Růže (Rosa) je rod keřovitých rostlin z čeledi růžovitých s více než 100 druhy, které se v přírodě vyskytují na severní polokouli, nejvíce v oblasti mírného pásu Eurasie, méně též v Severní Americe. Jsou to většinou světlomilné opadavé keře obloukovitého, prutnatého nebo plazivého habitu, některé rostou i jako opíravé liány. V přírodě obvykle rostou na světlých sušších místech v křovinách, okrajích lesů, na mezích a ladech, menší množství jich vyhledává vlhko. Krom jediného druhu mají lichozpeřené listy s převážně vytrvalými palisty, které vyrůstají na ostnitých větvích. Květy jsou oboupohlavné, zpravidla pětičetné, u původních botanických druhů vonné, v barevné škále od bílé a světle růžové po purpurovou, jen málo druhů je žlutých, ačkoli původně byly růže žluté. Plodem je souplodí nažek uzavřené v šípku, který je zpravidla červený, zřídka též oranžový či černý. Podle odlišného přístupu jednotlivých botaniků je popsáno 100 až 300 samostatných druhů, v české flóře se uvádí 14 původních druhů. Vzhledem ke značné morfologické mnohotvárnosti a častým obtížím při určování bývá rod růže řazen mezi tzv. kritické taxony. Rod Rosa a dvanáct jeho tehdy známých druhů platně popsal Carl Linné ve svém spisu Species plantarum z roku 1753; nejstarší fosilní doklady o existenci růží jsou z období raných třetihor.
Růže se velmi často pěstují jako okrasné rostliny v nesčetných kultivarech, které lze rozdělit na dvě základní skupiny: tzv. historické růže, vzniklé převážně křížením růže keltské a pěstované už od středověku, a moderní hybridní růže. Zahrada zaměřená na pěstování růží se nazývá rozárium; největším na světě je Europa-Rosarium v německém Sangerhausenu. Hojné využití mají růže jako řezané květiny. Pěstují se ale též jako léčivé rostliny a jako surovina pro výrobu růžového oleje, čajů, sirupů, marmelád a léčiv. Studiem a pěstováním růží se zabývá odborná disciplína zvaná rhodologie. Jako velmi stará kulturní rostlina, která doprovází člověka již od starověku, je hluboce zakořeněná v jeho kulturní historii, literatuře, mytologii a symbolice. V křesťanství je jedním ze symbolů Panny Marie a atributem mnohých světic, v květomluvě symbolem lásky. Vyskytuje se také v heraldice.
Etymologie Český název růže (staročesky róže) je všeslovanskou přejímkou přes starou horní němčinu z latinského slova Rosa; to souvisí s řeckým rhodon, původ slova se hledá v přední Asii (thrako-frygický původ). Slovo zjevně souvisí s protoíránským kořenem *vrda- odvozeným z arménského slova vard označujícího růži, ze stejného kořenu bylo odvozeno i aramejské slovo warda.
Charakteristika vlevo|náhled|Větévka růže svraskalé s šípkem a hustými, jehlicovitými ostny různé velikosti|alt= Větévka se zralým šípkem a listy, hustě pokrytá jehlicovitými ostny
Habitus a vzrůst Růže jsou opadavé, vzácně i stálezelené, relativně dlouhověké dřeviny. Nabývají několika základních růstových forem. Jednak to mohou být nízké až středně vysoké prutnaté keře, na stanovišti často vytvářející rozsáhlé polykormony, neboli porosty rozrostlé z jednoho jedince. Jiné druhy jsou poléhavé až plazivé nebo se opírají o okolní dřeviny a tím nabývají charakteru lián; zvláštní zařízení jako například úponky nebo ovíjivé lodyhy sloužící k popínání ovšem růže nemají a k uchycení jim slouží hákovité ostny. Třetí, vývojově patrně nejodvozenější formou pak jsou gejzírovitě rostoucí keře s obloukovitě skloněnými větvemi. Při této formě dosahují obvykle vzrůstu 2–5 metrů, jako opíravé liány pak i 10–15 metrů; některé nízce keřovité druhy (například růže keltská) však nedosahují ani výšky jednoho metru. Botanické druhy růží obvykle vytvářejí v prvním roce sterilní výhony, na nichž ve druhém roce zakládají kvetení; vyšlechtěné druhy kvetou naopak na čerstvých letorostech.
