náhled|Sábský kamenný nápis ze 7. století adresovaný měsíčnímu bohu Alkmakovi, zmiňující jména dalších pěti jihoarabských bohů Dějiny Jemenu jsou pro vývoj celého regionu velice důležité, jelikož díky příznivému podnebí s dostatečným množstvím srážek se tento jihozápadní cíp arabského poloostrova vymyká pouštnímu charakteru okolí. Příhodné prostředí pro zemědělství tak učinilo z Jemenu centrum nejstarších civilizací Blízkého východu.
Starověké dějiny
Počátky Jemenu sahají až do biblických dob k Noemovu synu Šémovi, který založil hlavní město Saná. Samotný Noe pak měl být pohřben v horách za tímto městem.
Osídlení Jemenu je a bylo závislé na zdrojích vody. Proběhla zde dvě vlhčí období: 33 000–21 000 př. n. l. a 8 000–5 000 př. n. l., která umožnila v paleolitu existenci člověka v dnes již vyprahlých oblastech. Domestikace zvířat a rostlin zde probíhá asi v letech 6 000–4 000 př. n. l. Nálezy doby bronzové jsou potom hlavně z plošiny al Jawl, vádí Hadramaut, z Tihámy a z vrchoviny.
Systém různých tunelů, přehrad a cisteren se vyskytoval již ve 3. tis. př. n. l. Zadržovaly a stahovaly vodu z monzunových dešťů, které zde přicházejí ve dvou dešťových obdobích v roce: na přelomu dubna a května, července a srpna.
Pouštní oblasti Jemenu Rub al-Chálí, jsou považovány za mateřské území semitských kmenů, které se v první polovině 3. tis. př. n. l. vydaly na sever do Mezopotámie a asimilovaly místní obyvatelstvo. Nakonec tam založili Akkadskou říši pod vládou Sargona (kolem r. 2 300 př. n. l.). Jemen je považován za jedinou čistě semitskou oblast, tzn., že zde nikdy nežili lidé jiné jazykové skupiny.
Katan Podle arabské tradice byly tyto semitské kmeny sjednoceny kolem roku 2300 př. n. l. pod kmenem Katan (praotec všech Arabů, patrně ho lze ztotožnit s biblickým Joktamem, měl 24 synů, jejichž jmény a jmény jejich potomků, se nazývají další místní kmeny, například Hadramaut či Saba), který v těchto končinách vládl až do 9. století př. n. l.
O tomto kmeni toho není moc známo, protože neměl vlastní písmo a od Mezopotámie byl oddělen pouštními oblastmi. Víme jen, že provozoval čilý obchodní styk podél pobřeží Rudého moře . Tímto obchodem se později dostali do kontaktu s Féničany, od kterých převzali písemný systém. Takže někdy kolem roku 800 př. n. l. vstupují Semité jižní Arábie do historického období
Současně s kulturou kmene Qahtan se vyvíjela i kultura Tihama a to ve stejnojmenné oblasti. Její rozkvět se datuje mezi léta 1500–1200 př. n. l. Tato kultura se šířila dále kolonizací i do Afriky na území dnešního Somálska a Eritrey. Tito kolonizátoři zde založili dvě království: Aksum a Dam't.
V historickém období se na tomto území vyvíjelo několik království, která mezi sebou různě soupeřila nebo se sdružovala kvůli obchodu a jeho kontrole. Většina známých obchodních měst se nacházela na východním okraji hor.
Mezi 12. století př. n. l. a 6. století n. l. se pokoušelo území Jemenu ovládnout šest království, která se snažila získat pod kontrolu lukrativní trh s kořením.
Sabejci náhled|Sabejský náhrobek ženy držící stylizovaný snop pšenice, symbol plodnosti v dávných časech Jemenu Od 8. století do roku 275 n. l. vládla v oblasti Sabejská dynastie . Centrum jejich království se nacházelo v dnešním guvernorátu Ma'ribu . Stejnojmenné hlavní město tohoto guvernorátu měl podle tradice založit nejstarší Noemův syn Sem. Právě během vlády Sabejských si země vysloužila název „Arabia Felix“, kterým Římané pojmenovali zemi, která v té době oplývala nebývalým bohatstvím a celkovou prosperitou. Původ tohoto bohatství tkvěl ve využití příznivého podnebí pro zemědělství. Mezi nejvýznamnější obchodní komodity patřilo kadidlo a myrha, které pak putovaly do oblasti Středomoří , Indie a Habeše. Během 8. a 7. století př. n. l. došlo k navázání bližších vztahů s královstvím D'mt, které se rozkládalo na severu dnešní Etiopie a Eritreje. Důkazem těchto kontaktů jsou sabejské nápisy v Africe.
