl patrně založen kolem roku 1350 v době, kdy byla v Čechách Karlem IV. vytvářena pro český korunní archiv schránka na hradě Karlštejně. Analogicky a na základě nepřímých důkazů je možné usuzovat, že archiv byl uložen na hradě Špilberku, stolici Markrabství moravského. Nejsou důkazy, které by svědčily o jeho umístění spolu se zemskými deskami v kostelech v Brně a v Olomouci.
Archiv markrabství se po vymření moravských Lucemburků snad krátce ocitl ve správě moravských stavů, dokud nebyl převzat novým markrabětem Albrechtem Rakouským. Ten, protože Morava byla válečným územím, část zvláště cenných listin odvezl do svého archivu v Rakousku, kde zůstaly. Zbylá druhá část byla buď v úschově města Brna nebo u zemského hejtmana. Místo, kde byla privilegia uložena, se poprvé objevuje v souvislosti s prvním pramenně doloženým regestováním listin archivu v roce 1486. Byla uložena na tovačovském zámku, v sídle zemského hejtmana Ctibora Tovačovského z Cimburka. V roce 1505 byly listiny na olomoucké radnici, kde zůstaly až do roku 1658 (jedna truhla tam zůstala až do roku 1678), kdy byly převezeny do Brna.
Stavovské listiny, jež potvrzovaly hlavní zemské svobody a výsady, se od nepaměti těšily velké péči moravských stavů, které je uchovávaly a bedlivě střežily v pevném sklepě radnice v Olomouci. Do roku 1538 se o ně staral jeden zvolený člen panského stavu, a až od té doby dostával druhý klíč od truhlic jeden z příslušníků rytířského stavu, pokud možno žijící v Olomouci nebo v jejím blízkém okolí. Po čase tato privilegia přehlížely na sněmu zvolené osoby a nejvyšší zemští úředníci a soudci. Z jejich strany byla snaha doplňovat stavovské písemnosti opisy listin uložených v korunním archivu na hradě Karlštejně a jiných důležitých dokumentů, uchovávaných na hradech a zámcích šlechty. Důkladné prohlídky všech písemností byly provedeny v letech 1607 a 1619.
V roce 1529 moravský zemský sněm rozhodl o tom, že zemská privilegia a zemské desky, uložené na radnici v Olomouci, mají být v případě nebezpečí odvezeny na hrad Karlštejn. V roce 1607 byl archivní sklep v Olomouci opatřen novými železnými dveřmi a okny.
Olomoucké zemské desky byly do Brna převezeny v roce 1642. V deskové instrukci z toho roku se o těchto rukopisech mluví jako o „archivum publicum“. V roce 1658 stavové své písemnosti soustředili do Brna (sněm z 20. května 1658). Zemská privilegia byla do Brna z Olomouce převezena v roce 1685. V roce 1686 byla privilegia 27. srpna uložena společně se zemskými deskami v Zemském domě, když tehdy většina stavovských archiválií přešla z provizorního uložení u brněnských měšťanů přímo do správy stavů. Správu zemského archivu převzal 23. července 1687 stavovský sekretář Filip Gerstman z Gerstfeldu.Kocman, s. 9.
Podnět ke vzniku samostatné stavovské registratury, jejíž částí byl zemský archiv, dal stavovský zemský výbor v roce 1715. Instrukce z 8. srpna 1715 pro nově ustaveného stavovského registrátora, jímž se stal stavovský sekretář Karel J. Prokeš, zdůraznila „uchování dobrého pořádku archivu“.Smutná, s. 8.
