Mariánský sloup na Staroměstském náměstí v Praze je necelých 16 metrů vysoké sochařské dílo, na jehož vrcholu je umístěna socha Neposkvrněné Panny Marie (latinsky Immaculaty) a na rohových podstavcích stojí sochy andělů bojujících se symboly zla. Sloup jako gnómón spolu s pražským poledníkem vyznačeným na dlažbě tvoří sluneční hodiny, které dříve sloužily k určování poledne místního času. Původní sloup z roku 1650, posvěcený roku 1652, byl brzy po vzniku Československa zničen a v letech 2020–2024 byl na původním místě nahrazen novodobou replikou.
náhled|upright=1.1|Původní sloup na počátku 20. století, fotografie Jindřicha Eckerta Sloup nechal postavit císař Ferdinand III. jako poděkování Panně Marii za obhájení Prahy před švédskými vojsky v roce 1648. Hlavním tvůrcem sochařské výzdoby byl Jan Jiří Bendl, jméno architekta se nedochovalo. Gotický obraz Panny Marie Rynecké umístěný ve střední části podstavce se v barokní době těšil velké úctě a až do 19. století se zde konávaly pobožnosti a procesí. Sloup byl stržen za přihlížení davu 3. listopadu 1918 skupinou žižkovských hasičů, kterým pražský bohém Franta Sauer namluvil, že odstranění památky požaduje Národní výbor československý. Největší část dochovaných pozůstatků původního sloupu se nachází v Lapidáriu Národního muzea.
Snahy o obnovení mariánského sloupu započaly bezprostředně po jeho odstranění, ale až po sametové revoluci se díky finančním darům a práci dobrovolníků podařilo zhotovit rekonstrukci sloupu a vrcholové sochy. Historická symbolika památky a její návrat na Staroměstské náměstí od počátku vyvolávaly spory, obnova měla své zastánce i odpůrce mezi odbornou i laickou veřejností. Zastánci argumentovali uměleckou, historickou, náboženskou a urbanistickou hodnotou sloupu, zatímco odpůrci ho vnímali jako symbol pobělohorského habsburského útlaku a poukazovali na nemožnost sochy přesně obnovit, jelikož se nedochovala dostatečná dokumentace některých částí. Rekonstrukce sloupu byla několikrát zamítnuta, v lednu 2020 však ji zastupitelstvo hlavního města Prahy schválilo a nový sloup s vrcholovou sochou od Petra Váni byl již 15. srpna 2020 slavnostně posvěcen. Na podstavcích zpočátku chyběly sochy čtyř andělů bojujících se symboly zla, jež byly doplněny roku 2024.
Barokní mariánský sloup Kontext vlevo|náhled|upright 0.8|Původní vídeňský mariánský sloup, dnes Wernstein am Inn Sloupy jako součást náboženské výzdoby měst se v katolických zemích dostaly do módy v době baroka a protireformace. Již roku 1587 nechal papež Sixtus V. umístit na Trajánův sloup v Římě sochu apoštola Petra a roku 1589 na sloup Marka Aurelia sochu apoštola Pavla. Zvlášť často se sloupy objevovaly ve městech habsburské monarchie a Bavorska. Z hlediska motivu stavby se jednalo například o sloupy turecké (na památku úspěšné obrany před Osmany), švédské (například právě pražský) či morové za odvrácení epidemie. Co do zasvěcení jsou nejčastější sloupy Nejsvětější Trojice a mariánské, často se objevují i sloupy s postavami jiných světců, zejména Jana Nepomuckého.Scheutz (2018), s. 330–336
Vedle poděkování svatému za pomoc při překonání válečných hrůz či moru a vedle snahy povzbudit ke zbožnému usebrání, vyjadřovaly barokní náboženské sloupy na území rakouské monarchie nepřímo také triumf katolicismu a habsburského rodu nad jeho protestantskými protivníky. Sloupy (jakožto širokým vrstvám srozumitelné médium) pomáhaly prosadit model protireformační lidové zbožnosti. V očích obrazoboreckých protestantů byl však triumfální sloup se sochou Panny Marie naopak modlou a vzbuzoval v nich pohoršení.Scheutz (2018), s. 331 Politické a náboženské napětí obou pojetí zůstalo živé a srozumitelné po celá staletí od vzniku sloupů. Od konce 19. století pak vedlo na řadě míst k odstraňování původních nápisů a erbů fundátorů a v extrémním pražském případě dokonce ke zničení celého díla. Ještě později ničily památky na monarchii komunistické režimy, vedené podobnou motivací. Například byly odstraněny barokní sloupy ve Staré Budě roku 1956 a v Kluži roku 1959.Scheutz (2018), s. 343
První mariánský sloup severně od Alp nechal vztyčit bavorský kurfiřt Maximilián I. roku 1638 v Mnichově po vzoru sloupu římského, v té době však již papežská kurie tento typ staveb nepodporovala. Císař Ferdinand III. (sám mariánský sodál) jej napodobil roku 1647 ve Vídni na náměstí Am Hof. Tento sloup však dnes stojí v hornorakouské obci Wernstein am Inn. Mariánský sloup v Praze následoval roku 1650. Další významný, císařem zřízený mariánský sloup stojí od roku 1675 v Prešpurku, dnešní Bratislavě, před bývalým protestantským kostelem, roku 1672 předaným jezuitům. Stalo se tak na památku porážky Wesselényiho spiknutí.
