Ariel Šaron (: , rodným jménem Ariel Scheinerman, přezdívaný Arik nebo Buldozer; 26. února 1928, Kfar Malal – 11. ledna 2014, Ramat Gan) byl izraelský politik a generál, který v letech 2001 až 2006 zastával úřad izraelského premiéra.
Šaron byl jedním z velitelů v izraelské armádě už od jejího vzniku v roce 1948. Jako výsadkář a později jako důstojník se zúčastnil izraelské války za nezávislost v roce 1948. Stal se jednou z klíčových osobností vzniku elitní jednotky 101 a v pozdějších letech se zúčastnil sinajské, šestidenní, opotřebovací a jomkipurské války. V průběhu své vojenské kariéry byl považován za nejlepšího polního velitele v izraelských dějinách a za jednoho z nejlepších vojenských stratégů všech dob. Po úspěšném útoku na Sinaji během šestidenní války a obklíčení egyptské třetí armády během jomkipurské války, si u izraelské veřejnosti vysloužil přezdívku „král Izraele“.
Po odchodu z armády vstoupil do Liberální strany v rámci pravicového uskupení Gachal a posléze se svou stranou Šlomcijon zakotvil v nejsilnější pravicové straně Likud (nástupce Gachalu). V 70. až 90. letech zastával pět různých ministerských postů v izraelské vládě, z nichž vždy podporoval výstavbu a rozvoj izraelských osad na Západním břehu Jordánu a v Pásmu Gazy. Jednou z vládních pozic byl i post ministra obrany, v němž působil během první libanonské války. Po válce jej Kahanova komise, ustanovená izraelskou vládou, shledala nepřímo odpovědným za masakr civilistů v uprchlických táborech v Sabře a Šatíle, který provedly libanonské křesťanské milice. Komise doporučila Šaronův odchod z pozice ministra obrany a Šaron nakonec, i přes svůj počáteční odpor, rezignoval. V roce 2001 vystřídal Ehuda Baraka ve funkci izraelského premiéra. Jeho vládu ovlivnila probíhající druhá intifáda, provázená palestinskými sebevražednými útoky. V rámci snah o mírové řešení izraelsko-palestinského konfliktu v roce 2004 oznámil svůj plán na jednostranné opuštění osad v Pásmu Gazy. Tento záměr způsobil rozkol v jeho straně Likud, kterou v listopadu 2005 opustil, aby s politiky z dalších stran založil novou centristickou stranu Kadima. Několik měsíců před předčasnými parlamentními volbami, které vypsal a jejichž byl jasným favoritem, utrpěl sérii cévních mozkových příhod. Po poslední z nich, kterou prodělal počátkem ledna 2006, byl až do své smrti v lednu 2014 v perzistentním vegetativním stavu.
Mládí Narodil se v zemědělské vesnici typu mošav Kfar Malal v tehdejší britské mandátní Palestině jako Ariel Scheinerman do rodiny Samuela (Šmu'el) Scheinermana (1896–1956) a Věry (Dvora), rozené Schneerov (1900–1988). Jeho rodiče pocházeli z carského Ruska, a to z měst Brest Litovsk a Mogilev, a seznámili se na univerzitě v gruzínském Tbilisi, kde jeho otec studoval agronomii a matka medicínu. Jejich setkání umožnily dějinné události počátku 20. století (první světová válka a bolševická revoluce), které zmařily, respektive odsunuly, plány Scheinermanových na přesídlení do Palestiny. Otec Samuela Scheinermana, Mordechaj, byl hlavním představitelem sionistického hnutí ve svém rodném městě Brestu Litevském. Zúčastnil se prvního sionistického kongresu v Basileji a posléze připravoval ostatní na přesídlení do Palestiny. V hnutí se spřátelil se Ze'evem Beginem, otcem budoucího izraelského premiéra a Šaronova stranického kolegy Menachema Begina, jehož přivedla v roce 1913 na svět Scheinermanova manželka Mirjam, povoláním porodní asistentka. Když se Begin se Scheinermanem v srpnu 1904 dozvěděli o smrti zakladatele moderního sionismu, Theodora Herzla, chtěli za něj v místní synagoze pronést kadiš, modlitbu za zemřelé. Místní rabín, který si Herzla uctít nepřál, to však zakázal, a tak dvojice vyrazila dveře zamčené budovy, aby se dostala dovnitř a mohla tak učinit.
