Tento článek sleduje vývoj ústavního práva na území dnešního Slovenska.

Uhersko (1848–1918) thumb|Znak Uherska Bratislavská marcová ústava (1848)

Bratislavská marcová (březnová) ústava je souhrnné označení pro několik ústavních zákonů (zákonných článků), které přijal především zásluhou maďarské liberální opozice poslední uherský stavovský sněm – nejdůležitější z marcových zákonů byl přijat 18. března 1848.

Ústava vytvářela v Uhersku parlamentní monarchii, kde jsou si všichni občané rovni. Vládní moc v Uhersku vykonával král prostřednictvím odpovědných uherských ministrů, navíc panovník potřeboval ke svým rozhodnutím kontrasignaci těchto ministrů. S Rakouskem měly být Uhry spojeny personální unií. Ústava upravovala i některá občanská práva a svobody jako rovnost před zákonem, ochranu vlastnictví nebo náboženskou svobodu, na druhou stranu byla šlechta ústavou zbavena privilegia neplatit daně. Uherská vláda byla odpovědná dvoukomorovému Národnímu shromáždění. Členy Horního sněmu, jehož předsedu měl jmenovat panovník, měli být zástupci šlechty a duchovenstva. Dolní sněm měl být ustavován volbou, přičemž volební právo měl mít každý muž starší dvaceti let. Předsedu Dolního sněmu volili poslanci této komory Národního shromáždění.

Panovník potvrdil třicet jedna zákonných článků tvořících Bratislavskou marcovou ústavu 11. dubna 1848. Bratislavská marcová ústava byla formálně zrušena vydáním Stadionovy ústavy v březnu 1849.

V roce 1861 se v kruzích maďarských liberálů objevilo úsilí o obnovení bratislavské ústavy.Vojáček, Schelle (2007). s. 159. Ústava byla obnovena v únoru 1867 královským reskriptem.Vojáček, Schelle (2007). s. 162. Její platnost – se změnami, které provázely rakousko-uherské vyrovnání – trvala až do zániku monarchie.Vojáček, Schelle (2007). s. 164.

Březnová ústava (1849)

Den po rozehnání Kroměřížského sněmu – 4. března 1849 – vydal císař novou oktrojovanou „Březnovou neboli Stadionovu ústavu“, jež byla založena na myšlence jednotného monarchistického státu. Centralizační snaha panovníka vedla k vyhlášení nezávislosti Uherska uherským sněmem 14. dubna 1849.

Panovník měl spolu s parlamentem zákonodárnou moc a spolu s ministry měl i výkonnou moc. Zřízeny byly nezávislé soudy a Říšský soud jako soud ústavní. Ústava byla zrušena 31. prosince 1851. Nebyla nikdy realizována.

Ústava byla důsledně centralistická, počítala s vytvořením jednotného občanství a jednotného právního řádu. Rakousko mělo být dědičná monarchie v čele s císařem. Zákonodárná moc příslušela dvoukomorovému říšskému sněmu (dolní komora je volená, horní jmenovaná císařem) a císaři. Ústava ustanovuje nezávislost soudů a rovnost před zákonem.Malý (2005). s. 220. K ústavě byla vydána i listina základních občanských práv, jež však mohla být pozastavena vládou. Ústava také zaváděla obecní samosprávu.

Silvestrovské patenty (1851)

Po potlačení revoluce však došlo prostřednictvím kabinetních listů k obnovení absolutismu. 31. prosince 1851 jsou přijaty tři silvestrovské patenty, které ruší březnovou ústavu, katalog občanských práv a upravují státní organizaci a činnost soudů.Malý (2005). s. 220-221. Silvestrovské patenty ale potvrzují zrušení poddanství a rovnost občanů před zákonem.Malý (2005). s. 221.

Toto období bylo spojeno se jménem ministra vnitra Alexandra Bacha, který nahradil politická práva právy ekonomickými.

Říjnový diplom (1860)

V r. 1859 je Bach v důsledku neúspěchů jeho neoabsolutismu a vojenských porážek v Itálii odvolán z funkce. 20. října 1860 slibuje panovník František Josef I. prostřednictví Říjnového diplomu znovuzavedení parlamentarismu.Zimek (2006). s. 50. Realizace konkrétních kroků je svěřena baronu Schmerlingovi.

V západní části monarchie byla v únoru 1861 vydána „Únorová nebo též Schmerlingova ústava“, jež byla platná pouze pro Předlitavsko, ale její pojetí naznačovalo budoucí změnu monolitického uspořádání říše.Malý (2005). s. 223-225.

