Umění 20. století se vyznačuje nejen širokou pestrostí stylů a proudů, ale také proměnou přístupu a vnímání umění jako takového. Zatímco secese se od minulosti odkláněla ponejvíce novou dekorativností, moderna se již snaží zcela oprostit od tradice a umění postavit na nové základy. Výtvarné dílo nezobrazuje vnější skutečnost, ale stává se samostatným předmětem s vlastním obsahem i výrazem. Reakcí na modernu je postmoderní umění, které se k historickému uměleckému dědictví vrací novým způsobem. Jinými tendencemi je například zdůraznění kontextu, ve kterém se umělecké dílo nachází, nebo důraz na pojetí (ideu) uměleckého díla (konceptuální umění).
Umění první poloviny 20. století
Secese náhled|vlevo|upright=0.5|Alfons Mucha, Johanka z Arku (1909) náhled|upright=0.5|Charles Rennie Mackintosh, nástěnná dekorace (1898) Secese, česky „odstoupení, odštěpení", bylo hnutí mladých umělců, kteří se cítili diskriminování akademickým světem výtvarného umění a prosazovali nový dekorativní styl, v Německu nazývaný Jugendstil, v západních zemích někdy Art nouveau (Nové umění). První secese vznikla 1892 v Mnichově, pro Rakousko a Čechy byla významná zejména Vídeňská secese (Wiener Secession, 1897), vedená Gustavem Klimtem.
Postupem času splynula se symbolismem v nové umělecké hnutí, které postupně ovládlo evropské umění, především užité a dekorativní umění, umělecká řemesla, sochařství, malířství a architekturu. Jako poslední z univerzálních mezinárodních výtvarných slohů se zapsala do tváře mnoha evropských měst (Praha, Paříž, Vídeň, Mnichov, Berlín), ovlivnila módu a životní styl konce 19. a začátku 20. století a stala se neodmyslitelnou součástí nejen evropské kultury ale i kultury Spojených států. V secesním slohu bylo vytvořeno mnoho děl s vysokou uměleckou hodnotou.
Hlavní znaky: vyvážení harmonie a kontrastu, průhlednost, dekorativnost a ornamentálnost s vlnícími se křivkami, záliba v neobyčejných barevných odstínech a v estetickém využití přírodních tvarů (listů, květů, lidských a zvířecích těl) i nových materiálů (železa, oceli, betonu a skla).
Sochařství: Stanislav Sucharda – pomník Františka Palackého v Praze, Ladislav Šaloun – sousoší Mistra Jana Husa na Staroměstském náměstí, Bohumil Kafka – Žižkův pomník v Praze a František Bílek – řada dřevěných soch a reliéfů.
Architektura: Victor Horta – Dům Tasselových v Bruselu, Hector Guimard – vstupy do pařížského metra, Antonín Balšánek a Osvald Polívka – Obecní dům v Praze. Těžiště secese však nespočívalo ani tak v sochařství a v malbě, ale především v dekoraci a v užitém umění.
Výtvarné umění: Alfons Mucha – plakáty, cyklus obrazů Slovanská epopej, návrhy šperků a nábytku, Gustav Klimt – dekorativní malby, plakáty.
Užité umění: Émile Gallé – skleněné vázy, Charles Rennie Mackintosh – bytová zařízení.
Kubismus Kubismus (z lat. cubus, krychle) jako avantgardní umělecké hnutí, chápající výtvarné umění novým revolučním způsobem, vznikl po roce 1907 v Paříži, kde se tehdy shromáždili mladí umělci z celého světa. Impulzem k vzniku kubismu byly práce dvou malířů, Španěla Pabla Picassa a Francouze Georga Braque, kteří kolem roku 1906 během svých studií v Paříži vytvořili několik kubistických plastik. Zpočátku pracovali nezávisle na sobě. Oba ovlivnil Paul Cézanne a africké domorodé umění. Roku 1907 začali pracovat společně a zůstali spolu až do vypuknutí první světové války. náhled|vlevo|Juan Gris, Portrét Pabla Picassa (1912) náhled|Pablo Picasso, Skulptura v Chicagu Hlavní znaky: Kubistické prostorové koncepce díla spočívaly v rozkladu zobrazovaného předmětu na jednoduché geometrické tvary (především krychle) a v jejich opětovném skládání do obrazu. Zobrazené předměty pak působily dojmem, že jsou deformované a objevovaly se zároveň z několika pohledů. V jejich vzájemném vztahu pak vznikalo mnoho průhledů s neobvyklými úhly pohledu. Hlavy a figury byly utvářeny tak, aby se navzájem prolínaly jak v pohledu zepředu, tak i z boků. U soch komponovaných ze zjednodušených, téměř geometrických tvarů se tak uplatnily linie nápadně vystupujících hran a hlubokých prohlubní, které rozrušovaly celistvý dojem.
