Hrabě János Esterházy nebo Ján Esterházi (14. března 1901 Veľké Zálužie – 8. března 1957 Mírov) byl politický činitel maďarské menšiny v Československu a v období Slovenského státu. Pocházel ze starého šlechtického rodu Esterházyů.
Původ vlevo|náhled|268x268pixelů|Portrét Jánosovy matky Alžběty Tarnowské János Esterházy se narodil jako syn Jana Michaela Esterházyho z galantské (sedmihradské) větve rodu Esterházyů. Matka Elżbieta Tarnowska byla polská šlechtična z rodu Tarnowských, dcera politika profesora Stanisława Tarnowského. Otec zemřel, když byly Jánosovi čtyři roky.
V mládí studoval na gymnáziu a obchodní akademii v Budapešti, později začal hospodařit na rodinném velkostatku. Dne 15. října 1924 se oženil s hraběnkou Líviou Serényiovou, z tohoto manželství pocházely děti János a Alice.
Začátek politické kariéry V roce 1931 stál v čele Ligy maďarské sounáležitosti v Československu (Csehszlovákiai Magyar Népközösségi Liga), která působila při Společnosti národů. O rok později 11. prosince 1932 se s podporou maďarské vlády stal předsedou Krajinské křesťanskosocialistické strany v ČSR (Országos Keresztényszocialista Párt). Po volbách v roce 1935 byl zvolen v košickém volebním obvodu poslancem Národního shromáždění. Esterházy byl hluboce věřící katolík se silným maďarským národním povědomím, což se odráželo také v jeho konzervativní, pravicové politice. Na maďarské menšinové politické scéně patřil k těm, kteří na rozdíl od tzv. „aktivistů“ zastávali vyhraněné opoziční postoje. Z hlediska státoprávního uspořádání pak oficiálně podporoval požadavky autonomie Slovenska. Myšlenka autonomie Slovenska sehrávala důležitou roli také v politice Maďarska, které v autonomistickém hnutí vidělo příležitost k oslabování Československa. Společný postup „praobyvatelů Slovenska“ pak vnímalo jako cestu k odstranění slovensko-maďarských rozporů a k vytvoření podmínek k návratu Slovenska k svatoštěpánské koruně. V roce 1935 projevila maďarská vláda ochotu podpořit společný postup s HSĽS také finančně, akce však na poslední chvíli selhala.
Po odstoupení T. G. Masaryka z funkce prezidenta se maďarští poslanci, podobně jako poslanci za HSĽS, přiklonili na stranu Edvarda Beneše. Tato podpora se neobešla bez konzultací s maďarskou vládou, které probíhaly ještě před jejich oslovením Benešovým týmem (na rokování si Beneš vybral právě Esterházyho). I když jejich podpora nebyla nakonec potřebná, Beneš si v pozdějších letech zachoval k Esterházymu určitou náklonnost.
Výkonný předseda Sjednocené maďarské strany Po sloučení maďarských stran pod nátlakem maďarské vlády na novozámeckém sjezdu 21. června 1936 do Sjednocené maďarské strany (Egyesült Magyar Párt) byl zvolen jejím výkonným předsedou. V té době odmítl nabídku od Edvarda Beneše na křeslo ministra v československé vládě. S maďarskou vládou udržoval úzké kontakty, a to i konspirativním způsobem. V tajných zprávách pod krycími jmény „Tamás“, „Matyás“ a „221“ se mimo standardní menšinové politiky věnoval také koordinaci politiky proti Československu a strategií jeho oslabení, resp. jeho likvidace. O cílech maďarské politiky byl dobře informován, a to i díky svým četným kontaktům s čelními maďarskými politiky. V roce 1938 Maďarsko už koncepci „praobyvatel“ Slovenska opustilo a orientovalo se na rozbití Československa v spolupráci s Henleinovou stranou a potenciálně i s HSĽS. Maďarská vláda, po jednáních henleinovců v Budapešti v únoru 1938, v tomto smyslu instruovala i maďarské menšinové politiky na Slovensku. Esterházy veřejně vystupoval jako přítel slovensko-maďarské spolupráce a HSĽS mu poskytla prostor i ve svém stranickém tisku. Po jednáních s HSĽS se k této spolupráci vyjádřil v tajné zprávě tak, že je prvořadou povinností Maďarů, podle možností i prostřednictvím jiných, destruovat republiku. Jeho a Henleinovo vyjádření v ľudáckém tisku měla podle jeho vlastních slov ľudáky kompromitovat. Díky spolupráci s Henleinem byl informován o plánech Sudetoněmecké strany sabotovat jednání s československou vládou o národnostním statutu a její strategii navyšovat požadavky jako nejrychlejší cestě k rozbití státu. Ve stejném duchu maďarská vláda instruovala Sjednocenou maďarskou stranu.Deák 1991, s. 81–82 V květnu 1938 ho Henlein informoval o německých plánech s Československem, jak mu byly prezentovány Hitlerem. Slovensko mělo připadnout Maďarsku, část Čech obývaná Čechy a Moravany měla být připojena k Německu „s rozsáhlou autonomií“.Deák 1995, s. 14"Tamás" (Esterházy) zaslal shrnutí rozhovoru prostřednictvím Maďarského královského velvyslanectví v Praze, které používal jako jeden z kanálů pro zasílání zpráv podobného charakteru. Pro kompletní znění zprávy viz také Segeš-Hertel-Bystrický 2012, s. 181.