Zákonný článek 12 o rakousko-uherském státněprávním vyrovnaní (1867)

V únoru 1867 císař královským reskriptem obnovil uherskou ústavu, ke které koncem března přijal uherský sněm ústavní změny, jejichž vrcholem byl zákonný čl. XII, uherský zákon o vyrovnání. Zákonný článek 12 ze dne 12. června 1867 je znám jako zákon o rakousko-uherském vyrovnání.Schelle (2007). s. 828. Dosavadní monolitické Rakousko se rozdělilo na dvě části Předlitavsko (Království a země na říšské radě zastoupené) a Zalitavsko (Uherské království). Zahraniční politika, finance, obrana a osoba panovníka byly pro obě části monarchie společné. Podle kabinetního listu ze 14. listopadu 1868 se pro státní útvar mělo používat označení Rakousko-uherská říše nebo Rakousko-uherské mocnářství.

Uherská ústava obecně Uherská ústava byla tvořena: obyčejovými normami a některými zákonnými články z doby před rokem 1848; některými zákonnými články z roku 1848 – "Bratislavská marcová ústava" (postavení vlády, parlamentu a úprava občanských práv); zákonné články z let 1867 a 1868 (rakousko-uherské vyrovnání, atp.).

Československo (1918–1938) thumb|Velký státní znak Republiky Československé Československo vzniklo jako samostatný svrchovaný stát dne 28. října 1918. 30. října 1918 se v budově Tatrabanky v Martině sešlo shromáždění Slovenské národní strany, které vydalo – neznaje vývoj situace v Praze – Deklaraci slovenského národa (Martinská deklarace). Jako republiku lze československý stát označit po 13. listopadu 1918 v souvislosti s ustanoveními, která se týkají prezidenta a vyhlašování rozsudků v druhém ústavním provizoriu 37/1918 Sb. z. a n.

Československá republika měla tzv. polylegální ústavu, což znamená, že "ústavní pořádek" je tvořen více právními předpisy.

Recepční zákon (1918)

Československý stát vznikl dne ­28. října 1918, kdy Národní výbor československý převzal státní moc a proklamoval československý stát. Národní výbor vydal zákon o zřízení samostatného státu československého. Zákonem Národního výboru československého č. 11/1918 Sb. z. a n., o zřízení samostatného státu československého, který je označován jako první ústavní provizorium nebo jako recepční zákon, bylo recipováno právo i správa dosavadní monarchie. Při konstrukci zákona však byly opomenuty soudy, které byly pod předpis podřazeny rozšiřujícím výkladem jako správní orgány. Recepční norma zakládala v zemi právní trialismus (rakouské právo v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, uherské právo na Slovensku – o osudu Podkarpatské Rusi nebylo v této době ještě rozhodnuto – a německé právo v Hlučínsku).

Prozatímní ústava (1918)

Národní výbor schválil dne 13. listopadu 1918 Zákon č. 37/1918 Sb., o prozatímní ústavě (označovaný někdy jako druhé ústavní provizorium).Malý (2005). s. 328-330.

Prozatímní ústava upravovala pouze nejnutnější zásady ve vztahu k jednokomorovému (revolučnímu) Národnímu shromáždění, vládě a prezidentu republiky. Poprvé a naposledy v ústavních dějinách země měla být vláda volena parlamentem (§ 14 do května 1919). Vzhledem ke konstrukci ustanovení §§ 7-13 prozatímní ústavy lze po 13. listopadu 1918, kdy se stala účinnou, hovořit o Československé republice.

Ústavní listina Československé republiky (1920)

Cílem Národního shromáždění však bylo vypracovat novou ústavu. Ta byla schválena dne 29. února 1920 spolu se zákonem č. 121/1920 Sb., kterým se uvozuje ústavní listina Československé republiky.

Autorem vlastního textu ústavy, která vycházela z ústavy USA, rakousko-uherské Prosincové ústavy a Ústavy Třetí Francouzské republiky, je především profesor Jiří Hoetzel.

Ústava byla tvořena třemi částmi: preambulí, uvozovacím zákonem a samotnou ústavní listinou. Slavnostně laděná preambule začínala slovy My, národ Československý,... a neměla právní či normotvorný význam.Zimek (2006). s. 70. Uvozovací zákon byl tvořen deseti články, které upravovaly postavení Ústavního soudu a rušily vše (recipované i nově vytvořené), co bylo v rozporu s ústavou, což bylo s ohledem na absenci pojmu ústavní zákon v rakouské právní terminologii ve vztahu k recipovaným předpisům složitě aplikovatelné. Ústavní listina vytvářela dvoukomorový parlament a parlamentní republiku v čele s prezidentem jako hlavou státu. V této ústavě byla zakotvena dělba moci, která se dělila na moc zákonodárnou, moc vládní a výkonnou (moc výkonnou utvářela vláda a prezident republiky) a moc soudcovskou.Zimek (2006). s. 69-82. Ústava přispěla k demokratickému rozvoji první československé republiky jako silného, uznávaného a vyspělého mnohonárodnostního státu.