Bohatě větvená kořenová soustava se zřetelným hlavním kůlovitým kořenem je u některých druhů růží doplněna o mělce kořenící, někdy i značně dlouhé podzemní výběžky, kterými se vegetativně rozmnožují (silně například růže keltská, bedrníkolistá, arkansaská nebo karolinská a jejich kultivary).náhled|Častý typ velkých, nazpět zahnutých ostnů na letorostu|239x239pixelů|alt=Růžová větévka s výraznými hákovitými ostny
Větve a listy Větve a letorosty růží jsou až na nemnohé výjimky ostnité (často používaný výraz trn není morfologicky správný). Ostny se dají snadno vylomit a liší se podle druhů tvarem, velikostí i hustotou umístění na větvích. Mohou být jak všechny takřka stejné, tak výrazně různotvaré; nalezneme ostny mohutně hákovitě zahnuté i jemně jehličnaté až štětinovité ostence. Téměř bezostné jsou růže převislá, růže karolinská nebo růže Banksové a některé kultivary pnoucích růží.
Listy růží jsou složené, lichozpeřené (zakončené jedním lichým lístkem), nejčastěji pěti, sedmi až devítičetné; na stonku vyrůstají střídavě. Lístky mají obvykle zubaté okraje, někdy jsou na spodní straně chlupaté až přisedle žláznaté; žlázky vylučují silici vonící po jablcích a nebo terpentýnu. Na povrchu jsou matné nebo lesklé (obzvláště u šlechtěných kultivarů). Zpravidla vytrvalé palisty jsou u převážné většiny druhů přirostlé k řapíku a nabývají různých tvarů a velikostí. U růží mírného pásu olistění na zimu opadává. Podzimní zbarvení je obvykle nevýrazně žlutohnědé, jen některé druhy získávají nápadnější žluté (růže mnohokvětá, růže svraskalá) či červené (růže bedrníkolistá) zbarvení.vlevo|náhled|Průřez květem a květním lůžkem růže|alt=Průřez květem a češulí růže
Květy a plody Květy růží jsou oboupohlavné, vyrůstají jednotlivě nebo ve víceméně chudých (jen u některých druhů naopak velmi bohatých) chocholičnatých květenstvích. Tyčinek je zpravidla mnoho, čnělky pestíků bývají u druhů ze sekce Synstylae srostlé v pevný, přečnívající sloupek, u ostatních tvoří jakousi hlavičku na disku češule. Semeník je spodní a tvoří češuli, obsahuje 15–40 volných (nesrostlých) plodolistů, z nichž každý má vlastní čnělku a bliznu. Květy jsou opylovány hmyzem, kterému poskytují dostatek pylu a některé druhy snad i malé množství nektaru.
Velikost květů se pohybuje zhruba od 2 do 10 cm, u šlechtěných velkokvětých růží i více. Korunních i kališních plátků je pět (pouze jediný druh, růže sérská, je má po čtyřech), jsou vejčitého tvaru, často mělce dvoulaločné; kališní lístky jsou celistvé, nebo naopak dělené a s přívěsky, což je i důležitý determinační znak. U planě rostoucích druhů jsou korunní plátky jednoduché, u prošlechtěných kultivarů naopak pomnožené a skládají květy poloplné až velmi plné v mnoha různých tvarových variacích. náhled|List růže šípkové s palisty přirostlými k řapíku|alt=Složený list růže s nápadnými přirostlými palisty Barva květů divoce rostoucích růží je nejčastěji růžová v různě sytých odstínech, čistě bílá nebo fialově červená; jen několik druhů, zastoupených výhradně v sekcích Pimpinellifoliae a Banksianae, je žlutých. Z této barevné palety vychází i barvy kulturních kříženců (viz níže). Růže však v přirozené genetické výbavě postrádají vlohy pro tvoření modrého pigmentu; soustavné snahy o vyšlechtění modré růže se tak po staletí míjely účinkem. Teprve v roce 2004 se týmu australských a japonských vědců podařilo pomocí genové modifikace přidat modrý pigment delphinidin izolovaný z macešky. Ani zde však není výsledkem čistě modrá barva, jako spíš šeříkově fialová, a je tedy diskutabilní, zda lze mluvit o skutečném úspěchu. Podobně se dosud genetickými metodami nepodařilo vyšlechtit růži zcela černou. Růže se zmiňovanými odstíny prodávané někdy v květinářstvích jsou pouze uměle obarveny přírodními barvivy.
