Jalovec obecný (Juniperus communis) je keřovitá až stromovitá stálezelená dřevina z čeledi cypřišovité (Cupressaceae). Má největší areál rozšíření ze všech jehličnanů, vyskytuje se téměř v celé holarktické oblasti severní polokoule. Jeho systematika je složitá, aktuální zdroje jej dělí na 5–9 variet, lišících se svým vzrůstem a tvarem jehlic. Je to nenáročná, ale silně světlomilná dřevina, roste na pastvinách, skalních výchozech a slunných stráních, jako podrost světlých (obzvláště borových a dubových) lesů, některé variety též ve vysokých horách a v arktické tundře. Na území České republiky je vinou úbytku přirozených stanovišť a nadměrného sběru jalovcových šištic (nepravý plod) dnes již v některých krajích velice vzácný a je proto řazen mezi ohrožené druhy flóry ČR.
Jeho aromatické plody se nazývají jalovčinky a jsou hojně používány v potravinářství jako koření nebo surovina pro výrobu známých alkoholických nápojů borovičky a ginu, mají též léčivé, především diuretické, dezinfekční a prokrvující vlastnosti. Hojné využití má jalovec v okrasném zahradnictví, kde bylo vyšlechtěno množství kultivarů. V minulosti byly jalovci v mnoha kulturách přisuzovány magické účinky. Byl uctíván jako dřevina s mocnou ochrannou silou, jako strážce brány do jiných světů a sídlo nadpřirozených tvorů a sil a jako takový měl významné místo v lidových tradicích a pověrách.
Popis náhled|Popisný obrázek|vlevo
Vegetativní orgány a vzrůst Jalovec obecný je keř nebo malý strom velmi variabilního vzrůstu. V závislosti na varietě i na prostředí může být nízký, křivolaký až poléhavý, nebo vyrůstá ve strom s jedním nebo vícero kmeny, který občas dosahuje až 12 m výšky. Tvar koruny je úzce sloupcovitý nebo nepravidelně rozložitý; některé variety jsou naopak k zemi přitisklé, poléhavé. Přízemní větve mohou zakořeňovat. Kmen a větve jsou pokryty zprvu hladkou, hnědočervenou, později stříbřitě našedlou, v plátech a šupinách odlupující se borkou. Kořenový systém je hluboký a bohatě větvený; těsně pod povrchem vytváří uzlovitou, pryskyřicí bohatou ztluštěninu, z níž vybíhají daleko sahající povrchové kořeny. Jalovec může být značně dlouhověký a žít až několik set let, v zastínění však brzy odumírá.
Jehlice vyrůstají v pravidelných trojčetných přeslenech. Jsou tmavě zelené, šedozelené nebo modrozelené, ostře pichlavé, na svrchní straně žlábkovité s jedním bílým proužkem průduchů. Na velmi suchých stanovištích se stáčejí svrchní průduchovou stranou směrem dolů. Rozemleté jehlice jsou aromatické.Alois Mikula, Přemysl Vanke: Plody planých a parkových rostlin. SPN Praha 1978, str. 66-69
Generativní orgány Jalovce jsou dvoudomé rostliny, tj. samčí a samičí šištice rostou na různých jedincích; zřídka se vyskytují jedinci jednodomí. Samčí šištice jsou žluté či načervenalé, vejčité, krátce stopkaté, 4–5 mm dlouhé, samičí jen velmi drobné, zelenavé, podobající se malým pupenům. Rozkvétají v dubnu až květnu, u variety saxatilis v létě; pyl se šíří větrem. Samičí šištice po opylení dozrávají v tmavomodré, kulaté, suché borůvce podobné bobulovité útvary zvané galbuly (drobné šišky se zdužnatělými semennými šupinami) o průměru 4–12 mm. Zrají 18 měsíců a opadávají až v zimě druhého a na jaře třetího roku; můžeme tak na jednom stromě najít pohromadě jak zralé, tak i letošní nezralé jalovčinky. Pojídají je ptáci a semena jsou tak obvykle roznášena s ptačím trusem. Většinou několik let přeléhají. Klíčení je nadzemní, se dvěma dělohami; pro vyklíčení semena potřebují obnaženou minerální půdu (např. plošky mezi travními drny) a dostatek světla.Adams, R. P. (2004). Junipers of the World: The genus Juniperus. Victoria: Trafford. .Arboretum de Villardebelle: Juniperus
Obsahované látky Významné obsahové látky jsou flavonoidy, třísloviny, silice a různé aromatické terpeny jako α-pinen, myrcen, sabinen, limonen, kadinen a β-pinen.
