Politický systém Nizozemska je charakterizován rozdělením politické moci a jejím institucionálním zakotvením v zemi. Nizozemsko je konstituční monarchie založená na parlamentní zastupitelské demokracii. Jedná se o decentralizovaný unitární stát na bázi konsociačního modelu (viz stranický systém).
Charakteristika systému V roce 1818 se Nizozemsko stalo konstituční monarchií. Na jaře 1848 došlo k přijetí první ústavní listiny, která upravovala pravomoci panovníka a specifikaci politického systému ve prospěch parlamentu. Jedním z jejích duchovních otců byl nizozemský liberální myslitel Johan Rudolph Thorbecke. Roku 1868 pak došlo k přijetí zásady odpovědnosti vlády vůči parlamentu, čímž byla nastolena cesta k parlamentarismu. Ovšem až od poslední třetiny 19. století dochází k takovým změnám politického systému, které jej modernizují.
Tyto změny lze shrnout do tří fází: Konstituování systému (1878–1917) Konsociační období (1917–1967) Přechod k polarizovanému modelu typu koalice-opozice (po roce 1967)
Zrod Spojeného nizozemského království Moderní dějiny dnešního Nizozemského království jsou spojeny s dlouhým osmdesát let trvajícím zápasem nizozemských provincií za nezávislost na vládě španělských Habsburků. Klíčovým bodem pro zrod unitárního nezávislého státu na teritoriu dnešního Nizozemí se stalo zřízení generálních stavů, ke kterému došlo v roce 1576 v Bruselu. Tři roky poté následovalo založení utrechtské unie, která k sobě vázala tehdejší provincie Holland, Zeeland, Utrecht, Over-Ijssel, Groningen a Friesland. Na začátku 80. let 16. století lze spatřovat na tomto území počátek nového evropského státního útvaru, který do myslí současníků vstupuje pod jménem Spojené nizozemské provincie. Španělsko uznává tento subjekt definitivně až roku 1648 ve spojitosti s uzavřením vestfálského míru, který ukončil třicetiletou válku.
Nizozemské provincie byly pojímány již v období vrcholného středověku jako obchodní centrum, stejně tak se podílely na rozkvětu malířství. Zrodila se zde i první burza a následně i první burzovní krach v roce 1637. Nizozemí se však proslavilo zejména úspěšnými válečnými střety s Anglií o nadvládu nad světovými moři. Známými se stali admirálové de Ruzter, Tromp a další. Díky této úspěšnosti se Nizozemí v průběhu 17. století stalo jednou ze světových velmocí. Amsterdam se tehdy stal centrem země a i dnes je hlavním městem, přestože v něm nemá sídlo ani vláda, ani parlament, ani hlava státu. Toto město financovalo třetí expedici po moři Willema Barentse do Ruska, která otevřela dveře holandským kupcům. Cílem bylo nalézt severní cestu do Číny. Jiný mořeplavec Jan van Linschoten se vrátil ze své výpravy roku 1592. Po dobu pěti let shromažďoval informace o portugalských državách v Africe a hledal nejkratší jižní cestu do Indie. V předvečer 16. století Holanďané úspěšně ovládli portugalskou cestu. Následuje založení Východoindické společnosti v Amsterdamu roku 1602, která de facto opanovala pobřeží Afriky, Malajské souostroví, část Cejlonu. Holanďané dále postoupili až do Austrálie, Tasmánie, Číny a Japonska. V roce 1621 vzniká Západoindická společnost, která se orientuje na obchod s Brazílií a kolonizaci Severní Ameriky. Tak je založen na ostrůvku Manhattan Nový Amsterdam, dnešní New York. Koloniální charakter si Nizozemí podrželo až do 20. století, kdy drželo kolonie v Indonésii.
Holandská expanze zasáhla také Evropu, když ve 20. a 30. letech 17. století připojilo sedm holandských provincií Brabant a Limburg. Tato dvě území pak na nich zůstala dalších stopadesát let naprosto závislá.
S příchodem 19. století vzrostl vliv Francie. V letech 1795–1806 fungovala na holandském území Batávská republika, posléze se jednalo o krátkou etapu panování Ludvíka Bonaparta jako nizozemského krále (1806-1810). Na následující čtyři roky (1810–1814) se Nizozemsko stalo integrální součástí Francouzského státního celku, aby výsledkem vídeňského kongresu (1814–1815) vznikl státní útvar Spojené království Nizozemské, který obsahoval území dnešního Nizozemí, Belgie a Lucemburska. V roce 1830 se z něho vyděluje Belgie, naopak Lucembursko zůstává s Nizozemím v personální unii až do roku 1890.