Mordechaj Scheinerman odešel do Palestiny v roce 1910, aby zde připravil vše na příjezd rodiny. Učil ve městě Rechovot, a pro manželku s dětmi (kromě Samuela měli ještě syna Josefa a dceru Sanu) se vrátil o dva roky později. Nespecifikované komplikace a vypuknutí první světové války a bolševické revoluce však odjezd zmařily a způsobily rozptýlení rodiny po celém světě (Sana odjela do New Yorku, Josef do Paříže a Samuel do Tbilisi). V důsledku rostoucí perzekuce sionistů ze strany bolševiků se Šaronovi rodiče rozhodli pod tlakem událostí Rusko opustit (jeho matce tehdy zbývaly dva roky do dokončení studia medicíny), v únoru 1922 odpluli z gruzínského černomořského přístavu Batumi, kde se předtím vzali, a emigrovali do tehdy již britské mandátní Palestiny. Stali se tak součástí takzvané třetí aliji, židovské migrační vlny, která mířila do Palestiny v letech 1919 až 1923.
náhled|Čtrnáctiletý Ariel Scheinerman (druhý zprava) Po příjezdu do Palestiny začal Samuel Scheinerman učit na zemědělské škole Mikve Jisra'el a s manželkou se rozhodoval, kde se usadí. Jednou z možností, která se jim naskytla, byl kibuc Ejn Charod v Galileji. Na vesnicích typu kibuc se jim však nezamlouval kolektivní způsob života bez soukromého vlastnictví, kde by děti vyrůstaly odděleně od rodičů. Volba tak nakonec padla na mošav Kfar Malal, nacházející se asi patnáct kilometrů severně od Tel Avivu. Ve vesnicích typu mošav je sice rovněž důraz na společné hospodaření, na rozdíl od kibuců se zde však klade větší důraz na soukromé vlastnictví. I tak ale těžce snášeli zdejší rovnostářské sklony, a mezi Scheinermanovými a ostatními členy mošavu docházelo ke střetům kvůli rozdílným názorům na povahu komunismu nebo pěstování různých plodin. Postupně se tak rodina ve vesnici ocitla v izolaci, k čemuž přispěla mimořádná polarizace společnosti po atentátu na předního představitele dělnického sionismu Chajima Arlozorova. Ve vesnici dostali přiděleno 8,5 hektaru půdy, na níž hospodařili, a vlastními silami si postavili dřevěný domek a stodolu pro dobytek.Ariel Šaron. S. 28–30.
V roce 1926 se Scheinermanovým narodilo první dítě – dcera Jehudit (1926–2013). O dva roky později v roce 1928 přišel na svět Ariel. Obě děti studovaly na zdejší základní škole, avšak kvůli izolaci rodiny je nikdy jejich spolužáci nepozvali k sobě domů. Ačkoliv je rodiče milovali, nikdy nedávali své city znát. Otec na něj byl velmi přísný a požadoval naprostou poslušnost. Scheinermanovi byli umělecky založená rodina, a v tomto duchu vedli i své děti, které posílali na hodiny hudby (Ariel se učil hře na housle). Od deseti let sourozenci pomáhali rodičům na poli. Tehdy Ariel Scheinerman rovněž vstoupil do mládežnického sionistického hnutí ha-No'ar ha-oved ve-ha-lomed. Od třinácti let, kdy dosáhl věku bar micva, se podílel na nočních hlídkách obránců mošavu. Po zdárném dokončení základní školy jej rodiče poslali studovat na gymnázium v Tel Avivu, kam v tu dobu již chodila jeho sestra.Ariel Šaron. S. 32.