V roce 1938 se opakovaně setkal s vedoucím britské mise lordem Runcimanem. V memorandu odevzdaném britskému diplomatovi maďarští poslanci požadovali uplatnění práva sebeurčení pro maďarskou menšinu ve smyslu Wilsonových zásad.
V roce 1938 se účastnil různých jednání v Maďarsku, Polsku a v Itálii. Na těchto jednáních vystupoval jako polooficiální zprostředkovatel maďarské vlády. Ve dnech 17. a 18. dubna 1938 se zúčastnil jednání v Polsku, na kterém předložil program vypracovaný maďarskou vládou, jehož cílem bylo rozbití Československa a úplné přičlenění Slovenska k Maďarsku. Těmto jednáním předcházely „sondážní“ rozhovory Tisa (Budapešť) a Sidora (Varšava) o dalším osudu Slovenska po zániku ČSR. V Tisovi, i přes jeho ochotu vytvořit s Maďarskem společný státní svazek, však rozhovory zanechaly velmi špatný dojem.Deák 1995, s. 99 Celkově mezi autonomisty panovala k maďarské politice silná nedůvěra. Klíčovým se tak stalo rozptýlení jejich obav pomocí „polských garancí“. Pokyny k jednáním získal Esterházy přímo v Budapešti. Podle plánu, který představil v Polsku, mělo mít Slovensko vlastní sněm, vlastní rozpočet, který by byl součástí maďarského, ale disponovalo by s ním samostatně; rozsáhlou vnitřní, kulturní a administrativní autonomii, a také menší vojsko podřízené maďarskému.Deák 1991, s. 100Segeš-Hertel-Bystrický 2012, s. 234 Tyto přísliby však spíše odrážely Esterházyho představy než oficiální postoj maďarské vlády.Deák 1991, s. 101 Ta sice možnost autonomie Slovenska opakovaně propagandisticky využívala, nikdy se jí však vážněji nezabývala.Deák 1995, s. 92-102 Esterázy si byl vědom, že se jeho a Horthyho představy o osudu Slovenska zásadně liší.Když jsem Esterházyho zeptal na jeho názor na regenta, odpověděl mi vyhýbavě: „Vždyť ho přece znáš, dnes má 70 let, obklopují ho samí nesprávní lidé a vůbec nerozumí nové době. Byl jsem zhrozen, když mi v zimě tohoto roku řekl o svých plánech se Slovenskem, co s ním udělá, jak tam vpochoduje." Segeš-Hertel-Bystrický 2012, s. 234. Také v tomto případě maďarská vláda nakonec volila jiné řešení než dohodu s autonomisty.
Po Mnichovské dohodě odjel János Esterházy do Budapešti připravit půdu pro očekávané připojení Slovenska. Jeho snaha zúčastnit se československo-maďarských jednání v Komárně nebyla úspěšná, rozsáhlejší aktivity vyvíjel pak v průběhu příprav první vídeňské arbitráže. Z pověření maďarské vlády, která mu opět poskytla instrukce a o jeho účasti informovala italské partnery, odletěl do Říma, kde vystupoval jako expert na slovensko-maďarskou hranici. Jako poslanec za město Košice vítal Miklóse Horthyho vjíždějícího do města, čímž se pro část slovenské veřejnosti stal až doposud symbolem maďarského iredentismu. Po druhé vídeňské arbitráži pak vítal maďarskou okupační armádu obsazující rumunskou Kluž. Ve svém projevu v Košicích žádal o stejná práva pro Slováky, jaká byla požadována pro Maďary na Slovensku. To bylo v souladu i s Horthyho projevem slibujícím plnou svobodu slovenského jazyka a kultury. Zejména ze strany Horthyho šlo o hrubou propagandu již brzy následovanou rozsáhlými perzekucemi nemaďarského obyvatelstva, likvidací slovenských škol a vyháněním slovenské inteligence. Ani po anexi jižního Slovenska se jeho strana nezdržela akcí, které byly chápány jako provokační, příp. protistátní jako podepisování petic za připojení dalších obcí k Maďarsku.