Historie unitarismu v Nizozemí Konfederativní Republika spojených nizozemských provincií se v roce 1795 transformovala do unitárního státu. Provinciím zůstala specifika ve formě vlastní státní správy, tradice atd. K centralizaci dochází až od roku 1798, především pak za vlády Ludvíka Bonaparta. Je zaveden institut královských úředníků, kteří byli do provincií dosazeni z centra. Jejich úkolem bylo dohlížet na dění v nich a naplňovat vůli panovníka. Tento záměr kontroly však nebyl úspěšný, lokální elity si udržely ještě dlouhou dobu silné postavení a byly v opozici i nové oranžsko-nasavské dynastii. Největšího vlivu docílili královští úředníci v armádě a loďstvu.
V roce 1815 nastupuje na trůn Vilém Oranžsko-nasavský jako Vilém I. Oranžský (vládl již krátkou dobu v roce 1813) a stává se králem severních a jižních nizozemských provincií. S jeho uchopením moci je zřejmá snaha o centralizaci státu a vytvoření unitárního zřízení. V roce 1815 je také přijata ústava, revidovaná roku 1848, která ve svých fundamentálních článcích existuje dodnes. Jedná se o jednu z nejstarších ústav na evropském kontinentu.
Rozhodující pro vznik politické kultury a nastavení pravidel politického systému lze vidět období mezi lety 1878–1917. Na přelomu 19. a 20. století jsou nastoleny dva základní sociální problémy – pracovní podmínky dělníků a práce dětí, vyvstávají otázky rozšíření volebního práva a vládní finanční podpory soukromým subjektům (konkrétně církvemi řízeným) školám. K vyřešení těchto závažných sporů došlo v roce 1917 velkým kompromisem, kdy byl soukromým školám přiznán nárok na finanční dotace od státu a také došlo k rozšíření volebního práva, konkrétně pro všechny muže. S touto reformou byl uveden v život i poměrný volební systém (1917).
Politická kultura v této době vyzrává a klade důraz na dosažení konsenzu, vznikají klíčové politické strany, které pak zůstaly zakonzervovány až do 60. tet 20. století. Do systému je zakomponován i vliv elit na politiku, v němž hrají rozhodující úlohu představitelé dvou tradičních náboženských komunit – katolické a protestantské, rovněž tak členové tzv. sekularizovaného bloku. Ti všichni se podíleli na vzniku politického systému, který byl posléze nazván jako konsociační.
V období 1917–1967 došlo k rozkvětu tohoto modelu konsociační demokracie bez zásadních změn. Ty se objevily až v 60. letech. K jasnému signálu, že se v nizozemské společnosti dějí změny, byly volby v roce 1967. Do nich vstoupily i nové politické strany, které překvapily svými volebními zisky, zejména svou podporou mladými voliči. Ti dali jasně najevo, že se již nepřiklánějí k tradičním stranám, k tradiční vazbě na blízkou komunitu (tedy k sociálním vazbám daných rodinnou tradicí). Mladí vytvořili do budoucna skupinu přebíhajících „nestabilních“ voličů. Následkem toho došlo k rozrušení stability tradičních stran a k jejich následnému spojování, což bylo dříve nemyslitelné. Klíčovém bodem k tomuto stranickému přeskupení byl rozpad sekulární a třídně orientované Strany práce (PvdA), na vnitrostranickou scénu vstoupila tzv. nová levice s profilací na demokratický socialismus a radikální mobilizaci mas. Výsledkem kongresu Strany práce v roce 1969 bylo rozhodnutí, že se již nezúčastní vládní koalice, pokud bude jejím členem Katolická lidová strana (KVP). Důsledkem ve volbách 1971 a 1972, byl pak vznik koalice Strany práce s nově založenými subjekty Radikálové a Demokraté 66. Na to odpověděly konfesijně založené strany, když se na konci 70. let spojily v novou stranu Křesťanskou demokratickou výzvu (CDA). Ta dávala důraz na náboženskou komunitu obecně, nikoli jako předtím na jeden typ vyznání. Těmito změnami došlo k přiblížení politického systému k modelu vztahu koalice-opozice.