Vývoj kubismu prošel několika etapami: Pre-cubismem (1906–1909) se vznikem a objevováním kubistické perspektivy, analytickým kubismem (1909–1912) s přechodem k abstrakci s rozkladem a opětovným skládáním předmětů, Syntetickým kubismem (1912–1914) kdy se kubismus přiblížil abstrakci s předměty skládanými z linií a ploch a z orfismu, kdy již došlo k úplné abstrakci a využití barev a kdy se jednotlivé malířské prvky staly zcela nezávislými na realitě.
Sochařství: Po roce 1910 se kubistické hnutí rychle rozšířilo. K nové tvůrčí metodě se brzy hlásili noví sochaři: Francouz Henri Laurens, Litevec Jacques Lipchitz, Ukrajinec Alexander Archipenko, Rus Ossip Zadkine, Čech Otto Gutfreund a další, kteří v té době žili v Paříži.
náhled|vlevo|upright=0.7|Josef Václav Myslbek, Svatý Václav
Novoklasicismus Po první světové válce vznikl opět nový zájem o obnovení dávných sochařských tradic. Umělci hledali v dílech minulosti klid a novou jistotu. Vraceli se k idealizovaným figurám, aktům i k jasným, vyváženým tvarům. náhled|Aristide Maillol, Hora (1937) Hlavní znaky: Stylová a tvarová kázeň a jednota, kompoziční vyváženost, přesnost a preciznost vyjádření, důraz na intelekt a svébytný tvar uměleckého díla.
Sochařství: V sochařství znamenal návrat ke klasicismu (po roce 1920 nazýván neoklasicismem) a k znovuobjevení antických námětů a harmonických forem. Přední osobností novoklasicismu byl francouzský sochař Aristide Maillol, který ovlivnil mimo jiné i Constantina Brâncușiho nebo Henry Moora, podobně jako svého celoživotního přítele Henri Matisse.
České sochařství: Velký vliv měli Josef Václav Myslbek, Jan Štursa, Karel Lidický, Marta Jirásková.
Expresionismus náhled|vlevo|upright=0.7|Leoš Kubíček – Zoufalství Název expresionismus (francouzsky expression = výraz) vznikl kolem roku 1910 v Německu. Označoval umělecká díla, která zdůrazňovala silný výraz citu, individuální lidskou subjektivitu i společenskou a sociální kritiku.
Hlavní znaky: Expresionismus byl protikladem ke klidnému, tvarově neurčitému impresionismu. Podporoval vyjádření prudkých duševních hnutí a představoval uměleckou tendenci, snažící se co nejvěrněji zobrazit pochody v lidské mysli, emoce, city, vášně a pudy. Zabýval se otázkami ceny a důstojnosti lidského života v dobách těžkého pokoření národa. Projevoval rozhodný nesouhlas s ignorancí a bezcitností a hledal nové morálních hodnoty.
Umění: Expresionismus byl umělecký směr, který se projevoval zejména v umění výtvarném, v literatuře a v dramatické tvorbě. Odrážel jednak rostoucí zájem o subjektivní stavy a nálady i o jejich vyjádření navenek, jednak vzrušenou náladu doby před první světovou válkou, plné kulturních i sociálních rozporů. Do popředí se dostala technika dřevořezu a akvarelu v tvorbě skupin Die Brűcke (Most) a Der Blaue Reiter (Modrý jezdec). Druhou skupinu tvořili výtvarníci Vasilij Kandinskij a Paul Klee. Působili na Bauhausu a vzájemně se ovlivňovali. Za hlavního představitele expresionismu byl považován norský malíř Edvard Munch.
Sochařství: To, čeho malíři dosahovali barvou, mělo být v sochařství dosaženo klenutým objemem, napětím tvarů, nadsázkami i deformacemi. Najdeme to v dílech Rodinova současníka i odpůrce Francouze Antoine Bourdelle – Hérakles-lučištník v majetku Národní galerie, i v dílech Käthe Kollwitzové, která byla vynikající grafičkou, a zejména v tvorbě sochaře Ernsta Barlacha – sociální kritika.