Rozšíření a ekologické vztahy náhled|Lüneburské vřesoviště náhled|Porost jalovce v písčitém boru náhled|Výskyt jalovce na otevřených plochách indikuje jejich dřívější pastevní využívání Jalovec obecný má největší areál rozšíření ze všech jehličnanů; v množství variant se vyskytuje prakticky v celé holarktické oblasti severní polokoule. Na severu zasahuje do severní Skandinávie, na Island, na Aljašku a subarktických oblastí Kanady, roste též na jižním pobřeží Grónska. Na jihu se jeho areál blíží zhruba 30. rovnoběžce. Izolované populace jsou v severoafrickém pohoří Atlas. (Podrobněji k rozšíření viz níže u popisu jednotlivých vnitrodruhových taxonů.)
Je silně světlomilnou dřevinou, rostoucí nejčastěji na otevřených místech s plným osluněním, jako jsou pastviny, suché trávníky, smilkové louky, vřesoviště, výslunné stráně a okraje lesů; je také součástí skalních křovin primárního bezlesí spolu se skalníky, dřišťálem nebo jeřábem mukem. Může tvořit podrost světlých lesů, například pastevních lesů, borů a doubrav; nesnese zastínění a konkurenci zejména listnatých dřevin. Dobytek pichlavý jalovec nespásá, výskyt jalovce proto indikuje pastevní využívání pozemku v minulosti. Co do půdních nároků je velmi přizpůsobivým generalistou, který snáší bazické i kyselé substráty, živinami chudá stanoviště, písčiny, rašeliniště, stejně jako extrémní podmínky (hadcové podloží, klimatické extrémy, zasolení). Je pionýrskou dřevinou zahajující sekundární sukcesi opuštěných ploch směrem k lesu. Nízké, plazivé jalovce osidlují pastviny a louky nad horní hranicí lesa, klečové porosty, ledovcové kary, rostou též v nízkých křovinách arkto-alpínské tundry.Skalická A. (1988): Juniperus L. – jalovec. – In: Hejný S., Slavík B., Chrtek J., Tomšovic P. & Kovanda M. (eds), Květena České socialistické republiky 1, p. 333–338, Academia, Praha.
Jalovec má důležitou ekologickou funkci, a to zejména na nejchudších stanovištích, kde je často jediným keřovým druhem a jako takový je hnízdištěm mnoha druhů zpěvného ptactva, například konopek. Králíci se také rádi schovávají a hrabou si nory v trsech jalovce. Plody jalovce jsou oblíbenou potravou kvíčal a brkoslavů. V Evropě se jimi často živí také drozdi, kosi, červenka obecná, kukačka obecná nebo sýkora parukářka. Požírají je i hlodavci, zejména myšice křovinná. Za potravu jalovce slouží též mnoha druhům hmyzu, jako jsou motýli různorožci, brouci tesaříci, kněžice jalovcová (Chlorochloa juniperina) nebo mšice medovnice (Cinara juniperi a další), které produkují sladkou medovici využívanou včelami.Bobiński, Janusz: "Znaczenie ekologiczne jałowca." W: Jałowiec pospolity i jego rola w lesie. Warszawa: Państwowe Wydawnictwo Rolnicze i Leśne, 1974, s. 34-40.
Kořenové vlášení jalovce formuje mykorhizní vztahy s houbami. Častější je endotrofní arbuskulární mykorhiza s různými zástupci oddělení Glomeromycota, méně často se vyskytuje též ektomykorhiza s druhy jako klouzek obecný, hřib hnědý, muchomůrka slámožlutá, muchomůrka tygrovaná, helmovka jalovcová či jelenka pestrá (Elaphomyces muricatus). Celkem bylo zjištěno, že se spolu s jalovcem vyskytuje přibližně 140 druhů hub. Parazitovat na něm mohou václavky.
Česká příroda V českém prostředí vedlo nadměrné kácení pro dřevo a masivní sběr jalovčinek, stejně jako nevhodné úpravy krajiny (meliorace, zalesňování někdejších pastvin a zákaz pastvy v lesích, intenzivní zemědělství) ke značnému snížení populací kdysi hojného jalovce, který se zde vyskytuje již pouze roztroušeně, především ve středních polohách. Větší populace jsou na Třeboňsku, na Sedlčansku a na Valašsku a v několika přírodních rezervacích. V Červeném seznamu ohrožených druhů ČR pro rok 2017 je nominátní varieta zařazena mezi ohrožené taxony (kategorie C3), zákonem chráněna však není. Jalovec obecný nízký (var. saxatilis) se v Česku vyskytuje jen v horách vysokých Sudet (Jeseníky, Jizerské hory); řazena je do kategorie silně ohrožených a ubývajících druhů (C2b) a ve stejné kategorii chráněna zákonem. Druh je monitorován ochranou přírody a na řadě míst i uměle vracen do krajiny.
