Galileo je evropský autonomní globální družicový polohový systém (GNSS), který financuje Evropská unie prostřednictvím Evropské kosmické agentury (ESA) a provozuje Agentura Evropské unie pro kosmický program (EUSPA). Galileo je nezávislý navigační systém, který poskytuje přesnější informace o poloze a čase s významným využitím pro mnoho evropských služeb a také proto, aby státy Evropské unie nebyly závislé na americkém systému GPS nebo ruském GLONASS. Galileo má větší přesnost než GPS (menší než jeden metr, GPS má přesnost tři metry).
První testovací služby začal systém Galileo poskytovat v roce 2016. Plný operační režim byl uveden do provozu v roce 2019. Služba s přesností 20 cm začala být dostupná pro všechny uživatele zdarma od 24. ledna 2023, před tímto datem byla dostupná pouze uživatelům s vládním povolením.
Systém je součástí MEOSAR systému, který poskytuje také data v případě nutnosti globální služby pátrání a záchranné služby (SAR), která poskytuje pomoc letadlům v nouzi nebo posádkám havarovaných letadel a nebo při automatickém volání pomoci při automobilové nehodě. Satelity Galileo jsou vybaveny transpordérem, který přenáší signály tísňového volání na frekvenci 406 MHz z nouzových radiomajáků s indikací polohy (EPIRB) prostřednictvím služby Forward Link Service (FLS) do koordinačního centra záchranných operací (RCC).
V prosinci 2025 bylo na oběžné dráze 33 satelitů systému, z toho k dispozici 23 produkčních satelitů, 3 satelity záložní a 7 satelitů již nefunkčních, mimo provoz.
Administrativní sídlo Agentury GSA provozující systém Galileo je v pražských Holešovicích.
Systém dále obsluhují: dvě pozemní operačními střediska v italském Fucinu a německém Oberpfaffenhofenu. sedm telemetrických, sledovacích a řídících stanic ve švédském městě Kiruna, 2 stanice ve Francouzské Guyaně v Kourou, v Nové Kaledonii ve městě Nouméa, na ostrově Réunion, v belgickém městě Redu a ve městě Papeete ve Francouzské Polynésii. 10 pozemních vysílacích stanic (ULS) nacházejících se vždy v páru na ostrově Špicberky, v Kourou, Papeete, na ostrově Réunion a ve městě Nouméa. několik celosvětových referenčních senzorových stanic (GSS)
Vznik projektu náhled|Názorná animace náhled|Model satelitu Galileo v německém operačním centru GSA První impulsy ke spuštění vlastního evropského navigačního systému se objevily už koncem 90. let. Iniciátorem těchto plánů byl britský politik Neil Kinnock, který pracoval od roku 1995 jako evropský komisař pro dopravu. Kinnock prosazoval myšlenku samostatného navigačního systému, díky kterému by Evropa nebyla závislá na americkém systému GPS, který dosud pokrýval celé území. V roce 1999 poté představil konkrétní plán Galileo. Následný evropský komisař pro dopravu, Loyola de Palacio, spolu s předsedou Evropské Vesmírné Agentury (ESA) zahájili spuštění projektu.
Projekt byl podporován a organizován především Itálií, Francií a Německem, které bylo ovšem v jednáních zdrženlivější. Ambivalentní postoj Německa se projevil například v kauze uniklé komunikace mezi americkou ambasádou a ředitelem jedné z německých firem zapojených do projektu Berryho Smutnyho, kde Smutny údajně označoval Galileo jako zbytečné utrácení peněz, které vyhovuje hlavně francouzským zájmům.
Dalším problémem pro vývoj evropského globálního navigačního systému byla nevole Washingtonu připustit konkurenční systém. Po teroristickém útoku z 11. září 2001 bylo USA obezřetnější k potenciálnímu nebezpečí, které by v rukou nepřítele mohl systém Galileo představovat. Náměstek ministra obrany Paul Wolfowitz proto poslal dopis vyzývající k přehodnocení evropského projektu. Argumentoval budoucím možným křížením GPS a systému Galileo, které by podle něj mohlo ohrozit vojenské využití GPS v případě konfliktu. Dále Wolfowitz kritizoval zapojení neodborné veřejnosti.