České sochařství mělo dvě podoby. První zdůrazňovala výrazuplný tvar, druhá pak sociálně kritické zaměření. Pod Bourdellovým vlivem pracovala řada českých umělců, na předním místě Jan Štursa, jehož práce se vyznačovaly nadsázkou i snahou o silný účinek formy. Přímým žákem Bourdellovým byl Otto Gutfreund. Sociální hledisko (Barlach) proniklo i do tvorby bratří Leoše a Josefa Kubíčkových, sochařů pracujících hlavně s dřevem.
Nefigurativní umění Vznik abstraktivismu – nefigurativního, abstraktního malířství a sochařství spadá do doby kolem roku 1910. V té době Vasilij Kandinskij namaloval v Mnichově svůj první abstraktní obraz. Vyhraněnou podobou se abstraktivismus projevil v architektuře jako konstruktivismus.
Hlavní znaky: Výtvarná díla, která nezobrazují smyslově vnímanou skutečnost, viditelné předměty nebo jevy, označujeme jako nefigurativní, nepředmětná, abstraktní. Taková díla jsou kompozicemi „čistých" forem, geometrických nebo přírodních (organických). I ony však chtějí zachytit něco skutečného, například duševní stav, přírodní děj nebo výtvarný řád. Například rumunský sochař Constantin Brancusi soustavně hledal nejzákladnější přírodní formy. Své sochy postupně oprostil od všech detailů. Dospěl k hlavě (vejci), ptáku (vřetenu), rybě (oválu). Jindy pro své sochy využil geometrických tvarů (polokoule, hranoly, komolé jehlany, šroubové plochy).
Sochařství a malířství: Nejvýznamnější nepředmětná díla vytvořili například Vasilij Kandinskij, Piet Mondrian, Kazimir Malevič a mezi prvními i František Kupka. Příznivce našel nový směr i v německém sochaři Hansi Arpovi a v průbojném anglickém sochaři Henry Kokrovovi.
České sochařství: Před rokem 1950 nebyl v Čechách sochař, který by se cele věnoval abstraktní tvorbě. Nepředmětné plastiky lze nalézt v díle Hany Wichterlové, Vincence Makovského a Bedřicha Stefana. Teprve další generace výtvarných umělců se dočasně věnovala ve větší míře nefigurativní tvorbě.
Konstruktivismus Konstruktivismus vznikl jako architektonické a umělecké hnutí v Rusku na sklonku první světové války kolem roku 1917. K jeho zakladatelům patřil především ruský avantgardní umělec Vladimir Tatlin – socha zvaná: „Věž třetí internacionály“. Spoluzakladatelem byl sovětský konstruktivista a fotograf Alexandr Ročenko. náhled|vlevo|Konstantin Melnikov - Frunze klub Hlavní znaky: Byl to styl, který přeceňoval konstrukce na úkor ostatních složek. Zdůrazňoval technickou dokonalost, krásu hmoty a účelnost stavby. Prolínal se s raným funkcionalismem. Na rozdíl od něj však kladl větší důraz na dynamismus (vertikalitu konstrukcí, diagonály).
Architektura a technika: Styl měl blízko k architektuře a k světu strojů. Jeho základem byla geometrie přímek, ploch, kružnic, hranolů a křivek v prostoru. Významným ruským konstruktivistickým architektem byl Konstantin Melnikov.
České sochařství: V Čechách měl konstruktivismus ohlas zejména v architektuře. Do sochařství pronikal v tvorbě Zdeňka Pešánka, který se zabýval tvorbou světelných objektů. Roku 1930 vytvořil pohyblivý (kinetický) světelný "pomník"- pro transformační stanici v Praze. Po roce 1960 konstruktivistické postupy uplatnilo již více sochařů: architekt El Lisický, bratři Naum Gabo (vlastním jménem Nahum Pevsner) a Anton Pevsner. Oba po Říjnové revoluci pracovali v Moskvě a později emigrovali do Paříže.
Purismus náhled|vlevo|100px|Dostavba průčelí katedrály svatého Víta, Václava a Vojtěcha v Praze náhled|100px|Rekonstrukce průčelí chrámu svaté Barbory v Kutné Hoře Architektonický purismus (z latinského purus = čistý) byl jako úsilí o stylovou čistotu uplatňován v historizující architektuře a v obnově historických památek v 19. století. Další pojem purismus se používá ve 20. století v architektuře – v české architektuře představitelé puristické čtyřky ve 20. a 30. letech – Jaroslav Fragner, Evžen Linhart, Karel Honzík, Vít Obrtel.