Esterházy nevyužil možnost stát se členem maďarského parlamentu a zůstal na neokupovaném území, kde se nacházela i většina jeho majetku. Založil Maďarskou stranu na Slovensku (Szlovenskói Magyar Párt), která zastupovala přibližně 67 000 Maďarů na Slovensku. Ve zmanipulovaných volbách ho HSĽS přijala na „sjednocenou kandidátku“, a tak byl v prosinci 1938 zvolen do slovenského sněmu. Měl se stát i státním sekretářem pro maďarskou menšinu. Kvůli chybějící spolupráci ze strany Maďarska byl však tento post nakonec zřízen jen pro slovenské Němce.
Snažil se o zmírnění slovensko-maďarského napětí, na druhé straně pokračoval ve své politice s cílem připojení Slovenska k Maďarsku. Postup maďarské vlády považoval za chybu, která prohlubovala vzájemnou propast. Podle jeho názoru bylo Maďarsko při předcházejících jednáních příliš netrpělivé. Výměnou menší části okupovaného území za dobrou obchodní dohodu by vazby Slovenska na Maďarsko posílily.Segeš-Hertel-Bystrický 2012, s. 443 V průběhu další návštěvy Polska v prosinci 1938 si stěžoval na neúspěch plánovaných polsko-maďarských teroristických akcí proti československému státu. Územní změny považoval za nedostatečné, dožadoval se nových „energických“ řešení a nabídl i další intervence v prospěch Maďarska, k čemuž chtěl využít svou poslaneckou imunitu.
Po střelbě v okupovaných Šuranech (prosinec 1938), která vzájemné vztahy dále vyhrotila, si stěžoval maďarské vládě. Událost však veřejně neodsoudil, aby tím Maďarsku neuškodil.Mitáč 2012, s. 40 Na jeho „upřímné zdrcení událostí“ reagoval stranický tisk HSĽS tím, že si měl být vědom toho, že se maďarská politika za poslední desetiletí nezměnila.Vrábel 2013 Ještě v únoru 1938 tvrdil nacistům v Berlíně, že si Slováci přejí návrat k Maďarsku.Deák 1995, s. 16
Politická činnost v době Slovenského státu V rozhlasovém projevu dne 14. března 1939 přivítal vznik Slovenského státu. Jeho vznik pod patronátem Německa však zkomplikoval maďarské revizionistické ambice a Esterházyho strana se zaměřila na realističtější cíle. Zůstal poslancem sněmu, kde byl členem politicky méně významného dopravně-technického výboru a jediným poslancem za maďarskou stranu. Ve sněmu se vyjadřoval zejména k otázkám, které přímo nebo nepřímo souvisely s maďarskou menšinou. Právy jiných menšin se přímo nezabýval. V případe Židů podpořil i jejich perzekuce. Jako nečlen vládní strany patřil ke „zlobivým dětem“ sněmu a jeho vystoupení, přednášená výhradně v maďarštině, často budila pozornost.
Vztah vládní strany k maďarské menšině byl určován hlavně principem reciprocity, který se stal i součástí slovenské legislativy. Maďarská menšina tak mohla mít jenom taková práva, jaká měla slovenská menšina v Maďarsku. V praxi to znamenalo výrazné omezení práv maďarské menšiny, přičemž reciproční opatření byla uplatňována s charakteristickou hrubostí. Za propuštěné menšinové zaměstnance na jedné straně tak byli propouštěni zaměstnanci na straně druhé, nepovolení slovenské strany v Maďarsku způsobilo blokování oficiální registrace maďarské strany. Nepovolení slovenských kulturních organizací v Maďarsku způsobilo blokování činnosti maďarských. Esterházy tento princip nepovažoval za konstruktivní. I ke prospěchu menšiny, kterou reprezentoval, intervenoval za povolení Strany slovenské národní jednoty a slovenské kulturní organizace Spolok sv. Vojtěcha. Slovenská politická strana však nebyla povolena na základě jeho činnosti, ale až v důsledku diplomatické intervence Německa, nespokojeného se vzájemnými konflikty svých spojenců. V souvislosti s pozemkovou reformou v Maďarsku se v prohlášení adresovaném maďarským šlechticům zasazoval za uskutečnění reformy. V roce 1941 založil v Bratislavě knižní vydavatelství Madách, v roce 1942 obnovil činnost předtím zakázaného kulturního spolku Szemke.