Normy československé ústavy Vzhledem ke skutečnosti, že Československo mělo polylegální ústavu, lze do ní – kromě výše uvedené Ústavní listiny – zahrnout:Zimek (2006). s. 82-85.Gronský (2005). s. 72-73. Zákony prohlášené ústavní listinou za její součást, Zákony označené jako ústavní. A s ohledem na události druhé světové války a fakt, že ústava z roku 1920 platila formálně až do května 1948 také: Ústavní dekrety prezidenta republiky, Některá nařízení Slovenské národní rady, Ústavní zákony schválené Prozatímním Národním shromážděním a Ústavodárným národním shromážděním.

Ústavní vývoj v době nesvobody (1938–1945) Na základě ústavního dekretu prezidenta republiky ze dne 3. srpna 1944, č. 11 Úř. věst. čsl. o obnovení právního pořádku (republikováno jako 30/1945 Sb.) a vládního nařízení č. 31/1945 Sb. je doba nesvobody obdobím od 30. září 1938 do 4. května 1945. Podle čl. 1 odst. 2 ústavního dekretu o obnovení právního pořádku nejsou předpisy vydané v této době součástí československého právního řádu s výjimkou těch, které se nepříčí svým obsahem znění nebo demokratickým zásadám československé ústavy (ústavní listiny, jejích součástek a zákonů ji měnících a doplňujících, vydaných do 29. září 1938).

Druhá republika (1938–1939)

O vzniku druhé republiky hovoříme v souvislosti se změnami, které byly provedeny přijetím Mnichovské dohody. Samotné odstoupení pohraničních území bez ústavního zákona bylo porušením ústavy. Přijetím ústavních zákonů o autonomii Slovenska a Podkarpatské Rusi došlo k faktickému vytvoření federace.

Hlubokým zásahem do právního státu bylo přijetí Opatření Stálého výboru ze dne 27. října 1938 č. 253/1938 Sb. z. a n., o zániku mandátů některých členů Národního shromáždění, kterým Stálý výbor – protiústavně – zbavil mandátu poslance a senátory z území, která připadla sousedním státům.

Dalším podstatným zásahem bylo narušení principu dělby moci, když Národní shromáždění přijalo zmocňovací zákon, kterým se vzdalo na dva roky části svých pravomocí ve prospěch vlády a prezidenta.

Ústava byla porušena také skutečností, že se volby nového prezidenta neuskutečnila do čtrnácti dní po abdikaci předchozího.Zimek (2006). s. 93.

Autonomie Slovenska a Podkarpatské Rusi (1938)

Ústavní změny zavádějící Československo provedlo Národní shromáždění schválením ústavního zákona č. 299/1938 Sb. z. a n., o autonomii Slovenskej krajiny, a ústavního zákona č. 328/1938 Sb. z. a n., o autonomii Podkarpatské Rusi.

Zmocňovací zákon (1938)

Národní shromáždění schválilo zmocňovací zákon, tj. Ústavný zákon č. 330/1938 Sb. z. a n., o zmocnení ku zmenám ústavnej listiny a ústavných zákonov republiky Česko-Slovenskej a o mimoriadnej moci nariaďovacej, 15. prosince 1938.Malý (2005). s. 461. Tento ústavní zákon umožňoval po dva roky prezidentovi vydávat dekrety se silou ústavního zákona a vládě vydávat nařízení se silou zákona.

Slovenský stát (1939–1945) thumb|Znak Slovenského štátu Základním předpisem nově vzniklého státu byl zákon č. 1/1939 Sl. z., o samostatnom Slovenskom štáte, ze 14. března 1939. Zákon zakládal zákonodárný orgán transformovaný ze Slovenského sněmu, vládu – jmenovanou předsednictvem Sněmu, základy právního řádu a recepci těch právních předpisů bývalé republiky i monarchie, které byly slučitelné s povahou Slovenského státu.Vojáček, Schelle (2007). s. 291.

Navzdory skutečnosti, že stát nesl od července 1939 oficiální označení Slovenská republika, vžilo se pro něj označení použité v prvním zákoně – Slovenský štát.