Vasco Núñez de Balboa (1475 Jerez de los Caballeros – 15. ledna 1519) byl španělský objevitel, guvernér a dobyvatel. Známý je především tím, že v roce 1513 přešel Panamskou šíji až k Tichému oceánu a stal se tak prvním Evropanem, který vedl expedici, jež viděla nebo dosáhla Tichého oceánu ze strany Nového světa.
V roce 1500 cestoval do Nového světa a po několika průzkumech se usídlil na ostrově Hispaniola. V roce založil osídlení Santa María la Antigua del Darién v dnešní Kolumbii, které se stalo prvním trvalým osídlením Evropanů v kontinentální Americe (osídlení v San Sebastiánu de Urabá, které rok předtím založil Alonso de Ojeda, se v té době už zřítilo).
Mladá léta Balboa se narodil v Jerezu de los Caballeros ve Španělsku. Byl potomkem pánů z hradu Balboa, v blízkosti Villafranca de los Barros v Badajozu; jeho otec Nuňo Arias de Balboa byl šlechtic a jeho matka byla paní z Badajozu, který se nachází v jihozápadním Španělsku v Extremaduře. O jeho dětství toho není moc známo s výjimkou faktu, že byl třetím ze čtyř synů. Během dospívání pracoval jako sluha a panoš u Dona Pedra de Portocarrera, pána z Mogueru.
Počátky kariéry V roce 1500, poté, co se rozšířily zprávy o plavbě Kryštofa Kolumba do Nového světa, Balboa motivován tímto svým vzorem se rozhodl nalodit na svoji první plavbu do Ameriky spolu s Juanem de la Cosou; šlo o expedici Rodriga de Bastidase. Bastidas dostal povolení přivézt zpět poklad pro krále a královnu, zatímco si mohl nechat čtyři pětiny pokladu pro sebe – tato politika byla známá jako „Královská pětina“. V roce 1501 překročil Karibské pobřeží z východu Panamy, podél kolumbijského pobřeží, přes záliv Urabá směrem ke Cabo de La Vela. Expedice pokračovala v průzkumech severního pobřetí Jižní Ameriky tak dlouho, dokud nezjistili, že mají málo mužů. Proto se plavili k Hispaniole, ostrovu, který je v současnosti rozdělen mezi Dominikánskou republiku a Haiti.
S podílem svých příjmů z této události se Balboa usídlil v roce 1502 v Hispaniole, kde po několik let pobýval jako plantážník a farmář s prasaty. Nicméně ve svém podnikání nebyl úspěšný a skončil v dluzích. Nakonec byl donucen přerušit život na ostrově.
V roce 1508 zahájil španělský král Ferdinand II. Katolický dobývání Tierra Firme (oblasti zhruba odpovídající Panamské šíji). V regionu mezi El Cabo de la Vela (blízko východní hranice Kolumbie) a El Cabo de Gracias a Dios (hranice mezi Hondurasem a Nikaraguou) vytvořil dvě nová teritoria. Hranicí mezi těmito dvěma teritorii se stal záliv Urabá: Nueva Andalucía ležela na východ a jejím guvernérem se stal Alonso de Hojeda, a Veragua ležela na západ a jejím guvernérem byl Diego de Nicuesa. V roce 1509, ve snaze uniknout svým věřitelům v Santu Domingu, se Balboa vydal na plavbu jako černý pasažér, ukryt v barelu spolu se svým psem Leoncicem. Tato expedice byla vedená Alcalde Mayorem z Nueva Andalucíe, Martínem Fernándezem de Encisem, jehož úkolem bylo pomoci svému předchůdci Alonsovi de Ojedovi. De Ojeda spolu se sedmdesáti muži založil osídlení San Sebastián de Urabá v Nové Andalúsii, na území, na němž bude později postaveno město Cartagena de Indias. Nicméně osadníci museli vzdorovat mnoha válečným národům žijícím v této oblasti, kteří užívali jedovaté zbraně, a de Ojeda byl zraněn na noze. Krátce nato vyplul de Ojeda k Hispaniole a opustil tak kolonii pod vedením Francisca Pizarra, který byl v té době jediným vojákem čekajícím na připlutí Encisovy expedice. De Ojeda požádal Pizarra, aby ponechal v osadě po dobu 50 dnů několik mužů, a pokud do té doby nedorazí žádná pomoc, aby použil veškeré možné prostředky a dostal se zpět na Hispaniolu.