Zatímco na mnichovském sloupu je Maria zobrazena ještě podle vzoru loretánské Madony, tedy s Jezulátkem v náručí a stojící na srpku měsíce, patří vídeňská i pražská Madona k tehdy novému, protireformačnímu typu Panny Marie Neposkvrněné, Immaculaty. Toto nové pojetí kodifikoval španělský malíř Pacheco. Pannu Marii znázorňuje jako mladou ženu oduševnělé krásy s dvanácti hvězdami kolem hlavy a stojící na přemoženém drakovi. Vychází se z teologického učení, že při početí Panny Marie nebyl přenesen dědičný prvotní hřích. Zároveň Marii ukazuje jako vítěze nad ďáblem. Podoba Immaculaty vycházela z motivu apokalyptické „ženy oděné sluncem, s měsícem pod nohama a s korunou dvanácti hvězd kolem hlavy“ (Zj 12,1). Žena oděná sluncem byla vykladači často spojována s Pannou Marií a tento výklad se objevoval už během španělské reconquisty. Přišlápnutý drak-ďábel pod nohama Marie symbolizuje přemožení zla,Hall (1991), s. 123 jež v dobovém katolickém pojetí ovšem zahrnovalo i protestantskou herezi.
Výstavba a údržba náhled|vpravo|upright 1.1|Staroměstské náměstí s mariánským sloupem, asi 1894 Sloup byl vztyčen jako projev díků Panně Marii za úspěšnou obranu pražského souměstí před Švédy na podzim roku 1648. Byl navíc postaven na symbolickém místě; zde v březnu 1632 po vpádu Sasů do Prahy nechal jeden z velitelů saského vojska přibít na pranýř staroboleslavské Palladium, čímž potupil katolickou víru. Na tomto místě navrhoval vztyčení sloupu již strahovský převor v roce 1647. Základní kámen byl položen 23. května 1650 Bernardem Ignácem z Martinic za účasti velkého množství Pražanů. Ještě tentýž den se začalo s hloubením základů.RYBAŘÍK, Václav. Zde stával (a bude stát?) mariánský sloup. Zprávy památkové péče LXII, 2002, roč. 62, čís. 1. S. 19–21. Šestimetrový dřík byl vztyčen už 26. září a socha Panny Marie byla na vrchol umístěna 30. září. Autory sochařské výzdoby sloupu byli Jan Jiří Bendl, Arnošt Jan Heidelberger, Stanislav Goldschneck a Abraham Melbera.ZAPP, Karel Vladislav. Týnský chrám, hlavní farní kostel starého města Pražského. Svazek Památky archaeologické místopisné 1, 1855. S. 52–68. Stavební dozor prováděl Diviš Miseron, jméno architekta se nedochovalo. Výstavba sloupu byla hrazena z dlužných kontribucí a příspěvků na císařskou korunovaci. Posvěcení sloupu se konalo až 13. července 1652 pražským arcibiskupem kardinálem z Harrachu za přítomnosti císaře Ferdinanda III. a jeho syna Ferdinanda IV. Na podstavci byl v kartuši vytesán latinský nápis: „“ (chronogram udává rok 1650). Česky to znamená „Panně Rodičce bez poskvrny prvotní počaté za obhájení a osvobození města zbožný a spravedlivý císař tuto sochu postavil“.