Evropa však reagovala ještě větší podporou vývoji Galilea, kterou symbolizovala snaha Jacquea Chiraca a Tonyho Blaira najít konsenzus nad jeho fungováním. Nakonec byl dohodnut systém Partnerství veřejného a soukromého sektoru (Public-Private Partnership), v rámci něhož, měl soukromý sektor pokrýt dvě třetiny výdajů. Do vývoje se následně zapojily soukromé společnosti z Británie, Francie, Itálie nebo Španělska. V roce 2007 ovšem Evropská komise, jednající za EU, spolu s Evropskou kosmickou agenturou rozhodly převést projekt kompletně pod Evropskou unii. Na projektu měla spolupracovat i Čína, ta ale nakonec začala vyvíjet svůj vlastní systém (BeiDou), stejně jako Japonsko nebo Indie.
Realizace Projekt byl pojmenován podle toskánského vědce Galilea Galileiho, který se mimo jiné zajímal i o problematiku námořní navigace.
V dubnu 2008 schválili ministři dopravy Evropské unie prováděcí předpisy pro program Galilelo. To umožnilo uvolnit 3,4 miliardy EUR z rozpočtu EU na zemědělství a správu, aby bylo možné zahájit výstavbu pozemních stanic a satelitů.
V listopadu 2009 byla otevřena pozemní stanice pro systém Galilelo poblíž města Kourou. V prosinci 2010 ministři EU v Bruselu zvolili Prahu za sídlo projektu Galileo.
První fáze, takzvaná In-Orbit Validation Phase (IOV), byla zahájena v roce 2011, respektive už v roce 2005, kdy byl vypuštěn první zkušební satelit. První satelit samotného systému byl vypuštěn raketou Sojuz 21. října 2011. Tato fáze má za úkol testování funkčnosti satelitů a jejich vzájemnou propojenost. V této fázi vývoje byly na oběžnou dráhu umístěny čtyři operační satelity. Od roku 2016 je spuštěna druhá fáze vývoje, tedy plné uvedení do provozu (Full Operational Capacity Phase – FOC).
V prosinci 2016 byla vyhlášena první dostupnost otevřených služeb, kdy bylo použitelných prvních 10 družic pro uživatele s vládním povolením. V roce 2017 bylo na oběžné dráze 18 satelitů, 4 původní operační a 14 nových. Všechny tyto satelity jsou zároveň kompatibilní se americkými satelity GPS i ruskými GLONASS2, lze je tedy využívat všechny dohromady a tím zlepšovat služby jako přesnost navigací. Právě kvůli možnosti přesnější navigace na mapách, využívá systém Galileo například značka mobilních telefonů Huawei. Technologie se ale uplatňuje také při předpovídání počasí nebo slouží vojenským účelům.
V roce 2018 byl na trh uveden první čip, který umí využívat kromě signálu E1 též signál E5, který umožňuje zpřesnit pozici na 30 cm; prvním telefonem bylo Xiaomi Mi 8. V roce 2019 systém dosáhl plné operační schopnosti. Momentálně se na projektu podílí tři partneři. Finance a organizaci zařizuje Evropská komise, vývoj a veřejné zakázky má na starosti Evropská kosmická agentura a projekt provozuje Agentura pro evropský globální navigační systém. Kompletní aktivní systém třiceti družic (24 provozních a 6 aktivních náhradních) se původně očekával ke konci roku 2020.
Dne 24. ledna 2023 byla služba uvolněna zdarma pro všechny uživatele.
17. prosince 2025 byly vypuštěny dva satelity Galileo, které jsou v přípravné fázi spuštění do plného provozu.
Nová druhá generace družic má nahradit starší v roce 2026 (starší družice budou sloužit jako záloha).
