První československý odboj bylo odbojové hnutí Čechů a Slováků během první světové války, jehož cílem bylo svržení Rakousko-Uherska a vytvoření samostatného československého státu. V čele odboje stály dva důležité orgány. Tím prvním byl pro domácí odboj Národní výbor československý, v zahraničním odboji působila Československá národní rada. Hlavními představiteli československého zahraničního odboje byli Tomáš Garrigue Masaryk, Milan Rastislav Štefánik a Edvard Beneš, kteří se soustředili na naklonění si představitelů Dohody a tvoření zahraničních československých vojenských jednotek, které byly později známy jako československé legie. Domácí odboj v českých zemích a na Slovensku zesílil teprve na konci války, když došlo k citelnému oslabení monarchie. Hlavními vůdci českého domácího protirakouského odboje byli Karel Kramář s Aloisem Rašínem. Mezi čelné osobnosti slovenského odboje patřili Matúš Dula, Vavro Šrobár či Milan Hodža. První odboj slavil úspěch na konci roku 1918, kdy došlo k zániku válkou vyčerpaného Rakousko-Uherska a k vytvoření samostatného Československa.
K samotnému pojmu „odboj“ jako označení hnutí zaměřeného proti vlastnímu státu a legitimní panující dynastii za první světové války neexistuje mezi českými historiky úplná shoda. Prof. František Weyr například napsal: „U srovnání s pozdějšími krvelačnými bestiemi nacistickými byli tehdejší naši spoluobčané německé národnosti hotovými beránky a bývalá monarchie rakousko-uherská...jeví se mně dnes – po strašných zkušenostech druhé světové války – v náležitém časovém odstupu jako kulturní stát prvního řádu ve srovnání s onou krvavou zrůdou, která nazývána byla Třetí říší.“
Česká a slovenská společnost za války
České a slovenské prostředí nereagovalo na vyhlášení války nijak nadšeně. Většina Čechů ani Slováků nově vypuknuvší válce se slovanskými národy Srbů a Rusů nerozuměla a nepřála si ji. Přesto však mobilizace v monarchii proběhla přes obavy úřadů v pořádku a drtivá většina obyvatelstva obou národů zůstala vůči Habsburkům v průběhu války loajální. Zpřísněný režim a zavedená cenzura záhy utlumily politický život v celém Předlitavsku, do kterého patřily i české země, a rovněž v Uhrách, kam spadala oblast Slovenska. Většina české i slovenské domácí politické reprezentace pasivně vyčkávala a zůstala loajální.Kováč (2011). Str. 156 – 157.Šedivý (2014). Str. 49. Úřady již na počátku války přistoupily k preventivnímu zatýkání podezřelých osob veřejného života. Zadrženi tak byli národní socialista Václav Klofáč, mladočeši Karel Kramář a Alois Rašín či starosta České obce sokolské Josef Scheiner. V listopadu 1915 pak došlo k rozpuštění celého sokolského spolku. Parlament, který byl uzavřen ještě před vypuknutím války byl znovuotevřen teprve na jaře roku 1917, kdy se kritickou situaci monarchie pokusil uklidnit císař Karel I., nástupce zemřelého Františka Josefa.Urban (2000). Str. 264.
náhled|vlevo|Rakouští dělostřelci při obsluze 30,5cm moždíře vz. 11 během bojů v Karpatech Naděje na rychlý konec války přiživil postup ruských armád na konci prvního válečného roku. Rusové v listopadu pronikli karpatskými průsmyky a jejich vojska se tak probila až na slovenské území, přičemž byla krátce obsazena i města Humenné a Bardejov. Část obyvatel v českých zemích i na Slovensku navíc očekávala další postup Rusů, což ve společnosti podporovalo poraženeckou náladu namířenou proti monarchii.Kováč (2011). Str. 157. Po porážkách Rusů a zatlačení jejich armád dál na východ se však vidina rychlého konce války rozplynula. Veřejný i politický život v zemi byl umrtven a obyvatelstvo přes určité projevy nespokojenosti zůstávalo v klidu. Přes milion českých i slovenských vojáků sloužilo v císařském vojsku a účastnilo se bojů na srbské, ruské i italské frontě.
náhled|Poprava vůdců rumburské vzpoury v květnu roku 1918 S pokračující válkou však došlo k postupnému hospodářskému zhroucení habsburské monarchie a velkým zásobovacím problémům. Přídělový systém byl v Rakousko-Uhersku zaveden již na jaře 1915 a ekonomické potíže země se vystupňovaly již v následujícím roce. Krize se v zázemí odrazila v sociálních nepokojích, stávkách a otevřeném odporu k pokračující válce. Česká a slovenská společnost navíc zareagovaly i vystupňováním svých národnostních požadavků, mezi nimiž se objevil i požadavek Čechů a Slováků na společný stát samostatný na rozpadajícím se Rakousko-Uhersku.