náhled|Detail latinského nápisu s chronogramem v kartuši podstavce Sloup byl celkem vysoký téměř 16 metrů a nesl dvoumetrovou pozlacenou sochu Panny Marie Immaculaty. V nárožích soklu stály čtyři sochy andělů symbolizující čtyři kardinální ctnosti bojující se silami zla. První anděl srážel kopím ďábla a představoval moudrost, druhý přemáhal obouručním mečem lvíče a znázorňoval spravedlnost, třetí bojoval s drakem a projevoval statečnost a čtvrtý anděl přemáhal křížem ďábla a vyjadřoval mírnost. V podnoží sloupu byl dutý prostor, který sloužil jako kaplička. Byl v ní umístěn gotický deskový ochranný obraz Panny Marie Rynecké z počátku 15. století, který původně visel na domě U zlatého jednorožce (čp. 20) na Staroměstském náměstí, který vlastnila rodina Miseronů. Pražané před ním prosili za ubránění města během švédského obléhání. Vzorem pražského sloupu byl mariánský sloup v Mnichově postavený roku 1638 kurfiřtem Maxmiliánem I. jako díkůvzdání za zachování města během švédské okupace za třicetileté války.
Povrch pražského sloupu byl vyzdoben imitací červeného mramoru a socha Panny Marie byla pozlacena. Během pruského obléhání v roce 1757 bylo při ostřelování Prahy poškozeno dělovou koulí jihozápadní nárožní sousoší. Místo zůstalo sto let prázdné. Až v roce 1858 původní sochu nahradila volná kopie od pražského sochaře Josefa Böhma. Části sloupu byly v 19. století několikrát opravovány, materiál trpěl zejména počasím. V roce 1884 bylo konstatováno zvětrání hlavice sloupu, nárožních soch i soklu. Socha anděla směřující k Celetné ulici měla utrženou ruku, rozpadlé roucho, zvětralý podstavec a hlavu vytlučenou deštěm. Podobně byly poškozeny i ostatní nárožní sochy, takže bylo navrženo je odstranit a nahradit novými. V zimě 1891–1892 se vlivem mrazu jednomu z andělů roztrhla hlava; její náhradu provedl sochař Bernard Seeling. 27. července 1898 se zase v důsledku prudkého deště jinému andělu ulomila ruka. V roce 1904 proběhla větší oprava. Při stavbě lešení spadl tesařům trám přímo na jihozápadní sousoší a potloukl je. Sochař František Hnátek během oprav nahradil původní silně zvětralou hlavici z žehrovického pískovce kopií z tvrdého hořického pískovce. Sochy andělů byly opatřeny cementovým nátěrem a Jan Janatka sochu Panny Marie pozlatil.
Náboženské využití náhled|upright 1.2|Kopie obrazu Panny Marie Rynecké na obnoveném sloupu
Císař Ferdinand III. vytvořil při svěcení sochy roku 1650 nadaci, ze které byli vypláceni svatovítští kanovníci za to, že budou každou sobotu a o mariánských svátcích konat procesí z kostela Matky Boží před Týnem a za zpěvu loretánských litanií. V roce 1782 byly pobožnosti přeneseny do Týnského chrámu a v roce 1872 do chrámu sv. Víta na Hradčanech.
O svátku Nanebevzetí Panny Marie byly pořádány slavnostní průvody z Klementina, ve kterých studenti nesli rukavice a přilbu jezuity Jiřího Plachého, který v roce 1648 shromáždil několik set studentů a dobrovolníků k obraně Karlova mostu. Procesí byla okázalá; nosily se v nich stříbrné korouhve s kříži a velká stříbrná sousoší znázorňující Pannu Marii. Pážata nosila španělské kroje bohatě zdobené zlatem. V roce 1658 se procesí účastnil arcivévoda Leopold a roku 1679 byl průvod obzvláště slavnostní, protože byl přítomen císař Leopold I. s císařovnou. Jen z latinské Mariánské družiny, která soustředila všechnu tehdejší inteligenci a zástupce nejvyšších úřadů, bylo v průvodu 500 párů sodálů. Jeden z císařských vyslanců poznamenal, že co do počtu, lesku a pořádku nikde v Evropě nic podobného nespatřil.
Průvody k mariánskému sloupu na Staroměstském náměstí se konaly v posledních dnech masopustu i z kostela Nejsvětějšího Salvátora. Také během moru, kterému v roce 1713 během 5 měsíců podlehlo 20 tisíc Pražanů, se lid každý den u sloupu shromažďoval na pobožnosti. Dále 24. března 1855 se zde konala velká oslava vyhlášení dogmatu o neposkvrněném početí Panny Marie. Oslava byla velkolepě nasvícena plynovými lampami, dolní část sloupu byla upravena na oltář zdobený červenými draperiemi a nad oltářem byl umístěn nasvícený symbol Božího oka. Na balustrádě byly různobarevné skleněné koule se světly, sloup byl ovinut květinovou girlandou a sochu osvětlovaly plynové kahany. Událost kresbou zaznamenal Adolf Kosárek.
Určování poledne