Předtím než do San Sebastiánu de Urabá dorazila výprava, Fernández de Enciso objevil na palubě Balbou. Pohrozil mu, že ho nechá vysadit na prvním neobydleném ostrově, na který narazí; později toto rozhodnutí přehodnotil a rozhodl se využít Balboovy znalosti o tomto regionu (Balboa region prozkoumal osm let předtím) ke svému prospěchu. Tato skutečnost spolu s tím, že posádka prosila o ponechání života Balboovi, nenechala Fernándezovi de Enciso žádnou jinou možnost než zachránit Balboův život a nechat ho na palubě. Navíc oba souhlasili s tím, že je třeba sesadit de Nicuesu z pozice guvernéra Veragui.
Po uplynutí padesáti dní začal Pizarro s přípravami na návrat na Hispaniolu, když v tom dorazila Encisova loď. Balboa si získal mezi posádkou značnou popularitu díky svému charisma a znalostem oblasti. Naopak Fernández de Enciso nebyl mezi muži příliš oblíben: mnoho z nich nesouhlasilo s jeho příkazem vrátit se do San Sebastiánu, zvláště poté, co se dozvěděli, že když dorazili, bylo osídlení kompletně zničeno a že domorodci na ně už čekají, aby provedli sérii neúprosných útoků.
Objevení Santa Maríi Balboa předpokládal, že osídlení San Sebastián se přesune do regionu Darién, na západ od zálivu Urabá, kde půda byla úrodnější a domorodci méně bojechtiví. Fernández de Enciso o tomto návrhu vážně uvažoval a později vojsko pochodovalo do Dariénu, kde už na něj čekal domorodý vůdce (cacique) Cémaco s 500 válečníky připravenými k bitvě. Španělé obávající se vysokého počtu nepřátelských válečníků, přislíbili Panně antické, uctívané v Seville, že nové osídlení v regionu pojmenují po ní, pokud tedy zvítězí. Pro obě strany to byla náročná bitva, ale s trochou štěstí z ní Španělé vyšli jako vítězové.
Cémaco zničil spolu se svými válečníky město a odešel do džungle. Španělé vyplenili domy a zmocnili se pokladu plného zlatých ornamentů. Balboa dodržel svůj slib a v září 1510 založil první stálé osídlení na půdě kontinentální Ameriky a pojmenoval ho Santa María la Antigua del Darién.
Starosta Santa Maríi Vítězství Španělů nad domorodci a založení Santa Maríi la Antigua del Darién, nyní se nacházející v relativně mírném regionu, získalo Balboovi autoritu a respekt mezi jeho společníky. Jejich nenávist vůči alcalde mayorovi Fernándezi de Encisovi vzrůstala, protože ho považovali za chamtivého despotu kvůli restrikcím, které stanovil na přidělení domorodého zlata.
Balboa využil situace a jednal jako mluvčí nespokojených osadníků. Sesadil Fernándeze de Encisa z pozice starosty tím, že použil následující legální manévr: de Enciso nyní kontroloval území ve Veragui, na západ od zálivu Urabá; od té doby, co zastupoval Alonsa de Ojedu, byl jeho mandát nelegitimní, protože guvernérem Veragui byl Diego de Nicuesa, ne de Ojeda. Proto mohl být Fernández de Enciso zbaven funkce a uvězněn. Po sesazení de Encisa byla nastolena mnohem otevřenější vláda a bylo zvolení místní shromáždění (první v Americe). Jmenováni byli dva starostové: Martín Samudio a Vasco Núñez de Balboa.
Krátce poté dorazila do Santa Maríi flotila vedená Rodrigo Enriquem de Colmenaresem. Jeho úkolem bylo nalézt de Nicuesu, který čelil rovněž několika problémům na severu Panamy. Když se de Colmenares dozvěděl o nedávných událostech, přesvědčil místní osadníky, že by se měli podrobit autoritě de Nicuesy, protože jejich země byla pod jeho jurisdikcí. Enrique de Colmenares pozval dva zástupce jmenované místní vládou, aby cestovali s jeho flotilou, a nabídli de Nicuesovi autoritu nad městem. Těmito dvěma zástupci byli Diego de Albites a Diego de Corral.
Guvernér Veragui Enrique de Colmenares našel de Nicuesu blízko města Nombre de Dios, těžce zraněného a s pár muži, kteří přežili šarvátku s domorodci. Po jeho osvobození slyšel guvernér de Nicuesa o Balboových činech, štědrosti náčelníka Cémaca a bohatství Santa Maríi. Slíbil, že potrestá Balbou, jakmile opět získá kontrou nad městem, protože považoval Balboovy činy za snahu o podrytí své autority ve Veragui.
Jistý Lope de Olano, který byl uvězněn spolu s dalšími rebely, přesvědčil zástupce Santa Maríi, že udělají obrovskou chybu, pokud předají kontrolu de Nicuesovi, který je podle nich krutý, chamtivý a schopný sám zničit prosperitu města. S tímto vědomím pluli de Albites a del Corral před de Nicuesou a informovali Balbou a místní autority o guvernérových záměrech.