Taxonomie a systematika náhled|Varieta depressa v horách Severní Ameriky (v popředí) náhled|Juniperus communis var. saxatilis ve Francii Jalovec obecný je typovým druhem celého rodu Juniperus. V něm patří do sekce Juniperus, jejíž zástupci se vyznačují mj. tím, že na rozdíl od druhé sekce Sabina mají pouze jehlicovité (a nikoli šupinaté) listy. Sesterským druhem je podle fylogenetických studií japonský endemit Juniperus taxifolia, společně pak vytvářejí dvojici s taktéž východoasijským jalovcem tuhým (Juniperus rigida).
Vnitřní systematika druhu není zcela vyjasněna a v různých zdrojích se značně liší. Někdy bývají rozlišovány dva a více poddruhů jalovce obecného, jindy pouze pět nebo více různých variant, které jsou některými zdroji uznávány, jinými nikoli; situaci dále znepřehledňuje množství synonym. Databáze Plants of the World udává 8 variet. Mezi jedinci v jednotlivých oblastech obrovského celkového areálu jsou pochopitelně určité odlišnosti, které jsou však pravděpodobně více morfologické než genetické.Flora Europaea: Juniperus communisAdams, R. P., Pandey, R. N., Leverenz, J. W., Dignard, N., Hoegh, K., & Thorfinnsson, T. (2003). Pan-Arctic variation in Juniperus communis: Historical Biogeography based on DNA fingerprinting. Biochem. Syst. Ecol. 31: 181-192 pdf file .Adams, R. P., & Pandey, R. N. (2003). Analysis of Juniperus communis and its varieties based on DNA fingerprinting. Biochem. Syst. Ecol. 31: 1271-1278. pdf file Adams, R. P., & Nguyen, S. (2007). Post-Pleistocene geographic variation in Juniperus communis in North America. Phytologia 89 (1): 43-57. pdf file Den Virtuella Floran: Juniperus communis rozšíření
Juniperus communis var. communis – nomenklatorický typ. Keř nebo strom, jehlice v oddálených přeslenech, odstávající téměř v pravém úhlu. Šištice většinou s jedním semenem. Areál tohoto taxonu zahrnuje rozsáhlé oblasti Evropy, severní část Malé Asie a Kavkazské oblasti a severní Rusko sahající na východ až na střední Sibiř. Juniperus communis var. saxatilis (synonyma: J. c. subsp. nana, J. c. subsp. alpina) – Velmi nízký, přitiskle rostoucí keř. Jehlice hustě uspořádané na větvičce, přitisklé nebo mírně odstávající, podobně široké jako u předchozího, ale o polovinu kratší (obvykle 4 až 12 mm dlouhé), na konci poněkud ohnuté. Šištice obsahují až 3 semena. Vyskytuje se na rašeliništích, vysokohorských polohách a skalách v horských oblastech Evropy, v horách střední Asie a na dalekém severu Evropy a Asie. Někdy považován za samostatný rod Juniperus sibirica, typ s červenomodrými šišticemi rostoucí na Kamčatce je někdy vydělován do samostatné varianty kamchatkensis. Juniperus communis var. hemisphaerica – Nízký, hustý keř s hustě uspořádanými listy. Vyskytuje se v horách jižní Evropy a severozápadní Afriky a na atlantickém pobřeží Evropy. Juniperus communis var. depressa – Vyskytuje se v severní části Severní Ameriky, v rozsáhlém areálu od Aljašky přes většinu Kanady po severovýchodní části USA a také v horských oblastech na západě USA. Široce rostoucí keř až 1 m vysoký, s mírně vystoupajícími větvemi. Jehlice jsou širší a kratší než u typové formy, šišky obsahují obvykle 3 semena. Juniperus communis var. nipponica – Vyskytuje se na Japonských ostrovech, jižním Sachalinu a jižním cípu Kamčatky. Plazivý keř, má úzké jehlice s velmi úzkým světlým pruhem průduchů. Juniperus communis var. kelleyi – Vyskytuje se ve skalnatých oblastech od Aljašky přes západní Kanadu až po severozápad USA, s ostrovními porosty v Kalifornii. Nízké keře do výšky 0,5 m. Jehlice dlouhé 4 až 10 mm a široké 2 mm. Některými zdroji je udáván pouze z Idaha. Juniperus communis var. megistocarpa – Druh vyskytující se na izolovaných lokalitách v severovýchodní části Severní Ameriky (Nové Skotsko, Newfoundland, Quebec). Jsou to plazivé keře, které se vyznačují nápadnými šiškami, delšími než jehlice, dosahujícími průměru 9–13 mm Juniperus communis var. charlottensis – Varieta specifická pro rašeliniště západního pobřeží Severní Ameriky, od Aljašky po Britskou Kolumbii. Plazivé keře do výšky 0,5 m.