Zemědělství se v Jemenu stále zdokonalovalo. Zavlažovací systém byl založen na důmyslném systému podzemních vodních kanálů v horách a přehrad. Největší přehrada, která byla postavena 700 let př. n. l. u města Ma'rib dokázala zavlažovat 25 000 ha půdy. Svoji funkci přehrada plnila až v roce 570 n. l.
Sabejská říše existovala téměř čtrnáct století. Podle některých je toto království popsáno i ve starém zákoně (království Sheba). V Ma'ribu se dodnes zachovaly ostatky velkého chrámu z tohoto období.
Hadramaut První zmínky o království Hadramaut pocházejí z 8. století př. n. l., kdy je hadramautský král Yada'il zmíněn jako jeden ze spojenců krále Karab'il Watar.
Když království Ma'in v 4. st. př. n. l. převzalo kontrolu nad obchodními stezkami, stal se Hadramaut jejich spojencem (zřejmě z obchodních důvodů). Později se Hadramaut osamostatnil, ale byl napadán sousedním královstvím Himjar až do 1. st. př. n. l., ale všem útokům úspěšně odolal. V druhé polovině 2. st. n. l. se mu dokonce podařilo anektovat království Qataban a Hadramaut dosáhl své největší územní rozlohy, ale právě během tohoto období byl Hadramaut ve válce s královstvím Himjar a Saba'. Sabejskému králi Sha'irum se dokonce roku 255 podařilo dobýt Hadramautské hlavní město Shawba. Oslabenosti celé oblasti využilo Aksumské království a začalo zasahovat do jiho-arabských záležitostí. Aksumský král GDRT vyslal vojsko vedené jeho synem BYGTem na západní pobřeží, aby okupoval hlavní město himjarského království – Zafar. Vojska také zaútočila z jižního pobřeží proti Hadramautu jako spojenci Sabejského království. Hadramaut byl nakonec dobyt himjarským králem Shammarem Yuhar'ishem v 4. st. n. l., který sjednotil všechna království v jedno.
Ausán Starověké Ausánské království bylo nejmenší z jihoarabských království. Nacházelo se v jižním Jemenu, severně od Adenu. Pozůstatky tohoto království, které existovalo mezi léty 800 až 700 př. n. l. můžeme vidět na pohorku (tell) Hagar Asfal. Kde leželo jeho hlavní město Miswar stále ještě není jasné. Již kolem roku 700 začal Ausán expandovat na úkor Kabatánu a na západ na úkor Hadramautu. Získal také přístup k moři. To umožnilo rozvoj námořního obchodu soustředěném v přístavním městě Tafid a později v Adenu.
Za vlády sabejského krále Karib'ila Watara I. se Ausánské království dostalo do konfliktu se rodící se Sábou, kterou podporoval Kabatán, Hadramaut a městské státy Haram a Kaminahu. Po několika taženích Sábejci Ausán porazili a obsadili. Ausán a jeho vazalové Kahad, Dahas a Tubanaw byli předání pod správu Kabatánského království. Po 4. století před naším letopočtem získal Kabatán na Sábě nezávislost a zdá se, že Ausán, Kahad, Dahas a Tubanaw jsou v kabatánských záznamech vedeny jako nadále kabatánská území. Pouze v prvním století před naším letopočtem se Ausán společně s ostatními kabatánskými državami opět osamostatnil, avšak jen do té doby, než oblast ovládlo Himjarské království.
Katabán náhled|Pohřební stéla představující hudební scénu, 1. století našeho letopočtu Od 4. století př. n. l. do roku 200 n. l. v údolí Baihan prosperovalo království Katabán. Hlavním městem bylo Timna, které leželo na obchodní stezce, která procházela i přes další království Hadramaut, Saba a Ma'in. Hlavním božstvem byl Amm, nebo také „Strýček“ a sami vyznavači se označovali za „Ammovy děti“. Královský trůn byl dědičný a nástupci nesli titul tobba. Katabánu taktéž podléhaly kmeny Himjarců.
Ma'ín Ma'ínské království se nacházelo na severozápadě dnešního Jemenu, většina jím ovládaných měst ležela podél Vádí Madhab. Hlavním městem ma'ínského království byla Karna (dnešní město Sada); další důležité město byl Jathill (dnešní jemenské město Barakiš). Ačkoliv v dřívější době oblasti dominovala Sába, ma'ínské nápisy pocházejí ze stejné doby jako první nápisy sábejské. Nicméně ještě před výskytem ma'ínských nápisů se o samotných Ma'íňanech zmiňují prameny jako o „Madhabanech“ (podle Vádí Madhab). Ma'ínské byly kromě území samotného království nalezeny i daleko za jeho hranicemi, například v al-Ula na severozápadě dnešní Saúdské Arábie a dokonce na ostrově Délos a v Egyptě. Ma'ínské království bylo prvním jihoarabským státem, který zanikl a ma'ínský jazyk vymřel přibližně kolme roku 100 našeho letopočtu.Epigraphic South Arabian" in Encyclopaedia Aethiopica: D-Ha, str. 334.
