náhled|Velký osobní znak císaře Josefa II. Josef II. (13. března 1741 Vídeň – 20. února 1790 Vídeň) byl v letech 1765 až 1790 císař Svaté říše římské a v letech 1780 až 1790 (nekorunovaný) král uherský a (nekorunovaný) král český, markrabě moravský a arcivévoda rakouský. Byl jedním z nejvýznamnějších panovnických představitelů evropského osvícenství, prosadil řadu osvícenských reforem. V českých zemích se těšil obzvláštní oblibě, např. častý výskyt jména Josef je odrazem jeho obliby mezi lidem, jehož postavení podstatně zlepšil. Díky jeho oblibě u sedláků mu začal prostý lid přezdívat „selský panovník“.
Jeho sochy byly po rozpadu Rakouska-Uherska v roce 1918, případně po roce 1945 z českých ulic jako symbol habsburského mocnářství a germanizace odstraněny, nebo alespoň přemístěny do ústraníhttp://blanensky.denik.cz/serialy/sochy-cisare-josefa-ii-byly-v-monarchii-zadane.html, 18. ledna 2012. (např. roku 1919 v Brněhttp://encyklopedie.brna.cz/home-mmb/?acc=profil_objektu&load=651, 17. srpna 2016. nebo roku 1920 v Teplicíchhttp://iteplice.cz/stare-teplice_pomnik_cisare_josefa_ii..html , 17. srpna 2016.). V Praze byla roku 2014 instalována jeho socha na nádvoří Všeobecné fakultní nemocnice.http://www.praha.eu/jnp/cz/co_delat_v_praze/o_praze/cisar_josef_ii_se_usidlil_v_nemocnici.html , 17. srpna 2016. Další sochy Josefa II. je možné opět vidět v některých městech a obcích, např. v Trutnově, Jaroměři, Kadani, Uničově, Kunraticích u Cvikova atd. Socha ze zaniklého pomníku v Brně je umístěna v areálu psychiatrické nemocnice v Brně-Černovicích.
Rodina Josef II. se narodil jako arcivévoda Josef Habsbursko-Lotrinský, nejstarší syn rakouské, české a uherské panovnice Marie Terezie a císaře Svaté říše římské národa německého Františka I. a ještě téhož dne byl pokřtěn jako Josephus Benedictus Joannes Antonius Michael Adamus. Mezi jeho početné sourozence patřili např. pozdější císař Leopold II. či Marie Antonie provdaná za francouzského dauphina, budoucího krále Ludvíka XVI., známější spíše pod jménem Marie Antoinetta.
V dětství měl Josef spory se svým mladším bratrem Karlem Josefem, který často říkal, že má v úmyslu bojovat s Josefem o císařskou korunu. Karel Josef si svou otevřenou povahou a šarmem dokázal získat jak rodiče, tak i sourozence, a Marie Terezie mu dávala otevřeně přednost před tvrdohlavým Josefem, jehož cynismus a pesimismus nesnášela.Weissensteiner, Friedrich. Die Söhne Maria Theresias. Bécs: Kremayer & Scheriau, 1991 Po smrti Karla Josefa na neštovice se stal Josefovým možným budoucím nástupcem jejich mladší bratr Leopold, který s Josefem vycházel dobře a podporoval jeho osvícenské reformy, i když dával přednost kompromisu před Josefovým autoritářským stylem, což vedlo v 80. letech k ochladnutí ve vztahu mezi bratry. Bezdětný Josef určil svým nástupcem Leopoldova syna Františka, kterého v roce 1784 povolal z Toskánska na vídeňský dvůr. náhled|Josef se svými rodiči a sourozenci v roce 1756 Josef byl prvním panovníkem pocházejícím z habsbursko-lotrinské dynastie. Byl dvakrát ženatý. Poprvé s Isabelou Parmskou (1760 až 1763), kterou hluboce miloval, ale ona jeho city neopětovala. S Isabelou měl dvě dcery: Marii Terezii, která ve svých sedmi letech (24. ledna 1770) zemřela na zápal plic, a Kristýnu (která zemřela druhý den po porodu). Po předčasné smrti své první manželky již nebyl schopen navázat bližší citový vztah k jiné ženě, a to ani ke své druhé choti, kterou byla jeho sestřenice druhého stupně, dcera císaře Karla VII. Bavorského a Marie Amálie Habsburské, Marie Josefa Bavorská (1764–1767). K tomuto druhému sňatku donutila Josefa jeho matka, císařovna Marie Terezie, manželství však patrně nebylo ani konzumováno.