První československý odboj Zahraniční odboj
náhled|Slavnostní přísaha Roty Nazdar, 12. října 1914 Po vypuknutí války se k odporu proti Rakousku-Uhersku jako první začali hlásit čeští a slovenští krajané v zahraničí, kteří v dohodových zemích tvořili početné komunity. Nakloněni myšlenkám prvního odboje byli především krajané z Francie, Ruska a Spojených států amerických. Členové Slovenské ligy ve Spojených státech uveřejnili 10. září 1914 své memorandum, ve kterém požadovali pro slovenský národ právo na sebeurčení. České a slovenské krajanské spolky v USA se na společné podpoře vytvoření samostatného československého státu dohodly při podpisu tzv. Clevelandské dohody 22. října 1915, na kterou 30. května 1918 navázalo uzavření tzv. Pittsburské smlouvy stvrzující souhlas krajanů na budoucím spojení českých zemí a Slovenska v jednotném státě.Kováč (2011). Str. 160. Krajané dobrovolně zakládali bojové jednotky, které stanuly po boku spojenců na frontách. V Rusku pojmenovali čeští krajané svou vojenskou jednotku Česká družina. Ve Francii došlo k založení roty Nazdar! a Češi a Slováci bojovali rovněž v Srbské dobrovolnické divizi.Šedivý (2014). Str. 180 – 182. Tyto jednotky se však prozatím staly součástí jednotek dohodových států a podléhaly jejich vládám.
náhled|vlevo|Dřívější podporovatel reformy monarchie Tomáš Garrique Masaryk se po vypuknutí války rozhodl postavit hrozbě německé Mitteleuropy, načež v exilu aktivně působil jako zastánce rozbití Rakousko-Uherska a vytvoření samostatného československého státu.Křen (2005). Str. 405. Vůdčí osobností českého protirakouského odboje v zahraničí se stal poslanec Říšské rady Tomáš Garrigue Masaryk. Masaryk očekával vojenskou porážku Centrálních mocností, kterou chtěl využít k rozbití oslabeného Rakouska-Uherska. Jeho následným záměrem bylo vytvoření samostatného československého státu, který měl obsáhnout historické české země a oblast Slovenska. Tento plán měla obhájit Masarykova koncepce Čechoslovakismu, která vycházela z toho, že Češi a Slováci jsou dvě větve jednoho československého národa.Křen (2005). Str. 337. Své myšlenky se Masaryk snažil propagovat mezi čelnými představiteli dohodových států. V dubnu 1915 zaslal Masaryk britskému ministerstvu zahraničí své memorandu Independent Bohemia, v němž svůj program nepravdivě označil za postoj všech českých politických stran kromě klerikálů. Mezi další Masarykovy známé výstupy patřil veřejný projev konaný v Ženevě při příležitosti pětistého výročí upálení Jana Husa.Šedivý (2014). Str. 178 – 179.Urban (2000). Str. 267.
náhled|Pilot, astronom, meteorolog a francouzský generál slovenského původu Milan Rastislav Štefánik pomohl zahraničnímu odboji proniknout do pařížských aristokratických salónů. V průběhu roku 1915 doplnil Masaryka v exilu Edvard Beneš, který z Prahy uprchl před svým zatčením. 14. listopadu 1915 pak došlo k vytvoření Českého komitétu zahraničního, jehož členové se přihlásili k myšlence získání československé samostatnosti „bez ohledu na Rakousko-Uhersko“. Další konsolidaci zahraničního odboje okolo postavy Masaryka přineslo jaro roku 1916. Český zahraniční komitét byl nejprve v únoru přejmenován na Národní radu zemí českých a v květnu pak na Československou národní radu. Předsedou tohoto orgánu byl jmenován Masaryk, místopředsedou Josef Dürich a mezi členy rady patřili i Edvard Beneš a Milan Rastislav Štefánik. Za své cíle si Československá národní rada stanovila vytvoření akceschopného československého zahraničního vojska, definitivní sjednocení československého zahraničního odboje a přesvědčení dohodových mocností o správnosti rozbití Rakousko-Uherska.