V roce 1783 byl zemský archiv přestěhován do tzv. dikasteriálního domu, zrušeného augustiniánského kláštera u sv. Tomáše v Brně na dnešním Moravském náměstí. Archiv byl v roce 1791 uložen v jedné z místností stavovské registratury a zemský (zeměpanský) archiv se stal součástí stavovského archivu. Archiv moravských stavů byl ustaven dvorským dekretem 22. dubna 1794, po vyčlenění zemských desk k jinému úřadu. První spisy z registratury gubernia byly po skartaci stavovským registrátorem převzaty v roce 1795. V roce 1824 převzal správu stavovské registratury a stavovského archivu Jan Nepomuk Gottlieb. První svazek edice Codex diplomaticus et epistolaris Moraviae, zpracovaný Antonínem Bočkem, vyšel v roce 1836.
V letech 1839–1918 Moravský zemský archiv byl založen v roce 1839 za účelem zkoumání a vyhledávání psaných a tištěných pramenů k dějinám Moravy. Jeho úkolem byl sběr, koupě nebo případně kopírování takových pramenů a jejich následné uchovávání. Prvním ředitelem se stal moravský stavovský historiograf Antonín Boček (od 6. dubna 1837), který byl stavovským zemským archivářem od 3. července 1839 do své smrti 13. ledna 1847. Jako přísedící zemského stavovského výboru byl dohledem na archiv pověřen Cyril Napp. Stanovil postup bádání o dějinách Moravy a sepsání jejích dějin. Současně pro zemského archiváře a historiografa s datem 22. dubna 1841 vypracoval pokyn, první takový právní akt, zároveň první úřední dokument Moravského zemského archivu. Podle instrukce byla funkce archiváře vytvořena proto, aby sepsal dějiny Moravy. Za tím účelem měl vyhledávat a sbírat potřebné prameny. Archivář a historiograf tyto dokumenty musel znát a musel vědět, jak jich použít. To bylo jeho hlavním posláním a přední povinností. Nově zřizovaný zemský archiv se od ostatních postupně vznikajících archivů odlišoval v tom, že v jeho případě nešlo o pořádání a vědecké zpracování archiválií, ale o zřízení vědeckého ústavu pro zpracování moravských dějin.
Pomocníkem zemského archiváře se v dubnu 1841 stal praktikant zemského výboru Josef Chytil, pracující zároveň v zemské registratuře.Štarha, s. 12. Josef Chytil byl 24. listopadu 1841 jmenován archivním kancelistou. Po smrti Antonína Bočka počátkem roku 1847 nebylo místo archiváře a historiografa dlouho obsazeno. Archiv byl opět podřízen zemské registratuře a výpravně. Ve sněmovním sezení 7. června 1847 bylo usneseno, že otázka obsazení místa archiváře a historiografa bude prozatím odložena a úkolem zpřístupnění archivu literátům a historikům bude pověřen profesor českého jazyka a literatury v Olomouci Alois Vojtěch Šembera. Augustiniánský prelát Cyril Napp byl 7. července 1847 stavovským zemským výborem vyzván, aby nad archivem vykonával vrchní dozor a dohled. Cyril Napp tak učinil až v prosinci 1847, kdy se stal vrchním dozorcem archivu. Do té doby dohled nad archivem vykonávali přísedící Josef rytíř Laminet z Artzheimu, zemský registrátor Jan Gottlieb a stavovský kancelista Josef Chytil. Ten byl archivu i nadále přidělen pro písařské práce a další úkoly.