Vláda Již od mládí se Josef II. zajímal o správní otázky matčiny říše. Inkognito (pod jménem hrabě von Falkenstein) podnikl řadu cest po korunních državách.
náhled|Korunovační průvod ve Frankfurtu během korunovace Josefa II. na císaře Svaté říše římské V roce 1764 proběhla ve Frankfurtu Josefova korunovace na římského krále. Po smrti svého otce Františka I. Štěpána Lotrinského se roku 1765 stává císařem Svaté říše římské a vládne po boku Marie Terezie. Jako dvorního skladatele si zvolil Antonia Salieriho (zde stojí za zmínění, že mezi jeho hudební oblíbence patřil i Mozart). Faktickou moc však v rukou stále třímala Marie Terezie. V tomto období se se svou matkou často dostával do ostrých konfliktů. Zatímco Josef II. přistupoval k reformě říše jako osvícenský panovník, Marie Terezie tento myšlenkový proud nikdy plně nepřijala a dala se více vést svou hlubokou katolickou zbožností.
7. dubna 1766 císař Josef II. otevřel ve Vídni bývalý lovecký revír pro veřejnost. Od tohoto jeho vyhlášení směl být Prátr využíván ve všech ročních obdobích bez rozdílu pro každého.
V roce 1770 postihl Čechy velký hladomor. Josef po návštěvě Čech roku 1771 napsal své matce: „Čechy se málem položily. Hlad ničí zemi, a bude tuto zemi ničit ještě více, protože nikdo neví, co podniknout.“ Po zjištění rozsahu hladomoru požádal Marii Terezii o zásah a pomoc. Byl zakázán vývoz obilí z území celé říše. Josef II. také nařídil otevřít armádní sýpky a do Čech a na Moravu se následně začalo dovážet obilí z okolních zemí. Ani to ale nebylo dostačující. Svého vrcholu dosáhla krize během roku 1771, během kterého vzrostla čísla zemřelých v důsledku hladomoru na stovky tisíc lidí. Zlepšení pak přinesla až úroda roku 1772.
Společně s kancléřem Kounicem prosadil proti Marii Terezii první dělení Polska, při kterém Rakousko získalo Halič. Podporoval náboženskou toleranci a v době náboženských nepokojů na Valašsku, které vypukly v roce 1777, napsal, že „Poznat pravé náboženství je vzácný dar boží. Toho však nelze dosáhnout násilnými prostředky.“
Od smrti své matky v roce 1780 vládl sám a byl zvolen i králem českým a uherským. V této době také prosadil své hlavní reformy. Pracoval dvanáct až osmnáct hodin denně. Během své vlády vydal přes 6000 výnosů (v průměru téměř 2 denně). Za nejdůležitější z nich lze považovat zrušení cenzury (později ji znovu obnovil, ale podstatně omezenou), toleranční patent a zrušení nevolnictví (všechny tři vydány roku 1781).
náhled|vlevo|Přehled za josefinských reforem zrušených a nezrušených pražských klášterů (Ekert 1884) Mezi další důležité změny patřilo: zlepšení postavení Židů, srovnání daní a možností provozovat řemesla, změna doplňování vojska, zpřesnění katastru půdy a domů (josefínský katastr), reforma trestního práva (mj. v podstatě zrušen trest smrti), zavedení nových úřadů a úředních hodin, tajná policie, zřízení sítě nemocnic, porodnic, nalezinců, blázinec, reformy školství, reformy ovlivňující katolickou církev. Některé šly proti církvi, jako například zrušení klášterů, které se nezabývaly vzděláváním, zdravotnictvím nebo vědouJosef HANZAL, Od baroka k romantismu, Praha 1987, s. 116-118. (téměř polovina). Některé však mohly katolické církvi dlouhodobě prospět. Např. možnost odchodu do důchodu pro staré kněze. Stát rovněž převzal výuku kněží (později zrušeno).
Mnoho reforem se v praxi ovšem ukázalo jako nepřínosných nebo dokonce nepřijatelných. Některé byly zrušeny ještě za Josefova života, například zákaz pohřbívání v rakvích, které mělo být nahrazeno pohřbíváním v plátěných pytlích do hrobů vysypaných vápnem, aby se ušetřilo dřevo a stromy.TRETERA, Rajmund Jiří. Stát a církve v České republice. Vyd v KN 1. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2002. 156 s (Právo) , str. 20 Mnohé reformy byly zrušeny po jeho smrti, například radikální reforma daňového systému.