Hlavním městem království Ma'in byl Karna (nyní Sadah). Dalším významným městem byl Yathill (nyní Baraqish). Ačkoli jihoarabské historii dominovali v raných dějinách Sabejci, Minaeanské nápisy pocházejí ze stejného období jako první sabejské písemné pozůstatky (8. st. př. n. l.). Minaenské království se nacházelo v severozápadní části Jemenu, přičemž města byla situována především podél vádí Madhab. Minaenské nápisy byly nalezeny daleko za hranicemi království Ma'in, v al-'Ula v severozápadní Saúdské Arábii a egyptském ostrově Délos . Království Ma'in zaniklo nejdříve ze všech jemenských království. Minaenský jazyk vymřel kolem roku 100 n. l.
Himjar náhled|upright|Himjarský král Dhamar Ali Yahbur II. Království Himjar sjednotilo jihovýchodní část arabského poloostrova. Kontrolovali Rudé moře i Adenský záliv. Díky úspěšným vojenským akcím se podařilo království rozšířit východně k Perskému zálivu a severně hluboko do pouště.
Během 3. st. n. l. spolu jemenská království neustále válčila. To vedlo k zásahu Aksumského krále GDRTa, který se spojil se Sabejským, Hadramautským a Qatabanským královstvím a v první třetině 3. století obsadil hlavní město Zafar (nyní malá vesnice v regionu Ibb). Sabejci se pak neočekávaně obrátili proti Hadramautu a dobyli jeho hlavní město roku 225. Himjar se pak spojil se Sabejci a napadli nově dobytá Aksumská teritoria. Nakonec se jim podařilo znovu dobýt Zafar, který byl do té doby pod kontrolou GDRTova syna BYGTa a zatlačili Aksumské vojsko zpět do oblasti Tihama.
Himjar postupně pohltil Sabejské království. Obchodovali z přístavu al-Muza v Rudém moři. Himjarský král Dhu Nuwas ustanovil v 6. století judaismus státním náboženstvím a masakroval křesťany. Toto chování pobouřilo Kaleba, křesťanského krále Aksumského království a s podporou byzantského císaře Justiniána I. napadl Himjar a následně jej připojil ke svému území, aby o padesát let později celé území padlo do rukou Peršanům.
Aksum Lidé semitského původu z jihu Arabského poloostrova kolonizovali území na západním pobřeží Afriky na území dnešních států Etiopie a Eritreje. Již od 4. st. př. n. l. zde začíná vyrůstat národ obchodníků silně provázaných se Středomořím a s Indií, který se jako státní útvar prosazuje v 1. st. n. l.
Aksumské království prospívalo hlavně ze zprostředkování obchodního spojení mezi Římskou říší a Indií. V 1. st. n. l. Aksumské království ovládlo původní obchodní artikly, které poskytovala země Kuš a to jak přes moře (přístav Adulis) tak přes pevninu (karavanní stezka do Egypta).
Ve 3. st. n. l. se Aksumské království začalo zajímat o oblasti jižní Arábie, ve kterých se rozhodlo posílit svůj vliv. Ke konci 3. st. začalo také království razit vlastní mince a v roce 325 (nebo 328) král Ezana přijal křesťanství.
Ve své největší slávě mělo království tento rozsah: severní Etiopie, Eritrea, severní Súdán, Džibutsko, Jemen a jih Saúdské Arábie.
Na počátku 6. století zažívá království ještě poslední zlatý věk. V sedmém století potom ustává ražba mincí a v 9. a 10. století se království pomalu rozpadá během invaze pohanské či židovské královny Gudit.
Sásánovské období Oblast dnešního Jemenu se do Sásánovské sféry vlivu dostala v 6. st. n. l., když se Peršané snažili vystrnadit etiopské Aksumity z Jemenu. Okolo roku 570 byl připojen Aden a roku 597 se po vyslání dalšího perského vojska stala z Jemenu perská provincie, která již nebyla spravována jemenským vazalem, ale perským satrapou.
Po zavraždění Peršana Dhi Yazana byla jednotná jemenská provincie rozdělena do několika království, což bylo součástí perské expanzivní politiky, jejímž cílem bylo zabezpečit příhraniční oblasti jako byl Jemen.