Aloisi Vojtěchovi Šemberovi byl archiv oficiálně předán Josefem rytířem Laminetem, pověřeným po Nappovi dohledem na archiv, a kancelistou Josefem Chytilem 15. ledna 1848. Alois Vojtěch Šembera však svůj úkol nesplnil. Zapojil se v roce 1848 do politického života a činnost archivu jej přestala zajímat. Velký zájem o moravské dějiny projevili i poslanci zemského sněmu v letech 1848–1849. Christian d'Elvert 20. ledna 1849 navrhl, aby se v zemském rozpočtu na dějezpyt pamatovalo částkou 1600 zlatých: „neboť Morava nemá dosud přiměřeného díla o svých dějinách a o dřívějších osudech země a národa.“ Jeho návrh byl podporován poslancem Nárožným zdůrazňujícím, že „zástupcové lidu nemohou přece zůstati za dřívějšími stavy, kteří o zkoumání dějin země tak velkodušně vedli péči". Petr rytíř Chlumecký uvedl na paměť sněmu, "že jako v rodinách jsou krásné vzpomínky a památky na činy předků a jak tu šlechetné vzory k následování se ctí a světí, tak také musí i národ své činy, své muže a své děje uctívati. Národ bez dějin jest národem surovým, o němž je jen známo, že žije, národ zanedbávající své dějiny blíží se svému rozkladu, neboť v dějiny již nedoufá.“ Ale ani to nepomohlo. Od úkolů, jež byly Aloisi Vojtěchovi Šemberovi dány v červnu 1847, zemský výbor upustil 23. července 1849. Všechny archivní práce tak zůstaly na Josefu Chytilovi, který kromě práce stavovského kancelisty vykonával ještě funkci překladatele na sněmu roku 1848. V čele archivu vystřídal Cyrila Nappa v březnu 1849 rada vrchního zemského soudu Josef Czibulka, který byl Nappovým nástupcem v moravském zemském výboru, a byl pověřen dohledem na archiv. Užíval i titulu archivního ředitele. Sledoval práce Josefa Chytila na pokračování edičních prací, zvláště pak v edici moravského diplomatáře. Archivní dozorci a ředitelé samotnou archivářskou činnost nevykonávali. Vykonával ji kancelista zemského výboru Josef Chytil. Ten se sice ucházel o místo zemského archiváře, ale to mu uděleno nebylo.Štarha, s. 13–14.Kocman, s. 22–23.
Zemského archiváře zaměstnávaly moravské stavy, přesně moravský stavovský zemský výbor. V úřednickém aparátu zemského výboru byl zařazen ve správní skupině zemská registratura a výpravna. Zemský archiv tedy v této době nebyl zvláštní institucí, byl spojen se stavovskou registraturou a jeho účel nebyl správní, byl v první řadě vědecký. Kancelář a archivní depozitář byly provizorně umístěny v bývalém zasedacím sálu apelačního soudu a v kalkulační síni guberniální účtárny. Archivář Antonín Boček uskutečnil v letech 1841 až 1846 řadu výzkumných cest, během nichž zkoumal historické prameny k dějinám Moravy a pořizoval četné výpisy a opisy pramenů. Uložení archivu a opisů bylo nedostatečné. Na konci roku 1845 byla proto zřízena zvláštní stavovská komise, která měla najít nové prostory. Nakonec bylo po dlouhém hledání dohodnuto pokračovat v uložení stavovského archivu v dikasteriální budově (od roku 1850 Místodržitelský palác). Během jednání o koupi sbírky Jana Petra Cerroniho zemský výbor v roce 1845 moravskoslezské gubernium požádal o přidělení místnosti v budově dikasteriálního paláce. Měla tam být přemístěna i všechna stavovská privilegia a listiny, společně s nejdůležitějšími dokumenty v šlechtických záležitostech. K přestěhování do dvou k tomu účelu přizpůsobených místností účtárny brněnského výběrčího úřadu v dikasteriální budově došlo v říjnu nebo listopadu 1846. Ze zemské registratury do nich byly přeneseny všechny stavovské rukopisy, Cerroniho sbírka, Bočkovy opisy a starší část registratury, čímž poprvé došlo k sepětí úředního a sbírkového materiálu. V těchto zcela nevhodných místnostech byl stavovský archiv uložen do roku 1856. Ve vlhkých místnostech dikasteriální budovy byly stavovské písemnosti uloženy v letech 1846–1856.Kocman, s. 17–18.
Od roku 1855 sloužil archiv pro uchovávání dokumentů vzniklých v rámci zemských politických, soudních i samosprávných orgánů. Tuto funkci si Moravský zemský archiv uchoval dodnes.