Podle některých pramenů mu ke konci života, kdy navíc i císařství bylo v těžké situaci, úředníci podstrkovali k podpisu nařízení rušící řadu reforem, přičemž Josef už možná ani nevěděl, co podepisuje. Díky jeho rozhodnému a nekompromisnímu postupu v předchozích letech však řada reforem už odvolat nešla. náhled|Josef v čele svých vojsk během tureckého tažení na Balkáně roku 1787 Roku 1787 se Josef vypravil na návštěvu Krymu, kde měl spolu s ruskou carevnou Kateřinou Velikou dohodnout válku proti Osmanské říši.Válka proti Turkovi. Český rozhlas. 29. července 2007. Touto válkou však svou vnitropolitickou situaci ke konci své vlády ještě podstatně zhoršil. Josef II. se postavil do čela svých vojsk, ale situace na bojišti se vyvíjela špatně a Josef se těžce nemocen vrátil do Vídně. Situaci Rakouska nakonec zachránil maršál Laudon, který v říjnu roku 1789 dobyl Bělehrad.
Roku 1789 vypuklo povstání v Rakouském Nizozemí a bouřila se také uherská šlechta.Smrt Josefa II.. Český rozhlas. 16. února 2014. Josef II. zemřel (částečně zřejmě i v důsledku přepracování) v roce 1790. Na trůn po něm nastoupil jeho mladší bratr Leopold II.
Reformy
Osvícenský absolutismus náhled|vlevo|Josef II. jako spoluvladař se svou matkou v roce 1776 Josef II. je předním představitelem osvícenského absolutismu a i v evropském měřítku byl panovníkem nevšedního významu. Hospodářství Habsburské monarchie zaostávalo oproti Nizozemsku, Anglii či Francii nejméně o půl století. Ideový monopol katolické církve a s ním související trvalý odliv obyvatelstva brzdil rozvoj státu. Josef II. obdivoval pruského krále Fridricha II., dlouhodobého nepřítele své matky. Dne 29. června 1766 navštívil se svou družinou Ochranov, tehdy proslulé středisko exulantů, a na vlastní oči se přesvědčil, jak vysoký podíl nesou exulanti na prosperitě země, jež je přijala. Josef II. ve své snaze o reformu říše podnikl velkou řadu kroků, které byly prvotně zamýšleny ke zvýšení účinnosti hospodářství a státní správy, ale ve výsledku přispěly k nebývalému zkvalitnění života jeho poddaných (Josef II. vycházel z jednoduchého předpokladu, že je-li poddaný relativně zdravý a spokojený, je říši prospěšnější, proto v tomto směru podnikl řadu regulací, např. v oblasti státní správy, náboženství, hygieny a zdraví apod.). náhled|Josef II. na poli u Slavíkovic Zásadní změnu života v habsburských državách přinesly tzv. Toleranční patenty a Patenty o zrušení nevolnictví v Praze.
Toleranční patent
Prvním z velkých patentů byl tzv. toleranční patent, jako datum jeho vydání se udává 13. října 1781, ve skutečnosti však šlo spíš o sérii nařízení upravujících problematiku tolerance různě pro různé země monarchie. Důvodem vydání patentu bylo zastavit emigraci vlastního obyvatelstva do početných exulantských kolonií v sousedních zemích, dále pak snaha vyjít vstříc osvícenskému evropskému trendu a současně se kultivovaným způsobem vyrovnat se zbytky zejména evangelického podzemí. Toleranční patent tuto menšinu vyvedl z ilegality, a tím zviditelnil, takže na ni mohlo být působeno cíleně ideologicky, politicky i ekonomicky. Ale i po vydání tolerančního patentu byly až do roku 1783 skupiny nežádoucích osob „transmigrovány“ (jednalo se zejména nekatolíky, kteří se nechtěli přihlásil k žádné ze tří tolerovaných církví, například o Jednotu bratrskou).
Toleranční patent rušil církevní monopol katolické církve v rakouských korunních zemích a dovoloval vedle katolického vyznání také luteránské, kalvínské a pravoslaví. Nešlo o zrovnoprávnění, ale o „toleranci“, jakési trpění nekatolických vyznání, která byla vystavena řadě znevýhodňujících nařízení. Přesto šlo o zásadní čin v otázce svobody vyznání v císařství.
Podobným způsobem byla víc tolerována i židovská víra. V roce 1783 byl totiž uveden v platnost patent Systematica Gentis Judaicae Regulatio. Židé se od té doby mohli věnovat většině běžných povolání, studovat na univerzitách, v některých oblastech dokonce mohli vlastnit půdu. Bylo zrušeno potupné označování žlutým kolečkem, někde mohli být oslovováni „pane“ místo „žide“. Nadále např. nesměli vstupovat do státních služeb. Zrušil tzv. „židovské mýto“ (Židé ho museli platit u městských bran), zakázal tzv. „křty z nouze“ (židovské dítě, někým zpravidla proti vůli rodičů pokřtěné, muselo být v důsledku toho odebráno rodičům, protože už se nemohlo stát židem).