Postup uvádění do provozu +Seznam družicMichaël MASTIER: The EU Satellite Navigation programmes status Applications for the CAP in GPS Workshop 2010, 11. 10. 2010 Blok Období Plánováno Vypuštěno Aktivní ZáložníGIOVE2003–20050200IOV 2011–201203 +1✝2 0FOC2014–2025830 +2€ +6✝24 3G2G2026+12000Celkem2033 +2€ +7✝233✝ Ztraceno nebo odstaveno€ Testování, údržba, zavádění do provozuPoslední změna: 26. prosince 2025 náhled|upright|Galileo na raketě Sojuz v roce 2011 Dne 28. prosince 2005 byla do vesmíru vyslána první technologická navigační družice pro testování komponent tohoto systému, pojmenovaná GIOVE-A. Vynesla ji z kazašského kosmodromu Bajkonur ruská raketa Sojuz-FG/Fregat. Druhá družice, pojmenovaná Giove-B, byla z Bajkonuru vynesena na oběžnou dráhu raketou Soyuz/Fregat 27. dubna 2008. Dne 21. října 2011 vynesla raketa Sojuz ST-B z Guyanského kosmického centra na oběžnou dráhu dva satelity systému Galileo IOV PFM GSAT0101 a Galileo IOV FM02 GSAT0102. Dne 12. října 2012 vypuštěny z Guyanského kosmického centra raketou Sojuz ST-B/Fregat-MT další dvě družice, jedna z nich se jmenuje David – podle Davida Markarjance z Hradce Králové, českého chlapce česko-arménského původu, vítěze celostátní výtvarné soutěže, jež byla součástí soutěže celoevropské (ostatní družice mají též jména podle dětí z různých zemí EU). Dne 12. března 2013 bylo provedeno zaměření prvního cíle na zemském povrchu. Podle ESA se tak stalo s přesností na deset až 15 metrů. To je v souladu s očekáváním. Přesnost se přitom bude zvyšovat s tím, jak bude přibývat satelitů, které jsou do systému Galileo zapojeny. Dne 22. srpna 2014 přišel systém o dvě nové družice, které měl vynést ruský nosič. Kvůli selhání posledního stupně rakety se družice dostaly na špatnou oběžnou dráhu a je nemožné je dostat na tu správnou (i když s oběma navázalo řídící středisko agentury ESA v Darmstadtu spojení). Dne 3. prosince 2014 evropská vesmírná organizace ESA oznámila úspěšné vystoupání první družice na správnou oběžnou dráhu. Druhá družice by měla provést stejný manévr. O začlenění obou družic do systému bude rozhodnuto později na základě testů.Zbloudilá družice systému Galileo se dostala na správnou orbitu Dne 27. března 2015 byly vypuštěny z Guyanského kosmického centra raketou Sojuz ST-B/Fregat-MT vypuštěny dvě družice Galileo FOC FM03 GSAT0203 (Adam) a Galileo FOC FM04 GSAT0204 (Anastasie). Dne 11. září 2015 byly raketou Sojuz vyneseny dvě družice a celkový počet družic Galileo tak dosáhl 10. Dne 17. prosince 2015 raketa Sojuz vynesla dvě družice a celkový počet družic Galileo byl 12. Dne 24. května 2016 raketa Sojuz vynesla dvě družice a celkový počet družic Galileo byl 14. Dne 16. listopadu 2016 byly raketou Ariane 5ES vyneseny čtyři družice a celkový počet družic byl 18. Dne 12. prosince 2017 byly raketou Ariane 5ES vyneseny čtyři další družice a celkový počet družic byl 22. Dne 25. července 2018 byly raketou Ariane 5ES vyneseny čtyři další družice a celkový počet družic byl 26 (z toho 2 nefunkční a 2 v testování). Dne 5. prosince 2021 byly z kosmodromu Kourou ve Francouzské Guyaně raketou Sojuz ST-B/Fregat-MT vyneseny dvě družice pojmenované Galileo FOC FM23 GSAT0223 (Nikolina) označení COSPAR: 2021-116A a Galileo FOC FM24 GSAT0224 (Šríja) označení COSPAR: 2021-116B. Dne 28. dubna 2024 byly z kosmodromu Launch Complex 39 v USA raketou Falcon 9 vyneseny dvě družice Galileo FOC FM25 GSAT0225 (Patrick) označení COSPAR: 2024-079A a Galileo FOC FM27 GSAT0227 (Julina) označení COSPAR: 2024-079C. Dne 17. září 2024 byly z kosmodromu Space Force Station (SLC-40) v USA raketou Falcon 9 vyneseny dvě družice Galileo FOC FM26 GSAT0226 označení COSPAR: 2024-167B a Galileo FOC FM32 GSAT0232 označení COSPAR: 2024-167A. Dne 17. prosince 2025 byly z Guyanského kosmického centra raketou Ariane 62 vypuštěny satelity Galileo FOC FM33 GSAT0233 a Galileo FOC FM34 GSAT0234. V současné době jsou v provozu pouze družice 1. generace.
Dne 20. ledna 2021 EK objednala 12 satelitů 2. generace ve dvou zakázkách od společností ThalesAleniaSpace (Itálie) a Airbus Defence & Space (Německo). Satelity budou využívat elektrický pohon a budou vybaveny výkonnější navigační anténou, ještě lepšími atomovými hodinami a bude je možné přeprogramovat ve vesmíru. První satelity 2. generace mají být vypuštěny během roku 2026, původně plánované na rok 2024. Objednávka neovlivní dodávky dříve objednaných satelitů 1. generace.
Využití systému Princip náhled|upright|Konfigurace satelitů Galileo náhled|upright|Model satelitu Galileo GNSS FOC (autor Matti Blume)