Vojenská kariéra Během gymnaziálních studií v roce 1942 ve čtrnácti letech vstoupil do polovojenské organizace Hagana, která zajišťovala obranu židovských osad před útoky arabských ozbrojených skupin, respektive do jejího mládežnického oddílu Gadna. Během tohoto předvojenského výcviku projevil mimořádné schopnosti. Po jeho absolvování se stal členem Hagany, a když v létě 1945 zdárně dokončil středoškolská studia, pokračoval v ilegálním poddůstojnickém kurzu této organizace v kibucu Ruchama.Ariel Šaron. S. 35–37. Velmi si přál stát se členem elitních úderných oddílů Palmach, a o svém přání řekl otci. Ten mu odvětil, že ve svém životě může dělat cokoliv, avšak chtěl po něm slíbit jedno: že nikdy nevydá Žida do rukou člověka, který není Žid. V té době totiž začal hon na příslušníky ilegálních disidentských revizionistických skupin Irgun a Lechi, které podnikaly útoky proti Britům, a Palmach je měl chytat a předávat britským úřadům. Do Palmachu proto nakonec nevstoupil, a působil v rámci vesnické policie. Toto období pro něj bylo frustrující, jelikož namísto protibritského odboje se věnoval akcím proti arabským zlodějům a útočníkům. V červenci 1947 se dokonce proti své vůli zúčastnil pátrání po dvou britských seržantech, které unesl Irgun. Paralelně však byl stále aktivní v Haganě a na podzim téhož roku se stal velitelem čety v brigádě Alexandroni.Ariel Šaron. S. 40–42.
V září 1947 předložila Zvláštní komise OSN návrh řešení arabsko-židovského konfliktu v podobě plánu na rozdělení Palestiny, podle něhož se mělo území britského mandátu rozdělit na arabský a židovský stát, přičemž Jeruzalém a okolí měl být pod mezinárodním dohledem (). O dva měsíce později, 29. listopadu 1947, jej Valné shromáždění OSN schválilo rezolucí č. 181. V důsledku emocí předcházejících konci britského mandátu vypukla v Palestině v letech 1947 až 1948 občanská válka, v jejímž průběhu došlo k obléhání Jeruzaléma ze strany Arabů, při němž bylo jeho židovské obyvatelstvo postupně odříznuto od zásobování z pobřežní planiny kvůli arabským útokům ve vesnicích v Judských horách, zejména ve strategické soutěsce Ša'ar ha-Gaj. Arabové v blízkosti soutěsky kontrolovali rovněž výšinu Latrun, kde se nacházela někdejší britská pevnost. Situaci obležených Židů dočasně zlepšila operace Nachšon, která na jaře 1948 na několik dnů otevřela cestu zásobovacím koridorům. Následovala operace Makabi. Latrun ale nadále zůstával v arabském držení.
Válka za nezávislost náhled|První fáze bojů války za nezávislost (15. května až 10. června Dne 14. května 1948 byla vyhlášena nezávislost státu Izrael, který ještě téhož dne napadly sousední arabské státy v izraelské válce za nezávislost. Na počátku války se Scheinerman zúčastnil první bitvy o Latrun, známé jako operace Bin Nun. Jejím cílem bylo provést hlavní úder z pobřežní planiny, dobýt Latrun a postupovat směrem na Ramalláh, a ulehčit tak obléhanému Jeruzalému. Předtím, než vyrazil do boje, napsal dopis rodičům, v němž uvedl: „Píši Vám na sluncem vyhřáté půdě pole, kde teď odpočíváme. Víc než kdy jindy se cítím spojený s touto zemí a dosud nikdy jsem tak silně nevnímal, do jaké míry nám patří. Právě rozdělujeme uniformy novým brancům brigády [přeživším holocaustu, kteří o několik dní dříve přijeli do Izraele]. Jsou tak bledí a tak strašně hubení!“ Útok byl několikrát odložen a začal až 25. května 1948 kolem páté hodiny ranní. Příslušníci Arabské legie, bránící Latrun, izraelské vojáky zahlédli, a zahájili dělostřeleckou a kulometnou palbu. Jednotky, které mohly, se s četnými ztrátami stáhly. Scheinermanovu četu na bojišti sevřela palba z kulometů, přičemž polovina vojáků padla a další byli ranění. V poledne střelba zintenzivnila, což předpovídalo další arabský výpad. Scheinerman se pokusil zjistit, co se děje, přičemž byl postřelen do břicha a stehna. Radiová komunikace nefungovala, a jelikož situace nevypadala příznivě, vydal rozkaz stáhnout se, přemístit jen lehké zbraně, a ty, kteří nebyli schopni pohybu, nechat na místě. Samotnému se mu podařilo ustoupit jen za pomoci dalšího vojáka, a když se dostali do bezpečí, upadl do bezvědomí. Na izraelské straně si bitva vyžádala 77 mrtvých, 140 raněných a 6 vojáků padlo do zajetí.Ariel Šaron. S. 46–49. Koncem května schválila prozatímní vláda vznik Izraelských obranných sil.