Ústavní vývoj nizozemského parlamentarismu Zákonodárnou mocí v dnešní době disponuje dvoukomorový parlament – Generální stavy (Staten Generaal), který sídlí v Haagu. Současný stav se odráží od roku 1795 a především od historicky krátké, ale důležité epochy francouzské vlády, která měla zásadní vliv na nizozemský politický systém v době Batávské republiky. Tehdy byl pod přímým dohledem francouzské armády vytvořen v nizozemských provinciích jednotný státní celek s prvním zákonodárným orgánem voleným lidem. K novému principu zastupitelství došlo přijetím Ústavy z roku 1798. Do té doby byli zástupci do sboru voleni na základě příslušnosti k provinciím, územním celkům a správním oblastem. Nyní došlo k novému modelu s principem zastupitelství národa jako jednoho nedělitelného celku. Následovaly další ústavní reformy z let 1801, 1805 a 1806, které transformovaly republiku zpět na království.
Ústavou z roku 1814 se zakládal Jednokomorový parlament čítající padesát zástupců volených nepřímo – provinčními sbory. Každý rok došlo k rezignaci jedné třetiny členů,´na jejichž místa byli dovoleni noví zástupci. Existovalo omezení parlamentu, kdy platilo, že král není jen formální hlavou moci výkonné, ale má pravomoc rozhodovat o všem, dokonce i definovat kompetence parlamentu. Ministři vlády byli dle ústavy v osobním vztahu k panovníkovi a neměli žádnou odpovědnost vůči parlamentu. Tento model s převahou výkonné moci panovníka setrvával až do 40. let 19. století. Zákonodárný sbor disponoval velmi omezenými možnosti. K zásadnějším proměnám vztahu panovník-parlament došlo až po odštěpení jižních provincií a vzniku Belgie, tedy po roce 1830. Klíčové neshody byly finančního charakteru. Roku 1840 odmítla dolní komora přijmout návrh na zvýšení rozpočtu poměrem hlasů 50:1. Jediným hlasujícím pro byl ministr financí. On i ministr kolonií, kteří byli zodpovědní za neúspěch rezignovali. Nejvíce se však jednalo o porážku panovníka Viléma I.
Vznik Belgie, která byla Nizozemím oficiálně uznána až v dubnu 1839, znamenal možnost revize nizozemské ústavy. Parlament se snažil razantně prosazovat změnu ve smyslu odpovědnosti ministrů tomuto sboru, nikoli panovníkovi. Král byl proti. Cestou nátlaku na panovníka bylo opětovné neschválení rozpočtu zákonodárci. Následoval kompromis s uzákoněním částečné odpovědnosti ministrů parlamentu. Vilém I. však následně v roce 1840 abdikoval, protože nebyl schopen tyto změny přijmout.
K ústavní změně mělo dojít roku 1848, kdy poslanci žádali vyvodit finanční a politické sankce ministrů ve spojitosti s jejich odpovědností vůči parlamentu. Dále pak bylo cílem prosazení přímého volebního systému do dolní komory. Změny se však neuskutečnily. K těm došlo až v revolučním roku 1848–1849. Král Vilém II. Nizozemský (1840–1849) s ministry pod francouzským vlivem předložili dvacet sedm návrhů zákonů na revizi ústavy, ale parlament je považoval v době revolučních změn pouze za kosmetické změny. Po dalším vyjednávání krále s předsedou dolní komory došlo k rezignaci všech ministrů a králem sestavené komise, která měla za úkol připravit ústavní změny a navrhnout novou vládu. První cíl s přípravou revize ústavy uspěla, v druhém byla odsouzena k neúspěchu, protože panovník pověřil vlastního člověka, aby kabinet vytvořil.
Revize ústavy z roku 1848 přinesla změnu ve složení parlamentu a také znamenala plnou odpovědnost ministrů za všechny kroky vůči parlamentu. Dolní komora se napříště volila přímým systémem, funkční období bylo čtyřleté s dvouroční výměnou poloviny jejích členů. Volební právo bylo dáno censem podle výše daní daného člověka. Horní komoru volily nepřímo provinční sbory na devítileté období. Po třech letech se měnila jedna třetina jejích členů. Kandidovat do horní komory mohli jen občané s nejvyššími odvody přímé daně. Asi na 3 000 občanů tak připadal jeden poslanec. Došlo také ke změně mechanizmu hlasování do provinčních sborů, kdy stavovské zastoupení bylo nahrazeno přímou volbou.