Typický „plod“ růží – šípek (hypanthium) – není vlastně pravým plodem; z morfologického hlediska je to zvláštní typ souplodí drobných ochmýřených nažek uzavřených ve zdužnatělé češuli, která vzniká srůstem květního lůžka a spodních částí květních obalů. Co do tvaru mohou být šípky kulovité, vejčité, lahvovité, hruškovité či zploštělé, s ostnitými aromatickými žlázkami nebo bez nich; u některých druhů na konci nesou neopadané kališní lístky. Dva americké druhy z podrodu Hesperhodos se vyznačují šípky otevřenými. Obvyklá velikost se pohybuje zhruba od 5 do 60 mm. V jejich zabarvení jednoznačně převládá červená v různých odstínech; vzácné je zbarvení zelené, černé, hnědé, oranžové či žluté. Jsou konzumovány řadou živočichů, kteří tak pomáhají k šíření diaspor (tento jev se nazývá endozoochorie). Semena většiny druhů růží jsou přeléhavá a před výsevem je tedy nutné je stratifikovat.
Rozšíření a ekologie náhled|Habitus gejzírovitě rostoucího keře|alt=Typický gejzírovitě rostoucí keř růže|vlevo Růže jako rod s holoarktickým rozšířením rostou původně takřka po celé severní polokouli. A to jak v boreálním, tak (nejhojněji) v mírném a subtropickém pásu. Jen málo druhů zasahuje až do tropů; je tomu tak převážně v horách Mexika (růže Montezumova), jihovýchodní Indie nebo Filipín (růže filipínská); růže etiopská roste v Etiopii a na Arabském poloostrově. Naopak ve Skandinávii, na Islandu, v Kanadě nebo na Sibiři růže překračují polární kruh. Převážná většina růží roste ve „starém světě“, ze Severní Ameriky pochází jen asi 20 druhů. Vývojovým centrem rodu jsou hory střední, východní a jihovýchodní Asie; jen v samotné Číně roste na 95 druhů, z toho 65 endemických.
V krajině růže osidlují především světlá místa, jako jsou křoviny, lesní lemy a pláště, písečné a pobřežní duny, meze a travnatá lada, často rostou i na antropogenních stanovištích; méně druhů vyhledává vlhčí humózní lesy. Růže bahenní (Rosa palustris) roste v Severní Americe na okrajích bažin a rašelinišť, růže perská (Rosa persica) zase v zasolených polopouštích Střední Asie. Mnohé druhy patří k rostlinám, které zahajují sukcesi dřevin na opuštěných pastvinách, neudržovaných loukách a jiných ladem ležících plochách. Až na výjimky vyžadují stanoviště s plným sluncem, pouze několika málo druhům (růže polní, růže Hugova, růže májová, růže svraskalá) se daří i v polostínu. Na půdu nejsou příliš náročné; preferují však půdy bohatší na dusík, vzdušnější, mírně kyselé až mírně zásadité. Některé druhy snáší i značné sucho, pouze některé americké druhy rostou i v zamokřené půdě. Všechny růže jsou rostliny více či méně vápnomilné. Z hlediska ekologického chování jsou to zpravidla C-stratégové (kompetitoři). alt=Záběr na zralý šípek černé barvy|náhled|Černý šípek růže bedrníkolisté – silně ohroženého druhu české květeny
Česká květena V české květeně se jako původní udává 14 druhů, z toho jeden (růže rolní – Rosa arvensis) jako vyhynulý. Na většině území se běžně vyskytuje růže šípková (Rosa canina), v pahorkatinách růže podhorská (Rosa dumalis), v teplých oblastech na vápenci je hojná růže vinná (Rosa rubiginosa), v suťových lesích, na pasekách a v bučinách vyšších poloh růže převislá (Rosa pendulina). Růže keltská (Rosa gallica), kdysi častý druh otevřené krajiny, mezí a světlých lesů, vlivem kolektivizace zemědělství ve 20. století a následených krajinných změn výrazně ustoupila a v Červeném seznamu ohrožených druhů ČR z roku 2017 je řazena mezi zranitelné druhy (kategorie VU odpovídající národní klasifikaci C3), stejně jako růže Jundzillova (Rosa marginata), plstnatá (R. tomentosa), malokvětá (R. micrantha) a Sherardova (R. sherardii). Mezi silně ohrožené druhy patří růže bedrníkolistá (Rosa spinosissima), rostoucí v nízkých křovinách a suchých trávnících teplých oblastí, a růže májová (Rosa majalis). Jiné druhy růží zde naopak zplaňují z kultury: jako zdomácnělé archeofyty jsou uváděny růže měkká (R. villosa) a růže stolistá (R. ×centifolia), která často přežívá i na místech zaniklých obcí, kde byla kdysi pěstována. Z neofytů se v české krajině šíří například růže svraskalá (Rosa rugosa), často vysazovaná v ozeleňovacích pásech okolo dálnic a nákupních středisek, nebo popínavá růže mnohokvětá (Rosa multiflora).vlevo|náhled|Hálka žlabatky|alt=Charakteristický chlupatý chuchvalec na šípkové větvi
Ekologické vazby, škůdci a choroby