Když připlul de Nicuesa do přístavu v Santa Maríi, objevil se dav a následný povyk zachránil guvernéra od vylodění a cestě do města. De Nicuesa trval na tom, že bude uznán, už ne jako guvernér, ale jako obyčejný voják, ale kolonisti mu přesto nedovolili se vylodit. On a dalších 17 mužů bylo donuceno nalodit se na bárku s několika málo zásobami a 1. března 1511 byli vpuštěni na moře. Loď zmizela a po de Nicuesovi a jeho mužích nezůstala žádná stopa. Balboa se stal guvernérem Veragui.
Dobyvatel náhled|vlevo|socha v Madridu S titulem guvernéra přišla do Santa Maríi a Veragui absolutní autorita. Jedním z prvních Balboových činů jako guvernéra byl proces s Fernándezem de Encisem, obviněným z uzurpace guvernérovy autority. De Enciso byl poslán do vězení a jeho majetek byl zkonfiskován. Nicméně uvězněn byl jenom na krátkou dobu: Balboa ho osvobodil pod podmínkou, že se okamžitě vrátí na Hispaniolu a odtamtud do Španělska. Spolu s ním na stejné lodi pluli dva zástupci Balboy, kteří měli informovat koloniální autority o situaci a požadovat více mužů a zásob k tomu, aby se pokračovalo v dobývání Veragui.
V tom samém času Balboa ukázal, že má mentalitu dobyvatele: vyplul na západ, cestoval podél karibského pobřeží Panamy, porazil různé kmeny a spřátelil si ostatní, prozkoumal řeky, hory a neduživé bažiny, zatímco pokaždé hledal zlato a otroky a rozšiřoval své území. Byl také schopen potlačit revolty mezi těmi z jeho mužů, kteří podrývali jeho autoritu a díky síle, diplomacii a jednáním si získal jistý respekt a obavu mezi domorodci. V dopise adresovaném španělskému králi vyjádřil trošku ironicky, že musí jednat jako průvodce a dokonce objevuje nové cesty vlastníma rukama.
Pokračoval v pěstování kukuřice, obdržel nové zásoby z Hispanioly a Španělska a naučil své muže žít jako objevitelé na nových územích. Balboovi se podařilo shromáždit velké množství zlata, většina z něho byly ornamenty, které nosily domorodé ženy, a zbytek získal násilím. V roce 1513 napsal dlouhý dopis španělskému králi, požadujíc více mužů (kteří byli již aklimatizováni) z Hispanioly, zbraně, zásoby, tesaře zručné ve stavění lodí, a všechen materiál potřebný pro stavbu flotily. V následujícím dopise z roku 1515 poukazoval na svoji humanitární politiku vůči domorodcům, zatímco ve stejné době požadoval extrémní krutost při jednání s kanibaly a násilnými kmeny.
Na konci roku 1512 a v prvních měsících roku 1513 připlul do oblasti osídlené náčelníkem Caretou, kterého snadno porazil a pak si ho spřátelil. Careta byl pokřtěn a stal se jedním z Balboových hlavních spojenců; zajistil přežití domorodců slibem, že bude zásobovat Španěly jídlem. Balboa pak pokračoval ve své cestě, připlul do země v Caretově sousedství, patřící jeho rivalovi náčelníku Poncovi, který se svými lidmi odešel do hor. Ponca zanechal svoji vesnici prázdnou a umožnil tak Španělům a Caretovým mužům plenění. O několik dní později připlula expedice k zemím náčelníka Comagreho – šlo o úrodný, ale podle údajů nebezpečný terén. Nicméně Balboa byl přijat v míru a dokonce pozván na hostinu k jeho slávě; Comagre, stejně jako Careta, byl pak pokřtěn.
Když Balboa poprvé viděl obyvatele vesnice Quarequas, mnoho z nich se oddávalo homosexuálním hrátkám. Rozzuřený Balboa je nechal zabít jeho psy.
V Comagreho zemích Balboa poprvé slyšel o „jiném moři“. Začalo to hádkami mezi Španěly, kteří nebyli spokojeni s příděly zlata. Comagreho nejstarší syn, Panquiaco, rozzlobený španělskou lakotou, zavedl měřítka pro vážení zlata a zvolal: „Když jste tak hladoví po zlatě, že opustíte vaše země, abyste vyvolali hádky v jiných zemích, měl bych vám ukázat provincii, kde můžete zkrotit tento hlad“. Pancuiaco jim pověděl o království na jihu, kde lidé byli tak bohatí, že jedli a pili z talířů a pohárů ze zlata, ale že dobyvatelé budou potřebovat přinejmenším tisíc mužů k poražení kmenů žijících v této zemi na pobřeží „jiného moře“.
Objevení Jižního moře