S pokračující válkou se československé vojenské jednotky stále zvětšovaly, když se do jejich řad brzy začali přidávat čeští a slovenští dobrovolníci zverbovaní z rakouských válečných zajatců. Česká družina v Rusku, která při svém založení čítala přibližně 700 mužů byla v roce 1916 přeorganizována na střelecký pluk a záhy byla rozšířena na celou střeleckou brigádu o síle přes 5 500 vojáků.Šedivý (2014). Str. 181 – 182.Kvaček (2013). Str. 109 – 111. Na východní frontě se symbolickým vítězstvím legií stala bitva u Zborova, při níž se během července 1917 československým jednotkám podařilo porazit rakousko-uherské oddíly.Šedivý (2014). Str. 307. Češi a Slováci z roty Nazdar se vyznamenali především během bitvy u Arrasu, samostatné jednotky československých legií ve Francii na samém konci války pak i v bitvě u Terronu. V prosinci 1917 schválil dekret francouzského prezidenta zformování československého vojska ve Francii, do nějž se kromě krajanů zařadili i váleční zajatci převezení z Ruska či poraženého Srbska.Kvaček (2013). Str. 110 – 111. Největší problémy s vytvořením československého zahraničního vojska nastaly v Itálii, kde se političtí představitelé, kteří si nárokovali jihoslovanské oblasti při Jadranu, dlouho zdráhali podpořit československou věc. Obrat v italském postoji zapříčinila Štefánikova diplomatická aktivita a průlom rakouských a německých vojsk u Kobaridu. Československé legie v Itálii se pak na tzv. italské frontě podílely na vítězství nad vojsky Centrálních mocností v bitvě na Piavě. Udává se, že během války prošlo bojovými jednotkami na straně Dohody necelých sto tisíc Čechů a Slováků, z nichž po válce bylo za legionáře uznáno přibližně 90 000.. Nadpoloviční většina, přibližně 60 000, prošlo během války ruskými legiemi, zhruba 20 000 legionářů působilo v Itálii a 10 000 ve Francii. Během války padlo z československého zahraničního vojska necelých 5,5 tisíce vojáků.
náhled|vlevo|Nastoupené jednotky československých legií v roce 1918 v ruském Vladivostoku Snahou politických představitelů zahraničního odboje bylo přesvědčit spojence o nutnosti rozbití monarchie a následném vytvoření československého státu. To se nakonec podařilo díky diplomatickým aktivitám Masaryka, Štefánika a Beneše a rovněž díky nepřehlédnutelné roli československého zahraničního vojska. Legie slavily úspěchy především v revolucí zmítaném Rusku. Ruské legie se po vyhlášení Brestlitevského míru a vystoupení Ruska z války začaly přesouvat na východ země, odkud měly být přepraveny na západní frontu. Během své cesty se českoslovenští legionáři dostali do konfliktu s bolševiky a postupně se jim podařilo ovládnout klíčovou komunikaci v zemi, transsibiřskou magistrálu. Významným průlomem v postoji západních mocností k československé otázce byla nóta z 10. ledna 1917, v níž spojenci, především však Francouzi, trvali na poválečném osvobození Italů, Slovanů, Rumunů a rovněž Čechoslováků z rakouské nadvlády.Urban (2000). Str. 268 – 269. Další krok přišel 19. prosince téhož roku, kdy francouzský prezident Raymond Poincaré vydal dekret, v němž povolil zformování samostatného československého vojska ve Francii.Kvaček (2013). Str. 110. Aktivita zahraničního odboje nakonec přinesla své ovoce v létě 1918. Národní radu československou uznala jako základ příští československé vlády 29. června francouzská vláda, kterou v srpnu následovala rovněž vlády ve Velké Británii, Itálii a 3. září pak také Spojené státy americké, které následovaly další země.Urban (2000). Str. 277 – 278.Šedivý (2014). Str. 333 – 335.
Domácí odboj
náhled|Vůdce Mladočechů, Karel Kramář podporoval od roku 1914 vytvoření sjednocené slovanské federace v čele s ruským caremKřen (2005). Str. 337.